Anarchistická federace

Píšou jinde : „Musíme se zachránit navzájem.“ Dean Spade o utopiích, anarchismu a vzájemné pomoci

Toto je kopie článku uveřejněného na denikalarm.cz.
Postrádá obrázky, formátování a zejména mohla být mezičasem aktualizována. Pokud možno, přečtěte si jej z originálního zdroje, prosím:
https://denikalarm.cz/2025/01/musime-se-zachranit-navzajem-dean-spade-o-utopiich-anarchismu-a-vzajemne-pomoci/

V rámci série Sny o utopii mluvíme s Deanem Spadem o sci-fi, levicových hnutích i lidské přirozenosti.

Dean Spade je anarchistický aktivista a profesor na Seattle University School of Law. Velkou část svého života zasvětil právní pomoci zranitelným lidem a také organizováním v rámci levicových a anarchistických hnutí. V roce 2020 vydal knihu Vzájemná pomoc: Jak v krizi upevňovat solidaritu. Letos v lednu mu vychází publikace s názvem Love in a F*cked-Up World: How to Build Relationships, Hook Up, and Raise Hell Together. Společně se bavíme o tom, jak Dean vidí budoucnost, jak vypadá jeho osobní utopie, i o tom, zda jsou lidé od přírody sobečtí. Rozhovor vzniká v rámci série Sny o utopii.

Vy žijete v USA, kde zrovna nastoupil do úřadu Donald Trump, já zase ve střední Evropě, kde máme Orbána, Fica a brzy také Babiše v novém „patriotském“ hávu. Když sledujeme politické dění v rámci globálního severu, tak je těžké nepropadat panice. Jako odpověď a lék proti nihilismu v levicových kruzích občas zaznívá apel k vytváření utopií. Sama jsem s návrhem na projekt o utopiích přišla, když už jsem nedokázala sledovat současné politické dění. Jenže, jak jsem brzy zjistila, slovo utopie znamená pro každého něco jiného. Náš rozhovor bych tedy začala otázkou, co utopie znamená pro vás?

Já miluji spekulativní fikci a celkově čtu hodně sci-fi. Mám ale strach, že skoro každá kniha, která vykresluje nějakou budoucnost, zároveň trochu popírá rozsah klimatické krize a toho, jak moc se budou naše životy muset doopravdy změnit. 

    Obecně se hodně bojím toho, jak internet podněcuje individualismus. Každý se stáváme svou osobní značkou, malým mediálním trhem. Je to pro naší psychiku opravdu špatné. Asi 60 procent lidí z generace Z v USA věří, že se stanou miliardáři. To je tak hrozně mimo.

V mnoha utopických společnostech, které si lidé dnes představují, prý budeme jezdit superrychlými maglev vlaky a budeme si pěstovat speciální zeleninu nebo produkovat maso v laboratořích. Jako kdybychom mohli mít všechno, aniž bychom se čehokoliv vzdali. Některé neziskové organizace třeba mluví o tom, že se naučíme využívat jadernou energii tak, že nebudeme muset vůbec omezit svou spotřebu. Chtějí toho dosáhnout bez fosilních paliv, i když na zemi zkrátka není dost přírodních zdrojů, které by to umožňovaly.

Lidé opomíjí reálné materiální podmínky, aby přeskočili realitu plnou utrpení a nejistoty. Spousta věcí, které se dnes dějí, nepůjde zvrátit. Velká část planety se stane neobyvatelnou, někde se to dokonce děje už dnes. Už dnes umírá velké množství klimatických uprchlic a uprchlíků. Takže já osobně procházím fází anti-utopičnosti. Kapitalismus vyžaduje popírání smrti. Jenže my potřebujeme vědět, co se skutečně děje, abychom se společně mohli rozhodnout, co s tím budeme dělat. Nemůžeme to jednoduše přeskočit a jen se zabývat fantaziemi.

