Úryvky ze vzpomínek Dmitrije Žvaniji na pařížské trockisty.

Hledání pravé cesty je pro radikála vždy složité a podmíněné jak vnějšími okolnostmi, zasazenými do konkrétního místa a času, tak jeho osobností. Zobecňování jednoho osudu by bylo samozřejmě zavádějící, ovšem seznámit se s peripetiemi jednoho životního příběhu je pro pochopení vždy znovu vyvstávajících otázek, které konfrontují principy s realitou, jistě užitečné. Dmitrij Žvanija se narodil roku 1967 v Leningradě. Vystudoval historii, od roku 1996 pracuje jako novinář. V autobiografické knize Cesta rudého gardisty (Путь хунвейбина) popisuje osobitým způsobem svůj politický aktivismus, který začal v roce 1987 založením anarchistické organizace Svaz maximalistů. Byl tehdy fotbalovým a hokejovým fanouškem a mezi fanoušky také pro anarchismus agitoval. Organizaci později přejmenoval na Anarchokomunistický revoluční svaz (AKRS), hlásící se k principům revolučního násilí. Žvanijova posedlost být členem „životaschopné organizace revolucionářů“ ho nakonec dovedla od anarchistů k (francouzským) trockistům, od těch zase k ruským anarchistům a dál až ke specifické postsovětské sortě nacionálních bolševiků, kombinujících anarchismus a bolševismus s nacionalismem. Žvanija všechny vždy nakonec s rozčarováním opustil a pokaždé začínal „od nuly“. Jeho vyprávění je tak pronikavou a nemilosrdnou pravdou revolučního smolaře.

V září 1989 jsme vydali první číslo novin Čornoje znamja (Černý prapor), kde jsme pokračovali v naší linii: „Jsme zuřivými odpůrci centralistické státnosti. Sama myšlenka centralizovaného státu, ať už nepochybně ,socialistického‘ nebo právního, vylučuje možnost vybudování komunistické společnosti. Proto jsme zvedli černý prapor svobody, na němž se skví rudým písmem: Ať žije sociální revoluce!“

Pracujícím jsem navrhoval „provádět expropriaci podniků současně s expropriací bytů“, aby se tam mohly zorganizovat územně-výrobní komuny. „Jestliže se státníci odváží omezit přirozená práva proletariátu, pak musí pocítit hrdinný organizovaný proletářský odpor. Akty revoluční odplaty jsou neodvratné ve společnosti rozdělené na antagonistické třídy.“ V každém čísle jsme opakovali myšlenku, že demokracie je maskovaný totalitarismus, fíkový list na obrovském represivním nástroji státní mašinerie…

Intelektuálové se opájeli iluzí, že k lepšímu životu je třeba uspořádat život „jako na Západě“, který se jevil jako nějaký jehovistický ráj na zemi: všichni jsou svobodní, šťastní a bohatí. Tahle liberální omezenost nás dráždila. Pokoušeli jsme se vysvětlit, čím je Západ ve skutečnosti, s jeho tržním kapitalismem a lživou liberální demokracií, která schvaluje krvavé metody vůči celým populacím, když se jí to hodí.

V letech 1989 a 1990 vyvinul AKRS velké úsilí, aby dokázal, že od totalitárního státně-komunistického modelu je třeba přejít nikoli k liberální demokracii západního typu, ale ke svobodně organizované společnosti. Bez jakýchkoli rozpaků jsme prohlašovali, že drobné kriminální živly jsou revoluční silou, protože vytahují kapitál „z kapes byrokracie nebo měšťáků, ale i z kapes velkého organizovaného zločinu“. Vždyť i Bakunin tvrdil, že zbojník je neorganizovaný revolucionář. Velmi brzy jsme získali pověst „rudých gard anarchismu“.

* * *

Byl jsem si jistý, že anarchistické prostředí se rozkládá. Anarchistické hnutí ztratilo to, co jsem považoval za jeho základ – myšlenku sociální revoluce. Většina anarchistů časů perestrojky viděla v anarchii způsob neformálního života, ne model spravedlivé společnosti, za kterou je třeba rvát se zuby nehty. Anarchisté… kašlali na pracující, na samosprávu, na společenskou revoluci. Dělali si revoluci jen uvnitř. Proto se lepší část lidí ze subkultury, většinou nepočetná, začala věnovat ekologii a zbytek zmizel jako pára nad hrncem.

