České hnutí dělnické bylo konstituováno v samostatnou politickou stranu Česko-slovanské sociální demokracie na památném sjezdu „U svaté Markéty“ za Prahou dne 7. dubna 1878. Liberecká sekce delegovala na tento sjezd soudruha Františka Nechvíle. Po pravdě však vzešly červánky
socialismu na českém severu už v 70. letech minulého století, brzo potom, když r. 1867 byla v monarchistickém Rakousko-Uhersku povolena jistá volnost shromažďovací a spolková. Ovšem, že socialismu. jakožto politickému směru, hlásajícímu boj kapitalismu, byly nadále kladeny
v cestu c. k. policejním aparátem všemožné překážky.

Pokud dělnictvo nemohlo uplatnit svá práva v organisacích politických, postavilo se v zápase proti kapitalistickému řádu alespoň na poli hospodářském a v hnutí odborovém. Tak v roce 1869 si české dělnictvo v Liberci zakládá po příkladu pražských soudruhů svépomocný spolek „Oul“
a v r. 1871 první odborovou organisaci. Je to organisace dřevodělníků, jejíž spolková místnost byla po několik desetiletí v hostinci „U měst Norimberka“ (na okraji býv. Rochlické třídy, nedaleko tzv. „Anenského dvora“). Jinou převážnou českou organisací odborovou byl spolek obuvníků v Liberci, v němž však převládaly živly radikálně socialistické, o nichž se zmíníme později. Konečně byla v té době založena v Liberci „Dělnická vzdělávací jednota“, která byla ale již v roce 1884 úředně rozpuštěna.

V desetiletí 1879—1889 dochází na Liberecku k ostré persekuci dělnického hnutí českého i německého. Socialisticky orientované dělnictvo se v té době rozštěpuje ke své vlastní škodě ve dvě křídla. Mírnější směr sociální demokracie volí taktiku evoluční, je však zatlačován radikálními socialisty směru vyhraněně revolučního. Organisace sociálně demokratické obesílají sice i potom ještě sjezdy strany (v Brně 1887 a v Hainfeldlu 1889), ale vlastní lokální politickou činnost vyvíjejí tajně, illegálně, neboť ani rozpuštěnou „Dělnickou vzdělávací jednotu“ nesmějí obnovit, ježto úřady považují i takové dělnické spolky za politické.

V mnohem větším rozsahu nabývají pak půdy na Liberecku radikální socialisté, hnutí, které má sice také centrálu ve Vídni, ale vedle toho je řízeno výkonným výborem pro Čechy v Praze. Osvědčuje se tu známá fysická poučka: tlak budí protitlak. Soudruzi, vypovězení z Vídně nebo z Prahy, po odpykání všelikých trestů pro tajné spolčování odcházejí šmahem
na český sever, aby tu pokračovali v podzemní politické činnosti.

V r. 1882 nastupuje cestu do Liberce z Prahy přes Mladou Boleslav jejich mladý organisátor, šestadvacetiletý revolucionář zedník Josef Pačes a ihned zde zakládá organisaci podle nových forem. tzv. pětinovou. K tajným schůzkám, většinou v soukromých bytech nebo také za večerů v polích, se
totiž schází nejvýše 5 soudruhů, aby tak bylo lépe čeleno nebezpečí prozrazení. Neboť persekuce je strašná a často stačí přistihnout dělníka při pouhém čtení tajně rozprodávaného dělnického časopisu, aby byl za to deportován do vězení v Praze.

Radikální socialisté pod vlivem myšlenek německého anarchisty Jana Mosta, francouzského revolučního socialismu (Proudhon: „Vlastnictví je krádež“) a ruského nihilismu (Bakunin: .“Rozkoš ničivá jest zároveň tvůrčí rozkoší“) hlásají mezi dělnictvem „propagandu činu“,‘ neboť se domnívají, že nového, lepšího společenského řádu lze dosáhnout! pouze násilím. Ať už to je „pekelný stroj“, jed, dýka, atentát, dynamit, petrolej, žhářství, kterýkoliv z těchto násilných prostředků revolučních má vésti radikály k dosažení účelu, aby ve světě tehdy platných zpuchřelých řádů „nezůstal kámen na kameni“.

Na severu Čech hlásá tyto revoluční myšlenky hlavně Mostův německý časopis „Freiheit“, dosti zde rozšířený, avšak vydávaný v Americe. Poněvadž ale přísný policejní dozor stíhá a znemožňuje dopravu amerických socialistických listů do rakouských zemí, je na tajném sjezdu roku
1883 ve Vídni usneseno, aby soudruzi zakládali v každé zemi alespoň po jedné tajné tiskárně a v ní si pořizovali vlastní letáky a časopisy. Pro Čechy je rozhodnuto zřídit tajnou tiskárnu v Liberci a provedením plánu pověřen Josef Pačes, bydlící v Růžodole.

