Recenze na knihu, kterou tvoří rozhovory s antropologem a anarchistou Davidem Graeberem.

Když 2. září 2020 zemřel David Graeber, byla to velká ztráta pro anarchistické hnutí i pro vědeckou obec. Představoval totiž osobnost, kterou lze významem lehce přirovnat například k Petru Kropotkinovi. Do anarchistického prostředí vnášel přístupy, které se opíraly o vědecké poznatky, především z oboru antropologie, jenž byl jeho doménou. Nebyl ale žádným suchopárným akademikem. Naopak. Aktivně se účastnil protestních hnutí. Do vědeckého prostředí zase přinášel neotřelé pohledy nezatížené autoritářskými narativy. Historii pojímal jako dějiny člověka, nikoli jako příběh vládnoucích tříd. Zároveň mu jeho antropologický rozhled umožňoval poukazovat na příklady i mimo eurocentrickou optiku.

To vše je patrné také z knihy Když se řekne anarchie, kterou letos u příležitosti 11. ročníku Anarchistického festivalu knihy vydalo nakladatelství Neklid. Jde vlastně o dialog, který s Graeberem vedou filozof Mehdi Belhaj Kacem, umělkyně a v roce 2022 spoluzakladatelka Institutu Davida Graebera Nika Dubrovská a Assia Turquier-Zauberman. Dlužno dodat, že Graeberovi sekundanti jsou místy méně srozumitelní kvůli užívání akademického slovníku, a v kontrastu s tím vynikne a po duši pohladí Graeber svým jasným a srozumitelným vyjádřením. Bezesporu to bude jeden z aspektů jeho oblíbenosti mezi čtenářstvem.

Jelikož jde o rozhovor, kniha se stáčí k mnoha tématům, nikdy však povrchně. A pokud by někdo chtěl jít do větší hloubky, jistě mu budou nápomocny další Graeberovy knihy. Připomeňme, že v češtině nejnověji vyšla práce Úsvit všeho, kterou napsal dohromady s archeologem Davidem Wengrowem. Z těch starších jmenujme Dluh. Prvních 5000 let, Utopii pravidel, Fragmenty anarchistické antropologie nebo Revoluci naopak.

Co se týče témat, dojde i na upíry, sekty a hippies, ale gró knihy se točí kolem anarchismu, státu, bezstátních společností, demokracie, samosprávy, hry, vzájemné pomoci, šikany, policie, válek, duální svrchovanosti, kritiky a významu antropologie, pseudovědeckosti ekonomie, vlastnictví, názorové politiky, Boha, dialogu a mnoha antropologických příkladů napříč kontinenty a dějinami. Graeber na úvod skromně předesílá, že není badatelem v historii anarchismu. „Jsem jen někdo, kdo se hlásí k anarchistickým principům a občas podle nich i jedná, i když často jen v omezené míře.“ Staví hlavně na zkušenosti s anarchistickou praxí a díky svému rodinnému zázemí – otec interbrigadista – nebyl odmala konfrontován s obecným postojem, že anarchistické myšlenky, jakkoli nemusí být špatné, jsou bláznivé. Anarchii, bez ohledu na to, jak se pojmenuje, spatřuje v procesu, kdy se skupina lidí postaví proti určité formě nadvlády, což ji přiměje představit si svět bez ní a následně přehodnotit a změnit vzájemné vztahy.

Právě otázka imaginace je důležitá, což uvádí i na vlastním zážitku, kdy při anarchistickém setkání tisíce lidí z různých afinitních skupin je díky praktickým nástrojům přímé demokracie dosahováno konsenzu: „Když setkání skončí a vy jdete ven na ulici, najednou si uvědomíte: ,Počkat, celý život mě tisíci… způsoby učili, že něco takového, co jsem právě zažil, nikdy nemůže fungovat.ʻ A tak začnete uvažovat, jaké další nemožné věci ve skutečnosti vůbec nemožné nejsou.“

