Překlad rozhovoru s anarchistickou myslitelkou Cindy Milstein nejen o knize „Try Anarchism for Life: The Beauty of Our Circle“

Když sítě vzájemné pomoci vytvořily infrastrukturu, která umožnila explozi masových hnutí, přímých akcí a obsazování veřejných prostranství během protestů v roce 2020, lidé se začali ptát, zda budujeme novou společnost, nebo se snažíme znovu objevit tu, která byla vymazána z naší paměti. Obojí může být tak trochu pravda: Vedle příběhu západního imperialismu a kolonialismu je tu příběh o tom, jak lidé navzdory nepřízni osudu odolávali svému útlaku a budovali společenství.

Tento impulz k boji proti nadvládě a vytváření prostoru svobody je něco, co spisovatelka a organizátorka Cindy Milstein označuje slovem „anarchismus“. V tomto pojetí je anarchismus politickou a sociální filozofií, která se staví proti kapitalismu, státu a všem formám hierarchického společenského nátlaku. Anarchismus doufá, že namísto toho vytvoří novou revoluční společnost založenou na třech odlišných konceptech: solidaritě, přímé akci a vzájemné pomoci. Prostředky k dosažení tohoto nového světa nejsou odděleny od cílů, ale ve skutečnosti přímo vycházejí z metod, které používáme k přežití a každodennímu rozkvětu. Pokud jsou naše formy odporu utvářeny osvobozeneckými principy, vzniká tato nová společnost in utero, připravená nahradit tu starou, jakmile se rozpadne.

Milstein je autorkou a editorkou více než půl tuctu knih a její nejnovější dílo, které nedávno vydal nezávislý nakladatelský kolektiv Strangers in a Tangled Wilderness, se jmenuje Try Anarchism for Life: The Beauty of Our Circle (Zkuste anarchismus na celý život: Krása našeho kruhu). Kniha vznikla na základě Milsteinové přátelské výzvy umělcům, aby vzali klasický symbol „A v kruhu“ a vytvořili obraz, který by odrážel, jak tito umělci interpretují základní sen anarchismu. Různí tvůrci vytvořili značně odlišné (re)imaginace tohoto nejznámějšího symbolu anarchismu a Milstein si vybrala jako múzy více než dva tucty „áček“ a napsala dva tucty krátkých próz. Pro Milstein se přítomnost a budoucnost, osvobození okamžiků a odpoutání celé naší společnosti, dějí prostřednictvím vzájemně propojených pokusů o autonomii a svobodu. Osvobozujeme sami sebe a zároveň osvobozujeme ostatní, což znamená vnést transformační vizi nové planety přímo do našich srdcí a každodenního života – neboli to, co by se dalo slovy Milstein nazvat „každodenním anarchismem“.

Milstein z této spolupráce vytvořila meditaci o tom, co pro nás všechny znamená budovat život na základě anarchismu, ať už jsme anarchisté/ky nebo ne, a jak můžeme tyto myšlenky přenést na naše vlastní komplikované cesty. S Milstein jsem mluvil o její nové knize, o tom, jak vytvořit model vydávání knih na základě spolupráce, a o tom, co znamená žít tak, jako by svět, o kterém sníme, byl už zde, alespoň v záblescích.

Proč jsi chtěla napsat knihu o anarchismu z této perspektivy?

Doufám, že kniha osloví lidi, kteří jsou anarchisty už dlouho, a zároveň přivítá nové zájemce o anarchismus. Jako starší anarchistku mě s každým dalším rokem zaráží, jak těžké je zůstat dlouhodobě anarchistou, což nám umožňuje zůstat angažovaní a ve vztahu k anarchismu po celý život. Důvodů je mnoho, ale zejména v dobách, jako je ta současná, kdy je obtížné vidět jakýkoli příslib nebo potenciál, jsem chtěla, abychom si připomněli – já i čtenáři Try Anarchism for Life – že jsme nositeli životodárných způsobů bytí v tomto světě. A že anarchismus je skutečně o tom žít tady a teď životy, které stojí za to žít. Nejen pro sebe, ale i pro všechny lidi kolem nás, ať už je máme rádi, jsme jejich přáteli, nebo je vůbec neznáme.

