Wayne Price hodnotí odkaz Colina Warda, jehož sté výročí narození jsme si nedávno připomněli.

Colin Ward byl od konce druhé světové války po šedesát let jedním z nejvlivnějších britských anarchistů. Ovlivnil anarchistické hnutí po celém světě. Je autorem mnoha prací, které jsou opakovaně vydávány a stále s oblibou čteny. Po třicet let byl jedním z redaktorů novin Freedom a také redaktorem teoretického časopisu Anarchy. Po jeho smrti v roce 2010, kdy nás v 85 let opustil, vyšla „antologie Colina Warda“ (Wilbert & White) a sbírka esejů jiných autorů o jeho „životě, době a myšlenkách“ (Levy).

Antologie začíná slovy: „Colin Ward… byl nejvytrvalejším a nejvýmluvnějším britským obhájcem libertinské levice druhé poloviny dvacátého století.“ (Wilbert & White, s. v) Sbírka esejů začíná slovy: „Colin Ward byl jedním z nejvýznamnějších myslitelů a aktivistů britského anarchistického hnutí…“ (Levy, s. 7)

Ne že by všichni anarchisté s jeho názory souhlasili. Albert Meltzer napsal: „Colin Ward… založil v roce 1961 časopis Anarchy… a pomohl vrátit hnutí zpět… [díky] svému reformismu… Anarchy… pomohl posílit mýtus nenásilného, buržoazního, sanitárního ,anarchismuʻ, který by mohl pomoci kapitalismu z jeho potíží…ve smyslu revizionistického anarchismu…“ (Meltzer, s. 322)

Osobně souhlasím spíše s Meltzerovým revolučním, třídně bojovým anarchokomunismem než s Wardovou reformistickou verzí anarchismu. Na rozdíl od Meltzera se však domnívám, že Ward přispěl k anarchistické teorii užitečným způsobem – příspěvkem, z něhož se mohou revolucionáři/ky (a další) poučit.

Anarchismus jako teorie organizace

Colin Ward napsal, že „anarchisté… prosazují princip autonomie jako protiklad k autoritě v každé oblasti osobního a společenského života…“ (Wilbert & White, s. 37) V jeho pojetí by společenské instituce měly být organizovány způsobem, který je „(1) dobrovolný, (2) funkční, (3) dočasný a (4) malý… Hledejme způsob, jakým lze rozsáhlé funkce rozložit na funkce, které mohou být organizovány malými funkčními skupinami, a tyto skupiny pak federativně propojme.“ (W & W, s. 48) V souladu s tím byla „anarchistická teorie organizace“, jak napsal, „teorií spontánního řádu: že za předpokladu společné potřeby si soubor lidí pokusem a omylem, improvizací a experimentem vytvoří z chaosu řád – tento řád je trvalejší a těsněji souvisí s jejich potřebami než jakýkoli zvenčí vnucený řád“. (W & W, s. 49) Brilantně to shrnul slovy: „Sociální myšlenky anarchismu – autonomní skupiny, spontánní řád, dělnická kontrola, federativní princip – tvoří ucelenou teorii společenské organizace…“ (W & W, s. 54)

Wardova strategie spočívala především v hledání způsobů, jakými autonomní organizování již probíhá, v trhlinách a na okraji zavedené společnosti. Označoval to (citujíc Herzena) jako „semínka pod sněhem“. Hovořil o historii squaterů, ve městě i na venkově, a popisoval, jak si lidé budovali vlastní bydlení. Zkoumal svépomocné instituce vzájemné pomoci z doby před „sociálním státem“. Zmínil případy kolektivního podřízení dělníků v některých průmyslových odvětvích. Studoval svépomocná dětská hřiště a třídy. Citoval antropologické studie o lidech bez státní příslušnosti. Pojednal o aspektech švýcarské kantonální federace. Jak Ward zdůraznil, žádný systém nemůže fungovat bez dobrovolných sdružení rodin, přátel a sousedů, ať už je jeho struktura jakkoli autoritativní. Chtěl tato sdružení rozšířit tak, aby pokryla větší část společnosti.

Střídavě se zabýval systémovými nešvary zakořeněnými v naší společnosti a navrhoval anarchistická řešení. „Jedním z úkolů anarchistického propagandisty je propagovat řešení současných problémů, která, jakkoli jsou závislá na existujících společenských a ekonomických strukturách, jsou anarchistickými řešeními: takovými přístupy, které by se uskutečnily… v takové společnosti, jakou si představujeme.“ (Ward, s. 124–125) Varoval například před rozvíjející se globální ekologickou krizí (v roce 1973!). Mluvil o imperiálních zemích spotřebovávajících neobnovitelné zdroje včetně fosilních paliv, o vysávání zemí „třetího světa“, o rostoucím znečištění a o „neživotaschopnosti budoucího hospodářského růstu“. (W & W, s. 258) Citoval tvrzení radikálních ekologů, že řešení spočívá v budování „sítě soběstačných, samoregulujících se komunit“. (tamtéž) Jak poznamenal, myšlenky na vytvoření relativně autonomních, decentralizovaných, komunit již dříve navrhovali Petr Kropotkin, William Morris, Lewis Mumford a další představitelé libertinské levice.

