Myšlenky anarchisty a sociálního ekologa Murraye Bookchina (1921–2006) neztrácí na aktuálnosti.

Devastace životního prostředí dosáhla alarmujících rozměrů. Téměř denně se na nás valí nové revidované odhady závažnosti dopadů globální změny klimatu, eroze půdy, mýcení deštných pralesů, znečištění ovzduší, toxického odpadu a pesticidů přítomných v potravinách a ve vodě, vymírání druhů a tak dále. Skoro všichni vědci dnes uznávají, že globální změna klimatu může být brzo nezvratná a může mít devastující dopady na lidstvo. Těch několik málo, kteří to odmítají, obvykle sponzorují korporace mající finanční zájem na popírání dopadů svého byznysu na planetu (např. těžaři, fosilní průmysl, agrobyznys).

Většina anarchistů a anarchistek vidí příčiny ekologické krize v psychologii dominance, která se objevila současně se vzestupem hierarchie během pozdního paleolitu (včetně patriarchátu, třídní nerovnosti a prvních primitivních států). Murray Bookchin, jeden z pionýrů ekoanarchismu, konstatuje, že „hierarchie, třídní rozdělení společnosti, majetné osoby a státní instituce, které se objevily spolu se sociální nadvládou, byly koncepčně přeneseny na vztah člověka k přírodě. Příroda se začala stále více považovat za pouhý zdroj, věc, surovinu, která má být nelítostně využívána jako otroci na latifundiích.“ [Toward an Ecological Society, s. 41] Podle jeho názoru budou všechny pokusy o odvrácení ekologické katastrofy bez zavržení psychologie dominance pouhým mírněním následků odsouzeným k neúspěchu.

Bookchin argumentuje, že „konflikt mezi člověkem a přírodou je rozšířeným konfliktem mezi člověkem a člověkem. Dokud ekologické hnutí nepokryje problém dominance ve všech jeho aspektech, k odstranění příčin ekologické krize dnešních dnů ničím nepřispěje. Pokud se ekologické hnutí zastaví u pouhého reformismu v oblasti znečištění a kontroly ochrany, u pouhého ,environmentalismu‘, aniž by se radikálně zabývalo potřebou rozšíření koncepce revoluce, bude jen sloužit jako bezpečnostní pojistka současného systému, založeného na vykořisťování člověka a přírody.“ [Tamtéž, s. 43] Jelikož je kapitalismus prostředkem, díky němuž psychologie dominance našla svou nejvíce ekologicky destruktivní tvář, pro většinu ekoanarchistů je nejvyšší prioritou jeho odstranění:

„Systém svým nenasytným požíráním přírody doslova zredukuje celou biosféru na křehkou jednoduchost našeho pouštního a polárního biomu. Narušujeme proces biologické evoluce, která rozvíjí faunu a flóru do stále složitějších forem a vztahů, čímž utváříme jednodušší a méně stabilní život na Zemi. Následky tohoto zoufalého úpadku jsou v dlouhodobém horizontu dostatečně předvídatelné. Biosféra se stane natolik křehkou, až se z pohledu lidského přežití nakonec zhroutí a zmizí organické předpoklady pro lidskou existenci. Že to nastane kvůli společnosti založené na produkci pro produkci je… pouze otázkou času, ačkoli není možné předpovědět, kdy to nastane.“ [Tamtéž, s. 68]

To ovšem neznamená, že environmentální devastace před vzestupem kapitalismu neprobíhala. Sociální problémy a likvidace životního prostředí, kterou vyvolávají, „nevězí pouze v konfliktu mezi námezdní prací a kapitálem“, ale také „v konfliktech mezi generacemi a pohlavími uvnitř rodiny, v hierarchických vzdělávacích institucích, v byrokratickém uchvacování moci ve městech a v rozdělení společnosti na základě etnika. A nakonec, pramení z hierarchické závislosti na principu příkazu a poslušnosti, která začíná doma v rodině a nejviditelnější společenské podoby dosahuje v továrně, byrokracii a armádě. Nemusím příliš zdůrazňovat, že se tyto problémy objevily dlouho před kapitalismem.“ Nicméně, kapitalismus je dnes dominantním ekonomickým modelem, takže „dnešní krize města do značné míry odráží rozkol, který kapitalismus vklínil mezi společnost a přírodu.“ [Tamtéž, s. 28]

Kapitalismus má na rozdíl od předchozích třídních a hierarchických systémů rozpínavou povahu, která ho činí nekompatibilním s ekologií planety. Je tedy důležité zdůraznit, že kapitalismus musí být odstraněn, protože není reformovatelný do „environmentálně přátelské“ podoby, což je v rozporu s tím, co tvrdí tzv. „zelení“ kapitalisté. Je tomu tak proto, že „kapitalismus nejenom ctí předkapitalistickou představu o nadvládě nad přírodou… z plundrování planety činí celospolečenské právo na život. Přít se s tímto druhem systému o jeho hodnotách, pokoušet se ho vyděsit vizemi o důsledcích růstu, je jako hádat se s metabolismem. Je snazší přesvědčit rostlinu, aby nechala fotosyntézy, než žádat po buržoazní ekonomice, aby přestala s hromaděním kapitálu.“ [Tamtéž, s. 66]

Kapitalismus působí ekologickou destrukci, jelikož je založen na dominanci (člověka nad člověkem, a tudíž i člověka nad přírodou) a kontinuálním, nekonečném růstu (bez růstu kapitalismus umírá). Toto lze pozorovat na faktu, kdy průmyslová výroba mezi 50. a 90. léty 20. století vzrostla padesátinásobně. Taková expanze uvnitř omezeného prostředí zjevně nemůže pokračovat donekonečna bez katastrofických následků. Přesto je v zásadě nemožné, aby se kapitalismus ze své závislosti na růstu vyléčil. Je důležité porozumět, proč tomu tak je.