Podle mě je utopický veškerý etatismus. Představuje si totiž, že bychom mohli mít někdy v budoucnu pečující stát, který by naplňoval potřeby nás všech. A my, jako anarchisté, tuhle logiku odmítáme. Soustředíme se totiž na to, co se děje právě teď. Co teď můžeme udělat pro naplnění našich potřeb namísto toho, abychom čekali, než to za nás udělá někdo jiný. Pokud se nám vůbec podaří toho člověka dostat do parlamentu.

Myslím, že bychom neměli čekat do dalších voleb. Neměli bychom se snažit přesvědčit elity a miliardáře a vkládat naději do nějakých spekulací. Mám pocit, že to je stále dominantní mód existence. Anarchismus, na druhou stranu, chce maximální osvobození, kterého můžeme dosáhnout teď a tady. Třeba pomocí přímých akcí nebo vzájemné pomoci.

Zmínil jste vzájemnou pomoc, která je také předmětem vaší knihy z roku 2020. Můžete prosím pro čtenářstvo shrnout, jak tento pojem chápete?

Pro mě je vzájemná pomoc, když lidem v nouzi pomáháme uspokojit základní životní potřeby s vědomím toho, že chyba je v systému a ne v nich. Zároveň ty lidi, kterým pomůžeme, pozveme do společného boje a ke kolektivní akci. Samozřejmě se k nám nemusejí přidat, pokud nechtějí. I tak dostanou vodu, spacák, stan nebo cokoli, co zrovna potřebují. Cílem ale je mít co nejširší hnutí.

V kapitalismu se lidem v nouzi pomáhá hlavně skrze charitu, která se naopak snaží jednotlivce umlčet a izolovat. Spoustu lidí navíc ze své podpory vynechává, například závislé na drogách nebo uprchlíky bez dokumentů. Potřebné rozděluje na ty, co si to zaslouží, a ty, co si to nezaslouží. Ptá se jich: „Co jste udělali špatně?“ a „Jste dost dobří, abyste dostal tuhle pomoc?“ Viní jednotlivce a tím podporuje zdání, že je dnešní systém spravedlivý.

Když jsem přemýšlela o utopické praxi, kterou můžeme dělat každý den, vybavila se mi právě vaše kniha Vzájemná pomoc. Je pro mě utopická v tom smyslu, že dokazuje, že můžeme fungovat na základě kooperace a pomoci ostatním. Nesobecky. 

Vzájemná pomoc je pro mě na jednu stranu utopická vize a na druhou stranu i nutnost v tom společenském kolapsu, ve kterém žijeme. Kdybych si měl představit utopii, vidím spoustu dětských kolektivů, pekáren, medicínských center… A všechny fungují na principech vzájemné pomoci. Když cokoliv potřebujete, dostanete to zadarmo. A sama se zapojujete tam, kde vás to baví a kde vám to jde.

Věřím, že takhle lidé přirozeně fungují, když nejsou dotlačeni do umělého nedostatku, v němž pár bohatých vysává zbytek. Vzájemná pomoc, i když zní utopicky, je přitom to, co přirozeně děláme v krizích. Mohli jsme to vidět například v první vlně covidové pandemie. Vláda vám pořádně nepomůže, naopak se často objeví jen proto, aby někoho zavřela do vězení nebo třeba zastřelila (Dean Spade popisuje kontext USA, pozn. red.). Musíme se zachránit navzájem.

Společnost založená na vzájemné pomoci není jen něco, co bych chtěl vidět. Je to také to jediné, co nám zbývá, když všechno ostatní kolabuje. Není to vždycky jen hezké. Ne vždy máme pro všechny dost. Hlavně kvůli tomu, že nám toho naši protivníci spoustu vzali – třeba zničili půdu, na níž bychom chtěli pěstovat zeleninu.

