Pozvánka na vzpomínkový koncert na anarchopunkera Filipa Venclíka, jenž byl zabit před 30 lety.

V úterý 5. září se bude v pražském klubu 007 od 18.00 konat vzpomínkový koncert u příležitosti 30. výročí úmrtí Filipa Venclíka. Zahrají kapely Inspiratio, Scheiss Böhmen a Ježíšovi Pivo Nelej, následovat budou Djs Path, Evil Check a Dieda.

Tragická smrt

Večer 4. září 1993 došlo na stanici metra Dejvická k incidentu, který vyvrcholil tragickou smrtí studenta Filipa Venclíka, zpěváka anarchopunkové skupiny Rusko. Skupina opilých lidí, ve které byl i Filipův vrah Petr Skála, tam vyvolávala konflikty s kolemjdoucími. Filip Venclík se proti jejich jednání slovně ohradil, načež ho Petr Skála kopl do hlavy tak, že si Filip při pádu na zem způsobil těžké poranění hlavy, na jehož následky druhý den, 5. září 1993, v nemocnici zemřel.

Případ vzbudil velký ohlas – bezpečnostní agentura Professional Commando, v níž pracoval Skála, byla už tehdy velmi nechvalně proslulá, Filip Venclík byl součástí hlasité pražské anarchistické scény a jeho otec, Vlastimil Venclík, známým režisérem, scenáristou a příležitostným hercem.

V médiích byl útočník Skála vždy prezentován jako „sympatizant nazi skinheads“, což podtrhovala i jeho nakrátko ostříhaná hlava, polovojenská image a fakt, že jeho oběť pocházela z pražské anarchopunkové scény. Zda byl skutečně neonacistou, není dodnes jisté, nesporně se ale jednalo o militaristu, který prošel řadami francouzské cizinecké legie a v době činu byl zaměstnancem bezpečnostní agentury Professional Commando, jejíž členové prosluli násilným chováním a excesy. Nicméně, co víme, aktivním neonacistou nebyl. Rozhodně měl ale k takovým lidem poměrně blízko a neonacisti obecně se ve své zvrhlosti k této vraždě i po letech hrdě hlásili. Čeští neonacisti si totiž „zásluhy“ na jeho smrti doslova přivlastnili. V polovině devadesátých let bylo možné z jejich úst slýchat výhrůžku „skončíš jako Venclík“. Ještě po patnácti letech vzpomínali náckové na jednom ze svých diskusních fór na to, jak po smrti Filipa chodívali zvonit na Vlastimila Venclíka, smáli se mu a nadávali do mikrofonu u jeho dveří. V polovině devadesátých let se tragickou Filipovu smrt také snažili dávat do kontextu boje proti židům. Vlastimil Venclík byl jeden z pěti zakladatelů společnosti CET 21, která stála u zrodu TV Nova, přičemž dva společníci, Vladimír Železný a Fedor Gál, se hlásili ke svému židovskému původu. Jak později glosovala Antifašistická akce: „Filipova tragická smrt je mementem zbytečné smrti mladého člověka a také ilustrací toho, co všechno si je ve své omezenosti schopno neonacistické hnutí přivlastnit.“

Po Filipově smrti se konala v Praze řada protifašistických demonstrací a žádný jiný případ, snad kromě ubodání súdánského studenta neonacistou v roce 1998, nevzbudil tak velký zájem veřejnosti. Kromě toho, že Vlastimil Venclík natočil o synu Filipovi dokument Zpráva o životě a smrti mého syna, začal se angažovat i v pomoci obětem násilných činů a pozůstalým. Šlo také o jeden z impulzů k založení Hnutí občanské solidarity a tolerance (HOST), kde se nějakou dobu přímo i nepřímo angažovali někteří antifašisté a anarchisté. HOST se mimo jiné věnoval monitoringu trestných činů z nenávisti a prosazování antirasistické agendy.

Osobní vzpomínka

Pamětník z řad Anarchistické federace na onen večer vzpomíná: „Sobotní večery bývaly příslibem punkových koncertů. Skoro každých čtrnáct dní se nějaký konal i na pražské Petynce. Byl jsem sice přespolní, ale když jsem dal dohromady pár korun (počítáno v nižších desítkách), dalo se něco podniknout. Projet jako pankáč skoro celou Prahou bylo něco jako adrenalinový sport. Stačilo ale znát místa se zvýšenou pravděpodobností výskytu nazi skinheadů a dalo se to. První půlka 90. let byla doba, kdy nebylo neobvyklé skončit na chodníku a sledovat úprk mnoha párů těžkých bot, které do vás ještě před vteřinou kopaly. Jako pankáči jsme si vykračovali zpravidla sami, zatímco náckům byla vlastní stádovitost. Bez tlupy čuměli do země, jak když hledají pětikorunu.

