Zveřejňujeme zamyšlení nad zesměšňováním náboženství, které nám zaslal dřívější člen Anarchistické federace.

V souvislosti s časopisem Charlie Hebdo se opakovaně objevují úvahy, jaké jsou meze svobody slova. V řadě těchto úvah autoři zaujali postoj „já nejsem Charlie“. K tomu je vedlo přesvědčení, že karikatury překročily únosnou míru a svojí podobou narušily svobodu druhé strany. Byly označeny za dekadentní, oplzlé a urážlivé. Francouzský nacionalista Le Pen popsal časopis jako „anarchisticko-trockistický“ a ničící politickou morálku, Tomáš Halík uvedl, že karikatury porušují základní hodnotu naší civilizace – úctu k druhým, Jaroslav Foldyna a Jan Kavan napsali, že anarchistům se nesmí dovolit zneužívat svobodu slova. Protože se v komentářích objevuje často slovo anarchistický a u časopisu Charlie Hebdo se poukazuje na to, že má minimálně anarchistické kořeny, rád bych se vyjádřil ke vztahu anarchistů a svobody slova.

K Le Penovi a jeho politické morálce se dá uvést snad jenom to, že anarchisté, ačkoliv tak „rádi“ ničí, nemohou zničit něco, co neexistuje. Naopak je zapotřebí poukazovat na to, že politikům slouží slova, jako je „morálka“, jen jako vyprázdněné, bezobsažné pojmy. Navíc se nemohu ubránit dojmu, že samotný pohled na Le Pena, kázajícího o morálce, je karikaturou par excellence…

U Halíka, ačkoliv se snaží problém převést na širší rovinu základních, celospolečenských hodnot, je patrné, že zůstává v zajetí posvátného. Je to pochopitelné, vždyť je katolickým knězem. Problém je v tom, že anarchisté se na rozdíl od Halíka v rovině „posvátného“ nepohybují. Jejich myšlení tudíž nenaráží na pomyslné hranice v podobě tabu, které se nesmí překročit. Pro anarchisty existuje pouze rovina – etické/neetické.

Halík tvrdí, že karikatury svojí vulgaritou a oplzlostí urážejí cítění druhých lidí. Především bych chtěl poukázat na to, že urážet se dá i velmi sofistikovaným, „neoplzlým“ způsobem.

Nejnověji to ukazuje kampaň slovenské organizace Aliance za rodinu, která se sice podle vlastních slov neváže na žádnou ideologii ani víru, avšak jednoznačně stojí na „křesťansko-konzervativních“ základech a má výraznou podporu katolické církve. Aliance za rodinu nechala natočit klip, který má občany Slovenska motivovat k tomu, aby v chystaném referendu hlasovali proti možnosti adopce dětí homosexuálními páry. V klipu dítěti novinu o adopci oznamuje žena, které patří titul pěstounské rodiny roku. Pronáší slova „máš tady nové rodiče“, přičemž „nové rodiče“ řekne po krátké odmlce a s čitelným smutkem a nesouhlasem v hlase. Pro dítě si přišli dva běžně vyhlížející mladí mužové. Dítě, když vidí dva muže, se ptá „a kde je mama“? Klip končí konstatováním, že děti v tom mají jasno a voliči mají dát najevo, co si o tom myslí oni. Chybou těch dvou mužů není třeba to, že by se nepatřičně chovali nebo nepatřičně vypadali. V tomto klip neodbíhá od tématu a nezobrazuje homosexuály jako karikaturu sebe samých (což se ale ostatně stává poměrně často). Bytostnou chybou dvou mužů z klipu je prostě jejich odlišná sexuální orientace. Je zpochybňována schopnost homosexuálního páru poskytnout dostatečné rodinné zázemí jenom proto, že se jedná o pár homosexuální. Vůbec se zde neřeší to, zda mají tito dva muži dost lásky a schopností vychovávat dítě. Mají být odmítnuti jenom proto, že jsou homosexuálové. Myslím, že je to krajně urážlivé, a to i bez oplzlostí.