V debatách o utopiích jsem často narážela na tenzi mezi utopiemi a politikou. Koneckonců i Thomas More, autor slavné knihy, jež dala jméno všem vysněným společnostem, se zabýval dilematem mezi reformou a revolucí. Sloužil tehdy anglickému králi Jindřichu VIII. jako poradce, ale viděl, že jeho rady ničemu nepomáhají. Stále se více a více privatizovala půda a další lidé upadali do bídy. Představme si na chvilku, že More nepodporuje krvavý kolonialismus. Jak byste mu poradil – má se dál snažit krále přesvědčovat?

Stát ani kapitál se nedá transformovat tak, aby fungoval pro všechny. Pořád s nimi ale musíme interagovat. Nakonec jsou naši lidi v jejich věznicích. Jejich hranice limitují náš pohyb. Jejich nemocnice disponují veškerou medicínou. Ale když jsme s nimi v kontaktu, tak je třeba si pamatovat, že to jsou mašiny na smrt. Že jsou součástí rasistického kapitalismu. Proto není naše práce je ovládnout, jak si myslí hodně revolucionářek a revolucionářů.

V téhle otázce je zároveň skryté nebezpečí úplně izolovaných projektů. Chceme přece všechno pro všechny, proto se nestačí s pár kamarády odstěhovat a vytvořit si skvělou uzavřenou komunitu někde na pozemku, který společně koupíme. Je to fajn jako experiment, nemám nic proti tomu zkoušet různé věci a pak se z nich učit, ale nesmíme nikdy zapomenout na ostatní lidi v krizi. Nechávat je za sebou není řešení.

Hodně dlouho jsem pracoval jako právník, kdy jsem pomáhal lidem překonat soudní procesy z perspektivy vzájemné pomoci. Ne snad, protože bych věřil, že je právo jakkoli spravedlivé nebo správné – nikdy jsem nechtěl být soudce nebo se v systému dál angažovat. Ale pořád je v těch procesech spousta lidí v nouzi, kteří potřebují okamžitou pomoc.

Často někde vidím výzvy: „Prosím, přestaňte vyrábět zbraně!“ nebo „Prosím přestaňte je posílat do Izraele!“. Ale to oni neudělají. Je pro ně přirozené válčit, vykořisťovat nebo páchat genocidu. Takže když se my dva budeme snažit získat od státu invalidní důchod, budeme to dělat, protože to zrovna potřebujeme k přežití. Ne kvůli tomu, že bychom si mysleli, že je to spravedlivý způsob, jak podporovat nemocné a lidi s postižením.

Zmínil jste státní podporu genocidy. V České republice proběhlo mnoho protestů a apelů na vládu, aby přehodnotila své postoje k Izraeli. Nikam nicméně nevedly. Po více než roce pravidelných protestů premiér s klidem označil mezinárodní zatykač na Benjamina Netanjahua za „děsivý a zcela nepřijatelný“, zatímco poradce prezidenta přímo řekl, že bychom tento zatykač měli ignorovat.

Jedním z nejvíce formativních momentů pro mě byl začátek války v Iráku v roce 2003. Probíhaly tehdy snad největší protesty v dějinách. Lidi tu válku nechtěli, ale stejně proběhla. Otevřelo mi to oči. Předtím jsem vždy podvědomě věřil, že když dost lidí řekne „ne“, tak to něco znamená.

Pořád si myslím, že je legitimní účastnit se veřejných demonstrací. Neměli bychom to ale dělat, abychom přesvědčili naše nepřátele, ale třeba abychom rozšířili naše hnutí. Z pedagogického hlediska je mnoho důvodů, proč se zapojit do legálních a oficiálních strategií i do těch undergroundových. Myslím ale, že by ty undergroundové, které přímo napadají infrastrukuru, měly být rozsáhlejší než ty oficiální.

Etatismus a rasistický kapitalismus byly vytvořeny ruku v ruce. Nepřestanou být samy sebou, když je o to poprosíme. Představa, že fungují na základě našeho souhlasu, je udržuje při životě. A pokud opravdu věříme, že stačí přijít do Kapitolu a pak přestane vláda posílat někam zbraně, tak se na té představě také podílíme. Mám pocit, že občas aktivistky a aktivisté vlastně nevědomky podporují tu lež, když si myslí, že mírovými demonstracemi něco změní. 

