A1M: Proslov Kolektivu 115

Proslov Kolektivu 115 (K115), jenž zazněl na Štvanici během Anarchistického Prvního máje

Proslovy na podobných akcích často začínají vyzdvihnutím toho, kolik se nás tu sešlo. Je nás tu hodně a je to skvělé, ale málo to mění na tom, že se s lecčím potýkáme sami. Ať už jde o změnu klimatu, nárůst autoritářství nebo sociálních nerovností.

Jsme na ně sami, protože o nich čteme z obrazovek telefonů a často v situacích, kdy si o nich nemůžeme s nikým promluvit. V důsledku jsme sami i v čekání na rozhodnutí pronajímatele, o kolik nám zvedne nájem.

Jsme často sami, když řešíme, jak málo peněz dostáváme za naši práci.

Tyto pocity ostatně úzce souvisí s tím, že žijeme v systému, který se nás snaží rozdělit na samostatné subjekty, a těm pod mantrou individuální – a individualizované – svobody slibovat úspěch a bezstarostný život. Tedy jen pokud se budou dostatečně snažit. Samota a pocit bezmoci tak hrají v našich životech v kapitalismu zásadní roli.

Proto je důležité si uvědomit, že tyto pocity nemusí být nutně naším osobním selháním. Jak píše Mark Fisher: „Ne všechny deprese jsou ve skutečnosti naše, některé patří systému.“ Je naprosto zásadní i o těchto věcech přemýšlet společně.

Je to necelý měsíc, co jsme se objevilx na mostu Legií, a sami jsme rozhodně nebylx. Bylx jsme součástí více než pětisethlavého davu, který se dokázal dostat na místo, kudy chtěl procházet Radim Ucháč a jeho Hnutí pro život, a udržet most tak dlouho, jak bylo potřeba. Z naší touhy po rovnostářské a solidární společnosti se stala síla, se kterou nešlo hnout.

Mocné, co chtějí měnit svět směrem k autoritářství nebo k upevnění dominance tržních principů, nejde a nepůjde zastavit takhle snadno.

Ale přece není nedosažitelné, abychom měnilx naše město – a okolní města – k lepšímu i v otázkách dostupnosti životních potřeb, v klimatických opatřeních nebo při boji s rostoucí nerovností.

To, že se staneme změnou, která je potřeba, je blíž, než se nám zdá, když se při čekání na autobus díváme na výstavbu dalšího nedostupného bydlení nebo na billboardy propagující asociální politické subjekty.

Když takhle do mikrofonu zazní ty stokrát řečené motivační věty, že se musíme organizovat, vzdělávat se a být viditelnou alternativou, a zase se po návratu z demonstrace ocitáme sami, tyhle věty mohou znít vyprázdněně.

Je důležité si přiznat, že nejde o nic lehkého. Leckdy nám v organizování překáží bariéry, které si často neumíme uvědomit. Naše politické kolektivy i neformální skupiny se mohou snadno stát uzavřenými, ať už reálně nebo „jen“ tím, jak působí navenek. Nebo se mohou stát sektářské či genderově jednolité.

V důsledku se stávají pro mnohé hůře přístupnými. Naše hnutí ale musí být pro všechny. Ne jenom pro pragocentrizované a privilegované jedince, kterými část z nás je.

Revoluční hnutí také nerostou zdaleka jen kvůli svým činnostem s politickým přesahem. Rodí se a rostou spolu s tím, jak tvoříme nová přátelství, navzájem si pomáháme, lépe poznáváme perspektivy a zkušenosti ostatních. Sdílíme spolu svoje všední životy, diskutujeme o tom, jak by měla vypadat ideální společnost, a učíme se jeden od druhého. Tohle je samozřejmě nutné doplnit teorií a sebevzděláváním v tom klasickém smyslu, ale druhé bez prvního nemůže být spouštěčem opravdové změny.

Salvador Allende řekl, že žádná revoluce nemůže být bez písně. A stejně tak nemůže být bez hnutí, které drží pohromadě sounáležitost a rovnostářství, které nikoho nevylučuje ani neodrazuje.

V písni, o které Allende mluvil, se zpívá, že zvítězíme, ačkoli musíme přetnout tisíce řetězů. Některé z těchto překážek vytváříme my sami, a musíme se naučit je vidět. A stejně tak se musíme naučit skládat nové písně.

Čeká nás cesta, která není snadná, ale stejně jako jsme schopné a schopní mosty zablokovat, jsme schopné a schopní mosty stavět tam, kde to potřebujeme.

Jen společně můžeme zvítězit!