Začali jsme hledat spojence v marxistickém prostředí, protože jsme se cítili mezi „neformály“ osaměle. Na jaře 1990 jsme se seznámili s členy francouzské trockistické organizace Lutte Ouvriere. Pro 11. číslo našich novin Čornoje znamja jsem napsal článek Humanismus a sociální revoluce, kde jsem vydatně citoval Lva Trockého. A úvodník pro 12. číslo byl už napsaný aktivistou Lutte Ouvriere. Na podzim 1990 jsme přešli na trockistické pozice.

* * *

Sedím v kavárně na nábřeží Seiny u magistrály Georgese Pompidoua, naproti bývalému vězení Conciergerie, piju kafe a koukám z okna. Za oknem policie mlátí anarchisty…

Úplně legální demonstrace proti válce v Perském zálivu. Sešli jsme se na náměstí Bastily, voní to tu pečenými klobásami – to Arabové nebo Turci na přenosných sporácích provozují východní fast food, bojovníci za mír se posilňují…

Na náměstí probíhá skutečný karneval levého radikalismu a antiimperialismu. Kurdové z PKK, turečtí maoisté, Palestinci, autonomové, anarchosyndikalisté, různé trockistické organizace. Lidské moře. Rudé, černo-rudé prapory nad náměstím Bastily. Opodál přešlapují francouzští komunisté pod národními vlajkami, roztáhli transparent s nápisem „Francouzská komunistická strana“. Jestli se protiválečný pochod změní v útok na prezidentský palác, François Mitterrand nemá šanci. Zato je obrovská šance, že bude vyhlášena nová Pařížská komuna.

Mám povznesenou náladu. Takové množství mladých lidí pod rudými a anarchistickými prapory jsem ještě nikdy neviděl. V Sovětském svazu je nás levých radikálů chatrný hlouček. Jsme marginálové. Ale tady, ve šťastné Paříži, přišly na demonstraci tisíce lidí. Jak bych si přál, aby to viděli naši komoušský liberálové. Okázalí oblbovači, kuchyňští žvanilové, všichni proprali to, že třídní boj je výmysl Karla Marxe, že prý na Západě jsou všichni spokojení, sytí a bohatí. Civilizovaný svět je ráj na zemi! Tupci.

* * *

Seznámil jsem se s civilizovaným světem. Francouzští soudruzi mě zavedli do automobilky Peugeot, kde v dílnách stojí sovětské obráběcí stroje v roku 1957! Byl jsem v Rouenu v Renaultu. Obrovská továrna! Průměrný plat je tam sedm tisíc franků. Zkus se uživit, když bereš v úvahu zdejší ceny potravin a bydlení. Zvlášť pro mě uspořádali exkurzi do ubytovny afrických dělníků někde na okraji Paříže. Uvítala nás kořeněná dráždivá vůně, jak si Afričané připravovali večeři. Seznámili mě s jedním zdravým chlápkem v tradičním africkém oblečení, co se podobal radikálnímu rastamanovi. Přijel odněkud z Konga nebo ze Senegalu. Ze začátku mě čertvíproč měl za Američana a odmítl se mnou mluvit. Ale potom, co mu vysvětlili, že jsem ze Sovětského svazu, se zeširoka usmál a řekl: „Umím ruské slovo: cho-ro-šo.“ Nepamatuju se, jak mu říkali, ale pamatuju se, co mi řekl on. Ve Francii vydělává čtyři tisíce franků, z nich tři tisíce posílá domů, kde za tyhle peníze žije jeho obrovská rodina – dvacet lidí. Nějaká západní korporace postavila kousek od jeho rodné vsi továrnu na obuv a tradiční způsob života místního obyvatelstva tím značně utrpěl: zničilo to půdu, omezilo chov hospodářských zvířat. A v obuvnické továrně pro všechny práce není. Tak odjel můj nový známý do Francie za výdělkem. Říká, jak moc se mu stýská po Africe, po rodině. Tady ve Francii jsou si lidi navzájem odcizení, to v Africe se všechno řeší společně, vesele. Ale veselí tě nenasytí.

* * *

Mezi demonstranty vidím dost Afričanů, některé z nich ve žluto-zeleno-rudých rastamanských čepicích, ale většina je oblečená jako obyčejní mladí lidé ze Západu – v džínách a kožených bundách.

„Ahoj,“ slyším, jak někdo říká zrovna mně.