Chtěla jsem tuto připomínku nabídnout na malém prostoru, a přesto říci hodně, jako bych psala milostné dopisy, které si člověk může vychutnat, procítit a znovu přečíst, aby i nadále cítil potenciál. V knize je několik kousků, které jsou tesklivé, dojemné, nebo dokonce smutné, takže Try Anarchism for Life nenaznačuje, že všechno bude vždycky skvělé. Kniha předestírá, jak projít celým životem s jeho radostmi i strastmi krásně, tak, abychom se cítili celiství individuálně i kolektivně – což je v současných podmínkách, kdy katastrofa střídá katastrofu, často těžko představitelné.

Anarchismus je jistě důslednou kritikou všeho, co nás utlačuje, ovládá nebo nás nutí podřídit se a krade nám životy. Jsme však sami socializováni různými časovými obdobími, a to současné je obzvlášť destruktivní, takže často mluvíme skrze vše, co nás bolí, a chceme prostě kritizovat nebo bořit vše kolem nás. To je ale jen polovina obrazu. Anarchismus je o vytváření toho, co chceme a po čem toužíme, prostřednictvím forem sebeorganizace, kdy vždy prosazujeme a velkoryse praktikujeme spolupráci, lásku a péči horizontálními, vzájemnými a osvobozujícími způsoby. Žádá nás, abychom si neustále všímali a experimentovali s věcmi, které již děláme a které signalizují nebo kvalitativně nabízejí formy života oproti strojům smrti, jimž denně čelíme.

Kniha vznikla na základě otázky: Proč je pro nás tak náročné nejen kritizovat, ale také otevřeně vyjadřovat své vize a sny a široce je sdílet s ostatními? Jako židovské anarchistce mi tato otázka rezonuje, protože vím, jakou sílu má v rámci židovství po tisíciletí neustálá snaha praktikovat příběhy, rituály a způsoby bytí, které napodobují „budoucí svět“. Takový svět, jaký chceme teď. Snažila jsem se to vnést do této knihy a vytvořit z ní časoprostor světa, který přijde, prostřednictvím řemesla obrazové prózy.

Mnoho textů o radikální politice se zaměřuje na to, co lidé dělají, aby vyšli ven a změnili vnější svět, případně ho změnili zásadním způsobem. Ty jsi se však často zaměřovala i na odvrácenou stranu, na to, jak způsoby bytí a radikální politika ovlivňují sebepojetí člověka a jeho způsob života. Aktér v anarchistickém modelu si pak tento nový svět skutečně nese s sebou ve svém jednání. Proč jsi se tak výrazně zaměřila na tuto osobní subjektivitu?

Možná proto, že hluboce chápu anarchismus jako projekt osvobození a svobody sebe sama i kolektivu či společnosti a že osvobození a svobodu nelze mít jedno bez druhého. Je to omyl mnoha jiných „ismů“. Představa, že můžete osvobodit sebe jako jednotlivce bez ohledu na kolektivní blaho všech, vedla a udržuje například kapitalismus a liberalismus, nebo představa, že můžete vnutit svobodu celé společnosti bez ohledu na to, jak to drtí jednotlivce, vedla a udržuje například komunismus a fašismus. Takže pro mě je generativní napětí následující: Jak neustále vyvažujeme svou vlastní svobodu a autonomii se svobodou a autonomií všech kolem nás? Jak se vzájemně staráme o sebe a o všechny ostatní?

