Zamyšlení nad výsledkem Dělnické strany v komunálních volbách a protesty proti koalici, která nyní vládne pražskému magistrátu.

Asi není třeba přikládat komunálním volbám, které se konaly v říjnu, velkou důležitost. Přesto bych se chtěl pozastavit nad dvěma fakty, které s jejich výsledkem souvisely. Prvním je katastrofální výsledek Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS) a tím druhým nespokojenost některých pražských voličů s vytvořením povolební koalice ODS a ČSSD na pražském magistrátu.

Náckové odešli s nepořízenou

Krátce po zveřejnění volebních výsledků se na webových stránkách DSSS její předseda Tomáš Vandas vyjádřil: „Komunální volby jsme prohráli. To si musíme na úvod přiznat. V letošních volbách je to jen jediný mandát (obec Nový Kramolín), a to je málo. (…) Kde se tedy stala chyba, že to prozatím nevyšlo? Lámu si nad tím hlavu celý dnešní den. (…) Všichni musíme začít od sebe, od zdánlivých maličkostí. Oblékáním počínaje a vystupováním na veřejnosti konče.“

Úvodem se můžeme pobavit úsměvností této úvahy a toho, jaký je tristní výsledek lámání si hlavy předsedy strany, do níž se etablovalo velké množství neonacistů. Tato skutečnost byla natolik evidentní, že přímou předchůdkyni DSSS, Dělnickou stranu, zrušil soud pro přílišné napojení na neonacistkou scénu. Méně zábavné ovšem je, když si uvědomíme jedenu ze skutečných příčin neúspěchu DSSS. Tou je, jak se nejen já domnívám, fakt, že rasistickou a xenofobií agendu vyfoukly Vandasově partaji některé parlamentní strany. Mezi nimi asi nejvíce vynikli někteří kandidáti ODS a ČSSD.

Hnědnutí zprava

Ačkoliv se Dělnická strana stala v posledním roce tou, na níž se ukazovalo prstem a oprávněně byla označována za rasistickou, skryly se za ní možná trochu překvapivě (nebo naopak předvídatelně) některé ostatní strany, jejichž kandidáti vytáhli do předvolebního zápolení s populistickými hesly plnými xenofobie a útoků na tzv. nepřizpůsobivé – bezdomovce, nezaměstnané, narkomany, Romy apod. Nehledě na totalitně zaznívající volání po více kamerách v ulicích.

To, že na tuto strunu hráli někteří kandidáti za ODS, moc nepřekvapí. OSD hájí (a moc to ani nezastírá) především zájmy těch movitějších. A v jejich zájmu jistě není potkávat ve městě, ať již skutečně, nebo jen s připuštěním té možnosti, podobné „živly“. Je to prostě proti estetickému cítění elit. A pro ty na nižších příčkách sociálního žebříčku, kteří mají strach postavit se těm, kteří skutečně mohou za jejich zhoršující se sociální situaci, se tak nabízí obětní beránek na úplném sociálním dně, na němž si mohou svůj vztek vybít a příslušní politici jim v tom rádi pomohou. Co by neudělali pro svého voliče. V Praze se již ODS podařilo prosadit zřízení sběrného tábora pro bezdomovce. Jelikož synonymum podobného tábora zní „koncentrační“, pojmenovali ho radní pro jistotu výrazem „oáza“. (Jistě není od věci v souvislosti s tímto krokem pražské radnice poznamenat, že první koncentrační tábor vybudovaný nacisty v Dachau nebyl určen jen politickým odpůrcům a Židům, ale také „asociálním živlům“, tedy tulákům, alkoholikům, nepřizpůsobivým…)