Otáčím se – Laurence. Trochu zhubla za toho půl roku, co jsme se neviděli, ale obličej má pořád baculatý. Jiným se takové holky líbí, ale na můj vkus je tlustá.

S Laurence jsem se seznámil v létě 1989 v Leningradě, když jsem prodával Čornoje znamja u Kazaňského chrámu. Přišla ke mně a řekla: „Chci se s vámi seznámit, jsem revolucionářka z Francie, z organizace Lutte Ouvriere (Dělnický boj).“ Když jsem pochopil, že je trockistka, seznámil jsem ji se svým přítelem Georgijem, který působil v řadách našeho Anarchokomunistického revolučního svazu (AKRS), ale říkal si trockista. V armádě přišel o tři prsty, spadla mu na ně nějaká deska, když likvidovali následky zemětřesení v Arménii. Goša a Laurence si spolu začali, Goša tvrdil, že Laurence zbavil panenství. Nechtěl jsem být zasvěcen do podrobností, ale myslím, že je to romantické – ztratit panenství v Rusku v letech perestrojky a ještě díky ruskému revolucionáři…

Měl jsem velkou radost, že jsem potkal Laurence na demonstraci. Trochu jsem se přestal bavit s lidmi dvakrát staršími než já. V tu chvíli se dal zástup do pohybu. V čele šly odbory, za nimi komunisti, potom různé trockistické organizace, maoisti ze zemí Třetího světa a na konci anarchisté pod černo-rudými prapory.

My jsme šli s trockisty z Lutte Ouvriere. Vpředu byla Arlette Laguillerová, jejich tvář. Pracuje jako úřednice v bance Crédit Lyonnais. Milá ženská, tahle Arlette. Často se usmívá. Má šarm. Co by byla bez Lutte Ouvriere? Obyčejnou ženou dělnického původu, která se dostala mezi bílé límečky. Studentské bouře z roku 1968 ji minuly, nechodila na univerzitu. Sympatizovala s komunisty, ale potom ji zklamali a dala se k trockistům. Těm brzy došlo, že z Arlette je třeba vytvořit lídra. Jak by se řeklo dneska – zapracovali na ní PR. Arlette často vystupuje na shromážděních, na velkých schůzích s plamennými revolučními proslovy. Jen ty proslovy nepíše sama, píšou je jiní lidé, skuteční šéfové Lutte Ouvriere, kteří chtějí zůstat v pozadí. Lutte Ouvriere je hodně konspirativní organizace. Každý aktivista má přezdívku, nikdy kvůli věcem ve hnutí netelefonují z domova, vždycky jen z budky.

* * *

V Paříži bydlím u člověka, jehož skutečné jméno neznám. Teda znám, ale dělám, že ne. Pierre jednou udělal chybu: odlétal z Petrohradu, já ho doprovázel. Na kufru mu visela jmenovka se jménem. Viděl jsem, že si ničeho nevšiml. Pierre? Tak ať je Pierre. Mně to může být jedno.

Jen Arlette se představila svým jménem i příjmením. Je přece tváří Lutte Ouvriere. Spolu s Arlette a skupinou soudruhů z Lutte Ouvriere, jejímž členem je samozřejmě můj patron Pierre, jsem jel na předvolební mítink na západ Francie, do Bretaně, do přístavního městečka na břehu Atlantického oceánu. Jeli jsme rychlovlakem.

„Co budeš pít, Sašo?“ zeptal se mě jeden z druhů Arlette (pro aktivisty Lutte Ouvriere jsem byl Saša, tak mě představil Pierre).

Poprosil jsem o šťávu.

„A proč ne vodku?“ zavtipkoval Francouz.

„Protože nejsem zas tak úplně Rus,“ odpověděl jsem. „Není to nenápadný?“

„Jasně, jsi úplnej Korsičan!“ vrátil mi to a zasmál se.

Do Saint Lazare přijela Arlette proto, aby podpořila v místních volbách kandidáta Lutte Ouvriere. Tím byla taky žena středních let, taky úřednice. Setkání s voliči proběhlo v klubu loďařského doku.