My lidé jsme také společenské bytosti. V anarchismu je silný impulz, který uznává, že se všichni navzájem potřebujeme a vždy jsme se potřebovali; že lidé vždy spolupracovali, aby si navzájem pomáhali, a že tato spolupráce zahrnuje každého z nás. Nestojím nijak mimo tuto spolupráci. Vždycky mě bolí, když anarchisté nebo radikálové říkají, že konají „pro komunitu“, ale ve skutečnosti jsme sami součástí této komunity. Můžeme mluvit za své vlastní potřeby a přání v rámci této komunity, přesněji řečeno komunit, a naslouchat ostatním, kteří dělají totéž. Náš prostor, naše komunity jsou mnohem silnější a mnohem nápaditější – nemluvě o kolektivní péči –, když jsme všichni schopni otevřeně mluvit o tom, co potřebujeme a po čem toužíme, a na základě toho můžeme společně řešit problémy. To vždy znamená, že na naše otázky musíme přijít s více odpověďmi a pravděpodobně je kvůli různým odpovědím i přehodnotit, abychom znovu a znovu přicházeli na lepší způsoby, jak společně prosperovat.

Protože anarchisté uvažují v termínech rozsáhlé společenské transformace, někdy se domníváme, že na nás nemá současný společenský řád žádný vliv. Že bychom mohli nějak vystoupit z patriarchátu, heteronormativity a logiky kapitalismu a fašismu. Já o světě přemýšlím vývojově – nebo, jak to někteří nazývají, dialekticky. Nestojíme mimo přítomnost, jsme jí socializováni, ovlivňováni a působí na nás. Čím více si uvědomíme, jak jsme v tomto světě socializováni, a budeme proti tomu bojovat, tím spíš můžeme skutečně žít podle svých představ. Pro tento příslib je důležitá vývojová logika. Semínka jsou nadužívanou metaforou, ale nový svět vznikne jen z něčeho, co už tu je. Co jsou věci v nás a kolem nás, které můžeme rozšířit, abychom se stali svobodnějšími, a co jsou věci v nás a kolem nás, které jsou s osvobozením v rozporu? Které věci v nás a kolem nás mají schopnost rozvíjet se směrem ke svobodě?

V knize Try Anarchism for Life jsem použila mnoho jazykových prostředků, které poukazují za hranice nás lidí, abych nás povzbudila k tomu, abychom přemýšleli o tom, jak se vyvíjíme a rosteme v rámci ekosystému, který se, doufejme, také rozvíjí směrem k životu a společenskosti, kolektivitě a vzájemnosti.

Často slýchám kritiku marxistů, že anarchisté jsou beznadějně utopičtí, ale v jistém smyslu je opak pravdou. Pokud sedíte a čekáte na dokonalé podmínky pro revoluci, která nás zbaví všech dosavadních problémů, zdá se to utopické. Pokud se ale místo toho zapojujete do revoluce teď, denně, a pociťujete výhody této změny a měříte úspěšnost těchto změn prostřednictvím své subjektivity (jsem šťastnější, sdílím širší komunitu atd.), je to měřitelnější a představitelnější. Zdá se, že jde o přenesení dlouhodobého revolučního projektu do bezprostřední situace a následné dovedení těchto změn na takovou úroveň, že se překlopí do zcela nového druhu světa.

Anarchismus je hluboce nehierarchický způsob myšlení: Všichni si zasloužíme nový, rovnostářský svět. Nevěřím, že jsem nějak nadřazena ostatním lidem nebo že mám více zásluh; že bych měla pomáhat ostatním proměňovat jejich životy, ani že sama takovou pomoc potřebuji. Jednou z krás anarchismu je, že si lidé společně pomáhají a osvobozují se; když se zapojíme do anarchistických praktik, bereme si zpět kvalitativní rozdíly, které činí život žitelným. Tato kniha se to snaží podtrhnout.