Aktivismus proti genocidě v Gaze také ukázal násilnou povahu policie. Například videa z Německa zaznamenávají brutální násilí na obyčejných demonstracích.

Skončila iluze o liberalismu a neoliberálním multikulturalismu. Dnes je zcela zřejmé, že vlády našich zemí existují, aby ochránily Izrael spíše než vlastní občany nebo jakékoli hodnoty, které jsou vepsány v jejich ústavách. Je bolestivé si uvědomit, že jsme možná doteď žili ve větší iluzi, než jsme si mysleli.

Sice máme na své straně spoustu lidí a zvířat, ale nejsme organizovaní. Mnoho lidí je naopak úplně demobilizovaných. To zlo je sice teď úplně odhalené, ale stále zde máme celý mediální aparát, který se to snaží ututlat. A tak – i když my dva vidíme videa policejního násilí a genocidy – spousta lidí pořád kouká na televizi, v níž jsou policisté největší hrdinové.

Během první vlny covidové pandemie jsme mohli vidět hodně projektů vzájemné pomoci. Přišlo mi to až utopické, lidi si navzájem pekli chleba, chodili pro léky nebo šili roušky… V Praze se dokonce uvolnily některé hostely, v nichž mohli začít bydlet lidé, kteří do té doby žili na ulici. I stát rozdal nějaké peníze. Někteří lidé na levici tehdy věřili, že žijeme na začátku revoluce. V systému se objevila trhlina. Jenže teď, o pár let později, víme, že během této doby akorát zbohatli ti nejvíce bohatí. Že solidarita trvala pár týdnů či měsíců, ale nic se doopravdy nezměnilo. Proč myslíte, že to tak dopadlo?

V tomto ohledu mi přijde skvělá práce Naomi Klein o kalamitním kapitalismu (anglicky disaster capitalism, pozn. red.). Když přijdou tyto krize, tak se je kapitál snaží vždy využít k dalšímu zbohatnutí bohatých. Skoro všechna podpora od amerického státu během pandemie skončila v kapsách velkých korporací. Obyčejní lidé nedostali skoro nic. Bylo to tak třeba i ve třicátých letech během velké hospodářské krize. Vlády jsou k ničemu, když přijdou takové situace. Nebo spíš naopak – dělají přesně to, pro co byly vytvořené.

Během první vlny pandemie se hodně lidí organizovalo vůbec poprvé ve svém životě. Přijde mi důležité zjistit, jaké dovednosti se tito lidé naučili a také jak jim pomoci zůstat aktivní. Hodně skupin se totiž po nějaké době rozpadlo.

Můžete to rozvést?

Hodně mé práce se věnuje tomu, jak řešit konflikty v hnutí. Je těžké spolupracovat, když jsme všichni vyrůstali v dnešní společnosti. Chováme se vůči sobě špatně, navzájem si poroučíme nebo naopak neděláme to, co jsme slíbili. Všichni prožíváme tyhle neshody. Proto se snažím přijít na to, jak pomoci lidem v hnutí setrvat. Jak konflikty řešit tak, abychom spolu všichni mohli dále spolupracovat. 

Nevím, jestli je to stejné v České republice, ale v USA je běžné, že se člověk zapojí jednou – typicky když je mladý a jde o téma, které je mu osobně blízké. A tihle lidé se buď hodně rychle vyčerpají, nebo mají nějaký konflikt a raději už se pak do ničeho dalšího nezapojí. Občas se i dál třeba považují za součást hnutí. Mohou o něm postovat, mluvit nebo psát. Ale reálně se už nikdy potom neorganizují.

