Před 13 lety, 19. ledna 2009 byli v centru Moskvy zastřeleni Stanislav Markelov a Anastázie Baburová. Za tuto vlasteneckou vraždu byli odsouzeni náckové Tichonov a Chasisová.

Novinářka

Anastázie Baburová se narodila v Sevastopolu v roce 1983. Absolvovala jazykové gymnázium, během středoškolského studia se účastnila šachových turnajů. Po maturitě poslala v roce 2000 přihlášky na osm univerzit. Dostala se na šest z nich, ale rodina neměla dost peněz na to, aby mohla Anastázie odjet studovat do jiného města. V létě 2001 si koupila lístek na vlak do Moskvy, pronajala si pokoj v nedalekém Čechovu a začala studovat Fakultu mezinárodního práva moskevského Státního institutu mezinárodních vztahů (MGIMO).

Advokát

Je večer, hovor, cigaretový kouř, Stanislavovi přátelé sedí u malého stolu v klubu Bilingua. Všichni jsou z levice: docent Moskevské státní univerzity (MGU) Jaroslav Leontěv, klidný člověk ve starých džínách, s aktovkou nacpanou knihami; výbušný anarchista a člen ekologického hnutí Ochránci duhy Maxim Kučinskij; anarchista a antifašista Vlad Tupikin. Tihle lidé říkají Markelovovi Stas nebo Stasik. Všichni jsou starší než on. Stanislav Markelov se narodil v Moskvě v roce 1974. Vzpomínají na Stasovo mládí, kdy nosil dlouhé vlasy, koženou bundu a pletené náramky. Leontěv vypráví, jak ho zažil na akci pořádané na Bakuninově usedlosti. Přes den všichni pracovali, večer poslouchali Stasovy přednášky o historii Ruska: „Byl velmi erudovaný. Jednou jsem byl nemocný a on místo mě přednášel studentům na univerzitě. Byla to vynikající analýza předválečné situace v Sovětském svazu a Evropě.“

Novinářka

Hodně lidem, kteří by se dostali s prázdnou kapsou na MGIMO, by to ke štěstí úplně stačilo. Anastázii ne. „Studovat s těmi lidmi, zlatou mládeží, je nudné. Nudí mě sterilní vědomosti,“ psala rodičům. Podala žádost o ukončení studia a přešla na MGU, kde začala dálkově studovat Fakultu žurnalistiky.

Advokát

Druhého října 1993 se devatenáctiletý student práva Stanislav Markelov přihlásil do Vološinovy skupiny, aby pomáhal zraněným z ozbrojeného incidentu u magistrátu, v televizní věži Ostankino a u sídla parlamentu (střety s armádou byly vyvrcholením konfliktu prezidenta Jelcina s parlamentem). „Rozhodli jsme se tehdy nestát ani na jedné straně, ale prostě pomáhat zraněným, jako to kdysi dělal Vološin za občanské války. Vyvěsili jsme leták, aby se nám lidi hlásili, a ještě ten den přišel Stas a celou dobu s námi zůstal.“

Když skončil útok na magistrát, boj se přesunul do Ostankina. „Když jsme tam přijeli, všude se střílelo,“ vzpomíná Olga Trusevičová, pracující v lidskoprávním centru Memorial. „… uprostřed toho jsme se snažili dělat něco se zraněnými, na postřelené se ale člověk bojí sahat, když ví, že jeden neopatrný pohyb je může zabít. Stas se nebál, rozhodl se je obvazovat a já mu jen podávala obvazy. Byli jsme v parku nedaleko televizní věže, kde se střílelo. Stas při přestřelce přeběhl ulici, aby k nám dostal další raněné. Dělal to i později u parlamentu, kde střílely tanky. Přes zátarasy se tam dostal jen on. Často jsem pak měla pocit, že tak jak začal, jak cítil vinu kvůli těm, které se nepodařilo zachránit, tak potom i žil.“

Novinářka

V roce 2004 se Anastázie Baburová vdala za studenta MGU Alexandra Frolova. Svatba byla v Sevastopolu, Nasťa si vzala bílé šaty a závoj. Jako manželé pak mohli dostat pokoj na koleji MGU. Po čtyřletém životě v Moskvě se rozešli. Rozvod oslavili parádním přátelským večírkem.

