Nad novými českými překlady kultovních knih americké sci-fi spisovatelky. Jaký komentář k dnešku mají romány Levá ruka temnoty a Nespoutaní?

V rychlém sledu za sebou letos v češtině vyšly dvě nejzásadnější sci-fi knihy americké autorky Ursuly K. Le Guin. Obě kolem sebe mají auru děl, která sice vznikla v sedmdesátých letech, ale zpracovávají „progresivní“ témata – Levá ruka temnoty (Gnóm!, 2025) fenomén transgenderu, Nespoutaní (Laser, 2025) zase komunistickou utopii. Obě knihy vycházející v nových překladech Jakuba Němečka jsou dodnes nesmírně podnětné, ale co se daných témat týče, je to s nimi složitější, než by se zdálo. A to je dobře.

V souvislosti s Le Guin se často zmiňuje, že je dcerou antropologa Alfreda Luise Kroebera a spisovatelky Theodory Kroeber, kteří se oba zabývali mimo jiné zbytky zdecimovaného kmene Yahi patřícího k původním obyvatelům Ameriky. Autorčina imaginace by se skutečně dala označit za antropologickou nebo ještě spíš kulturologickou. Epicentry jejích fikčních univerz jsou cizí společenství, jejichž odlišnost se odvíjí od řady faktorů, z nichž jedním z nejdůležitějších je jazyk. Způsoby, jakými mimozemské kultury pojmenovávají věci, jsou pro jejich životy mnohem důležitější než to, jak vypadají. V knihách Le Guin se obvykle dočteme i o fyzických odlišnostech mimozemšťanů, ale ty jsou většinou tak podružné, že na ně mnozí čtenáři často zapomínají – slavný je například fakt, že obyvatelé její říše Zeměmoří mají tmavou barvu pleti, ale na obálkách knih i v některých jejích adaptacích jsou zobrazování se světlými odstíny.

Tvorba Ursuly K. Le Guin je rozmanitá a zabírá široké spektrum toho, co označujeme za fantastiku – od dětské literatury přes (young adult) fantasy a humanistickou science fiction po fascinující hříčky na hranicích žánrů (v češtině shromážděné ve skvělé sbírce Gwilanina harfa a jiné povídky). Je také autorkou vlastní verze intergalaktické kosmické série, která je ale hodně svérázná.

Série textů odehrávajících se ve společném univerzu, často označovaná jako Cyklus Hain, má hodně daleko k ságám, jako je Nadace Isaaca Asimova nebo Duna Franka Herberta. Skládá se ze samostatných románů a povídek rozesetých napříč prakticky celou její tvůrčí dráhou – patří do něj její první publikovaný román Rocannonův svět z roku 1966 i pozdní kniha Vyprávění publikovaná v roce 2000. Ty na sebe navazují jen velmi volně. Každá z nich sleduje jiné postavy a odehrává se na jiné planetě a cyklus je spojen jen zmínkami o jakémsi intergalaktickém společenství.
Periferie vesmíru

První pozoruhodná věc na hainských textech je to, že se v zásadě zabývají výhradně periferií celé intergalaktické říše. Nesledujeme „velké“ dějiny vesmírných bitev a palácových převratů v galaktických centrech. Nejde dokonce ani o objevitelskou fantastiku, kde bychom se potkávali s exotickými mimozemskými tvory a civilizacemi. Le Guin naopak své universum vystavěla tak, aby si v něm kultury vzdálené od sebe mnoho světelných let byli co možná nejpodobnější.

Hainský vesmír je založený na představě, že rozsáhlou část galaxie v minulosti osídlili humanoidní tvorové z civilizace Hain a veškeré rozličné rasy, které se v univerzu série nacházejí, jsou potomky této staré kultury. Tím se vysvětluje, proč jsou všichni více či méně humanoidní a mají podobný biologický základ. Samotná hainská říše se v době, kdy se texty odehrávají, dávno rozpadla a jednotlivé kultury rozeseté po různých planetách dlouho existovaly samostatně. Nyní se snaží znovu vybudovat meziplanetární společenství, které ale bude respektovat vzájemné odlišnosti různých kultur a je známé pod názvem Ekumen.

