Wilson 2024: Dokončení textu Nicolase Waltera o životě, díle a myšlenkách u nás takřka neznámé anarchistické teoretičky

(navazuje na 1. díl ZDE)

První číslo Freedom bylo datováno říjnem 1886, ačkoli vyšlo ještě před setkáním v Andertonově hotelu, a z Freedom Group se nakonec stalo nakladatelství Freedom Press, které zůstalo po více než sto let hlavním vydavatelem anarchistické literatury v Británii. Nejvýznamnější osobou, která se na něm podílela, byl samozřejmě Kropotkin, ale Charlotte Wilson byla organizátorkou skupiny, redaktorkou a vydavatelkou Freedom a její hlavní podporovatelkou a přispěvatelkou. Obvykle byla zodpovědná za úvodní článek v každém čísle – například za výmluvný článek o „Svobodě“, který otevíral první číslo a byl často přetiskován, a také za většinu politických a mezinárodních zpráv. Přispěla několika podepsanými články, podepisovala se stroze jako „C. M. W.“ nebo „C. M. Wilson“; nejdůležitější z nich byl seriál o „Vzpouře anglických dělníků v 19. století“ (červen–září 1889). Během svého redaktorství přilákala pozoruhodnou skupinu přispěvatelů, mezi nimiž byli Edward Carpenter, Havelock Ellis, Edith Nesbitová, Henry Nevinson, Sydney Olivier, Bernard Shaw či Ethel Voynichová, stejně jako mnoho neznámých, ale oddaných anarchistů. Podílela se také na zakládání diskusních setkání v Londýně a místních skupin mimo něj a několik let aktivně přednášela a debatovala na různých druzích setkání po celé zemi.

Kromě Freedom pomáhala od roku 1889 vydávat řadu brožur v rámci Freedom Press, přičemž některé z nich redigovala a překládala a jednu sama napsala. Publikace Freedom č. 8 se jmenovala Anarchism and Outrage (Anarchismus a rozhořčení), šlo o přetisk jejího nepodepsaného úvodníku Freedom z prosince 1893, v němž vysvětlovala anarchistický pohled na terorismus v době bombové paniky na kontinentě (znovu byl přetištěn v roce 1909 v době justiční vraždy Francisca Ferrera ve Španělsku). Zdůrazňovala, že vražedné výpady nejsou součástí anarchismu ani v teorii, ani v praxi, ale že se jich někdy dopouštějí anarchisté stejně jako jiné politické skupiny, a že anarchisté sice takové činy odsuzují, ale neodsuzují ty, kteří jsou k nim dohnáni.

V lednu 1889 bylo vydávání Freedom kvůli její nemoci dočasně přerušeno, a když bylo v březnu 1889 obnoveno, redigoval ho James Blackwell s pomocí „výboru dělníků“. Když Blackwell odešel, převzala v únoru 1891 opět vydávání časopisu a pokračovala v něm další čtyři roky s občasnými přestávkami kvůli nemoci, kdy ji zastupovala Nannie Dryhurstová. V lednu 1895 byla činnost Freedom opět dočasně pozastavena kvůli nemoci v rodině. Tentokrát se natrvalo vzdala funkce redaktorky i vydavatelky, a když byly noviny v květnu 1895 obnoveny, redigoval je Alfred Marsh, který pokračoval po dvě desetiletí. Wilson se přestala aktivně podílet na činnosti skupiny, i když s ní byla v kontaktu a ještě několik let přispívala penězi a materiály, a zejména vypracovala návrh „Stručné historie Freedom“, anonymní zprávu o počátcích listu (prosinec 1900).