Strávila jsem hodně času tím, že jsem jednotlivé části vybrousila do kompaktní, ale poetické prózy, přičemž jsem se hodně soustředila na výběr slov a rytmus – zvuk jednotlivých částí. To vše ve snaze probudit k životu hudební kouzlo, aby lidé pocítili rozdíl. Znovu a znovu jsem byla v prostorech, které jsou anarchistické, a lidé opakovaně říkali, že cítí život, že cítí rozdíl, že chtějí, aby celý svět napodobil tyto okamžiky a nemuseli se „vracet“. Právě tyto pocity jsou důvodem, proč lidé bojují za společenskou transformaci pryč od této ponuré, brutální společnosti. Myslím, že anarchismus nenabízí ani tak štěstí, jako spíš skutečně kvalitní pocity toho, jaké to je být v takovém sociálním a komunitním prostoru, jaký si přejeme a zasloužíme, skrze to všechno, co nám život přináší. I když je život těžký, můžeme se přes smutek, trauma a žal přenést způsobem, který je evidentně lepší, když to děláme anarchisticky. Můžeme se cítit drženi, opečováváni, viděni a schopni vyjádřit plnost svých bolestí i radostí.

V těchto praktikách je cosi hluboce nehierarchického, co nás všechny zahrnuje do neustálého experimentování a zachycování těchto pocitů o tom, jaké to je žít uvnitř svých snů, tady a teď. Díky tomu mají lidé ještě větší chuť dělat tuto práci – práci každodenního anarchismu. To je důvod, proč ve chvílích, jako je pandemie nebo lidmi vytvořené katastrofy, jako jsou útoky fašistů na trans a queer lidi, nebo když dojde ke katastrofálním požárům či záplavám, lidé pociťují zvýšenou kvalitu, protože se začnou chovat anarchisticky, aby se postarali jeden o druhého. Když nám stát a policie nepomáhají (respektive je téměř každému jasné, že nepomáhají nikdy), lidé si začínají uvědomovat, že když se obrátíme jeden na druhého, jsme již schopni tuto práci péče – reciproční kruhy péče – vykonávat. A i v těch nejhorších podmínkách zažíváme radost z anarchistického jednání, kterou v rámci politických forem společenské organizace zažíváme jen zřídka, pokud vůbec, protože jsme v tom všichni společně, jeden pro druhého a jeden s druhým.

Znám tě nejvíc jako skutečnou spolupracující spisovatelku. Vydala jsi několik antologií u AK Press a taky spolupracuješ s umělci. Tak vznikla kniha Try Anarchism for Life, jako spolupráce s několika umělci, kteří nově vymýšleli, jak ilustrovat profláknuté „áčko“, které označuje anarchismus jako ideu. Proč ses rozhodla dělat svou práci v tak výrazné spolupráci s ostatními?

Nezamýšlela jsem dělat knihy ve spolupráci. Moje práce prostě vznikla tímto způsobem jako druh anarchistické nebo anarchofeministické praxe. Představa, že jeden člověk napíše knihu a všechny nápady vzejdou z něj samotného, je stejně mýtus. Znovu opakuji, že jsme společenské bytosti. I když máte na knize své jméno jako autor, tyto nápady vzešly z rozhovorů nebo z četby prací jiných lidí nebo z učení se od ostatních a ze všech životních zkušeností. Na procesu spolupráce je něco, co se mi opravdu líbí, protože akcentuje tyto vlivy. Zviditelňuje je.

Ale je to také důvod, proč jsem tak oddaná formám samosprávy, přímé demokracie a sebeorganizace. I když je to někdy ve skutečnosti mnohem těžší, je generativnější, když se víc lidí snaží něco společně vytvořit. Lidé se navzájem přimějí k tomu, aby viděli věci, které by jinak sami neviděli. Společné projekty jsou výzvou k jinému myšlení. Naše výtvory jsou díky nim bohatší, krásnější a výraznější a nabízejí různé úhly pohledu, které by jeden autor sám o sobě neviděl. V tomto případě je touto spoluprací dvacet šest kreseb „áčka“, z nichž každá se snaží ztělesnit nějaký krásný prvek anarchismu. Neumím dobře kreslit, takže bych to sama prostě nedokázala. Ale i kdybych nechala jednoho umělce nakreslit všechny „áčka“, nevedlo by to k představení takové hloubky a šíře krásy anarchismu, jakou si člověk přečte na stránkách této knihy, protože dvacet šest umělců, dva grafici a já – všichni doslova ilustrují, že anarchismus se projevuje nespočtem diferencovaných a krásných způsobů.