Arlettin proslov mě ohromil, přesněji ne samotný proslov, ale spíš jeho účinek. Byl to čítankový proslov komunisty. Odkrývala neřesti kapitalismu, říkala, že je nezbytné ho změnit na jiný sociální systém, spravedlivý, a že sílu udělat to mají jen dělníci. Pozorně ji poslouchali. Obyčejní lidé, francouzští maloměšťáci. V Rusku by se v těchhle dobách Arlette vysmáli, našim intelektuálským měšťákům vymyli mozky, přesvědčili je, že komunismus je utopie, krev, diktatura. Potom vystoupila sama kandidátka, mluvila o místních problémech, o propouštění pracujících z přístavu a z doků. Její proslov se dobře doplňoval s vystoupením Arlette. Uvedla fakta, která přítomní dobře znali, ale v kontextu toho, co řekla Arlette, jim dala nový význam. Tváře shromážděných se rozsvítily jakýmsi gnostickým prozřením. Nakonec pochopili, v čem je jádro problému! Po proslovu kandidátky někdo v publiku, určitě nějaký aktivista Lutte Ouvriere, zazpíval Internacionálu. Podpořili ho, zvedli pěsti. Taky jsem zpíval, ale rusky.

Hned po mítinku jsme odjeli auty do Nantes. Přespali jsme v útulném bytě místních aktivistů. Ráno jsme brzy vstali a vrátili se do Paříže.

Arlette, dnešní francouzská revolucionářka, s krátce ostříhanými hustými černými vlasy, dlouhým nosem, orlím vzhledem. Ale s dobrýma očima. V Arlette je cosi z žen sansculotů, z žen pracujících, co povstali v červenci 1848, z účastnic Pařížské komuny… Vážně. Nevím, jaké tyhle ženy doopravdy byly. Ale ti, co udělali z Arlette oficiální tvář Lutte Ouvriere, se nespletli.

Arlette se účastní všech voleb, kandidovala i na prezidentku Francie a dokonce získala slušná procenta. V posledních volbách byla na čtvrtém místě.

* * *

Pochod se dává do pohybu. Fotím si Arlette. Ta se soudruhy zpívá Internacionálu. Běhá mi mráz po zádech. Jdu po jedné z hlavních ulic Paříže a zpívám Internacionálu spolu s tisíci lidí, kteří mají stejné názory jako já! Někdo z francouzských spisovatelů, snad Michel Houellebecq, řekl, že Internacionála je nejhrdinštější a nejplamennější píseň z těch, co lidský rod kdy vymyslel.

Z balkonů luxusních domů, z drahých kaváren, z obchodů se na nás dívá obecenstvo. Vzpomenu si na Majakovského verše: „Nate! Do čisté uličky za hodinu či pozděj/ vyteče po člověku váš mastný kal.“ Dívám se kolem a jsem rozčilený.

„Líbí se ti ta blondýnka?“ slyším zlomyslný hlas Laurence.

Nechápu, o jaké blondýnce mluví. Jaká blondýnka? Zpíváme Internacionálu, pěst zvednutou, pozoruju reakci buržoustů. Jo, byla tam blondýnka, na balkoně, tak pětatřicetiletá, udržovaná, s hustými prameny světlých vlasů, v legínách, ve střevíčkách. Jo, Laurence má pravdu, blondýnky jsem si všiml. Bylo by divné, kdyby ne: ve Francii jsou krásné ženy vzácný jev.

Běžím dopředu, před Lutte Ouvriere jde jiná trockistická organizace – Revoluční komunistická liga (Ligue communiste révolutionnaire, LCR). Děcka v kožených bundách, na obličejích masky s rudými tečkami na čele. Fotím si je a oni na mě křičí: „Kdo ti dovolil nás fotit?“

Aktivistky nabízejí kolemjdoucím noviny jejich organizace: Rouge (Rudý), Lutte Ouvriere. Policajtů tu moc není. Za mnou a Laurence jde žena s přezdívkou Mokki. Není moc velká, nohy má krátké, silné, sestřih pánský. Stranické vedení jí zjevně nařídilo dávat na mě pozor. Mluví trochu rusky, učila se ruštinu na univerzitě.

* * *

Nový rok jsme slavili společně: Já, Pierre, jeho přítelkyně Sandra a Mokki. Druhého ledna mě Mokki odvezla k sobě do Rouenu, abych se seznámil s místními aktivisty. Jeli jsme autem malebnými místy, v dálce jsem viděl dnešní rytířské hrady. Půlku cesty jsem Mokki vyprávěl, co dělal náš Anarchokomunistický revoluční svaz, proč jsem se stal anarchistou, co mě na něm zklamalo. Mokki pokyvovala hlavou. Pak jsem pochopil, že nic nepochopila. Ale byl to můj problém – to já jsem přijel do Francie a nerozuměl.

