Wilson 2024: První část textu Nicolase Waltera o životě, díle a myšlenkách u nás takřka neznámé anarchistické teoretičky

Charlotte Wilson byla jednou z nejznámějších postav skupiny středostavovských intelektuálů, kteří se významně podíleli na vzniku britského anarchistického hnutí v 80. letech 19. století. Byla hlavní zakladatelkou a první redaktorkou a vydavatelkou časopisu Freedom (Svoboda) a vůdčí osobností Freedom Group během její první dekády.

Charlotte Mary Martinová pocházela z dobře situované rodiny. Narodila se 6. května 1854 v Kemertonu, vesnici poblíž Tewkesbury na hranicích hrabství Gloucestershire a Worcestershire. Byla jediným dítětem Roberta Spencera Martina, lékaře a chirurga z významné místní rodiny, a Clementiny Susannah Daviesové z prosperující obchodní a úřednické rodiny. Dostalo se jí nejlepšího vzdělání, jaké bylo v té době pro dívky k dispozici: chodila na Cheltenham Ladies’ College (kde byla velmi nešťastná) a poté na univerzitu v Cambridgi (kde byla naopak velmi spokojená). V letech 1873–74 navštěvovala novou instituci v Merton Hall, z které se později stala Newnham College (nikoli, jak se často uvádí, Girton College); absolvovala vyšší místní zkoušku (zhruba ekvivalent pozdějšího GCE Advanced Level, tedy naší maturity) v době, kdy ženy nemohly v Cambridgi skládat univerzitní zkoušky ani získávat tituly.

V roce 1876 se provdala za Arthura Wilsona (vzdáleného bratrance, který se narodil v roce 1847, studoval na Wadham College v Oxfordu a v roce 1872 se stal burzovním makléřem) a zpočátku žili v Hampsteadu. Prošli názorovým politickým vývojem, o němž však mnoho nevíme, a oba přijali pokrokové názory. Koncem roku 1885 si osvojili módní „prostý život“, když se přestěhovali do Wyldes, domku v tehdejší otevřené krajině v North Endu na okraji Hampstead Heath, a Charlotte odmítla žít z manželova výdělku. Účastnila se aktivit Společnosti přátel ruské svobody, inspirované ruským revolučním exulantem Stěpňakem, a Klubu mužů a žen, který organizoval Karl Pearson se záměrem rozvinout otevřenou diskusi o sexuálních problémech. Především se však účastnila socialistického a anarchistického hnutí. Jedním z hybatelů jejího politického vývoje byl hromadný proces s anarchisty v Lyonu v lednu 1883, při němž byli Petr Kropotkin a desítky francouzských soudruhů posláni do vězení a o němž široce informoval britský tisk. Během následujícího roku se stala veřejnou obhájkyní socialismu a anarchismu.

Jejím prvním známým veřejným politickým vystoupením byl dopis o dělnicích, který vyšel v březnu 1884 v Justice, listu Demokratické federace (později Sociálnědemokratické federace). Její postup na levici byl ale nesmírně rychlý. V říjnu 1884 vstoupila do Fabiánské společnosti, která vznikla v lednu 1884 jako skupina pokrokových intelektuálů s ambiciózními myšlenkami, ale bez konkrétní linie, a v prosinci 1884 byla jako jediná žena zvolena do jejího prvního vedení. Mezi její kolegy patřili například Annie Besantová, Hubert Bland, Sydney Olivier, Bernard Shaw, Graham Wallas či Sidney Webb a neměla žádný problém se mezi nimi prosadit. V pozdějších pamětech raných fabiánů je připomínána hlavně jako hostitelka, podobně jako Edith Nesbitová, ale ve skutečnosti byla po několik let přední členkou společnosti. V říjnu 1884 také založila studijní skupinu, která se scházela v jejím domě, aby četla a diskutovala díla kontinentálních socialistů, jako byli Marx a Proudhon, která tehdy nebyla dostupná v angličtině, a o dějinách mezinárodního dělnického hnutí. Skupina poskytla velkou část raných filozofických a faktických podkladů pro přednášky a brožury, jež se staly hlavním přínosem fabiánů k socialistické propagandě.