V porovnání anarchismu s marxismem upozorňuje, že ten druhý je založen výlučně na díle otců zakladatelů. A ač Marx v teorii převyšoval Bakunina, naplnily se nakonec Bakuninovy předpovědi. Marxismus navíc přijal nesmírně patriarchální definici práce. „Vždyť většina práce není ,produktivníʻ v pravém slova smyslu, nýbrž spočívá v péči, poklízení, převážení, opatrování, opravování, upravování a uchovávání věcí, ale i lidí, zvířat a rostlin.“ Z feminismu přebírá anarchistický přístup myšlenku, že „je třeba vždy začínat zájmem o konkrétní věc, člověka, problém, krajinu nebo ekosystém, o které pečujeme, a teprve pak vstupují do naší starosti o ně univerzální principy – rozum, spravedlnost, nenásilí –, aby podpořily náš počáteční závazek“. Formální jednotící principy v anarchistických kolektivech nezačínají jako v mnoha marxistických skupinách stanovením definic, my se namísto toho zaměřujeme na stanovení cíle. Nesnažíme se dosáhnout ideologické jednoty. Anarchismus je tak společenstvím účelů, nikoli společenstvím definic, jelikož se v praxi snaží prostřednictvím konsenzu sladit nesouměřitelné perspektivy.

Velice zajímavé (vedle dalších) jsou například pasáže o racionalistické perspektivě původních obyvatel Ameriky, které ilustruje na své oblíbené postavě indiánského vyslance Kondiaronka, jenž argumentoval ve prospěch sociální rovnosti. „Zastával názor, že represivní instituce sloužící k vymáhání zákona – a to jak náboženské, tak instituce trestní justice – jsou nezbytné pouze kvůli existenci jiných institucí, jako jsou peníze, které nás podněcují přesně k takovému jednání, které mají tyto zákony údajně potlačovat. Kdybychom odstranili ty první, nepotřebovali bychom ty druhé.“

Dlouze se v knize filozoficky diskutuje o svobodě a rovnosti. Graeber otázku „Kde se vzala sociální nerovnost?“ transformuje na tázání se: „Jak jsme se dostali do situace, kdy sociální uspořádání, které nám už nevyhovuje, nedokážeme přeorganizovat?“ Poukazuje na to, že jsme časem ztratili určité svobody, které se dříve jednoduše předpokládaly, avšak dnes se jeví jako naprosto exotické. Jmenuje tři takové. Prvně svoboda odejít neboli svoboda pohybovat se. Dále svoboda ignorovat příkazy. („Jezuité často připomínali, že si je indiáni neustále dobírají za to, že se bojí výše postavených, zatímco oni ,se jim smějí a dělají si z nich legraciʻ. Právě tohle z nich činilo svobodné lidské bytosti.“) A nakonec možnost celkově změnit společenské uspořádání, ať už sezonně nebo jinak.

Časté antropologické exkurzy do historie zdůvodňuje Graeber přesvědčením, že minulost „je dnes popisována způsobem, který nám takřka znemožňuje představit si perspektivní budoucnost“. Podobně přemýšlel ve svých pracích také Kropotkin, jehož Graeber zmiňuje, když se dotýká otázky důvěry v lidskou přirozenost, jež je anarchistům*kám často vytýkána. Anarchistvo na to kritikům odpovídá: „Ne, to vy chováte naivní důvěru v lidskou přirozenost. Myslíte si, že někomu můžete dát moc rozhodovat o životě a smrti druhých lidí a on bude vždy spravedlivý a nestranný. To je absurdní! Nemůžete lidem dát neomezenou moc nad druhými a očekávat, že ji nezneužijí.“ Ano vždycky se ve společnosti najdou nějaká „sobecká hovada“, ale v bezstátní společnosti alespoň nemohou velet armádám, a už to je velké zlepšení.

David Graeber: Když se řekne anarchie. Rozhovory s Mehdim Belhajem Kacemem, Nikou Dubrovskou a Assiou Turquier-Zauberman. Neklid, 2024. 209 stran, 350 Kč, k dostání na neklid.org.

Assia Turquier-Zauberman, David Graeber, Mehdi Belhaj Kacem

7.7.2024 -jk-

Teorie Recenze