Když Nasťa studovala na MGU, začala pracovat – nejdřív ve Večerní Moskvě, potom v Izvestijích a v Ruských novinách. Po rozvodu si znova pronajala pokoj nedaleko Moskvy. Někdy jí rodiče posílali peníze a ona jim psala: „Zbláznili jste se?“

Advokát

V roce 1994 přivedl Jaroslav Leontěv Markelova do Memorialu a student práv, který začal pro lidskoprávní centrum pracovat, měl brzy nato odjet do Ingušska, aby shromáždil materiál o osetsko-ingušském konfliktu. „Jel tam i s tím hárem na hlavě, přestože mu všichni říkali, ať se ostříhá,“ říká s úsměvem Jaroslav.

V té době se Stas rozhodoval co dál: vstoupí do některé z levicových stran, nebo si uváže kravatu a stane se obyčejným advokátem? „Když mluvil se stranickými levičáky, zjistil, že se mnohem víc věnují teorii než praktickým možnostem,“ říká Olga Trusevičová.

V roce 2000 přestal být Stanislav hipíkem. Pracoval už v advokátní kanceláři, chodil k soudu. „Měl tehdy dvě možnosti: dospět a být jako všichni, nebo se stát marginálem,“ říká obránce lidských práv a novinář Alexandr Čerkasov. „Jenže on našel třetí cestu. Ostříhal se, vzal si sako a kravatu, aby mohl dělat na případech, které ho jako levičáka zajímaly. Šlo o ekology, antifašisty, Čečence.“

Novinářka

Třiadvacetiletý Saša Čornych, kluk v mikině, s náušnicí v uchu a piercingem ve rtu, byl nejbližším přítelem Anastázie Baburové: „S Nasťou jsem se seznámil šest let před její smrtí. Chodil jsem do prváku na žurnalistiku a ona byla v druháku. Oba jsme nosili koženou bundu a veškerý čas trávili v počítačové učebně.“ Rok nato se Čornych začal věnovat bojovým uměním a tam se zase s Nasťou setkali: „Skamarádili jsme se, když jsem jí vyprávěl, jak se v ulicích peru s nácky. Hodně ji to zaujalo.“

Čornych Nasťu seznámil s lidmi z Antify. Začala se účastnit jejich akcí, kam nepatřily jen střety s nácky, ale i piketové akce „proti policejní zvůli“ nebo ekologické kempy proti průmyslovým podnikům znečišťujícím přírodu. Na jedné akci se Anastázie seznámila s moskevskými anarchisty a napsala o nich: „Asi nejvíc usilují o svobodu ti, kteří se ji nesnaží vzít jiným.“

Advokát

První případy advokáta Markelova nebyly nijak halasné, zato byly velmi příznačné. Obhajoval mladé lidi, kteří byli bez pořádných důkazů obviněni z výbuchů u pomníků Mikuláše II. a Petra I. a z přípravy útoku na správní sídlo Krasnodarského kraje. „Byl to návrat pravidel hry zavedených politickými advokáty, kteří Markelova zajímali v mládí,“ říká Jaroslav Leontěv. „Například známý právník Iollos, kterého v roce 1907 zabili černosotněnci, byl jedním z lídrů kadetů.“

Markelovovi přátelé jsou přesvědčeni, že byl prvním a možná jediným advokátem v současném Rusku, který obhajoval jen ty, kterým sám věřil. „Nejde si představit, že by Stas obhajoval kriminálníky nebo vrahy,“ říká Leontěv. „Je jedno, kolik by mu nabídli peněz, nevzal by případ, kdyby mu obhajovaný nebyl sympatický.“

V roce 2001 začal zastupovat Annu Politkovskou, když na ni byly podávané žaloby kvůli jejím článkům. Stal se tak jediným ruským advokátem, který jezdil na soudní jednání do Čečny. Postupně začal spolupracovat s novinami Novaja gazeta a vedl prakticky všechny jejich případy.