Druhá polovina mé knihy o vzájemné pomoci se věnuje právě těmto otázkám. Jak vytvářet skupiny, v nichž se k sobě lidé chovají lépe, než to znají z rodin, školy nebo práce? Jak společně rozhodovat tak, aby nás zajímalo, co si myslí všichni v kolektivu? A co dělat, když se pohádáme? Myslím, že tyto otázky jsou dnes otázkami života a smrti. Jak jsem říkal, jsme to jediné, co máme. A musíme se naučit spolu vycházet. Covid nám dal nahlédnout do situace, v níž se bortí dodavatelské řetězce a v níž spousta lidí nemůže opustit své domovy, nemůže pracovat a nemá peníze. Byla to pořád ale jen malá ukázka toho, co nás čeká a co se na mnoha místech na planetě už děje.

Moje nová kniha je celá o vztazích v hnutí. Říkám, že je to taková self-help příručka o tom, jak se naučit emocionálním dovednostem, které potřebujeme, abychom spolu dokázali spolupracovat. To je totiž dnes naše slabina. To lidi odrazuje.

Věřím, že je to v České republice dost podobné. Lidé na levici spolu často odmítají spolupracovat kvůli nevyřešeným konfliktům. To mě vede k další otázce. Debaty o utopiích bývají často také debatami o lidské přirozenosti. O tom, zda jsme přirozeně hamižní, laskaví nebo empatičtí. Dokonce už Platón říkal, že abychom mohli žít v lepším světě, musíme se změnit. Jaká je tedy podle vás lidská přirozenost?

Má práce je založená na víře, že jsou lidé kolektivní tvorové, kteří spolu přirozeně spolupracují. Vyvinuli jsme se ve skupinách. Nejsme schopní žít v úplné izolaci. Abyste žila lidský život, potřebujete nějakou skupinu. V kapitalismu to může být skryté, můžeme si myslet, že jsme všichni nezávislí. Ale pravda je taková, že někdo vyrobil chodníky, po nichž chodíme. Někdo vypěstoval jídlo, které jíme. Sami bychom jen těžko přežili, což se ukazuje právě v krizích. 

Lidé jsou zároveň štědří, i když nás všechny učili, že je to naopak. Že jsme chamtiví a soutěživí. Hodně lidí si tyto mýty zvnitřnilo a je těžké s tím bojovat. V naší každodennosti zažíváme spoustu bezmoci. Cítíme, že nemáme na chod světa vliv. Nevíme, odkud se bere naše jídlo nebo technologie, na nichž jsme závislí. Potřebujeme znovu vypěstovat víru v to, že jsou ostatní lidé v jádru dobří. Potřebujeme to, abychom dokázali sdílet zdroje s těmi, jež neznáme a kteří třeba žijí daleko. Aby nám záleželo i na jejich životech. Je třeba budovat sounáležitost i se zvířaty a s přírodou. I když jsme byli naučení se od tohoto typu vztahování raději odstřihnout.

Dnes se máme být schopní dívat na zprávy a nenechat se ovlivnit zdrcujícím utrpením lidí v Gaze, Súdánu nebo Kongu. Nebo utrpením lidí, kteří v našem vlastním městě nemají kde bydlet a žijí proto na ulici, často s vážnými zdravotními problémy. Máme být otupělí vůči vší téhle extrémní bolesti. Mě ale zajímá, jak můžeme kolektivně budovat větší kapacity pro prožívání agonií světa. Jak cítit vzájemné propojení namísto separovaného individualismu.

Pokud si mám vybrat, jestli mám prožít svůj život v úkrytu a v otupění, nebo to všechno cítit a pokoušet se bojovat, vybírám si to druhé. Chci v tom všem být s ostatními. A nevím, co všechno se stane. Ale jistotu neměl nikdo, kdo kdy v historii bojoval proti útlaku. Prostě to musíme dál zkoušet. Lidé jsou přirozeně pohnutí utrpením druhých. Chtějí si pomáhat a pečovat o sebe navzájem. Můžeme se proto sami sebe ptát, co nám v tom v tuto chvíli brání. Z čeho se cítíme přetížení, otupělí a bezmocní? Jak to můžeme změnit? Mně osobně nejvíc pomáhá, když můžu být ve skupině lidí, kterým na něčem záleží.