Rouen je mystické město se středověkým duchem. Tady inkvizice upálila na hranici Johanku z Arku. A možná neupálila – existuje celá historická škola, která dokazuje, že místo Johanky upálili jinou dívku a Johance že zachránili život, protože v ní kolovala královská krev. Mokki mi ukázala náměstí, kde Johanku upálili, budovu, kde ji soudili. Večer mě Mokki a její kamarádka, tak pětačtyřicetiletá žena jejího vzrůstu, pozvaly do arabské restaurace. Jedli jsme kuskus, pili z průhledných sklenek ve tvaru džbánků bylinkový čaj. Vyprávěly mi o svém aktivistickém mládí. Obě byly z generace 68, dětmi studentských bojů. Nelitují, že si vybraly tuhle cestu.

Mokki byla invalidní. Před pár lety, když rozdávala dělníkům letáky u továrny Renault, ji napadli členové francouzské komunistické strany, zmlátili ji a prorazili jí lebku. Několik měsíců proležela v nemocnici, nějakou dobu v kómatu, soudruzi podali na komunisty trestní oznámení, vyhráli soud a útočníci teď platí Mokki důchod.

Druhý den mě Mokki seznámila s dělnickými aktivisty. Všichni byli z Renaultu. Věnoval jsem jim lahev vodky Sibiřská. Po schůzi si trošičku nalili a ochutnávali – pravá ruská vodka! Ve Francii se dá koupit jen Stoličná, ale tohle je Sibiřská – to je exotika.

Dělníci a dělnice, jeden kluk španělského původu, zkouším se s ním bavit italsky, ale nejde nám to. Na schůzi hodnotili situaci v továrně, články pro příští číslo závodního bulletinu. Základní text pro bulletin je o politické situaci, Mokki ho dostala faxem z Paříže. Na příští schůzi (druhý den jsem odjížděl z Rouenu) mi jeden z nich přinesl jako dárek celou bednu baterek různé velikosti. Neodmítl jsem – v Sovětském svazu je baterií nedostatek.

Mokki mě seznámila i s místní mládežnickou buňkou. Milí lidé, studenti, mezi nimi hodně hubená dívka s klučičím účesem, podobná hrdince populárního francouzského filmu Audrey Tautouové. Zapomněl jsem její přezdívku, možná Loulou, možná Lily. Sešli jsme se v jejím bytě. Dívali se na mě jako na ufouna. Ruský aktivista! Člověk ze země Října! Pili jsme Pepsi z velkých plastových flašek a jedli zákusky. V Rusku ještě nic takového nebylo, se zbožím to bylo obecně špatné. Aby člověk koupil maso, musel si opatřit kupony, s dědou jsme stávali ve frontě od pěti ráno. Z cukrovinek bývala k dostání jen slunečnicová chalva.

Mluvilo se o různých tématech, hlavně akademických. Francouze hodně překvapilo, když jsem jim řekl, že studuji historii italských Rudých brigád: „To nemá nic společného s dělnickou třídou!“ Ještě víc se divili, když jsem jim řekl, že bych rád věděl víc o francouzském surrealismu. Nic neříkali, jen ta holka s klučičím účesem vstala, vzala z poličky svazeček André Bretona a podala mi ho: „To máš na památku. Možná se naučíš francouzsky, aby sis to přečetl. A příště si budeme líp rozumět.“

Chtěl jsem jí to nějak oplatit. Jak? Našel jsem v kapse sovětské mince se srpem a kladivem a rozdal jim je. Pak jsem si sundal vojenský pásek s hvězdou a podal ho Loulou-Lily.

„To je pro tebe. Dali mi ho v armádě,“ řekl jsem Loulou-Lily.

„Sloužil jsi v Rudé armádě? No to je gól,“ obdivně se na mě podívala.

Cítil jsem se jako rocková hvězda nebo Indiana Jones, už nevím přesně.

