Irské "ano" v referendu o smlouvě z Nice nám otevřelo cestu do EU, jásaly minulý týden vesele titulky našich předních korporativních deníků. Nejsou ale tyto dvířka spíše než od růžového evropského ráje od příslovečné Pandořiny skříňky? A proč anarchisté proti smlouvě z Nice tak brojí?

"Chtějí po nás, abychom dali ještě víc pravomocí Evropské komisi, nevolenému, tajnůstkářskému orgánu tak zkorumpovanému, že byl 12. března 1999 jako celek donucen odstoupit. Chtějí po nás, abychom podpořili program EU stranící velkému byznysu, kdy bohatí farmáři dostávají ohromné dotace v rámci společné zemědělské politiky a kdy jsou korporacím odpouštěny daně, zatímco veřejné služby jsou stále více oklešťovány. Tohle je Evropa, jakou chceme?" - Libertinové proti Nice

Velký byznys dostal zelenou, když minulý víkend skončilo irské referendum verdiktem "ano" pro smlouvu z Nice. (Před několika měsíci skončilo stejné referendum odpovědí "ne," ale protože to nebyla správná odpověď, muselo se opakovat s ještě mohutnější propagandou pro "ano.") Výsledek irského referenda tak vydláždil cestu do EU deseti novým zemím. A zatímco tyto země, pokud chtějí dostat pozvánku do exkluzivního EU klubu, musí privatizovat své veřejné služby, smlouva z NICE je důležitým krokem v privatizačním programu těch již uvnitř.

Smlouva z Nice přinese, kromě jiných věcí, změny v článku 133 smlouvy o EU. Pokud něčemu přikývnou staří známí ze Světové obchodní organizace (WTO), měl by se vždy ozvat tón alarmu. WTO, jehož posláním je odbourávat "překážky trhu" (ty hloupé věci jako práva pracujících a zákony na ochranu přírody), oznámila, jak důležité jsou změny článku 133 ve svém dokumentu "Posudek tržní politiky Evropské unie." Tak pracují byrokrati: unudí nás k smrti svým nesmyslně komplikovaným jazykem, aby pak mohli prosazovat opatření pomáhající velkému byznysu.

Změny ve článku 133 znamenají, že namísto národních vlád budou za jednání ohledně trhu s organizacemi jako je WTO zodpovědní nevolení byrokrati z Evropské rady a nevolená Evropská komise. Ti tak budou prosazovat jejich požadavky za zády kohokoliv dalšího. Toto zrychlené přijímání norem popisuje Pascal Lamy, Evropský komisař pro obchod jako "zmodernizované rozhodování." To znamená rychlé, centralizované rozhodování, které zajistí, aby volené národní vlády nepřekážely požadavkům velkého byznysu, když lobbyistické skupiny prosazují jeho zájmy na půdě již tak průmyslu přátelské evropské byrokracie.

GATS

"GATS není jen něčím, co existuje mezi vládami. Je hlavně a především nástrojem pomáhajícím obchodu." - Evropská komise, 1998

Během několika minulých let se WTO pokoušelo rozšířit Generální dohodu o obchodu a službách (GATS), jejíž hlavní heslo "zprivatizujme vše" je vlhkým snem všech korporací. Nyní, po Irském "ano" v referendu o smlouvě z Nice se vyráží plnou parou vpřed. WTO jmenovalo zhruba dvacet základních služeb, které jsou zralé pro privatizaci. Pošta, finančnictví a bankovnictví, telekomunikace, zdravotnictví, doprava - to vše míří do soukromých rukou, protože, podle pravidel WTO jsou vládou provozované služby subvencí, která diskriminuje nadnárodní byznys a je tudíž neférovou "překážkou obchodu."

Problémem se pro WTO staly masové demonstrace, které propukly vždy, když se vlády pokusily své základní služby prodat. Ovšem, smlouva z Nice se o tyhle otravné demonstranty postará! Článek 133 umožňuje Evropské radě a Evropské komisi jednat "kvalifikovanou většinou." To znamená, že pokud dojednají obchodní dohodu, všechny členské státy nebudou mít jinou možnost než ji přijmout. Jak poznamenal jeden úředník WTO, GATS pomůže "překonat domácí odpor ke změně." Protože i kdyby vláda chtěla převzít kontrolu nad špatně zprivatizovanými společnostmi, nemůže, pokud není připravena přijmout obchodní sankce a jejich důsledky. Vezměme si například britské železnice. Zpožděné vlaky, nízká úroveň služeb, vysoké ceny... Avšak zprivatizované dráhy tu budou i nadále, díky dohodám jako GATS a článku 133.

Kulatý stůl

Brusel, město hostící Evropský parlament, hostí také asi 500 skupin průmyslových lobbyistů z až deseti tisíci zaměstnanci-profesionálními lobbyisty. Jejich prací je zajistit, aby se Evropská unie stala ještě více otevřená zájmům průmyslu - a svou práci dělají skutečně dobře. Například v roce 1999 proběhla několikamilionová lobbyistická kampaň biotechnologických korporací, jejíž výsledkem bylo přijetí direktivy o patentech živých organismů.

Jednou z nejdůležitějších lobbyistických skupin je Evropský kulatý stůl průmyslníků (ERT), složený z více než čtyřiceti "kapitánů průmyslu" z největších nadnárodních korporací. ERT se nějak netají privilegii, kterých užívá, a na své internetové stránce se chlubí že"ERT má kontakty s Evropskou radou, Radou ministrů a Evropským parlamentem... Každých šest měsíců se ERT schází s vládou předsedající EU, aby prodiskutoval priority." A většinou dostane to, co chce. Byl to právě ERT, kdo prosazoval změny článku 133 - a šupito presto!

Jak říká Anrew Flood z irských Libertinů proti Nice: "Vyznění je jasné. Velká část smlouvy z Nice, článek 133, byl prosazen evropskými korporacemi. Umožní jím dále zvyšovat jejich zisk na úkor obyvatel Evropy a těch, se kterými obchodují. Povaha těchto změn je taková, že by je velká část Irských pracujících odmítla, pokud byly v referendu prezentovány jasnou suchou angličtinou."