Report ze vzpomínkové akce na žižkovského anarchistu Michaela Káchu.

Když jsme v rámci Anarchistické federace přemýšleli, jak vedle stánku s publikacemi našeho nakladatelství přispět do programu letošního Anarchistického festivalu knihy, stalo se pro nás určujícím místo konání – autonomní sociální centrum Klinika v Jeseniově ulici. Právě v této žižkovské ulici pobýval svého času Michael Kácha, významná postava anarchistického hnutí začátku 20. století.

A jelikož i doba konání bookfairu téměř na den přesně korespondovala se 75. výročím Káchova úmrtí, nebylo dále o čem dumat. Kácha se stal navíc v posledním roce předmětem našeho zájmu a jednou z akcí AF byla záchrana jeho ostatků, stejně jako jeho (sou)družky Marie Müllerové. A jelikož dalším naším záměrem je zajistit náhrobek na novém místě jejich společného spočinutí, koncipovali jsme příspěvek o Káchovi na knižním festivalu zároveň jako sbírku na jeho zhotovení. K tomuto účelu jsme vydali benefiční brožuru Michael Kácha (1874–1940).

Do brožury přispělo hned několik lidí, kteří se osobou Michaela Káchy zabývají. Je v ní stručně zrekonstruován Káchův život a aktivity, popsány perzekuce, s nimiž se anarchisté setkávali, nachází se zde přepis jednoho z Káchových dopisů, Václav Tomek popisuje ideovou polemiku Káchy s Bohuslavem Vrbenským nad návrhem založení anarchistické strany a nakonec přichází ohlédnutí za Káchovým působením na Žižkově.

Během bookfairu byla v knihovně Kliniky ke shlédnutí výstava přibližující některé momenty Káchova života a především jeho vydavatelských aktivit a skládající se především z fotografií jak jeho, tak lidí, kteří se kolem něj pohybovali, z jeho dopisu, jím psané zvací listiny na anarchistický sjezd a obálek časopisů a knih, na nichž se podílel, z citací vzpomínek lidí, kteří si ho vážili či nekrologu od Václava Hlaváčka.

Sobotní program bookfairu byl zahájen dopolední vycházkou k bývalému a obnovenému hrobu Michaela Káchy. U stanice metra Želivského, kde byl v 10.30 sraz, se sešla dvacítka lidí, kteří se po krátkém úvodním slově o smyslu a plánu následující vycházky vydali ke kolumbáriu, kde byly donedávna uloženy urny Káchy a Müllerové. Vedle naší skupiny na Olšanský hřbitov ten den, 9. května, proudili lidé, kteří přišli uctít památku zde pohřbených vojáků Rudé armády, kteří zahynuli při osvobozování Prahy. V době, kdy je v mediálním prostoru přepisována historie a vše ruské démonizováno či bagatelizováno, šlo o povzbudivé zjištění.

U kolumbária promluvil iniciátor záchrany Káchova hrobu. Jeho slova byla velmi výstižná. Odtud jsme se vypravili do další části hřbitova, kde se nachází hrob, jenž byl urnám nově poskytnut v rámci Projektu adopce významných hrobů. Zde byly shrnuty informace o našem zapojení do tohoto projektu a o Káchovi coby inspirující osobnosti. Na hrob byly položeny květiny a zazněly tři básně věnované Káchovi od Josefa Rosenzweiga-Moira, Jana Aldy a Františka Halase. Na závěr byla připomenuta také Marie Müllerová a skutečnost, že jestli toho mnoho nevíme o významných představitelích anarchistického hnutí, pak ještě mnohem méně informací máme o jeho představitelkách, které jsou nejčastěji připomínány jen jako družky svých mužských protějšků.

Z Olšanských hřbitovů jsme se vydali na Kliniku, která je odtud coby kamenem dohodil a kde od 12.00 začínal přednáškový blok právě povídáním o Káchovi. Chtěli jsme se ale vyhnout klasické přednáškové formě tohoto vstupu, a tak si mikrofon vystřídalo hned několik lidí.

Na úvod byl představen neformální spolek anarchistických staromilců se zájmem o historii českého anarchistického hnutí a s oblibou v jeho tiscích. Někteří takto zainteresovaní pak promluvili o svém vztahu k osobě Michaela Káchy, na níž ocenili zejména věrnost anarchistické myšlence, osobní nasazení a upřímnou kamarádskou povahu. Následovalo představení Káchova života, jeho zapojení v anarchistickém hnutí a činnost v oblasti vydávání časopisů a knih, prokládané úryvky ze vzpomínek Michaela Mareše. Další příspěvek svérázně vylíčil žižkovské anarchistické literáty počátku 20. století coby pankáče své doby, kteří místo hraní v kapelách skládali básně a mezi nimiž Kácha tvořil doslova střízlivou výjimku. V několika následných vstupech bylo mimo jiné zopakováno, že Kácha není jediný, na koho by se měl soustředit náš zájem, a také byly naše snahy o poznávání a přibližování minulosti anarchistického hnutí označeny jako „radikální historie“, tedy kolektivní výzkum, který není nutně vázaný na akademickou sféru a profesionální historiky, nýbrž vychází ze samotného hnutí a jeho potřeb.

Ať už jde o „radikální historii“ či nikoli, náš zájem o Káchu nekončí. Pohrouženi do archivů, starých anarchistických časopisů a vzpomínkových knih jeho současníků pokračujeme v pátrání po jeho osudech se záměrem připravit v ročním horizontu rozsáhlejší reprezentativní publikaci.

13.5.2015 -

Historie Z domova Akce Osobnosti