Fragmenty této dávné historie jsou v jednotlivých knihách roztroušené do drobných zmínek. Namísto důležitých civilizačních center se všechny texty cyklu odehrávají na planetách, které se ke společenství Ekumen připojily teprve nedávno nebo se k tomu teprve chystají. Le Guin nezajímají vzestupy a pády impérií, ale spíš téma civilizace vystavené testu vlastní vyspělosti, případně motiv vyděděnce, člověka žijícího v zásadně odlišné kultuře, než ze které pochází.

Ekumen v jejích knihách také není žádná rozpínavá mocnost, která rozšiřuje své hranice tvrdými prostředky. Autorka jej líčí naopak jako téměř utopické společenství, které sice trpí určitými dílčími neduhy, ale v základu je drženo pevnými pravidly založenými na etických principech odvozených od respektu vůči cizím kulturám a na ideálech míru a tolerance. V románu Levá ruka temnoty dokonce zazní, že Ekumen není útvarem politickým, ale mystickým – a onou mystikou nemyslí nic jiného, než právě víru v „humanistické“ ideály. Ekumen se proto nerozšiřuje na principu kolonizace, ale spíš snahou o vzájemnou dohodu s nově přijímanými civilizacemi.
Vyděděnci

První tři romány cyklu, Rocannonův svět, Planeta exilu a City of Illusions vznikly ve druhé polovině šedesátých let a jsou silně ovlivněné tehdejšími nároky na dobrodružnou fantastiku cílenou především na dospívající chlapce. Konkrétně spadají do tehdejšího proudu science fantasy, který se snažil propojit kosmickou sci-fi s mytologickými fantasy prvky. Všechny tři knihy se odehrávají na cizích planetách, které ale připomínají předmoderní pozemská společenství a v některých případech tu přímo figurují nadpřirozené a magické elementy. Žádná z těchto planet není součástí Ekumenu a ani se neblíží ke vstupu do něj.

Hrdinkami a hrdiny jsou ale postavy pocházející z intergalaktické sféry Ekumenu, kteří se tu ocitli v určitém exilu a z nějakých důvodů nemohou odletět. Nezbývá jim tedy než se zapojit do konfliktů, s nimiž se potýkají místní – najít si tu spojence a tím si zároveň vytvořit nepřátele. Rocannonův svět a City of Illusions se obě odvíjejí od klasického fantasy motivu cesty přes divočinu za dosažením cíle, který má zachránit domovinu.

Planeta exilu se také odvíjí od typicky „dobrodružného“ motivu obrany města před nepřátelskou hordou nomádů pustošících okolní kraj. Příznačné ale je, že tady už autorka rozhodně nejde od jedné akční bojové scény ke druhé. Spíš než všelijaká nebezpečenství a krvelačná monstra tu její hrdinové narážejí na inteligentní bytosti, které s nimi mohou mít zlé úmysly, ale také nemusejí. Ve většině případů se s nimi ale lze domluvit.

Ve všech třech knihách ale silně rezonuje tragický motiv vyděděnců odsouzených k životu v cizím „zaostalém“ světě, kde se hrdinové musejí vzdát nejen kontaktu se svými blízkými, ale také mnoha technologických vymožeností, jejichž používání by totálně rozvrátilo stávající civilizaci na planetách, na nichž se ocitli. Přesto obyvatelé vědí, že hlavní postavy pocházejí „odjinud“ a v domácích společenstvích mají status mimořádných, až božských bytostí. Le Guin tu rozpracovává podobný paradox jako třeba bratři Strugačtí ve slavném románu Je těžké být bohem, a přestože jde v první řadě o dobrodružnou sci-fi, i v jejích knihách je velká pozornost věnovaná právě ambivalentní pozici výsadku technologicky vyspělejší kultury v prostředí, které bude jejich techniku nutně zaměňovat s magií.