Spolupráce se mi tedy líbí, protože zdůrazňuje, že lidé mají různé krásné dovednosti a můžeme je spojit v něco jedinečně krásného a nového. Zbožňuji ale také ten proces, společenské vztahy, rozhovory s jinými lidmi; radost ze setkávání a propojování se s lidmi prostřednictvím projektu a láskyplné vzájemné posouvání se, ať už umělecky nebo emocionálně; vděčnost, která přichází, když se společně zapojíme do práce z lásky a vidíme, jak naše různé části spolu s celkem nabývají života daleko za hranicemi samotné knihy. V těchto dnech se pomalu snažím kurátorovat antologii, která se blíže zabývá skutečnými anarchofeministickými praktikami, a je zajímavé, že žádná z autorek, které se na této knize podílejí, nechce, aby její hlas byl ojedinělý. Uvědomují si, že součástí organizování – tím, že na sociálních vztazích záleží, a to i v rámci anarchistického knižního projektu – je hluboké naslouchání, oceňování a posilování druhých.

Tato kniha musela vzniknout ve spolupráci, protože neumím kreslit. Mluvím o tom v úvodu knihy, o tom, jak často píšu malé obrázkově-prozaické příspěvky na Instagram. Ze začátku jsem tento formát neměla ráda, ale teď mě psaní těch malých příběhů opravdu baví. Ráda píšu přímo, útržkovitě, snažím se toho hodně říct přístupným způsobem, píšu krátké kousky, nad kterými se lidé mohou sami zamyslet a ze střípků, které se jim snažím nabídnout, vyvodit vlastní rozsáhlé myšlenky. Pro tuto knihu jsem začala na Instagramu hravě poukazovat: Proč nevložíme do slov, obrazů a postupů prefigurativní pointu anarchismu? Lidé mi začali posílat obrázky „áček“, které vytvořili, viděli nebo nově nakreslili. Byly tak krásné a lidé mi také posílali vzkazy, ve kterých mi děkovali za povzbuzení, aby se víc věnovali svým uměleckým dovednostem nebo přemýšleli o tom, co je podle nich na anarchismu krásné.

Spolupráce nás nutí myslet a jednat jinak. Jedním z příkladů je, že mnoho umělců, jejichž díla jsou v knize, uvedlo, že je dříve nenapadlo tvořit takovou věc: „áčka“, která odráží krásu anarchismu. Místo toho přistupovali k anarchistickým obrazům pouze jako k zobrazování toho, jak ničíme systémy útlaku, nikoliv nutně jako k budování toho, jaký bychom chtěli mít život. Nyní je tolik obrázků – jak těch použitých v knize, tak těch, které jsem nemohla vtěsnat do projektu – na světě a volně koluje jako samolepky, trička nebo graffiti. Spolupráce se vskutku rozlila i mimo stránky knihy.

Spolupráce je také velmi intimní. Vzájemné rozhovory, kritické poznámky a vděčnost jeden za druhého. Zahrnuje vytváření nebo prohlubování přátelství a vazeb. Díky společným knižním projektům jsem se seznámila s mnoha lidmi, které bych předtím nikdy nepotkala, a to zase vyústilo například ve formy solidarity či vzájemné pomoci nebo ve vzájemnou podporu v těžkých chvílích, protože spousta lidí si v tomto hrozném období prochází opravdu těžkými věcmi. Ztělesňuje tedy druhy sociálních vztahů, které anarchismus akcentuje jako neoddělitelné od společenské transformace. Chci spolupracovat na sociálních vztazích péče a vzájemné tvorby, a to se netýká jen knihy, ale zahrnuje to i společné knižní projekty.