V červnu 1884 v lese nad městečkem Hrobem na úpatí Krušnohoří projednává konference radikálů podrobnosti akce. Peníze na zařízení tiskárny opatřuje několik členů tajné organisace přepadením starého poslíčka z dolu Silvestr u Duchcova, jemuž je odcizeno 700 zlatých. Pačes si
pak pronajímá malý domek v Hluboké u Liberce – a zde za pomoci Kryštofa Černého z Teplic a Jana Rampase z Vince u Mladé Boleslavi tiskne české a německé letáky.

Asi dva z těchto letáků vycházejí ve formě časopisů. Jeden má název Pomsta a vyzývá proletariát vznětlivými slovy k násilnému, převratu. Druhý časopis, nazvaný Svoboda, je kvůli zastření stopy úmyslně falešně datován jako 13. číslo vydané 16. října 1884 v New Yorku. V záhlaví je tento „orgán anarchistů jazika českoslovanského“ opatřen hesly: „Zub za zub, oko za oko! Agitací k organisaci, organisací k revoluci! Žádný bůh, žádný pán! Pracujíc žiti aneb bojujíc mříti!“ List Svoboda obsahuje několik revolučně zahrocených básní, psaných bídnou češtinou, vzpomínky na popravu dvou německých soudruhů H. Stellmachera a K. Kammerera a několik článků, až na jeden (nazvaný šťavnatě „Holomci, rakouské bestie.“) vesměs překladů z Mostova časopisu Freiheit a ovšem nahánějících hrůzu c. k. rakouským úřadům. Letáky obsahuji různé odvážné výzvy jako: „Zabte krále a jeho kluka, at žije Republika!“ a pod.

Policie se však brzo dopátrala, že se v okolí Liberce tiskne něco nedovoleného. U jednoho obchodníka je zabaven papír, k jehož,objednávce se nikdo nehlásí. Konečně má policie pod stálým dozorem radikálního socialistu Františka Jonatu, který — byv jednou vyzván k výslechu — mizí z Liberce. V Jonatově bytě bydlí však také anarchista Franta Choura, dělník z Teplic, jehož Černý přivádí na noční schůzku v polích s Rampasem a Pačesem a dá mu zde výtisk Svobody.

Za dva dny poté 12. února 1885 ve dvě hodiny v noci je tajná tiskárna v Hluboké obklíčena libereckým a rychnovským četnictvem. Pačes se spolubydlícím Černým jsou zde zatčeni a záhy na to je zatčen i jejich spolupracovník Rampas, (bydlící v textilní továrně v Janově Dole). Dne 22. listopadu téhož roku jsou všichni tři „velezrádci“ odsouzeni: Pačes na 16,
Černý na 15 a Rampas na 10 let těžkého žaláře. Celý trest si odpykávají na Borech za nejtěžších podmínek, ač jsou dodatečně uznáváni za vězně politické. Po propuštění na svobodu Černý a Rampas brzo umírají a Pačes odjíždí do Ameriky, kde také po několika letech podléhá na následky útrap, prožitých za dvacetiletého žalářování (Pačes si totiž musel kromě
16 let odpykat ještě 3 léta za zraněni vězeňského dozorce, kteréhožto činu se dopustil v duševní nepříčetnosti). Na Chourovi ulpělo těžké podezření, že byl konfidentem (Pačes sám o tom byl přesvědčen). Spolehlivých dokladů, že Choura byl zrádcem dělnické věci. však není a o existenci tajné tiskárny se mohla policie dovědět také jinou cestou.

Socialistickému hnutí obou směrů nastávají další léta kruté persekuce. Každý socialista je považován za vyvrhela, vraha, petrolejníka a nikde nemá dovolání. Dělnictvo uvažuje, není-li přece jen účelnější domáhat se svých práv cestou zákonnou a návratem k parlamentarismu, kterýžto směr zastává sociálně-demokratická strana „mírných“. Ponechme soudu budoucnosti, byla-li taktika teroru, jak ji prováděli anarchističtí radikálové, spíše ke škodě než k prospěchu socialismu. Nutno se však sklonit v úctě před obětmi, které dělničtí předáci tohoto směru přinesli ve prospěch společné věci.

Mezi radikály a mírnými trvala roztržka až do roku 1889. Na hainfeldském
sjezdu v Rakousku dochází potom k oficielní dohodě a k sjednocení obou frakcí, nikoliv však na dlouho. Už v r. 1892 je ve Vídni založena strana neodvislých socialistů, rovněž anarchisticky orientovaných, a také toto hnutí se záhy rozšiřuje do severních Čech. Autonomní federalistické organisace anarchistického hnutí soustřeďují se, kolem čtrnáctideníku „Proletář“, který počínají vydávati v Liberci dne 6. února 1896. První číslo se uvádí utopistickým úvodníkem, v němž se dočítáme jímavá slova „Pouštíme se na rozbouřené moře s malou lodí, která chce vzdorovati veškerým živlům a hodlá se dostati ku břehům oné země, která se zove
Svoboda a panovnicí, v ní je Volnost, neboť jen svobodný lid může býti šťasten, a jen svobodný národ může býti vzdělaný“. A měsíční příloha „Karabáč“ si staví za úkol veršem i prosou „karabáčovat vše, co karabáčováni potřebuje!“ Jak neohroženě list plní své poslání, můžeme
posoudit už z toho, že v prvním ročníku z 22 čísel je jich 10 konfiskováno a vycházejí v opraveném vydání.