Klíčové knihy, díky nimž je Le Guin a Hainský cyklus považovaný za klasiku fantastiky, ale vznikly až v sedmdesátých letech. Mnoha cenami ověnčená novela Svět je les, les je svět z roku 1972 tvoří v celém cyklu výraznou anomálii, protože ukazuje některé zástupce Ekumenu jako vyloženě vykořisťovatelskou kolonizační sílu, která se řídí bezohledným pragmatismem. Objevuje se tu také planeta Terra, která je nepochybně vizí Země budoucnosti. Terra je součástí Ekumenu, nicméně má za sebou velmi temnou historii civilizace zdecimované ekologickými katastrofami a érami brutálních diktatur – Le Guin se o této „budoucí historii“ naší planety opět zmiňuje v několika svých románech (nejvýrazněji v pozdní knize Vyprávění), ale málokdy jde do výraznějších detailů.

Ve Svět je les ji autorka navíc líčí jako společenství, které dělá ideálům Ekumenu jednoznačně ostudu. Na planetě Athshe se terranský výsadek zabývá především těžbou dřeva ze zdejších rozsáhlých lesů a zároveň využívá zdejší obyvatelstvo jako otroky. Le Guin tu očima několika postav pozoruje tragédii, ke které tohle chování vede. Ukazuje při tom, jak snadno můžeme jinakost zaměňovat za zaostalost a jak lehce je možné nevidět důležité kulturní bohatství odlišných společenství.
Drama hodnot

Nejzásadnějšími součástmi Hainského cyklu jsou ale dva romány patřící k nejoceňovanějšímu dílu Le Guin vůbec. Knihy Levá ruka temnoty a Nespoutaní spojuje fakt, že tentokrát jeho hrdiny nejsou vyděděnci na cizích planetách ani vědci, ale v zásadě diplomaté. V prvním případě jde o vyslance Ekumenu, který má za úkol přesvědčit obyvatelstvo odlehlé planety, aby se připojilo ke společenství. U Nespoutaných je to zástupce anarchosocialistické komunity obývající nehostinný měsíc, který se vypraví na planetu, kolem níž měsíc obíhá a kde naopak vládne patriarchální kapitalistické zřízení.

Oba hrdinové jsou osamělí a bezbranní jedinci z cizí kultury přicházející do odlišného prostředí s předsevzetím, že ho změní k lepšímu – a k lepšímu tu znamená do podoby odpovídající jejich vlastní domovské společnosti. Opět je to ukázka toho, jak Le Guin vytváří dramatické zápletky v žánru, který v té době spoléhal spíš na akci a různé typy bojových konfliktů. U Le Guin jde naopak o jemnější taktiku slovního přesvědčování a odvahy jít ostatním příkladem.

Autorka se zároveň obloukem vyhýbá mesianistickému vyprávění, nebo ho spíš nenápadně kritizuje. Její hrdinové totiž zároveň nejsou ani žádnými věrozvěsty, kteří osvobozují trpící lid a vedou jej vstříc lepší budoucnosti. Genly z Levé ruky temnoty i Ševek z Nespoutaných si sice zpočátku tak trochu namlouvají, že takovými mesiáši skutečně jsou, ale situace, které jim vyprávění připravilo, je nutí přehodnotit jejich předsudky o společnosti, v níž se ocitli. A co je ještě důležitější – přiměje je podívat se novýma očima i na kulturu, ze které přišli.

Právě tohle drama hodnot a jejich přehodnocování je na obou textech velmi pozoruhodné a překvapivé. Oba romány mají totiž pověst progresivních utopických příběhů. Levá ruka temnoty je konkrétně vnímaná jako text tematizující genderovou politiku nebo přímo otázky nebinarity a transsexuality, jelikož na planetě, kde se děj odehrává, žijí humanoidé, kteří nemají jasně určenou genderovou identitu. Většinu života jsou dokonce bezpohlavní a jen ve fázích plodnosti jim dočasně narostou genitálie, přičemž každý jedinec má dispozice stát se jak biologickým mužem, tak ženou, a navíc může svůj gender v různých obdobích plodnosti střídat.