Dekádu, během níž jí zemřeli oba rodiče, se neúčastnila levicové politiky, a když se vrátila k politické činnosti, nevrátila se k anarchistům, ale k fabiánům. V roce 1905 se Wilsonovi přestěhovali do čtvrti St John’s Wood a v roce 1906 se opět zapojila do činnosti Společnosti. V roce 1908, v době rozmachu militantní kampaně za volební právo žen, byla hlavní zakladatelkou Fabiánské ženské skupiny, která se scházela u ní doma, a byla její první tajemnicí a nejaktivnější členkou, dokud v roce 1916 kvůli nemoci neodstoupila. Skupina vykonala mnoho teoretické i agitační práce ve prospěch žen. V letech 1911 až 1914 byla opět členkou výkonného výboru Fabiánské skupiny. Vstoupila také do Nezávislé labouristické strany a několika dalších parlamentních organizací.

Během první světové války však politiku zcela opustila. V té době se usadila na venkově poblíž Readingu. Na konci první světové války byla čestnou tajemnicí Fondu válečných zajatců Oxfordského a Buckinghamshirského pluku. Její manžel zemřel v roce 1932 a až do její smrti se o ni staral jejich vzdálený bratranec Gerald Rankin. Odjeli do Spojených států a ona zemřela v domově důchodců v Irvingtonu nad Hudsonem 28. dubna 1944, několik dní před svými 90. narozeninami.

Po deset let byla Charlotte Wilson nejznámější rodilou anarchistkou v Británii. Její spisovatelská a řečnická činnost se vyznačovala zdrženlivostí, spolehlivostí a seriózností; vždy zůstávala do značné míry intelektuálkou a stála dost v pozadí. V anarchistickém hnutí se pohybovala mezi militanty a umírněnými, ale rozhodně byla spíše komunistkou než individualistkou a později přešla od revolučního k parlamentnímu socialismu. Je zajímavé, že když se soustředila na anarchismus, neprojevovala velký zájem o feminismus, a když se soustředila na feminismus, neprojevovala zájem o anarchismus. Jejím zvláštním přínosem pro Freedom a Freedom Press bylo, že je založila a uvedla na cestu seriózních novin a vydavatelství s pevným základem a poskytla jim model, který se od té doby snaží následovat.

Historici britského socialismu se o ní zmiňují jen málo – obvykle nepřesně –, ale po dekády byla známou postavou levice. Často se o ní psalo v tehdejším socialistickém a liberálním tisku a často se na ni vzpomínalo v pozdějších memoárech z té doby. Socialisté se k ní většinou stavěli nepřátelsky, ale s respektem, ale i liberálové měli sklon k povýšenosti. Dobrým příkladem je anonymní zpráva o jejím příspěvku na shromáždění na náměstí South Place u příležitosti Pařížské komuny 17. března 1887:

„… štíhlá osoba, na hranici středního věku, ale na pravé straně hranice, oblečená slušivě v černém a s vlasy vyčesanými dopředu v uspořádaném účesu, který tvořil jakýsi rám pro hubenou zamyšlenou tvář. Je to typ studentky umění z Jižního Kensingtonu nebo Britského muzea, estéta s ,názory‘, a paní Wilson si to, pokud jde o názory, docela uvědomovala. Byla rozhodně anarchistická. (…) To, co říkala, velmi pečlivě vyslovovala, se správným přízvukem, s jistým zdáním námahy, neřku-li únavy, jako by sál zatěžoval její hlas nad jeho síly, a s monotónním klidem, který je snad nejčastějším vnějším znakem rozeného fanatika. Byla docela ženská a dámská, abych použil staré dobré slovo…“ (Daily News, 18. března 1887)

Stala se také předlohou pro postavy v několika politických románech. Nejznámější z nich je Gemma v románu The Gadfly (1897), romantické evokaci italského Risorgimenta od Ethel Voynichové, v níž je Angličanka žijící v Itálii malá a tmavá, tichá a klidná, srdcem a duší republikánské skupiny ve Florencii; kniha však neříká nic zajímavého o jejím skutečném charakteru. (Mimochodem, občasné tvrzení, že Charlotte Wilson byla Kropotkinovou milenkou, zřejmě pochází ze vzpomínek Ethel Voynichové, které uvedla ve stáří.) Přímější, ale velmi stručný portrét se objevuje v knize A Girl Among the Anarchists (Dívka mezi anarchisty, 1903), satirické evokaci „Isobel Meredithové“ (pseudonym Helen a Olivie Rossettiových) z bombové éry počátku 90. let 19. století, do níž byly autorky zapojeny. Charlotte Wilson je představena jako paní Trevillianová, „krásná, fascinující malá dáma“, ale v ději nehraje žádnou roli.

