Osobitý pohled na rozruch kolem návštěvy Noama Chomského v České republice.

Po nějaké době k nám zavál nějaký svěží vítr. Paradoxně přivál se staříkem, který by tu statisticky už neměl být; se staříkem, jehož myšlenky a postřehy jsou ale natolik omlazující, až se člověk diví.

Jenže tady je to s mládím jaksi na levačku. Teda spíš na pravačku. Místo aby místní em-íčka (rozuměj mladí intelektuálové) vyzařovali mladickou radikalitu nabouráváním myšlenkových konvencí, adorují jiného staříka – staříka, který když zrovna nechrápe, tak jen nesrozumitelně mumlá. Jeho chrápání a mumlání asi nejlépe odráží jeho myšlenkový přínos, který přenáší na své podporovatele. Placka knížete s čírem to už nezachrání, naopak stává se demonstrovaným projevem konformity, kombinací opakovaně okradené punkové mrtvoly a zombie feudálních dob.

Ok. Každý máme svého dědka. Chomský je ten můj. Nemám potřebu ho nějak nekriticky obdivovat, rozhodně bych ho nevolil (a ani nikoho jiného) do žádných mocenských funkcí (pochybuju, že by o něco takového stál) a nechal jsem si s klidem ujít i jeho zdejší návštěvu. Rád ho poslouchám. Nejenže je mu rozumět a mluví velmi příjemně, mluví hlavně věcně a to, co říká, má svou logiku a návaznost na jiné věci. Na můj vkus je možná zbytečně moc mírný a víc se zabývá důsledky kapitalismu a imperiální politiky než jejich jádrem, které je v samotném systému. Ale kdyby lidi kolem mě vždy povídali jen to, co chci slyšet, těžko by mě donutili o něčem přemýšlet.

Nejsem sám, kdo si Chomského oblíbil jako osobnost i jako myslitele. Možná ale patřím k nemnoha, které nechává chladnými hysterie, co se táhne za jeho několikadenním pobytem v ČR.

Naopak jsem byl trochu znepokojený před jeho příjezdem. Už to vypadalo, že systém zafunguje, jak nejlépe umí, aby eliminoval vše potenciálně podvratné. To znamená, že přijme Chomského za svého. Na zblití byly už všechny ty superlativy: NEJvlivnější, NEJcitovanější apod. Pak jen stačí pozvat ho na setkání zkostnatělých akademiků a nacpat mu nějaké ocenění za vědeckou činnost, které osobně považuji za naprosto bezcenné (stačí si vzpomenout, kolik akademických ocenění obdržel třeba Václav Klaus, který světově proslul vlastně jen jednou, a to když čóroval pero v Chile).

Jenže Chomského program byl pestřejší. V Olomouci ho po svém přivítali anarchisté a při diskusích nedostával jen ploché otázky zaměřující se na zúžený obzor zdejšího mediálního zájmu. Chomský mluvil. Mluvil i o tom, na co se ho vlastně nikdo nezeptal, předkládal zajímavé souvislosti a srovnání. Záznamy existují, takže každý, kdo nechce slyšet jen povrchní mediální soudy, si ho může poslechnout.

Jenže v době, kdy se elity snaží v zájmu korporací prosadit transatlantickou dohodu o obchodu a investicích, tady někdo mluví o tom, že Spojené státy, země zaslíbená, nejsou o nic lepší než pracně budovaný obraz nepřítele na východě. A co hůř, říká to někdo, kdo je přímo odtamtud a navíc zná fakta a neváhá je předkládat.

Jako jeden z prvních to nevydržel neoficiální vyslanec USA v ČR Saša Vondra, ostatní zasloužilí pravičáci se přidali. Chomsky se tak rázem stal nešťastníkem, nejarogantnějším blbem moderních let, blbým Židem, nekonečným drzounem, vředem, obdivovatelem Pol Pota apod. Najednou se na jeho adresu začal vyjadřovat kdejaký nýmand, co ráno posnídal chytrou kaši. Vytrhnout cosi z kontextu, přidat pár lží a hromadu osobních invektiv, to je klasický denunciační scénář. Nic nového pod sluncem. V mediálním prostoru se hrdinným obráncům kapitalistického pořádku a prozřetelností posvěcené vůdčí role USA podařilo Chomského myšlenky zastínit. Kupříkladu jeho slova o tom, že největšími nepřáteli vlád států jsou jejich vlastní obyvatelé.

A právě těmto obyvatelům je třeba nakukat, aby toho šíleného dědka, co prý možná rozumí nějakým těm písmenkům, neposlouchali. Jenže když takové svině jako Vondra nebo Langer začnou hystericky kvičet, je naděje, že mnozí zpozorní a položí si otázku: Kdo je to vlastně ten Chomsky, když tyhle zkorumpované lumpy vytáčí už jeho samotná existence?

Jen ať kvičí.