Naši „dobří“ vůdcové

Zemanovy proslavené trenky pojmou kde koho, svou hnědou čárku na nich zanechal i kardinál Duka. Úvaha z pera našeho sympatizanta.

„Mají snad úřady schopnost vštěpovat těm, kteří je zastávají, do duše ctnosti a vyhánět z nich neřesti? Ale kde! Ničemnost obvykle nezahánějí na útěk, ale naopak spíš ji osvětlují. Díky tomu si s pohoršením uvědomujeme, že se často dostávají úplným ničemům.“ Tato slova pronáší v 6. století myslitel Boëthius, když čeká ve vězení na popravu.

Také Machiavelli věděl, že řídit se v politice morálkou je sebevražda a stejného názoru byl i Lenin, když tvrdil, že „v dějinách už byly všelijaké zvraty; spoléhat se v politice na přesvědčení, oddanost a jiné ušlechtilé duševní vlastnosti je postoj zcela dětinský“. Lenin nemluvil jenom tak do větru, uvedeným názorem se řídil a podle toho to také v Rusku dopadlo.

Tito lidé tedy shodně tvrdí, byť každý po svém, že politika a morálka nejdou dohromady. Ani dnes nemáme mnoho důvodů k optimismu, když se podíváme na politické dění ve světě i u nás. Není to snad tím, že by se politici morálce málo věnovali. Ó to ne, spíše naopak – apely na morálku a spravedlnost, diskutování o nich, to je politikův denní chléb. Ve skutečnosti se ale na drtivou většinu z nich hodí právě Boëthiova slova o ničemech.

Jeden takový ničema stojí v čele tohoto státu. Miloš Zeman měl jednu přednost, že totiž zasedl místo na Hradě Schwarzenbergovi. Mělo se však ukázat, jak o žalostně malou přednost se jednalo. Zpočátku to vypadalo, že Zemanovu kritiku obstará především pravicový tisk, někteří umělci (volnomyšlenkářští či jací to vlastně) i někteří studenti, kteří ve Schwarzenbergovi objevili svůj archetyp hrdiny a v Zemanovi archetyp padoucha (v tom druhém případě měli nakonec pravdu). Zeman však velmi brzy začal svými slovy a činy znepokojovat i další skupiny lidí, nejen ty výše uvedené. Nemá smysl vypisovat vše, čím si Zeman vysloužil naši hlubokou neúctu, vždyť jenom jeho poslední čin hovoří za vše. Ti, kteří doufali, že Zemanovi zůstává alespoň špetka soudnosti, si říkali, že Konvička a spol. budou během oslav 17. listopadu stát někde v davu Zemanových obdivovatelů a zbožně k němu vzhlížet. Mýlili se ale. Konvička a Černoch stáli na pódiu vedle Zemana. Ukázalo se, že člověk může být opravdu kýmkoliv, stačí jenom, aby Zemanovi tleskal. Pan Zeman potlesk miluje, takže pokud mu vyjadřují podporu i jedinci deformovaní nenávistí a netolerancí, říká si, proč ne. Hlavní je, že mě mají rádi.

Kardinál Duka, nejvyšší autorita českých katolíků, mnohokrát ukázal, jak hluboce asociálním člověkem je. I on má Zemana rád. Vždyť je přece hlavou státu, dobrým člověkem a vlastencem. Duka se určitě ve svých očích vidí obdobně, tedy až na to, že slouží nejen svému národu, ale zároveň i pánovi ze všech nejvyššímu. Možný spor těchto dvou dobrých mužů, i když jistě přátelský, by tedy mohl spočívat snad jedině v tom, kdo z nich stojí v české kotlině výše. Jinak se pánové shodují a notují si. A vyjadřují si podporu – naposledy ji Duka vyjádřil, když na pana prezidenta myslel při svém celebrování mše v Lánech.

Budou tito velcí mužové u zrození něčeho významného? Třeba u zrodu klerofašistického zřízení? Byli by jistě otcovsky přísní. Milovali by nás a vedli by naše kroky, když bychom tápali v nejistotě. Ale víte co, pánové? To si strčte za kardinálský klobouk a prezidentské trenky.

Navzdory všemu neztrácíme naději a doufáme, že se – nejen proti těmto dvěma zakladatelům něčeho „velkého“ – začíná formovat širší opozice. Základním problémem ale je, že lidé, jako je Zeman a Duka, vůbec takové posty zastávají. Ve skutečnosti je to jen nutným důsledkem společnosti, která je založena na hierarchii a moci a která je dnes u nás politicky vyjádřena zastupitelskou demokracií. A zároveň je současná krize jen další ukázkou omezených možností vlastenectví, které s příchodem horších časů začne lidi okamžitě ostře rozdělovat na „my“ a „oni“.

Máme tedy být jenom trpěliví a počkat, až Zemana za dva roky vystřídá někdo jiný a až Duka odejde do nezaslouženého důchodu, a zároveň věřit, že je vystřídá někdo lepší? Nebo máme raději pracovat na radikální proměně společnosti, která dává moc do rukou takových lidí?

Chtějí, abychom dovolili, aby na našich hranicích strádali lidé, kteří u nás hledají pomocnou ruku. Odvolávají se přitom na bezpečnost nás všech. Ačkoliv by si to drtivá většina z nás přála, nežijeme v bezpečném světě. O teroristy pochopitelně nikdo nestojí, ale uzavření hranic nás před zlými lidmi stejně neuchrání. Ti už jsou totiž dávno mezi námi – narodili se v Čechách, jsou hrdými Čechy a někteří z nich zastávají i vysoké úřady. Jaké možnosti nám zůstávají při boji proti těmto lidem? Zpochybňovat kroky státu i lidí, kteří si neváží lidských životů, a zároveň pomáhat potřebným, protože jak za Anarchistickou federaci zaznělo 17. listopadu, „naší identitou je lidství“. Zpochybňovat autoritu těch, kteří nás vedou do otroctví. Protestovat. Vytvářet ohniska alternativy a vzdoru a ukazovat ostatním, že změna ke svobodě je možná. Není to lehký úkol, ale nebyl lehký nikdy. Přesto jsme to nikdy nevzdali…