Nejvýraznější portrét se objevuje v knize Anarchisté (1891, vyšlo také česky v překladu Vilmy Sokolové), ideologickém „obrazu civilizace na sklonku devatenáctého století“ od Johna Henryho Mackaye, německo-skotského stoupence Maxe Stirnera, který byl v 80. letech 19. století aktivní v britském anarchistickém hnutí. Autobiografický hrdina Auban popisuje různé tendence a osobnosti v hnutí a do svého líčení shromáždění ze 14. října 1887 na South Place, kde se protestovalo proti chystané popravě chicagských anarchistů, zahrnuje následující popis Charlotte Wilson:

„Vedle stolu na výstupku stála malá černě oděná paní. Pod čelem, které do pola hustým, černým, krátce přistřiženým vlasem jako věncem bylo pokryto, svítily černé, oduševněné oči. Bílé kroužení kolem krku a ten nad míru jednoduchý, téměř mnišský, dlouze dolů splývající oděv, zdály se patřiti některému minulému století. Bylo viděti, že jen někteří ze shromáždění ji znají: ale kdo ji znal, věděl, že jest nejvěrnější, nejčinnější a nejnáruživější bojovnicí kommunismu v Anglii. I ona jmenovala se anarchistkou. Nebyla nijakou uchvacující řečnicí. Ale v jejím hlase byl onen ocelový zvuk neotřeseného přesvědčení a poctivosti, který často posluchače více jímá než nejskvělejší přednes.“ (překlad V. Sokolová)

Po více než sto letech může tento epitaf zůstat nezměněn.

Poznámka:

Spisy Charlotte Wilson byly téměř zcela opomíjeny. Fabiánský traktát č. 4 nebyl nikdy znovu vydán, ale její vlastní příspěvek byl v roce 1900 přetištěn jako první brožura Free Commune a od té doby jej příležitostně přetiskuje anarchistický tisk. Všechny eseje z roku 1886 byly znovu vydány v brožuře pod názvem Three Essays on Anarchism (Tři eseje o anarchismu, Cienfuegos Press 1979, Drowned Rat 1985). Život Charlotte Wilson byl také obecně opomíjen. Zmínky o ní se objevují v dopisech, vzpomínkách nebo životopisech jejích současníků a ve zprávách o Fabiánské společnosti a britském anarchismu. Existuje nepublikovaný životopis Hermie Oliverové a akademická práce Susan Hinelyové Charlotte Wilson: Anarchist, Fabian, and Feminist (Charlotte Wilson: Anarchistka, fabiánka a feministka, Stanford University 1986). Dále se o ní dočteme ve „Freedom: People and Places“ (Freedom: A Hundred Years, říjen 1986) a v „Notes on Freedom and the Freedom Press, 1886–1928“ (The Raven č. 1, duben 1987). Tento článek, který vyšel ve sborníku Feminism. Anarchism. Women (The Raven: Anarchist Quarterly 21, 1993), je přepracovanou a rozšířenou verzí úvodu ke Třem esejům o anarchismu a článku o Charlotte Wilson ve Freedom: A Hundred Years. Nakladatelství Freedom Press vydalo v roce 2000 knihu Charlotte M. Wilson’s Anarchist Essays, kterou připravil právě autor článku, Nicolas Walter (1934–2000).

Zdroj:
https://usa.anarchistlibraries.net/library/various-authors-the-raven-anarchist-quarterly-21#toc16

Související odkazy:
Wilson 2024
Charlotte M. Wilson (1854–1944) (I)

6.3.2024 Nicolas Walter

Ze světa Osobnosti