A tak jsem vyrazil i v sobotu 4. září. Psal se rok 1993 a mně bylo čerstvě krásných 17. Večer jsem začal U Hofmannů, v jedné z mých oblíbených základen na Pankráci. Tehdy nebyl pro nezletilce žádný problém mít celý okruh hospod, kde vám bez ptaní cokoli nalili. Průjezd Prahou proběhl bez toho, abych natrefil na nějaké holoblby, a na Hradčanské už popíjeli lahváče mně podobné zjevy. Takže se stačilo jen přidat, punkovým veselím naplnit autobus a po pár stanicích projít parčíkem až ke klubu, kde už jsme prázdné lahve vyměnili za plné – nečepovalo se tam totiž.

Ten večer hráli E!E, kterým předskakovali VTM. U pódia jsem narazil na Filipa Venclíka, který měl v sobě evidentně o pár piv víc než já. V tu chvíli jsem ještě ani nevěděl, že se tak jmenuje. Znali jsme se od vidění z demonstrací a koncertů. Byl to velmi sympatickej kluk. Pozdravili jsme se a za chvilku už jsme spolu pogovali v první řadě. Zábava, jak se patří.

Vzhledem ke svému přespolnímu handicapu jsem ale zpravidla musel hlídat čas, abych stihl poslední autobus domů. Na zastávce jsem chytil bus na Hradčanskou, pak metro a nakonec svůj flamendrák, kde jsem už dával pozor jen na to, abych neusnul a nepřejel. Filip odcházel až po mně, chytil bus na Dejvickou…

Až po pár dnech jsem se dozvěděl z novin, co se stalo, když pak vcházel do metra… a že už tu s námi není. Bylo mu 19. Vzalo mě to.

Byly to vůbec vražedný dny. Doslova. Dvaadvacátého září napadli neonacisti s výkřiky „Cikáni do plynu!“ mladé Romy v tramvaji na plzeňském sídlišti Skvrňany. Ti vyskákali z jedoucí tramvaje. Jitka Chánová přitom narazila do sloupu a po několika dnech na následky zranění zemřela. Čtyřiadvacátého září nazi skinheadi při hromadném lovu na cikány s krycím názvem Bobr nahnali do řeky mladého Tibora Danihela, který následně utonul. V těch dnech ještě v Praze zabili náckové muže ve středních letech jen proto, že se s ním nepohodli.

Anarchisté nemlčeli. Na sobotu 2. října byla svolána antifašistická demonstrace, které se účastnilo pod transparentem „Fašisté vraždí a lidé mlčí“ více jak tři sta lidí – opět převážně jen anarchistek a anarchistů. Jakub Polák nelenil a vydal ještě před demonstrací zvláštní vydání A-kontra věnované Filipu Venclíkovi. Vedle toho se rozjel HOST, který v občanské rovině tlačil na to, aby byla učiněna přítrž bezuzdnému rasistickému a neonacistickému násilí. Jenže to pořád nestačilo, bylo potřeba dostat nácky z ulic třeba i silou, a tak o tři roky později vznikla Antifašistická akce. Ale to už je jiná kapitola.“

Na Filipa se nezapomnělo

Pro mnohé byla smrt Filipa Venclíka impulzem začít brát deklarovaný antifašismus vážně a organizovat se v tomto směru. Rok od tragické události se v Praze konala skoro půltisícová antifašistická demonstrace. Mezitím ale neonacisti připravili o život dalšího anarchopunkera – 17letého Zdeňka Čepelu z Tanvaldu.

Desáté výročí smrti Filipa Venclíka bylo připomenuto 5. září 2003 na squatu Milada, kde při té příležitosti proběhl koncert a vernisáž.

Dvacet let od jeho smrti se konal v poděbradském undergroundovém klubu vzpomínkový koncert, na kterém zahrály německé kapely Profit and murder a Katyusha a česká hc/punk formace Kontuze. Akce se účastnilo několik desítek lidí a byl během ní přečten krátký proslov, ve kterém byl připomenut Filipův život a doba devadesátých let. U pódia byla vystavena Filipova fotografie a zapáleny svíčky.

Vzpomenout na Filipa můžete i po 30 letech, a to třeba právě v klubu 007.

3.9.2023 -bj-

Z domova Akce Osobnosti