Kapitalismus je závislý na produkci vytvářené za účelem generování zisku. Aby zůstal ziskový, musí firma dosáhnout zisku. Jinými slovy, peníze se musí proměnit ve více peněz. Toho může být dosaženo dvěma způsoby. Jednak může firma vyrobit nové zboží, čímž bude buď reagovat na existující poptávku, nebo poptávku vytvoří pomocí reklamy. Nebo může vyrobit zboží, které už na trhu existuje. V takovém případě ho musí vyrobit levněji než ostatní firmy v oboru, aby byla konkurenceschopná. Pokud jedna firma zvýší svou produktivitu, a o to se musí pokoušet všechny firmy, je schopna vyrábět zboží levněji, prospívá v hospodářské soutěži a získává větší podíl na trhu (dokud nakonec nepřinutí méně ziskové firmy k bankrotu). Neustálé navyšování produktivity je tudíž nezbytné pro přežití.

Existují dva způsoby zvyšování produktivity. Buď jsou náklady na její zvýšení přesouvány jinam (tzv. externality), nebo se investuje do nových výrobních prostředků. První možnost zahrnuje například znečišťování okolního prostředí nebo intenzivnější vykořisťování pracujících (skrze delší pracovní den, zvyšování pracovních norem při stejné mzdě). Druhá možnost zahrnuje zavádění nových technologií, regulujících množství lidské práce nutné k výrobě stejného zboží, nebo k vykonání stejné služby. Vzhledem k tomu, že se pracující intenzivnějšímu vykořisťování neustále brání, stejně jako se lidé brání znečišťování svého prostředí, jsou v současnosti nové technologie nejčastějším způsobem zvyšování produktivity v rámci kapitalismu (na druhou stranu kapitalisté vždy hledají nové možnosti, jak se vyhnout zákonům na ochranu životního prostředí, jak se vyhnout pracovnímu právu a nezřídka k tomu využívají i nové technologie).

Jenže nové technologie jsou drahé, což znamená, že pokud chce firma nepřetržitou modernizaci ufinancovat, musí prodávat víc a víc zboží a musí udržovat navyšování svého kapitálu. Zůstat v kapitalismu na stejných číslech znamená koledovat si o problémy, proto musí firma vždy usilovat o více zisku a proto musí vždy expandovat a investovat. V zájmu přežití musí firma neustále modernizovat výrobní prostředky a zvyšovat produkci, aby mohla prodat dostatečné množství zboží, díky čemuž může pokračovat v expanzi a modernizaci. Vše vystihuje motto „růst, nebo smrt“ nebo Marxova slova „produkce pro produkci“. To znamená, že akumulace kapitálu představuje samotné srdce systému, proto je principiálně nemožné, aby kapitalismus vyřešil ekologickou krizi. Motto „růst, nebo smrt“ je jeho základním pilířem:

„Hovořit o ,omezování růstu‘ v rámci kapitalistické tržní ekonomiky je nesmysl, stejně jako mluvit o omezování zbrojení za války. Moralizování, které dnes slyšíme z úst mnohých environmentalistů, třebaže s dobrými úmysly, je stejně naivní, jako je moralizování ze strany nadnárodních korporací manipulativní. Kapitalismus nemůže být nikdy ,přesvědčen‘ k tomu, aby omezil růst, stejně jako člověk nemůže být ,přesvědčen‘ k tomu, aby přestal dýchat. Pokusy ,zelených‘ učinit kapitalismus ,ekologickým‘ jsou odsouzeny k nezdaru samotnou podstatou systému spočívající v nekonečném růstu.“ [Bookchin, Remaking Society, s. 93–94]

Dokud bude kapitalismus existovat, bude nezbytně pokračovat ve svém „nekonečném požírání životního prostředí“, dokud neodstraní „organické předpoklady pro lidskou existenci“. Z tohoto důvodu s ním nelze přijímat žádné kompromisy. Musíme ho zničit, dříve než zničí nás, a čas nás začíná tlačit.

Kapitalisté samozřejmě tento úsudek neakceptují. Mnozí jednoduše ignorují důkazy nebo vyobrazují skutečnost skrze růžové brýle a tvrdí, že ekologické problémy nejsou tak vážné, jak se zdá, nebo že věda brzo najde způsob, jak je vyřešit. Někteří rizika připouštějí, ale odmítají porozumět jejich kořenům, a tím pádem přicházejí s reformami založenými na regulačních anebo (v rámci neoliberální agendy) ,tržních‘ řešeních.

Zdroj:
Anarchist FAQ, section D.4, What is the relationship between capitalism and the ecological crisis?

Vyšlo v anarchistickém zpravodaji Zdola č. 10/2019

21.6.2024 -tk-

Ekologie Teorie