Spolupráce vytváří v knihách „dialog“ mezi různými hlasy/částmi a zdá se, že dialog je klíčovou součástí toho, co nám umožňuje „rozhodovat sami za sebe“ – a tím i sebeřízení, sebeorganizaci a sebevládu. Jedním z důvodů, proč dělám knihy, je mimo jiné to, že chci do něčeho zasáhnout nebo se o něčem „pohádat“. V případě knihy Try Anarchism for Life jsem ji nevnímala jako úvodní knihu; chtěla jsem vyzvat anarchisty, aby se podívali na vlastní životy a praxi, individuální i kolektivní, a zjistili, jak už „žijeme anarchismus“, a lépe to vysvětlili a „ilustrovali“ ostatním. Proto mám vždy základní „argumenty“, které se snažím v knihách předat. Zbožňuji v nich vést dialog mezi slovy a v tomto případě i obrazy, abych ukázala, že existuje velmi mnoho způsobů, jak se k těmto argumentům dobrat. A kdybych použila v případě knihy Try Anarchism for Life pouze jednoho umělce, tento dialog by se zploštil.

Spolupráce je pro mě také o vzájemné pomoci a solidaritě, nebo možná je lepší říct o kolektivní péči. Nebo možná dokonce o přijetí důvěry. Nejsem si úplně jistá, jak to říct. Ale například spolupráce na Try Anarchism for Life s malým nakladatelstvím znamenala, že jsem mohla podpořit Strangers in a Tangled Wilderness tím, že jsem kolektivu vrátila veškerý zisk a prostřednictvím svých sítí jsem dělala spoustu propagačních akcí pro knihu a také pro toto malé nakladatelství, a kolektiv mi na oplátku pomohl tím, že mi dal uměleckou svobodu (například souhlasil s použitím designéra a umělce, kterého jsem chtěla na obálku) a nabídl mi zlevněné výtisky, protože ráda posílám knihy do světa coby dárky. Navíc jsme si v celém procesu vzájemně kryli záda. A vzájemně jsme si důvěřovali, protože to byl experiment na obou stranách: já přišla s experimentálním formátem a Strangers s experimentem, kdy jsme poprvé dělali knihu jako nově vytvořený kolektiv.

A konečně, kromě dalších důvodů, o kterých jsme si povídali, v kontextu „knižního vydavatelství“ a světa, kde vydání knihy (nebo několika knih) může žel přinést určitou „slávu“ nebo „sociální kapitál“, je spolupráce způsobem, jak využít jakýkoli prostor, který je při vydávání knihy dán, k vytvoření prostoru pro mentoring a povznášející slova/umění/hlasy, které se obvykle nečtou/nevidí/neslyší. Anarchofeministická spolupráce se snaží zpochybnit mocenskou dynamiku knižního vydavatelství tím, že předjímá jiné způsoby, jak dělat knihy. To platí zejména proto, že knižní nakladatelský průmysl, a to i v radikálních nakladatelských kruzích, je stále příliš často tvořen cis-mužskými (často akademickými) hlasy. Spolupráce je pro mě tedy způsob, jak vytvořit prostor pro posílení postavení nových spisovatelů/umělců nebo těch „starších“, kterým se nedostává pozornosti, jakou si zaslouží, a to i z důvodu genderu, rasy, třídy, ableismu atd. Zbožňuji vytváření samoorganizovaných, magicko-snových, chaoticky krásných prostorů všeho druhu, v nichž se všichni cítí posíleni a „jedou v tom společně“, a společné knižní projekty jsou jen jedním z dalších typů těchto prostorů, nebo jimi alespoň mohou být.