Musíme se také naučit navzájem si odpouštět a napravovat své chyby namísto toho, že budeme lidi zavírat do vězení, pokud něco pokazí. Dnes máme strach přiznat chybu, protože když to uděláme, jsme často potrestáni nebo úplně odhozeni pryč. Lidé věří, že když se k nim někdo zachová tak, že se pak cítí nejistě nebo cítí strach, mají toho člověka do konce života odříznout. To vede k nebezpečné atomizaci a izolaci. Je třeba se naučit, jak spolu vycházet – jak si dávat zpětnou vazbu, napravovat chyby a jak si odpouštět.

Všechny tyto věci jsou už dávno ztracené. A přece jsou lidé zároveň hodně přizpůsobiví. Mohou rychle získat zpátky empatii, soucit i touhu sdílet. Děje se to pořád. Vidíme to například právě v krizích – zmiňovala jste první vlnu covidu.

Ztrátu empatie dnes podle výzkumů způsobuje i používání našich telefonů a internetu. Když je přestaneme tolik používat, tak se nám vrátí. Obecně se hodně bojím toho, jak internet podněcuje individualismus. Každý se stáváme svou osobní značkou, malým mediálním trhem. Je to pro naší psychiku opravdu špatné. Asi 60 procent lidí z generace Z v USA věří, že se stanou miliardáři. To je tak hrozně mimo. Je to úplně toxické nepochopení současné situace.

Myslím, že to obecně také souvisí s tím, jak se dnes vykládá historie. Bývá totiž vyprávěna jako příběhy králů a velkých bitev. Často se vůbec neučíme, že dlouho žili lidé komunitně a bez užívání peněz. Že si navzájem pomáhali podle toho, kdo co uměl. Práce Davida Graebera to skvěle ukazuje.

Když jste mluvila, vzpomněl jsem si právě na Úsvit všeho. Tu knihu miluji, je hrozně nápomocná. Skvělá je ta pasáž, v níž píší, že když lidé stavěli velké pomníky, existovala obrovská koncentrace moci. Už se ale nikde nepíše o obdobích, kdy moc tolik koncentrovaná nebyla a lidé žili méně hierarchicky. Aniž by stavěli obrovské chrámy. A přitom většina lidského života byla právě taková.

Už jsme nakousli téma technologií. Někteří lidé na levici vnímají internet jako nástroj revoluce a emancipace. Mimo jiné protože se skrze něj může spousta lidí propojit. Jakou roli myslíte, že technologie hrají v naší budoucnosti? 

Myslím, že do určité míry nejsou technologie ani dobré ani špatné. Lidé je využívají mnoha způsoby. Já se například na internetu v devadesátých letech seznámil s prvními trans lidmi, které jsem kdy poznal. A také s mnoha lidmi s postižením, pro které může být náročné chodit ven a kteří bývají dnes více izolovaní. Je ale dobré si pamatovat, že spousta technologií, které využíváme, byla vytvořena armádami nebo policií. Byly vytvořeny k dohledu a vykořisťování. Nejsou proto neutrální. Například sociální sítě na nás mají vydělávat peníze a také nás mají kontrolovat.

Musíme být speciálně podezíraví, když využíváme technologie vytvořené státy a kapitálem. Vzpomínám si teď například na příběhy, jak lidé na Facebook Live streamovali násilné policisty, kteří na ně dokonce stříleli. A Facebook sdílení videa vypnul. Takže se na ně opravdu nemůžeme spoléhat. Což, mám pocit, se dnes trochu děje. Zároveň s postupujícím klimatickým kolapsem nám bude častěji vypadávat elektřina a internet. Někteří lidé to už zažívají. Proto to nesmí být naše jediná komunikační technologie.