Nespoutaní zase představují čtenářstvu funkční model společnosti založené na komunálních socialistických ideálech. Ani jeden z románů ale rozhodně nelze označit za utopii – naštěstí. S oběma tématy totiž Le Guin rozhodně nezachází černobíle, ale naopak velmi komplexně a ambivalentně. Nejde jí totiž o vykreslení obrazu lepšího světa, ale mnohem spíš se opět „antropologicky“ zabývá tím, jak je náš světonázor formovaný vnějšími faktory, zejména životním prostředím a jazykem.
Androgynie a binarita

V úvodním slově k Levé ruce temnoty přetištěném v českém vydání Le Guin píše, že nepředpovídá, že v budoucnosti androgynní budeme, ani neříká, že androgynní být máme. Říká jen, že v určitých situacích de facto androgynní jsme. Já bych k tomu dodal, že bytosti, které Le Guin v knize popisuje, rozhodně nejsou ani nebinární, ani trans v současném chápání toho slova. Slovo androgynní se na ně sice hodí, ale hodně specifickým způsobem – většinu času jsou totiž zcela asexuální a vlastně spíš a-genderoví než nebinární.

Nebinarita je totiž v binárně genderované společnosti něco jako ateismus v křesťanské společnosti – je to negativní postoj k dominantní ideologii. Na planetě Gethen je ale normou nemít žádný gender. Výjimkou je období sexuální aktivity, kdy jsou naopak dočasně genderovaní, ale striktně binárně. Čtenářstvo, které by knihu četlo očima aktuální debaty o sexuálních identitách, by tu až tak moc podnětů k zamyšlení nenašlo.

To neznamená, že by kniha nebyla pozoruhodná a dodnes aktuální. Spíš v ní ale jde o jiná témata. Konkrétně o problematiku genderových norem a patriarchátu. V příběhu se střídají dva vypravěči, vyslanec Ekumenu Genly a obyvatel/ka Gethenu jménem Estraven. Je přitom důležité, že Genly často popisuje svůj vztah ke gethenské společnosti prostřednictvím velmi hrubých genderových stereotypů – a jde přitom o stereotypy západní společnosti z doby, kdy kniha vznikla, což jsou sedmdesátá léta dvacátého století.

Dnes si jich všímáme mnohem ostřeji než v době, kdy byl text vydán, protože několik desítek let trvající debata nás naučila vůči stereotypům ostražitosti. Ostatně Levá ruka temnoty právě k téhle debatě také přispívá. Genly zkrátka ve svých popisech Getheňanů vychází z představy, že mužský princip je silný a má sklon k dominanci, zatímco ženský princip je slabý a pečující. Le Guin ho ale konfrontuje se společností, která se těmhle stereotypům vymyká – a tím je odhaluje jako stereotypy.

Proto je také tak důležitý postřeh autorky, že v některých situacích i my jsme de facto androgynní, protože naše chování není stereotypně genderované. Žádný muž není vždy a za každých okolností stereotypní muž a žádná žena není ve všech situacích stereotypní (slabá, pečující) žena. Ani v tak extrémně genderované společnosti, jako je ta naše, neplatí genderový diktát ani zdaleka stoprocentně. Inteligentní humanoidní bytosti, které jsou radikálně genderově neutrální, nám jsou ve skutečnosti mnohem podobnější, než bychom si mohli myslet. A navíc, jak je u autorky zvykem, ukazuje, že mnohem výraznější úlohu než gender mají v getheňanské kultuře jiné faktory, které souvisejí třeba s drsnými přírodními podmínkami na planetě, zatímco se sexualitou nemají společného vůbec nic.
Alternativy jsou možné

Román má navíc povahu myšlenkového experimentu spíš než pamfletu. Le Guin tu na mnoha úrovních rozvíjí úvahu o tom, jak by vypadala hypotetická kultura vystavěná na takhle specifických genderových základech. V mnoha případech je provokativní spíš mimoběžně – logika světa Gethenu zkrátka vede autorku k závěrům, které jsou pro patriarchální společnost nepohodlné. Stejně tak je ale dobré všímat si limitů její imaginace daných tím, že přestože Le Guin přemýšlela na svou dobu silně progresivně, zároveň byla produktem své kultury a doby. V knize se například příliš nezabývá možnosti homosexuality v rámci gethenské biologie – jakmile se Getheňané stanou sexuálními bytostmi, pak začnou toužit po opačném pohlaví.