„Věděli jsme, že nedá přednost finančně výhodnější kauze,“ říká šéfredaktor Sergej Sokolov. „Markelov byl jedinečný i v další věci – advokáti jen zřídka berou případy poškozených, protože se tam platí míň a bezpečnostní riziko je větší. A odsouzení mají venku komplice, kteří by se mohli mstít.“

Novinářka

Anastázie se účastnila nejrůznějších akcí: demonstrací na obranu ekonomických migrantů, proti zvyšování jízdného, za propuštění zatčených antifašistů. O jedné z takových akcí (nenahlášeném pochodu proti policejní zvůli) si 18. dubna napsala: „Sešli se tam hodně různí lidé a skandovali společně: Ne policejnímu státu! Pár letáků se rozdalo i policistům. Kolemjdoucí a řidiče to taky bavilo, určitě proto, že hesla, která se skandovala na Tverské, se jich dotýkají stejně. Rezonují v jejich rozhovorech, které mají k politice hodně daleko, a týkají se toho, že policajti dostali už hodně lidí…“

Advokát

V roce 2002 začal Stanislav Markelov zastupovat čečenskou dívku Jachi Něserchovou, která byla při útoku na Dubrovce. Přišla na muzikál, stala se rukojmí, musela být hospitalizována s otravou plynem, ale byla zatčena jako teroristka. Pátého listopadu byla uznána jako rukojmí a propuštěna, aniž by proti ní bylo vzneseno obvinění.

V roce 2004 Markelov podal žalobu v zastoupení rodičů Marie Panovové, která zahynula jako rukojmí, ale oficiálně to úřady neuznaly. „Poprosila jsem Stase, jestli by se tím případem nezabýval,“ vypráví Olga Trusevičová. „Odmítl mě tehdy jeden velmi známý advokát, jehož syn se taky stal rukojmí. Ale Stas neodmítl, nebyl součástí systému. Často si ani nebral od poškozených peníze. Od matky Máši Panovové si peníze nevzal. Tu několikaměsíční práci dělal úplně zadarmo. Pro rodinu a děti peníze měl, a nikdy mu nešlo o to, aby se obohatil.“

Novinářka

V červnu 2008 se Anastázie Baburová účastnila protestní akce ekologů a anarchistů v Chimkách, kde vznikl protestní tábor na obranu lesa proti vykácení. Koncem června se dostala na ubytovnu UFSIN, která předtím patřila továrně Smena. Úřady z ní začaly obyvatele vystěhovávat. Šlo o bývalé zaměstnance Smeny a uprchlíky ze zemí Společenství nezávislých států. „Nevím, jak se tam dostala,“ říká Vlad Tupikin. „Vchod byl zavřený, ale mohla i přelézt zeď. Natáčela všechno, co se tam dělo. Kameru policie zabavila a Nasťa strávila dvacet čtyři hodin ve vazbě.

Advokát

V roce 2002 obhajoval Markelov na návrh Memorialu rodinu čečenské dívky Elzy Kungajevové, kterou zabil ruský plukovník Jurij Budanov. V Memorialu se domnívali, že tehdejší obhájce Abdullah Chamzajev možná tak složitý případ nezvládne. Čečenský advokát ale vzal své nahrazení mladým kolegou osobně a přesvědčoval otce mrtvé dívky, aby se změnou nesouhlasil. Došlo to tak daleko, že advokát Chamzajev dal Markelovovi pěstí. Ten se potom případu vzdal. V létě 2004 zemřel čečenský advokát na cukrovku. Memorial tehdy navrhl Markelovovi, aby se k případu vrátil – a on to udělal.

Krátce předtím Markelova zmlátili v metru. „Napadlo ho pět lidí ve vagonu a křičeli: Skončil jsi! Stas ztratil vědomí,“ vypráví Olga Trusevičová. „Vyvlekli ho na stanici Dmitrovská a tam do něj kopali. Zmizela jeho aktovka s dokumentací – velkou část materiálů k případům nosil vždycky s sebou. Léčil se s otřesem mozku, psal zprávy na policii, ta nereagovala. A přitom tam byly kamery a bylo možné najít svědky – ale nikomu se to nechtělo dělat: byl už známý z předchozích soudních případů.

Novinářka

Anastázie Baburová chtěla psát o tom, co je to ruský neonacismus: „Dobře se vyznala v tom, jaké neonacistické organizace zastřešují silové struktury,“ říká Alexandr Čornych. „Věděla, ve které organizaci mají i střelné zbraně. Tak jako mnohé z nás ji trápilo, když narazila na brutalitu. Když náckové zabili jednoho z našich, Ilju Borodajenka, v ekologickém kempu u Angarsku, všemi to otřáslo. A právě Nasťa nás přesvědčovala, že je třeba bojovat dál.“

Advokát

V roce 2006 založil Stanislav Markelov Institut právní svrchovanosti. „Dal tam dohromady právníky, kteří podle něj nebyli lhostejní,“ říká Vlad Tupikin. „Jeho snem bylo založit v Rusku sdružení levicových advokátů, kteří by pomáhali účastníkům demonstrací, obětem neonacistů nebo policejní zvůle. Bylo mu jasné, že sám to nezvládne. Několik právníků ze svého institutu vzal na Evropské sociální fórum ve švédském Malmö. Chtěl jim ukázat, že po celém světě se advokáti věnují obhajobě práv sociálních aktivistů.“

Novinářka

V září 2008 jela Baburová se skupinou ruských neformálů do Švédska na stejné Evropské sociální fórum v Malmö. Tam se seznámila s pracovníky Nové gazety. Po návratu do Moskvy opustila Izvestije a začala externě pracovat pro Novou gazetu.

