Marcel Szary Na katederní nástěnce jisté moravské univerzity se objevila kondolence vyjadřující soustrast polskému prezidentskému páru, který zahynul při letecké katastrofě ve Smolensku. Jelikož byla kondolence podepsána (a patrně i iniciována) samotným děkanem fakulty, řada studentů hned pohotově připojila své podpisy.

Pár dní nato se vedle stávající kondolenční listiny objevila druhá kondolenční listina. I ona vyjadřovala soustrast do Polska – ovšem nikoli bývalému prezidentovi, nýbrž dlouholetému aktivistovi anarchosyndikalistických odborů Inicjatywa Pracownicza, Marcelu Szarymu (viz. článek na antifa.cz), který zemřel 30. dubna na leukémii. Ovšem tato kondolenční listina, na rozdíl od té první, nebyla podepsána děkanem fakulty, dokonce se ani nepyšnila logem univerzity. Řada studentů ji proto velkoryse ignorovala.

Nyní se však naskýtá závažná otázka – proč je třeba Lechu Kaczyńskému vyjádřit větší soustrast než Marcelu Szarymu? Podívejme se na to, co oba tito muži přinesli společnosti. Ultrapravicová vláda bratrů Kaczyńských (i Tuskův kabinet) znamenala pro Polsko časy zvýšeného policejního útlaku, vyhroceného nacionalismu, násilí a náboženského tmářství. Represe proti homosexuálům, odborářům, anarchistům, antifašistům a dalším se staly denním chlebem (viz. třeba zde). Fašizující pravice v čele s Ligou polských rodin si začala s Kaczyńského Právem a spravedlností velmi dobře rozumět a svět obletěla řada afér - například výpady militantních katolíků proti potratům (viz. třeba zde), vyhlášení stanného práva pro mladistvé či snaha zakázat koncert popové zpěvačky Madonny (viz. třeba zde). Přesto po smrti prezidenta řada lidí najednou zapomněla, kolik lidí Kaczyńského režim poškodil.

Marcel Szary naproti tomu vždy žil podle anarchistických zásad svobody, solidarity a rovnosti. Nikomu neubližoval. Život zasvětil pomoci slabším a boji za spravedlivější svět. Svým působením v Solidaritě napomohl zničení bolševického režimu, ale na protest proti podílu na státní moci tento odborový svaz v roce 1989 opustil. Přesto nadále zůstal aktivním anarchosyndikalistou. Jeho jméno však bude zapomenuto, zatímco člověk, který v čele státu soustavně škodil a utlačoval, se bude ještě dlouho objevovat na titulních stránkách novin po celém světě.