V rámci spolupráce mohu s autory pracovat na posílení jejich práce či hlasu nebo jim pomoci vyzdvihnout to, co chtějí říct, a dát jim pocit, že mají co říct (což mají). V případě knihy Try Anarchism for Life mě opravdu zaujalo, jak bylo několik autorů hluboce dojatých a nadšených z toho, že je to poprvé, co mají své dílo v knize! Nebo pro některé z nich to bylo možná vůbec poprvé, kdy se viděli jako někdo, kdo by mohl svou práci takto zveřejnit.

Na této knize jsi spolupracovala s nakladatelským kolektivem Strangers in a Tangled Wilderness, což je nově reformovaný projekt, který také produkuje podcast Live Like the World Is Dying a nedávno vydal práci Escape from Incel Island od Margaret Killjoy. Jaké to bylo spolupracovat s tímto nezávislým vydavatelským kolektivem?

Byla to naprosto úžasná zkušenost. Mnohem víc než cokoli, co jsem zažila předtím. Nevím, jestli ve své dřívější historii už nějakou knihu vydali. Ale Strangers je nově přetvořené a obnovené malé nakladatelství a chtějí pracovat na různých druzích médií, včetně knih. Na jednoho z členů kolektivu jsem náhodně narazila loni v létě, ještě předtím, než jsem věděla, že se Strangers znovu rozjíždějí, a oni mi řekli, že by si se mnou chtěli promluvit; že kdybych někdy pracovala na nějakém projektu, ať se ozvu. Tak jsem to o několik měsíců později udělala.

Je to kolektiv, který spolupracuje s ostatními a všichni přinášejí opravdu různé dovednosti a vášně, a také se mnou poprvé spolupracovali na knize. Takže jsme se všichni společně učili, sdíleli a spolupracovali. Byla to tedy opravdová radost. Byl to krásný pocit společně růst a vymýšlet, jak to všechno dělat společně. Ale také si na této spolupráci velmi cením toho, že jsem cítila, že je to opravdu spolupráce. Opravdu mě a knihu podporovali, byli ve všem transparentní, přidělovali různé členy kolektivu jako kontaktní osoby, které se mnou mluvily o jednotlivých úkolech souvisejících s knihou, a pravidelně spolu komunikovaly. Měla jsem pocit, že Strangers ztělesňují anarchofeministickou a queer etiku v tom, jak se ke mně a k sobě navzájem chovají. V těch několika případech, kdy jsme se v něčem rozcházeli, když jsme se snažili vypořádat s různými dilematy souvisejícími s knihou – většinou kvůli omezením kapitalistické knižní produkce –, jsme vše vyřešili společně, s respektem a prostřednictvím otevřeného dialogu.

Proces mi také připadal důvěrnější a přístupnější, ale to může být jen díky nim – tím, kým jsou jako lidé, spolu s tím, jak se rozhodli svůj kolektiv samoorganizovat. Hlavní člen kolektivu, který mou knihu vedl, byl se mnou každý týden v kontaktu, díky čemuž jsem cítila oporu a podporu od začátku do konce, ale měla jsem pocit, že se navzájem vnímáme i jako plnohodnotné lidské bytosti. Jsem nadšená z toho, co Strangers stále častěji vydávají, a zkušenost s malým nakladatelstvím byla opravdu dobrá. Navzdory tomu, jaké problémy mají malá nakladatelství, je z tohoto kolektivu cítit takové nadšení a zápal pro to, co dělají. A taková kreativita a vášeň. Jsem si jistá, že malá nakladatelství bojují (protože přežít v kapitalistickém knižním průmyslu chce opravdovou vášeň), ale že nikdy nedovolí, aby se tento boj přenesl na mě nebo aby je odradil – alespoň z mého pohledu – od zachování jejich etiky.

Zdroj:
https://www.full-stop.net/2023/08/01/interviews/shane-burley/cindy-milstein/

Související odkazy:
S etickým kompasem a vizí
Kniha od Cindy Milstein ke stažení
Anarchismus a jeho vize
Projekt Inštitútu anarchistických štúdií

26.4.2024 Shane Burley

Teorie Recenze