Pozadu ale nezůstaly ani jiné strany. KDU-ČSL slibovala vyčistit města. O jaký druh čistky by šlo, je asi vnímavějšímu pozorovateli jasné, především přihlédne-li k rasistickým tendencím bývalého předsedy Čunka. O tom, jak křesťansky a demokraticky to křesťanští demokraté myslí, jistě svědčí i volba nového předsedy strany, věrného posluchače rasistického Orlíku, Pavla Bělobrádka. K „bojovníkům za čistá a bezpečná města“ se přidali i Zemanovci, kteří se pustili do předvolebního klání s mottem „V zájmu našich dětí: nulová tolerance feťákům“. Již před volbami do Poslanecké sněmovny se zas Věci veřejné prezentovaly hlídkami, které se v parcích zaměřovaly na otravování lidí, kteří zjevně neodpovídali měšťácké image. Jaká podobnost s Ochrannými sbory Dělnické strany, které tvořili a tvoří neonacisté.

Hnědnutí zleva

Poukázat však chci spíše na předvolební slogany kandidátů ČSSD. Ta se sice na oko hlásí k principům jako je solidarita, ale skutečnost je většinou zcela jinde, o čemž svědčí agenda, s níž před komunálními volbami vytáhly některé buňky této strany. Apelovat na nenávist vůči těm nejubožejším je přeci jen mnohem jednoduší, než se snažit vysvětlovat, proč je důležitá právě solidarita, pomoc a prevence namísto odsouzení, represe a segregace.

Nejznámějšími příklady hnědnutí ČSSD se staly Most a Praha 5. V Mostě Karel Novotný vyrukoval na billboardech s heslem „Proč bych měl litovat, že jsem ve svém domově národnostní většinou? Jeden stát, jedna pravidla!“ Člověku to nedá, aby si při čtení tohoto zjevně (i když to není napsáno přímo) anticiganistického sloganu nevzpomněl na jiný, jenž zněl: Ein Volk, Ein Reich, Ein Führer.

billboard

Na Praze 5 se zase ČSSD prezentovala nápisem „Pryč s narkomany, bezdomovci a hernami“. Po mediálním ohlase a veřejné kritice dostala místní organizace strany pokyn z ústředí svá hesla zmírnit. Stejný obsah tedy nadále byl vyjádřen sdělením „Za bezpečí a čistotu veřejných prostranství“. Druhá část sloganu („Prosadíme proto vyčlenění speciálního oddílu v rámci městské policie, který bude svou prací a přítomností v těchto lokalitách důsledně bránit nežádoucímu shromažďování těchto jedinců“) zůstala zachována, stejně jako celý volební program této místní buňky. Čisté prostředí je tedy v podání sociálních demokratů z Prahy 5 (a jak již bylo poukázáno, tak nejen jich) to, které bylo zbaveno nepohodlných lidí. Zůstává jen otázka, co je na tom demokratického, natož pak sociálního.

Nebohý Vandas

Ukázali jsme si, co může být jednou z příčin neúspěchu DSSS, která je považována za hlásnou troubu toho nejprimitivnějšího rasismu a přihlouplé nenávisti vůči všemožným menšinám. Nejde však jen o čistě český fenomén, kdy parlamentní politické strany přebírají agendu těm takzvaně extrémistickým. Podobný vývoj na politické scéně lze pozorovat takřka po celé Evropě. Tzv. extremisty je však potřeba mít vždy po ruce, aby se na ně mohlo ukázat a říci: My nejsme rasisti jako oni, nikdy jsme přeci nic přímo rasistického neřekli.

Dalšími příčinami (netvrdím, že jedinými) chabého výsledku DSSS ve volbách může být i to, že Dělnická strana prostě byla jakousi módní záležitostí v určitém období mezi omezenou skupinou lidí, kteří mají v oblibě velkohubá prohlášení a tvrďácké politicky nekorektní řeči. Dále byl znát také úpadek mediálního zájmu o Vandase a jeho věrné. Na jednu stranu to může být dáno uvědoměním novinářů, že takové straně není radno dávat větší prostor, než si skutečně zaslouží. I když tato možnost je s větší pravděpodobností toužebným přáním, než realitou. Na stranu druhou vnitřní spory na neonacistické scéně oslabily akce strany, co do jejich kvantity, tak i schopnosti zaujmout média. A pro parlamentní politiku platí více jak dvakrát to, že když není nějaká politická síla v médiích, jako kdyby neexistovala.