Střediskem libereckých anarchistů je hostinec „Feldschlóssel“ ve Štěpánské ulici č. 38 (nynější Husova třída), kde je i redakce „Proletáře“. Redakční a vydavatelský sbor tvoří soudruzi František Adamec, Ondřej Hašek a Ladislav Brunclík, kolportéry jsou František Kinzl v Liberci, František Mildner v Jablonci n. Nisou, V. Točík v Hrádku, Jan Mašek ve Varnsdorfu, V. Hanuš v Hejnicích, František Ferkl v Mnichově Hradišti, J. Zvěřina v Mladé Boleslavi a j. Po roce se však list dostává do hmotné tísně a vychází nepravidelně, podle vlastního doznání vydavatelů přičiněním „soudruhů“, kteří odebírají větší počet výtisků, ale neplatí. V době pro časopis nejkritičtější jsou anarchističtí pracovníci vyhozeni z redakční místnosti
a konečně 7. září 1897 je „Proletář“ pro „skutkovou povahu zločinu velezrady“ dočasně zastaven na příkaz jičínského státního zastupitelství (list se totiž tiskl v knihtiskárně J. Novotného v Novém Bydžově).

Dne 20. ledna 1898 sice začíná „Proletář“ vycházet znovu, redaktorem je
Jan Konrád, redakce je v Kamenné ulici (nyní Žulová ulice poblíž krematoria), ale záhy na to list, již otevřeně hlásající myšlenky anarchistické, definitivně zaniká. Romantické hnutí anarchistické ztrácí pak
na Liberecku vůčihledě posice, neboť dělnictvo se houfně odvrací od jeho často výstředních akcí. které nepřinášejí proletariátu nic positivního. Do hnutí se totiž vtírají živly, které nesledují jen cíle bičové a pod pláštíkem anarchismu, páchají věci. které s dělnickým hnutím nemají nic společného.

Valná část neodvislých socialistů vrhne se do strany sociálně- demokratické, která po dočasném soužití se stranou německou se usnesením českobudějovického sjezdu (1893) znovu organisačně a takticky osamostatňuje a dociluje úspěchů zvláště po dobytí páté kurie v r. 1896, kdy se dostávají do vídeňského parlamentu první zástupci českého dělnictva.

Mezitím znovu ožívá ve federalistických organisacích neodvislých socialistů v Čechách hnutí anarchistické. V r. 1904 je v Praze založena Česká federace anarchistická (později přejmenována na Federaci českých anarchistů — komunistů) a záhy se hnutí šíří na sever. Na konferenci, konané 25. března 1906 v Horním Růžodole je usneseno vydávati v Liberci znovu anarchistický list „Proletář“ a první číslo tohoto čtrnáctideníku vychází 9. května. Směr listu je ostře protiklerikální, ale hlavně antimilitaristický. což anarchisty politicky sbližuje s národními socialisty, zvláště když se časopis z počátku tiskne i v jejich pražské tiskárně. Ale hnutí, které dělí leckterá zásada od sociálních demokratů stejně jako od národních socialistů (příslušníci se vzájemně neoslovují už soudruhy, nýbrž kamarády), trpí
politickou neujasněností svých cílů a organisační roztříštěností. V redakci a ve vydavatelstvu „Proletáře“ se střídavě uplatňují František Kuk, Antonín Rejha, Gustav Šířek, Alois Plichta, Josef Václavík a František Dlouhý. Po pěti letech se finanční situace listu stává neudržitelnou, od 25. března 1911
slouží časopis už jen za všeodborový orgán federalistických socialistů. V Liberci – Horním Růžodole vychází „Proletář“ do konce r. 1911, od 12. ledna 1912 je přemístěn do Duchcova a na podzim téhož roku do Prahy, kde pak brzo zaniká. Stoupenci anarchistického hnutí se definitivně rozptylují do různých stran, zejména k národním socialistům. Za šest let svého
trvání vyšlo celkem 126 čísel „Proletáře“ v Liberci, z nichž 66 bylo konfiskováno. Časopis vystřídal 9 tiskáren.
Antonín Rejha

zdroj: Václav Brož: Listy z dějin socialismu v severních Čechách, otištěno v časopise „Stráž severu“ z 27.10.1946

29.12.2019 ahistorie.451.cz