Je zbytečné podotýkat, že celá situace z klipu je postavena na hlavu. V průběhu osvojení dítě stěží potká zájemce o adopci s tím, že je vidí prvně a že mu jsou tito zájemci rovnou představováni jako jeho noví rodiče. V kontextu reality má ona výše uvedená „dětská“ otázka podobnou váhu jako otázka dospělých, kteří v debatě o adopci homosexuálními páry musí dříve či později vznést hloupou a rádoby vtipnou řečnickou otázku: „A kdo z těch dvou chlapů teda bude matka a kdo otec?“ Nejsem si vůbec jistý, že slovenské děti stojí v pevném šiku za konzervativci a myslí si o adopci homosexuály to co jejich konzervativní „mluvčí“ – jsem si ale naprosto jistý tím, co si o dané věci myslí anarchisté.

Obecně se dá říct, že nábožensky založení lidé vyžadují, aby byl život v souladu s božím přikázáním (ať už je toto přikázání definováno jakkoliv) a své požadavky prosazují často velmi nesmiřitelně. Anarchisté naopak považují za nepřijatelnou představu, že by měl být život společnosti korigován na základě „božích příkazů“, kritizují lidskou omezenost a zlo, které je ospravedlňováno božími úmysly. Ať každý posoudí, co z výše uvedeného je horší.

Také Foldyna a Kavan se domnívají, že anarchisté svým pojetím svobody slova nerespektují svobodu druhých, jejich důstojnost a cítění včetně toho náboženského. Je ale otázka, do jaké míry tyto hodnoty respektují lidé, na které anarchisté ve skutečnosti cílí, a jestli se neocitají v hledáčku anarchistů právě proto, že žádné z výše uvedených hodnot nerespektují. Zde se mi zdá, že mnozí lidé mají pocit, že útok na náboženství je natolik ošemetný, že emočně přepjatá reakce na tento útok je do určité míry pochopitelná. Má to co dočinění s výše zmiňovanou představou posvátného jako něčeho nedotknutelného. Proto se i katolíci v čele s papežem shodnou na tom, že vraždit kvůli karikaturám je pochopitelně špatné, ale náboženství by se prostě urážet nemělo. Co naplat, anarchisté zase nedokážou přijmout zákaz předmanželského sexu a antikoncepce, nedokážou přitakat vraždám dětí, vraždám ze cti, kamenování, přičemž je vše posvěceno božím zákonem.

Navíc je potřeba podotknout, že to byli právě anarchisté, kteří vždy rozšiřovali hranice svobody slova, když se navzdory cenzuře a policejnímu pronásledování snažili šířit myšlenky emancipace porobených společenských skupin. Texty i obrázky v anarchistických publikacích byly vždy antikapitalistické, antimilitaristické a antiklerikální. Pro české anarchistické publikace psali a kreslili přední čeští umělci, na což se také poměrně rádo zapomíná.

Je záležitostí vkusu, jestli dám přednost kreslenému vtipu od Michaela Marčáka (ve kterém např. kardinál žádá opata, aby dal Ježíšovi na kříži něco přes hlavu, protože se vždy tak ironicky dívá, když se kardinál se svými pomocníky baví o majetku), nebo i některým drsným karikaturám z časopisu Charlie Hebdo. Anarchisté jsou radikální – radikálně myslí, někteří radikálně mluví a určitá jejich část i radikálně jedná. Neřídí se knihami Ladislava Špačka, a neupřednostňují tudíž formu před obsahem. Často se chovají „nezdvořile“. Je zde ale jedno možné řešení. Ať se lidé, které anarchisté pranýřují (ve svých textech i karikaturách), začnou chovat „slušně“. Jsem přesvědčen o tom, že je pak anarchisté rádi nechají být.

7.2.2015 -fm-

Represe Kultura