Recenze na knihu „Dlouhé ucho“ od Egona Bondyho

Přiznám se bez mučení. Ano, Egon Bondy (1930–2007) je mým oblíbeným autorem. Zároveň přiznávám, že mě moc nebaví jeho filozofické eseje. I jeho text v Radikálním buddhismu, který vydalo Nakladatelství AF v roce 2019, mi přišel ze všech v čítance uvedených jako nejnudnější. V čem však byl vždy nedostižný, byla jeho schopnost podat filozofické myšlenky srozumitelným a přístupným způsobem na pozadí nějakého příběhu. A přesně to je případ knihy Dlouhé ucho, která poprvé vyšla v roce 2020, ačkoli rukopis byl dopsán už v polovině roku 1997. Jde o Bondyho poslední dokončené prozaické dílo, které bylo dlouho považováno za ztracené.

Není těžké hned zkraje odhadnout, že za postavou Dlouhého ucha (to proto, že rád naslouchá písním) se skrývá pololegendární čínský filozof Lao-c’, jenž žil v 6. až 5. století před naším letopočtem. Bondy sleduje úplný závěr myslitelova života a jeho tříbení myšlenek. Podařilo se mu tak přetavit jednu ze světově nejproslulejších knih – Tao Te ťing – do formátu jakési road movie, kdy Lao-c’ projíždí na vodním buvolu Čínou a přemítá nad různými věcmi, lidmi, přírodou a podněty, s nimiž se setkává na cestě. Na cestě, která je zdánlivě útěkem před dosavadním životem dobře situovaného úředníka u císařského dvora. Spíš než o útěk jde ale o opuštění života, který postrádá význam. Stařec, jenž si plně uvědomuje, že se blíží jeho konec, se tak osvobozuje. A navíc začíná milovat život, jenž nelpí na podřadnostech, vidět známé věci jinak a plně vnímat krásu světa kolem. Výpravu skrz Podnebesí si nakonec díky tomu, že vše prodal, může dovolit, stejně jako to, aby se cestou ujal bezprizorné mladé matky s kojencem.

Nejde se oprostit od představy, že cestujete tak trochu se samotným Bondym, jenž jako by se v občas nerudném, zamyšleném a netečném starci zhmotňoval. Ač jde o místa vzdálená a dobu dávnou, civilní pojetí příběhu, užívání současných pojmů a mnohé z myšlenek jsou blízké a časové i prostorové rozdíly stírají.

Mnohé postřehy jako by až přímočaře odkazovaly ke vzniku kapitalismu. Třeba když píše o nových technologiích: „Musel přiznat, že co se tak rychle rozšířilo železné nářadí, rolníkům bylo hej. No – bylo by jim hej, kdyby hned i nezvýšili daně. Takže práce udělali dvakrát tolik co v dobách jeho mládí, ale měli se pořád stejně. To jest bídně.“ Nebo když popisuje, jak jsou původně občinové hospodaření a rovnoměrně rozdělovaný výnos ničeny do nebes vynášenou privatizací a půjčkami, aby nakonec po letech byl stav takový, že čtvrtinu obce vlastní obchodník poskytující půjčky a z mnoha rolníků se stali nádeníci.

Poukazuje na odvěký třídní antagonismus projevující se v lidové kultuře. Stařec tajně sbíral písně, „které si dělaly nevybíravým způsobem posměch z dvora, z poměrů v říši, z úředníků i vojevůdců – anebo naopak písně tak plné hořkého záští vůči vládnoucím, že by je nahoře nikdo rád neslyšel… Často poznával, že jsou to písně starobylé.“ Vnímá třídní stratifikaci, když popisuje císařské město, kde „velký kus před hradbami začínala předměstí chudáků a boháčů. Boháči měli kolem svých sídel vysoké zdi z udusané hlíny… ti skutečně bohatí darebáci… seděli za hradbami, císaři rovnou pod nosem…“ A komentuje i způsob legitimizace třídních rozdílů, protože „žít v nadbytku jídla a pití uprostřed přepychu a bohatství – to je prostě chvástat se loupežnictvím. A to rozhodně není v intencích Cesty. Ovšem: když se ztratí Cesta, vynalezne se ctnost, když se ztratí ctnost, vynalezne se lidumilnost, když se ztratí lidumilnost, vynajde se spravedlnost, a když se ztratí i ta, vynajdou si obřadnost.“

