Recenze na knihu Petera Wohllebena „Než stromům dojde dech“

Když jsem si přečetl knihu Petera Wohllebena Moudrost lesa, s potěšením jsem zjistil, že mě už tak netrápí pohled na krajinu s uschlými smrky a borovicemi. Díky tomu, co jsem se dočetl, jsem pochopil, že na tom, co pro mě bylo od malička přirozeným lesem, nic přirozeného není. Naopak – skutečně zdravý a původní les vypadá zcela jinak než dřevařské plantáže, v nichž jsem vyrůstal.

Peter Wohlleben vystudoval lesnictví a lesům zůstal věrný, nikoli však zkostnatělé praxi lesnictví, která je nadále vyučována na vysokých školách. Ta se snaží budit dojem vědeckosti, přičemž ale ze setrvačnosti reprodukuje neudržitelná a léty zajetá schémata a přede vším ostatním klade na první místo zisk. Wohlleben, jenž považuje za své životní poslání „mluvit o životě stromů“, je také plodným autorem, pořádá semináře a workshopy v „lesní akademii“, kterou založil v regionu Eifel. Jeho knihy jsou velmi populární a vůbec se tomu nedivím. Jejich četba je jako procházka lesem, kdy skoro cítíte chladivý stín letitých buků a vlhkost, kterou jejich ekosystém dokáže zadržet. Je pravda, že se některé informace v knihách opakují, ale neviděl bych to jako nějakou vadu, jelikož jsou vždy vloženy do nových kontextů.

Kontext knihy Než stromům dojde dech, které se chci věnovat, přibližuje hned její podtitul: Jak se stromy učí zvládat změnu klimatu a proč nás les zachrání, když mu to dovolíme. Pokud se zabýváme otázkou klimatické spravedlnosti, nesmíme opomenout roli lesů. Vždyť „osud lesů a osud lidstva jsou nerozlučně spjaty“, jak stojí hned v první větě knihy. Stromy totiž tvoří „efektivní sociální komunity“, které mají nástroje, jak se vyrovnat se změnami klimatu. Dokážou ochladit místní klima a zvyšovat množství srážek. Jsou tak tvůrci svého životního prostředí, a když se něco začne vymykat kontrole, umějí svým tempem na hrozbu zareagovat.

Autor poukazuje na různé strategie stromů, jak se vyrovnat například s akutním i dlouhodobým suchem. Těchto strategií docílily díky celoživotnímu učení, které praktikují již miliony let. Genetické změny vlastností reagující na proměnu klimatu jsou u stromů, kterým generační obměna trvá stovky let, opravdu velmi zdlouhavé, a tak klíčem jejich přežití je „učení a předávání získaných znalostí. A přesně to stromy prokazatelně činí.“ Wohlleben rozebírá důležitost zimních srážek, problematiku devastačního vlivu těžké techniky na lesní půdu, rozdíly mezi jehličnany a listnáči v otázce nakládání s vodou, strategie stromů v boji se škůdci či nebezpečí teplých zim.

Popisuje také, jak lesy fungují coby přírodní klimatizace. Tady jako zajímavý příklad uvádí Hambacher Wald. Že vám to něco říká? Ano, je to přesně onen les, o který bojovali ochránci*kyně klimatu s hordami policejních žoldáků uhelného průmyslu. Studie ukázaly, že i přes značné okleštění lesa „v extrémně horkém létě 2018 činil teplotní rozdíl mezi lesem a dolem až 20 °C“. Lesy ale neovlivňují jen lokální klima. Wohlleben ukazuje, že jde i o celé kontinenty, přičemž médiem, které toto zprostředkovává, je voda.

Když čteme o spolupracujících lesních společenstvích, ale i o týmové práci dalších rostlin, nedá nám to nevzpomenout si na dílo anarchistického myslitele a vědce Petra Kropotkina. Se znalostí současných vědeckých poznatků a pozorování, která Wohlleben zmiňuje, by jistě do své Vzájemné pomoci připsal i rozsáhlou kapitolu o botanické říši. Autor zdůrazňuje i nepostradatelnou roli lesních mikroorganismů a hub. To nás mimo jiné učí, abychom neviděli jen jednotlivé stromy, ale celý bohatý a rozmanitý ekosystém s mnoha vztahy, z nichž jsou nám některé stále skryté. Klasické lesnictví však tuto rozmanitost ničí a „negativně ovlivňuje už asi dvě třetiny všech lesů na světě“. Jeho vlivu, stejně jako šíření dezinformací a scestných východisek v tomto oboru, pak autor věnuje poměrně velkou část knihy. Poukazuje i na nedomyšlené snahy o vysazování stromů, které sice mohou vypadat chvályhodně, ale bez vědomí přírodního kontextu se míjí účinkem, nebo na nezvládnuté přemnožení srn znemožňující obnovu lesů. Zamýšlí se nad limity těžby, jelikož „pro klima je nejlepší začít lesy chránit a přestat s těžbou dřeva“, která vylučuje ukládání uhlíku v lese.

Wohlleben si klade i otázky směřující k nástrojům, které by těžbu výrazně omezily. Jednou z odpovědí je uhlíková daň a na druhé straně podpora vlastníků lesů, kteří nechají lesy žít vlastním životem. Důležité je ale přehodnotit i konzumní návyky, včetně těch stravovacích. Zvlášť veganstvo si tak potvrdí správnost svého postoje.

Dobrá zpráva je, že „les se nám vrátí, pokud mu to umožníme“. Stromy totiž „samy nejlépe vědí, jak znovu nastolit prapůvodní ekosystém“. Špatná zpráva pro ty netrpělivé je, že to může trvat stovky let. A jak píše Wohlleben v závěru, až se les vrátí, „bylo by pěkné, kdybychom tu ještě byli i my“.

Peter Wohlleben: Než stromům dojde dech. Jak se stromy učí zvládat změnu klimatu a proč nás les zachrání, když mu to dovolíme. Kazda, 2021. 252 stran, 207 Kč. K dostání na knihykazda.cz.

13.5.2024 -jk-

Ekologie Recenze