„Přišla k nám se svým tématem,“ vypráví šéfredaktor Nové gazety Sergej Sokolov. „Z hlediska bezpečnosti nebo slávy to nebylo nejlepší téma: skinheadi, Antifa, neformální akce.“

Advokát

V roce 2007 zastupoval Markelov matku antifašisty Alexandra Rjuchina, kterého zabili náckové. Před soudem stanuli tři aktivisti Slovanského svazu a neonacistické skupiny Format 18, obvinění z vraždy. Později bylo ale obvinění překvalifikováno na „výtržnictví“. Proti tomu Markelov protestoval. Domníval se, že za souzenými stojí oficiální silové struktury. Nakonec dostali od čtyř do šesti let odnětí svobody. Po vynesení rozsudku se na jednom z nacionalistických webů objevily výhrůžky, že advokát „bude po Nikolaji Girenkovi další na řadě“. Odborník na nacionalismus Nikolaj Girenko byl zabit v roce 2004 v Petrohradě.

Novinářka

Anastázie Baburová stihla v Nové gazetě uveřejnit několik článků. Všechny se zabývají neonacismem. V jedné krátké zprávě informovala o odsouzení vůdce neonacistické skupiny Format 18 skinheada Maxima Marcinkeviče, známého jako Tesák. Byl odsouzen na tři a půl roku za extremismus. „Když Nasťa chodila na soud s Tesákem, natáčeli ji náckové v soudní síni na mobil,“ říká Saša Čornych. „Sama mi o tom vyprávěla. Často napadli i její blog. Nebála se.“

Advokát

Na jednom mítinku mluvil Stanislav Markelov o problému nacionalismu: „Válka už začala. Konflikt mezi fašisty a antifašisty, to jsou reálné politické střety, které postupně přecházejí ve válku, v níž ochránci zákona prostě zaspali a umožnili vznik obrovského nacistického podzemí.“ Domníval se, že proti náckům zatím bojují jen členové Antify, „kteří se objevili spíš z osobních než politických důvodů, aby šli náckové ,do háje, protože začínají vládnout ve městech a v ulicích‘“.

V posledních letech se Markelov zabýval nejrůznějšími kauzami. Obhajoval hlavního redaktora Chimkinské pravdy Michaila Beketova ve sporu s městskou správou. Dělal na případu zmizení Čečence Mochmadsalacha Masajeva a „tajných věznic“ v Čečně. Ten chtěl dovést až do Štrasburku a hlavním podezřelým v něm měl být čečenský prezident Kadyrov. Dál také zastupoval rodinu Elzy Kungajevové.

Novinářka

Den před vraždou, 18. ledna 2009 vstoupila Anastázie Baburová do anarchistické organizace Autonomní akce. Připravila maketu nového čísla anarchistického časopisu Autonom, do kterého napsala i několik článků pod pseudonymem Skat. „Nasťa velmi přirozeně zapadla do anarchistického hnutí. Věnovalo se ostatně aktuálním sociálním tématům, které znepokojovaly i ji,“ říká Vlad Tupikin. „Novinářka a aktivistka se v ní navzájem doplňovaly.“

Advokát

Dva dny před vraždou, 17. ledna 2009, pochoval Stanislav svou matku. Ještě předtím byla na 19. ledna ohlášena tisková konference k případu Jurije Budanova.

Koncem roku se totiž o případu znovu začalo mluvit, protože plukovník měl být podmínečně propuštěn. Markelov napsal dopis předsedovi Vrchního soudu Vjačeslavu Lebeděvovi a žádal ho, „aby za to nesl osobní odpovědnost“. Hned nato začaly Markelovovi chodit výhrůžky. Jedna přišla esemeskou: „Ty tupý zvíře… už zase se cpeš do případu Budanova?! Pitomečku, nemohl sis najít lepší způsob sebevraždy??!“

Markelov tiskovou konferenci nezrušil.