„Ale ne v té, které velel Trockij!“

Další večer jsem s Mokki a studentskou buňkou prodával noviny Lutte Ouvriere obyvatelům sídliště. Řekli mi, že jdeme do dělnické čtvrti. Ale mezi těmi, co nám otvírali dveře, nebyl jediný dělník. Možná se mi nedařilo a dělníci ten večer nebyli doma. Dělali jsme to tak, jak to u nás provozují náboženské sekty: zvonili jsme u dveří a ptali se: „Nechcete si koupit poslední číslo novin Lutte Ouvriere?“ Někdo řekl, že ne, a zmizel od dveří, ale hodně lidí otevřelo. Ovšem noviny si koupil málokdo. Většina jich vysvětlovala, než odmítla, proč si nechtějí koupit noviny trockistů. Jeden chlapík řekl, že je proti komunismu, protože vidí, co se stalo v Rusku.

„Co se stalo v Rusku?“ zeptala se Mokki.

„Nejdřív stalinismus, represe, a teď hlad.“

„Pojďte, probereme, proč v Rusku zvítězil stalinismus,“ zkoušela Mokki osedlat trockistického koně. Ale chlapík to utnul: „Promiňte, nemám čas.“

Z nějakého důvodu byla naše výprava s novinami po bytech silně zakonspirovaná, jako bychom se chystali někoho unést nebo vyvlastnit banku. Jezdili jsme auty, jako bychom zametali stopy, dávali si světly signály. Parkovali jsme nejmíň blok domů od těch, kam jsme chtěli jít. Aktivisté se domlouvali šeptem, jako by měli zaútočit na kasárna národní gardy. Tomu bych i dal přednost. Třeba abychom unesli ředitele Renaultu namísto klepání na dveře, které otvírali lidé vyrušení z koukání na televizi, jako bychom byli nějací svědkové Jehovovi. Kdyby nás chtěli zavřít, stačilo by, aby jeden z obyvatel rouenského věžáku zavolal na policii a sdělil jim, že u dveří pod záminkou prodeje novin zvoní nějací divní týpkové, možná zloději čmuchající po kořisti. Ale nikdo nikam nezavolal. Zjevně je ve Francii takováhle politická činnost obvyklá. Mezi námi byl ostatně jediný divný týpek – já. Nerozuměl jsem ani slovu, když si Mokki povídala s obyvateli domu. Stál jsem jí za zády a pozorně sledoval tváře těch, s nimiž mluvila. Obsah rozhovoru mi Mokki přeložila vždycky až pak.

* * *

Po návratu ze Saint Lazare jsem strávil dva dny v Paříži a pak mě Pierre vzal někam autem. Nejdřív jsme jeli na sever, ale Pierre pořád odbočoval, takže jsem se přestal orientovat. Cestou jsme naložili Mokki. Jeli jsme hodinu a půl. Jak jsme vyjížděli z Paříže, Pierre mě poprosil, abych si přes oči uvázal šálu.

„Bude pro tebe lepší, když nebudeš znát cestu,“ řekl a podal mi černý šál.

Zavázal jsem si oči. Jestli nás zastaví policie, Pierre bude mít problémy. Jak vysvětlí, že má v autě člověka se zavázanýma očima, myslel jsem si. Navíc mi začala jít na nervy tahle hra na spiklence. Bylo jasné, že Lutte Ouvriere se nezabývá ničím nelegálním, všechno je v mezích demokratické zákonnosti.

„Tohle je náš zámek,“ řekl mi Pierre, když jsme zastavili u kamenné zdi. Podíval jsem se mezi stromořadí za zdí a spatřil dům ve stylu Ludvíka XIV.

„Pronajímáme si ho… Děláme tu semináře a stáže pro naše centrum i zahraniční soudruhy,“ vysvětloval Pierre, když jsme šli alejí uprostřed zpustlého parku…

* * *

V Paříži se ve skupině demonstrantů mihla drobná postava Loulou-Lily. Mávnul jsem na ni, ale zdálo se, že si mě nevšimla. Konspirace. Starší francouzští soudruzi mi vysvětlili, že z konspiračních důvodů kontakty s vnějším světem mám právo udržovat výhradně s jejich povolením.

Laurence je neschválený kontakt. Proto jde Mokki za námi a poslouchá, co si říkáme.

„Přivezl jsem ti dárky od Georgije.“

„Nic od něj nechci. Čekala jsem, že přijedete spolu, ale přijel jsi sám. Proč nepřijel taky? Nechce mě vidět? Může být v klidu. Neotravovala bych ho.“

Nejhorší je být prostředníkem v cizím soukromém konfliktu.