Také pro román Nespoutaní platí, že Le Guin tu spíš dovádí zdánlivě černobíle rozehranou opozici do ambivalentních a komplexních důsledků. Hrdinou je tu brilantní teoretický matematik Ševek pocházející z měsíce Annares, který obíhá planetu Urras. Zatímco Urras je patriarchální kapitalistická společnost, na Annaresu vznikla komunitní anarchosyndikalistická společnost vytvořená z potomků lidí uprchlých z Urrasu. Ševek se vydává na Urras zdánlivě proto, aby se zde podělil o svou převratnou matematickou teorii. Jeho stěžejním plánem je ale především šířit ideje Annaresu ve společnosti, kterou považuje za úpadkovou.

Při porovnávání Urrasu a Annaresu Le Guin jednoznačně straní utopičtější rovnostářské společnosti obyvatel vzbouřeneckého měsíce. Zároveň se k možnosti takové komunity staví s antropologickým zájmem, jaký známe z jejích ostatních knih. To znamená, že nám neustále připomíná, že zřízení na Annaresu se neudržuje čistě z „dobré vůle“ jeho obyvatelstva. Opakovaně si připomínáme, že zásadním faktorem jsou tu tristní životní podmínky, které brání tomu, aby se osobní vlastnictví a volný čas na planetě rozvinuly do stejné podoby, jakou mají na blahobytném Urrasu. Naopak, část knihy líčí období nedostatku základních potravin, které přinutí společnost i k velmi drastickým zásahům do životů jednotlivců.

Fascinující je také to, jak Le Guin konstruuje jazyk Annaresu a příklady, jimiž demonstruje to, do jak velké míry o postojích obyvatelstva rozhoduje, jak a o čem jim jejich řeč umožňuje mluvit. Ještě radikálnější jsou ale její úvahy o tom, do jaké míry ovlivňují společenské zřízení na Annaresu matematické teorie, s nimiž Ševek pracuje. A konečně tu autorka vyjadřuje určitou skepsi vůči možnosti dokonalé utopie, když ukazuje, jak i ze silně altruistické kultury vycházejí na povrch sobecké a totalitární činy vládnoucích jedinců.

Román vznikl v sedmdesátých letech, a je tedy nasnadě, že jeho hlavní inspirací bude rozdělení světa na východní a západní blok za studené války. Do velké míry to tak je, ale společnost Annaresu je tak specifická, že se pro ni nedá snadno najít ekvivalent v nějaké pozemské kultuře – a rozhodně nemá příliš mnoho paralel s reálným Sovětským svazem. Spíš si bere některé jeho nikdy neuskutečněné ideje, ale přesazuje je do naprosto odlišných reálií. Světu za studené války tu odpovídá spíš líčení napjatých vztahů a vzájemná izolovanost obou sousedících kultur. Opět tu máme spíš co dělat s myšlenkovým experimentem, který nechce předepisovat černobílé odpovědi na problémy našeho světa, ale spíš nechávat organicky růst alternativní fiktivní časoprostor, který má s naším světem řadu analogií.

Je také znát, že kniha vznikla v pozdních fázích takzvané sexuální revoluce. Urras je společností, ve které neexistuje instituce nukleární rodiny a partnerské či sexuální vztahy se tu řeší zcela alternativním komunitním způsobem. Podobně jako v případě její představy o sexuálně neurčitých inteligentních humanoidech v Levé ruce temnoty i tady autorka ukazuje, že je představitelné překročit i některé z nejzákladnějších nastavení, na kterých stojí naše společnost. Nenabízí přitom nutně utopii, ale bohatě stačí, že nabízí alternativu.

Hainský cyklus pokračuje několika dalšími skvělými díly včetně románu Vyprávění, který u nás nedávno také vyšel, nebo povídkové sbírky Four Ways to Forgiveness, na jejíž český překlad dosud čekáme. I pro ně ale platí, že autorka jejich prostředí bere jako velmi volné pole pro hledání variant k naší civilizaci. Už vědomí, že takové alternativy jsou možné, je pro nás jako čtenářstvo osvobozující a podnětné.

8.12.2025 denikalarm.cz