Konkrétním přínosem Wilson bylo inspirování anarchistické frakce v rámci Fabiánské společnosti. Jak se Shaw se svou obvyklou nadsázkou vyjádřil ve svých nespolehlivých dějinách společnosti, po jejím vstupu „se ve společnosti brzy rozšířila jakási chřipka anarchismu“ (The Fabian Society: What It Has Done and How It Has Done It, 1892). Ve skutečnosti frakce neměla velký vliv ani dlouhé trvání, ale po určitou dobu byla významná. V listopadu 1884 přednesla ve Fabiánské společnosti přednášku o anarchismu, která se stala základem čtyř článků v Justice (8. listopadu – 6. prosince 1884) podepsaných „An English Anarchist“. Jednalo se o jeden z prvních anglicky psaných výkladů anarchistického komunismu v době, kdy v angličtině nevyšel prakticky ještě žádný Kropotkinův spis.

V roce 1886 publikovala tři významné eseje. První se jmenoval „Sociální demokracie a anarchismus“ a šlo o další přednášku, kterou měla ve Fabiánské společnosti v roce 1885 a která byla publikována v prvním čísle The Practical Socialist, krátce vycházejícího listu Fabiánské společnosti (leden 1886). Druhý, který nesl název „Principy a cíle anarchistů“ a byl původně přednáškou, kterou přednesla v Londýnské dialektické společnosti v červnu 1886 a která byla publikována v jednom z posledních čísel The Present Day, krátce vycházejícího sekularistického listu (červenec 1886). Třetí esej byl polovinou brožury s názvem Co je socialismus (Fabiánské traktáty č. 4, červen 1886). Ta se skládala ze dvou částí. První byla o „kolektivismu“ (tj. státním socialismu). K jejímu napsání byl vyzván Bedřich Engels, který to však odmítl, a tak ji Bernard Shaw převzal z knihy Augusta Bebela Žena a socialismus (vydané v Německu v roce 1883). Druhou část pojednávající o „anarchismu“ „vypracovala C. M. Wilson jménem londýnských anarchistů“. Anonymní úvod (rovněž od ní) vysvětloval:

„V jiných částech civilizovaného světa se o ekonomickém problému diskutovalo déle a vědečtěji a socialistické názory se utvářely ve dvou odlišných školách, kolektivistické a anarchistické. Anglický socialismus ještě není anarchistický ani kolektivistický, není ještě dostatečně určitý z hlediska politiky, aby mohl být klasifikován. Existuje masa socialistického cítění, která si sama sebe ještě neuvědomuje jako socialismus. Ale až nevědomí angličtí socialisté objeví své postavení, pravděpodobně se také rozdělí na dvě strany: kolektivistickou stranu podporující silnou centrální správu a opoziční anarchistickou stranu hájící individuální iniciativu proti této správě. Nějakým takovým způsobem bude v socialismu pravděpodobně zajištěn pokrok a stabilita díky střetu nevykořenitelných instinktů toryů a whigů v lidské povaze. S ohledem na tuto pravděpodobnost jsou níže uvedeny teorie a ideály obou stran, jak jsou v současnosti formulovány.“

Esej Charlotty Wilson, která staví libertinství proti autoritářskému socialismu, končí takto:

„Anarchismus není utopie, ale víra založená na vědeckém pozorování společenských jevů. V něm nachází společný problém individualistická vzpoura proti autoritě, která nám byla předána prostřednictvím radikalismu a filozofie Herberta Spencera, a socialistická vzpoura proti soukromému vlastnictví výrobních prostředků, jež je základem kolektivismu. Je to morální a intelektuální protest proti nereálnosti společnosti, která, jak říká Emerson, ,se všude spikla proti mužnosti každého svého člena‘. Jejím jediným cílem je přímou osobní akcí vyvolat revoluci ve všech oblastech lidské existence, sociální, politické i ekonomické. Každý člověk dluží sám sobě a svým bližním, aby byl svobodný.“