Předseda DSSS Vandas si asi hlavu dlouho nelámal, a tak mohl své prohlášení k volebním výsledkům (po výzvě ke změně oblékání) ukončit zvoláním k věrným ovečkám, jenž je hodno vůdce: „Já doufám, že se i nadále budu moci spolehnout na drtivou většinu z vás. Vy buďte se mnou, a já budu s vámi. Pak se nemusíme ničeho bát.“

Nenapravitelní

Anarchisté považují zpravidla volby v rámci kapitalistických parlamentních demokracií za „podvod“, kdy je lidem jednou za čas dopřáno falešného pocitu, že mohou o něčem rozhodnout. Kandidáti slibují před volbami hory doly, tváří se, jak jim na lidech záleží, očerňují konkurenční politické strany. Jelikož však nejsou odvolatelní, na sliby rychle zapomínají, spojují se s tím, s kým je to zrovna vhodné, na lidi kašlou a prosazují zájmy těch, kdož jim mohou na oplátku něco nabídnout, a podobně by se dalo pokračovat. Nové strany, tvářící se coby vykupitelé, se záhy ukážou být stejné jako ty staré.

Když se zrovna nenaskýtá nějaká reálná revoluční perspektiva, zdá se být jedinou alternativou k „volebnímu podvodu“ kritický bojkot voleb, či obyčejné pasivní volební absentérství. Někteří jdou k volbám, aby dali hlas tomu, kdo jim přijde jako „menší zlo“. Pomineme-li ty voliče, jejichž zájmy jsou politickými stranami přímo hájeny (tzn. především ekonomické elity), zůstává záhadou, proč stále ještě tolik lidí, mnohokráte poučených dřívější zkušeností, ve „volební podvod“ věří a poslušně a se stále obnovovanou nadějí k volebním urnám chodí.

17. listopadu 2010 (a posléze v také v termínu volby pražského primátora) jsme se však v Praze dočkali zajímavého projevu nespokojenosti voličů. Ti svolali demonstraci proti povolební koalici ODS a ČSSD, která v následujícím období bude vládnout pražskému magistrátu. Protestující dorazili s transparenty „Vyměňte politiky“ či „Takhle jsme nevolili“. Zpravidla vítám, když se lidé nebojí ozvat, ale v tomto případě ve mně tyto protesty zanechávají spíše rozpaky.

Jestli někomu z voličů TOP09 vadí, že tato strana volby v Praze vyhrála, ale u vesla není, proč nedemonstrovali, když parlamentní volby vyhrála ČSSD a následně nesestavovala vládu? A myslí si snad voliči TOP09, že za vlády této strany by neběželo na magistrátu vše ve starých zajetých kolejích? Kde byli protestující voliči posledních 20 let, když šli nyní k volebním urnám a jsou najednou překvapení, že se politici nevzdali svých rozjetých kšeftů a předvolební nepřátelé se stali povolebními přáteli (jako mimochodem tolikrát před tím)? Proč si oni nespokojenci nepoloží otázku, jestli není něco špatně už na tom, jak je celý systém nastavený? Možná by došli k závěru, že v parlamentní demokracii svázané s kapitalismem je to prostě normální stav věcí.

Neberu nikomu jeho spravedlivé rozhořčení, ale nikdo mi nemůže mít za zlé, že mi slova o „podvodu století“ v souvislosti s povolebním vývojem v Praze přijdou nanejvíc směšná a naivní. Pravděpodobně by si neměl lámat hlavu s otázkou voleb o něco více jen onen nebohý Vandas.