Dlouhé ucho seznal, že veškerá učenost je mu vlastně k ničemu. Svým odchodem rozšířil řady vzdělanců, kteří se dobrovolně vraceli k půdě či řemeslu. „Neřád v říši se jim zajídal, že se na něm odmítali spolupodílet… Někteří… hledali pouze své ztracené místo v lidu. Jiní doufali, že se lid sám zvedne a udělá neřádu konec, a připravovali se předem na to. Z nich se někdy stávali otevření anarchisti. Chodili po venkově a podněcovali vzpory.“ Stařec se cítil patřit právě mezi takové, avšak byl rád, že se udržel na pomalu kráčejícím buvolu.

Na to navazuje dialog, v němž mimo jiné zaznívá nástin konceptu autonomie a federace: „Lid nepotřebuje žádná nařízení a bez nich bude, jak má být. Jak lidem začnete říkat ,co a jak‘, hned z toho bude nařízení a každé nařízení je jen dočasné. A vy nevíte pak, kdy přestat s dalším nařizováním. A neujdete pohromě. (…) Je třeba, aby stát byl malý a s malým počtem lidí. Pak i když má různé prostředky na zastrašování, neužívá jich, nemaje proč. (…) I když bude mít třebas lodě a třebas i vojenské brnění, nebude vůbec třeba jich užívat. A tím se docílí, že lid si bude jen tak spřádat svůj čas, bude žít v pokoji a bude vychutnávat radosti života. Z jídla si udělá krásu, jeho oděvy budou uhlazené, jeho příbytky veselé a všichni budou spokojeni a jejich slavnosti, to bude sousedské posezení. A jednotlivé země si budou na dohled, takže bude navzájem slyšet kohouty kokrhat a psy štěkat.“

Stařec snil „o samosprávné občině se společným vlastnictvím a hospodařením“. Jeho sny však narážely na sny mnoha nemajetných, kteří zas snili*y, že se stanou soukromými vlastníky v klamné představě lepšího života, nebo na servilnost dobových intelektuálů, kteří sice neměli co do huby, ale neváhali do zblbnutí velebit vládnoucí režim. Vždyť „být namočen v hovně až po uši nebo jen po bradu jsou ty hodnotové rozdíly a stupně blaha ve skutečném světě“. Cítil z toho „těžkou chmuru v hlavě, ale lhostejnost v srdci“. V pohledu na lidi však odmítal černo-bílé vidění: „Nebylo pochyby, že to byli normální slušní lidé. Nebylo pochyby, že to byl dobytek.“ Jeho filozofie vychází z totožnosti protikladů (jin a jang).

Jeho učení je zároveň negací strnulého, odmítnutím dogmat, jelikož Cesta je stále proměnná, nepojmenovatelná. Uvádí také tři podstatné ctnosti: soucit (který podmiňuje schopnost být statečný*á), skromnost (být štědrý*á) a nestavět se nad jiné (to přináší poznání smyslu pro zodpovědnost).

Bondy ve svém čtivém dílku tedy jen potvrzuje oprávněnost toho, že je Lao-c’ v různých pracích o historii anarchistických myšlenek řazen mezi předchůdce anarchismu (viz např. P Marshall: Demanding the Impossible, s. 53–65).

Egon Bondy: Dlouhé ucho. Akropolis, 2020. 116 stran, 199 Kč. K dostání na eshop.akropolis.info.

9.4.2024 -jk-

Recenze Osobnosti