V celém tomto díle odmítala jakýkoli nárok na originalitu a opakovala, že pouze překládá do anglické terminologie anarchistický komunismus, který už byl rozvinut na kontinentě, zejména Petrem Kropotkinem a Elisée Reclusem, a že pouze mluví jménem svých britských anarchistických kolegů. Ve skutečnosti není jasné, nakolik skutečně mluvila za rostoucí anarchistické hnutí obecně. Nezdá se, že by byla v přílišném kontaktu s dělnickými militanty v rostoucích odborech a socialistických organizacích. Henry Seymour, bývalý sekularista, který se stal anarchistickým individualistou a s nímž spolupracovala a později se s ním v roce 1886 pohádala, její kontakty s kýmkoli zlehčoval. Když se v červnu 1886 zúčastnila fabiánského kongresu jako představitelka „londýnské anarchistické skupiny Svoboda“, vyslovil domněnku, že tak pravděpodobně učinila pouze v tom smyslu, že svůj příspěvek do Fabiánského traktátu napsala „jménem londýnských anarchistů“, a komentoval to slovy: „Bohužel v mé přítomnosti přiznala, že psala pouze svým jménem a bez jakékoli konzultace s londýnskými anarchisty.“

Avšak byla jistě vůdčí osobou anarchistů ve Fabiánské společnosti. Dne 17. září 1886 uspořádala Společnost v Andertonově hotelu na Fleet Street schůzi, na níž zástupci různých londýnských socialistických organizací debatovali o otázce vytvoření ortodoxní politické strany podle kontinentálního vzoru. Návrh v tomto smyslu předložila Annie Besantová (bývalá kolegyně Charlese Bradlaugha v National Secular Society a pozdější nástupkyně madame Blavatské v Theosofické společnosti) a podpořil ji Hubert Bland (manžel Edith Nesbitové). William Morris (vedoucí člen Socialistické ligy a nejznámější socialista v Británii) navrhl a Charlotte Wilson podpořila následující pozměňovací návrh:

„Ale vzhledem k tomu, že první povinností socialistů je vzdělávat lidi, aby pochopili, jaké je jejich současné postavení a jaká by mohla být budoucnost, a aby měli neustále před očima zásady socialismu; a vzhledem k tomu, že žádná parlamentní strana nemůže existovat bez kompromisů a ústupků, které brání tomuto vzdělávání a zastírají tyto zásady: bylo by chybným krokem, kdyby se socialisté pokoušeli účastnit se parlamentní soutěže.“

Parlamentáři porazili antiparlamentáře většinou dva ku jedné a Fabiánská společnost – a většina britského socialistického hnutí – se vydala směrem, kterým se od té doby ubírá. V dubnu 1887 Wilson odstoupila z vedení Fabiánské společnosti a po dvě desetiletí se na její činnosti aktivně nepodílela, i když si členství v ní ponechala. V té době se již stejně plně věnovala anarchistickému hnutí. Úzce se angažovala v prvním anglicky psaném anarchistickém listu The Anarchist (Anarchista), který od března 1885 vydával Henry Seymour. Pomohla jej založit a přiměla Bernarda Shawa, aby pro jeho první číslo napsal svůj slavný článek o anarchismu. Více než rok do něj přispívala penězi a materiálem a stala se přední členkou „Anglického anarchistického kroužku“ (English Anarchist Circle), který se kolem něj vytvořil. Dopisovala si s Kropotkinovou ženou v době, kdy byl Petr Kropotkin ve francouzském vězení. Když byl v lednu 1886 propuštěn, usadil se záhy v Anglii, částečně na základě pozvání její skupiny. Po určitou dobu pokračovali ve spolupráci se Seymourem a dubnová a květnová čísla Anarchisty vycházela pod „společnou redakcí“ jako časopis anarchistického komunismu. Experiment se však nezdařil, skupina se se Seymourem rozešla, The Anarchist se v červnu vrátil k individualismu a v červenci zveřejnil svůj útok na Charlottu Wilson. Skupina se spoléhala na Kropotkinovu spolupráci a prestiž a na Wilson kontakty a schopnosti a rozhodla se založit nový anarchistický list podle vzoru Kropotkinova vlastního listu Le Révolté (ten začal vycházet v Ženevě v roce 1879, v roce 1885 se přestěhoval do Paříže a jako La Révolte a poté Les Temps Nouveaux zůstal předním francouzským anarchistickým listem až do první světové války).

(pokračování v březnu)

Zdroj:
https://usa.anarchistlibraries.net/library/various-authors-the-raven-anarchist-quarterly-21#toc16

Související odkazy:
Wilson 2024

29.2.2024 Nicolas Walter

Ze světa Osobnosti