Novinářka

V noci z 18. na 19. ledna napsala Anastázie Baburová Alexandru Čornychovi, že neví, kam druhý den půjde – na Kazaňské nádraží, kde chystá prokremelské hnutí Mladá garda akci proti migrantům, nebo na tiskovou konferenci Stanislava Markelova na Kropotkinské.

Advokát

Devatenáctého ledna žádal Stanislav Markelov na tiskové konferenci vyšetření dalších Budanovových zločinů v Čečně a přislíbil, že se obrátí na Evropský soud. Tisková konference netrvala dlouho. Za půl hodiny už byl znova na ulici.

Novinářka

Devatenáctého ledna šla Anastázie Baburová na tiskovou konferenci Stanislava Markelova. Připravovala s ním rozhovor pro Novou gazetu.

Novinářka a advokát

Stanislav Markelov a Anastázie Baburová se znali několik let. Kdy a jak se seznámili, to si nikdo z jejich přátel nepamatuje.

Zářijové fórum v Malmö, po kterém začala Baburová pracovat v Nové gazetě, organizoval Markelov: „Stase jsme už tenkrát znali,“ vzpomíná Alexandr Čornych. „Pomáhal mnohým lidem z Antify, obhajoval je u soudu, poskytoval nám bezplatné právní konzultace.“

Pár měsíců předtím jela Nasťa na letní tábor v Bakuninově usedlosti, organizovaný moskevskými anarchisty, a tam měl Markelov přednášky o historii Ruska.

Třicátého listopadu 2008 proběhlo shromáždění proti útokům na veřejné aktivisty a mezi nimi byli lidé, které hájil Markelov. Po mítinku se šlo do sousedního klubu Bilingua. „Byla s námi i Nasťa,“ vzpomínají Markelovovi přátelé. „Měla narozeniny a pozvala nás na pivo. Stas pořád vybíhal na ulici konzultovat s aktivisty, kteří za ním přicházeli – nikdy to nikomu neodmítl.“

V roce 2007 obhajoval Markelov u soudu Irinu Bergalijevovou. Byla jednou z těch, které vystěhovali z ubytovny továrny Smena, z té, kam se podařilo dostat Anastázii Baburové.

„Nasťa se Stasem kamarádila,“ říká Vlad Tupikin. „Stas pro ni byl zajímavý jako aktivista i jako zdroj informací. Oba se účastnili levicových akcí, oba pomáhali perzekvovaným aktivistům: Nasťa jako novinářka, Stanislav jako advokát. V něčem si byli hodně podobní.“

Kolem druhé odpoledne 19. ledna 2009 vyšli advokát Stanislav Markelov, 34 let, a novinářka Anastázie Baburová, 25 let, z Nezávislého tiskového centra. Cestou Markelov odpovídal na otázky Baburové do chystaného interview. Šli ulicí Prečistěnka směrem k metru Kropotkinská.

Stanislav si pravděpodobně ani neuvědomil, co se stalo, když ho člověk v černé bundě a kulichu, který k nim přiběhl, střelil do týla. Nasťa si to uvědomila a napřáhla se, aby vraha chytila. Druhý výstřel byl smrtelný pro ni. Nasťu Baburovou pohřbili v Sevastopolu. V den její smrti napadli její blog náckové. To, co napsali, nelze opakovat…

Tři měsíce předtím řekl Stanislav Markelov na mítinku: „Potřebujeme ochranu před nacionalisty, potřebujeme ochranu před mafiánskou vládou, před ochránci zákona, kteří jim jen přisluhují. Moc dobře víme, že kromě nás samotných nám tu ochranu nikdo neposkytne. Ani bůh, ani car, ani zákon – už nikdo, jen my sami.“

Stasovi přátelé říkají, že teď jsou pro ně tahle slova jeho testamentem.

Přeloženo z originálu Ольга Алленова, Пречистенка, 1, in Как убивали Стаса и Настю, common place, Москва 2014, s. 13–29.

Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 2/2019.

Související odkazy:
Očistit vědomí od nánosů moci
Za Markelova a Baburovou
Vlastenectví jako diagnóza
Vlastenectví jako diagnóza – kauzy ruských neonacistů
Akce na památku Markelova a Baburové
Stanislave a Anastazie, nezapomeneme!

20.1.2022 Olga Allenovová

Antifašismus Ze světa Osobnosti