„Já za to nemůžu, že si nenechal udělat pas,“ říkám možná trochu nepříjemným tónem. Ale přijel jsem sem získat aktivistické zkušenosti, ne poslouchat holčičí nářky.

Laurence se urazila. Ze skupiny se vynořil Pierre se zapálenou dýmkou. Za ním se objevil muž středních let v nepromokavé maskáčové bundě.

„Seznamte se, to je Michail Maximovič.“

Potřásli jsme si s Maximovičem rukou. Mluví skvěle rusky.

„Ruština je můj rodný jazyk,“ směje se Michail. „Můj otec byl bílým důstojníkem, nejdřív emigroval do Estonska, potom sem, do Francie. U nás doma se mluvilo rusky.“

Maximovič je taky z generace osmašedesátníků. Studoval na prestižní vysoké škole. Nějaký čas byl aktivistou radikální levicové skupiny Bojující komunisté, která prohlašovala, že v Sovětském svazu dávno zvítězil státní kapitalismus. Jenže brzy Michail opustil aktivní politickou činnost a omezil se na poskytování pravidelných velkých částek do pokladny Lutte Ouvriere, z jeho pohledu nejperspektivnější krajně levicové organizace…

Jdeme hlavními ulicemi Paříže. Voláme: Guerre à la Guerre! Válku válce! Za námi jsou děcka s transparentem s tímhle heslem. Křičíme: Bush, Mitterrand – assassine! Bush a Mitterrand – vrazi!

„Naši soudruzi z Ligy komunistů-revolucionářů si myslí, že naše heslo Válku válce! je příliš radikální. Ale zapomněli, že je to určitě heslo Lenina a Trockého,“ říká Pierre. Na tváři má spokojený výraz, trochu ironický na adresu „soudruhů z Ligy komunistů-revolucionářů“, pokuřuje z dýmky a šíří kolem sebe příjemnou vůni holandského tabáku.

Na rozdíl od „soudruhů z Ligy komunistů-revolucionářů“ proti radikálním heslům nic nemám. Válku válce! – tenhle slogan se mi líbí.

Blížíme se k Seině. Před námi vyrůstá kordon policajtů v černém, mají přilby, chrániče. Podobají se zároveň mimozemšťanům i rytířům. Jsou z pořádkových jednotek. Pochod se zastavuje. Prapory mizí. Podle pokynu začaly ženy středních let balit vlajky a aktivisté Lutte Ouvriere (v LO je průměrná řídicí členská základna tvořena ženami středních let, zpravidla učitelkami na gymnáziích) se přidávají. Hotovo – demonstrace skončila. Neobsadili jsme prezidentský palác, neunesli Mitterranda, toho vraha. Revoluce se odkládá na příště, dneska byl přece protiválečný pochod. Trasa byla odsouhlasená úřady.

„Nepůjdeme do Latinské čtvrti?“ ptám se Pierra.

„Ne. Rozhodlo se, že dojdeme jen sem.“

Zažívám pocit, který jsem míval v dětství 1. ledna: noční pohádka, kouzlo přechodu, se jen mihla, a já na ni tak dlouho čekal. Nejradši bych vrátil čas…

Jsem zklamaný. Nedávám to ale najevo. Komunisti a odbory se rozcházejí, za nimi i trockisti. Míříme do kavárny. Míjí nás kluci a holky v černých kožených bundách pod černo-rudými prapory, anarchisti a nějací zvláštní týpkové, taky v černých kožených bundách (je to teď ve Francii móda), s černým praporem, na kterém je našitý fialový trojúhelník.

„Tohle je kdo?“ ptám se Pierra.

Pierre se zašklebí (když to dělá, vypadá jako kocour): „Fronta revoluční homosexuální akce.“

Tak to jo. Hustý.

Vejdeme do kavárny, z okna skvěle vidím na most přes Seinu. Koukám, jak se anarchisté a revoluční homosexuálové snaží prorazit policejní kordon.

Do kavárny dorazila Laurence. Už má zase dobrou náladu, usmívá se.

„Viděla jsem, jak policie mlátí anarchisty. Do krve!“

Málem jsem na ni zařval: „Z čeho máš radost, ty huso!“ Proč tu sedíme? Proč neběžíme pomoct anarchistům?

Přinesli nám kávu. Napiju se. Maximovič žertuje o kapučínu, Laurence se směje. Co je to za pitomost?! Proč jsme protestovali proti válce v Iráku, když nás nezajímá policejní násilí v Paříži? Proč celá ta konspirace, když jsme, přesněji jste, vy, členové Lutte Ouvriere, spořádaní občané, dodržující zákony, a vaše jediná extravagance jsou myšlenky schované v hlavě?