Ten muž, který v Buffalu vystřílel obchod s potravinami, se s nikým neorganizoval. Celý jeho manifest jsou jen memy z internetu. Věřím, že se takové věci budou dít čím dál více, protože lidé jsou už opravdu frustrovaní. A tak se radikalizují. Jsou čím dál více osamělí, nemají smysluplné vztahy nebo přátelství. Ve světě se dějí hrozné věci a oni nemají, s kým to sdílet. Myslím, že i v tomto ohledu může být užitečná vzájemná pomoc. Třeba ve formě sousedské skupiny, která spolu hraje basketbal nebo organizuje večírky pro seniory. Sociální kontakt je také jednou ze základních lidských potřeb.

Abychom rozhovor zakončili trochu pozitivně, máte nějaké oblíbené utopické dílo? 

Přečetl jsem každé slovo, které kdy napsala Octavia Butler. Její dílo mi přijde hodně nápomocné a dost mě zasáhlo, když zemřela. Také mě hodně ovlivnila kniha Vyděděnec od Ursuly Le Guin. Byl to první pokus o vykreslení anarchistické společnosti, který jsem kdy četl.

Docela mě ovlivnila také práce Coryho Doctorowa, včetně jeho literatury pro mládež. Napsal například knihu s názvem Walkaway. Je trochu problematická v tom smyslu, že v ní nalézáme technologii, díky níž můžeme úplně opustit společnost. Není to perfektní kniha, ale je zajímavé sledovat, jak se v ní autor pokouší popsat anarchistický přístup k životu. Řeší například situaci, v níž se někdo snaží obsadit prostor anarchistů. A ti prostě řeknou, že si jejich místo útočníci klidně mohou nechat, že se usadí jinde. Prostě odmítnou bojovat. Je tam i pár dobrých scén, kdy lidé utíkají z vězení. Občas je fajn si přečíst fikci, která přemýšlí nad podobnými tématy jako vy ve vaší komunitě. 

Zajímavá je také kniha The Actual Star od Monicy Byrne. Ta zase zobrazuje postpandemickou společnost okolo roku 3012. Naživu je už jen hodně málo lidí a všichni kočují. V této společnosti neexistují soudy, ale jen něco jako tribunál, do kterého se může každý zapojit. Pokud jste udělala něco špatného, třeba zabila spoustu lidí, tak přijdete a každý, kdo v tribunálu zrovna je, může rozhodovat, co s vámi. Například může tribunál vyhodnotit, že se s vámi mají lidé přestat vídat. Jenže i když tak tribunál rozhodne, tak to nemůže nijak vymáhat. Je na každém, jestli ho poslechne nebo ne. Je to takový anarchistický systém spravedlnosti, který zkoumá, jak jinak vynucovat společenské normy. K tomu tribunálu se pak mimochodem můžete kdykoli vrátit, třeba až tam budou jiní lidé, a rozhodnutí se může zrušit. Nemá žádné trvání. Je to zkrátka hodně pikantní představa toho, jak společně rozhodovat. Pro někoho, kdo chce zrušit soudy, je to rozhodně zajímavá kniha, kterou si přečíst.

Verze pro tisk 26.1.2025 denikalarm.cz

Píšou jinde

Odkazy

Riot Over River WINTER

22. 2. 2025, Praha

Hudebně politický festival …(více)

Misogynní kánon aneb Přines si svého prasáka

22. 2. 2025, Praha

Kniha v Trhlině …(více)

Benefiční boršč a draniki pro ABC Belarus

2. 3. 2025, Praha

Solidární akce s politickými vězni a vězeňkyněmi v Bělorusku …(více)

Předvečer MDŽ

7. 3. 2025, Praha

Benefiční koncert pro Abortion Support Alliance Prague …(více)

Praha je feministická!

26. 4. 2025, Praha

Protest proti klerofašismu …(více)

Fotbal proti rasismu 2025

9. - 10. 5. 2025, Rohozná u Jihlavy

Sport a muzika …(více)