Válka mi začíná tady před nosem. Poslední pokus anarchistů prorazit rojnici byl zastaven, policajti se začali ohánět obušky, koukám, jak padá kluk v černé bundě, za ním další. U sousedního stolku se tak pětatřicetiletý muž věnuje o něco starší ženě. Odbarvené blondýně s krátkými vlasy a krátkou sukní. Oba jsou opilí. Muž jí položil ruku nad koleno a strčil ji pod sukni. Dívá se na ni, co ona na to. Hele, neskonči u kalhot, kozle! Michail otravuje s vtipy. Soudruzi táhnou za ruce bezvládného anarchistu. Na tváři má krev. Jedna holka s velkým zadkem spadla, jak utíkala, a rozbila si koleno. Kamarádi ji málem ušlapali. Anarchisti utíkají. Policie je mlátí po zádech obušky. Na policajty něco letí. Pozoruju to všechno z kavárny. Nejsem zvyklý pozorovat z kavárny, jak mlátí takové, jako jsem já.

* * *

Červenec 1985. Výjezd do Vilniusu na zápas místního klubu Žalgiris s naším Zenitem. Za doprovodu policie jsme došli na nádraží. Najednou křik: „Mlátí naše! U pokladen!“ Já a ještě patnáct až dvacet lidí prorazíme policejní kordon, rozdělíme se, jedna půlka vbíhá k pokladnám od jednoho vchodu, druhá od druhého. Nepřítel je v pasti. Běžel jsem v prvních řadách, ale i tak jsem se nestihl porvat. Jak jsem se dostal k pokladnám, Litevci se už váleli na dlaždicích. Předběhli nás kamarádi, kteří běželi z druhého vchodu. Přede mnou je na kolenou fanoušek Žalgirisu, na dlažbu kape krev, vedle se válí čepice ve stylu německého Wehrmachtu, já ho vzteky kopnu do hlavy jako brankář do míče, když ho vrací do hry. Litevec upadl na záda. Najednou se za ten útok stydím. Ale oni napadli nás, ne my je. Zděšení cestující křičí: „Policie!“ Policejní píšťalky. Zvedáme zmláceného a pořezaného kamaráda a utíkáme pryč, schovat se za nákladní vagony.

* * *

„Proč jsme nepomohli anarchistům?“ ptám se Pierra.

„Když jsou hloupí, proč bychom taky měli dělat blbosti? Pro ně jsou rvačky s policií zábava. Když se jim to líbí, ať se rvou. Ale nemá to žádný vztah k třídnímu boji pracujících.“

Co na tohle říct?

* * *

Výlet do Paříže na mě udělal dvojí dojem. Na jedné straně jsem viděl, že na Západě se rozvíjí revoluční hnutí, získal jsem praktické zkušenosti, na druhé straně jsem očekával, že potkám skutečné ilegály, ne lidi, kteří provozují konspiraci kdovíproč. Nemohl jsem pochopit, proč je třeba konspirace, když jde o rozvoj masového hnutí nebo účast ve volbách. Nemám nic proti masovému hnutí, ale proč si teda hrát na spiklence?

* * *

Vrátil jsem se z Paříže na konci září 1991 a bez ohledu na to, že francouzští soudruzi mi celý měsíc vymývali mozek, jsem nevěděl co dělat. Ze setrvačnosti jsme pokračovali v šíření novin na vysokých školách a u bran továren, ale žádný efekt to nemělo. Je to zvláštní, ale je to tak: po srpnové euforii, když vyšly na náměstí tisíce lidí, aby protestovaly proti Státnímu výboru pro výjimečný stav, vytvořenému konzervativním křídlem KSSS, ony proslulé „masy“ upadly do apatie. Neměly na politiku čas. Země prožívala poslední dny pod jménem Sovětský svaz, a jim bylo všechno jedno: ani pro, ani proti. Naprostá lhostejnost…

Vybráno z dokumentárního románu Дмитрий Жвания, Путь хунвейбина, vydaného nakladatelstvím Амфора v Sankt Petěrburgu v roce 2006.

Překlad -tb-
Překlad vyšel v anarchistické revue Existence č. 2/2015.

21.3.2016

Historie