Podobně psal o „cestě blahobytu, kterou jsme se nedokázali vydat“. (W & W, s. 271) Ward odsuzoval „sociální stát“ vytvořený sociálnědemokratickou a liberální levicí. Byl byrokratický a příliš centralizovaný, stejně jako lakomý a infantilní. Upozornil na bohatou historii svépomocných pojišťovacích programů, které si dělnická třída vytvořila sama, než sociální péči převzal stát. Domníval se, že podpora chudých by mohla být mnohem decentralizovanější, vzájemnější a demokraticky autonomnější, než byla, a to s mnohem lepšími výsledky.

Reforma, nebo revoluce?

Podle mého názoru není na předkládání „anarchistických návrhů“ založených na „druhu společnosti, kterou si představujeme“, nic vnitřně nerevolučního. Tyto přechodné požadavky mohou lidem pomoci pochopit, jak by anarchismus řešil stávající problémy. Není také nutně „revizionistické“ poukazovat na to, jak se aktivity podobné anarchismu odehrávají i nyní na okraji společnosti („pod sněhem“). Ty poskytují důkaz, že anarchismus je možný. Tyto dva přístupy jsou docela hodnotné. Otázkou je, zda takové reformy stavíte do protikladu k anarchistické revoluci. A právě to udělal Colin Ward.

„Nemyslím si, že někdy uvidíte nějaký můj spis…, který by vzdáleně požadoval revoluci příští týden,“ napsal. (Levy, s. 10) V roce 1958 vysvětloval, že jeho chápání „anarchismu dvacátého století… odmítá perfekcionismus, utopické fantazie… [a] revoluční optimismus… Je to stále anarchismus současného a permanentního protestu… Konflikt mezi autoritou a svobodou není… něčím, co lze vyřešit vágně specifikovanou sociální revolucí… K volbě mezi libertinským a autoritářským řešením dochází každý den a všemi způsoby…“ (W & W, s. 30). Zjevně nejde o to pracovat pro svobodnou společnost, ale pouze pro společnost svobodnější, a to permanentním (věčným) protestem.

Ve skutečnosti prohlásil: „Anarchistická společnost je nepravděpodobná… protože lidská společnost taková není. Míra sociální soudržnosti, kterou předpokládá myšlenka ,anarchistické společnostiʻ, by mohla nastat pouze ve společnosti… zasazené do koláče zvyků… [bez] volby… to by se mi nelíbilo…“ (W & W, s. 256) Co se stalo s vizí společnosti federativních autonomních skupin? Každopádně někdo, kdo považuje „anarchistickou společnost“ za „nepravděpodobnou“ a za něco, co se mu „nelíbí“, je zvláštní druh anarchisty.

Ward ve svých spisech rád citoval výrok Gustava Landauera, že „stát… [nelze] zničit revolucí, ale je to podmínkou, určitým vztahem mezi lidskými bytostmi… Ničíme ho tím, že uzavíráme jiné vztahy, že se chováme jinak.“ (Citováno mj. ve W & W, s. 15) Ward proti tomu postavil názor Kropotkina. „Kropotkin považoval stát za vnější, donucovací instituci, kterou lze jednoduše [?] zničit nebo rozbít v revoluci.“ (Levy, s. 83)

Tento Landauerův citát a jeho využití anarchisty, kteří se staví proti revolucím, jsem již komentoval (v Price). Je pravda, že všechny společenské instituce se skládají z lidí, kteří se k sobě vztahují svým chováním. Instituce je konzistentní, opakující se vzorec masového chování. Není pochyb o tom, že zbavit se státu nelze „jednoduše“ (a revolucionáři si to ani nemyslí). Vyžaduje to, aby velké množství lidí změnilo své představy, své chování a své vztahy. Ale co když existují další lidé, byť v menšině, kteří ve svém etatistickém chování a vztazích pokračují? To vyvolá střet mezi oběma skupinami lidí (který může, ale nemusí být násilný). Tomu se obecně říká revoluce. (Ve skutečnosti se Landauer účastnil revoluce v Německu po první světové válce. Ta byla poražena a on byl zavražděn pravicovými milicemi).

Na jednom místě (a pokud vím, tak pouze na jednom) však Ward naznačuje možnou potřebu revoluce. Poté co se věnoval ekologickým a ekonomickým problémům, napsal: „Není ani v nejmenším pravděpodobné, že by se státy a vlády… z vlastní vůle pustily do drastické změny směru, kterou vyžaduje úvaha o naší pravděpodobné budoucnosti… Není známo, že by se moc a privilegia opouštěly. Proto je anarchismus nutně výzvou k revoluci.“ (W & W, s. 260–261) Přesně tak. Ale je to v tomtéž eseji, který začíná tvrzením, že anarchistická společnost je nepravděpodobná a nelibá! A uzavírá jej tím, že koneckonců popírá, že by existoval rozdíl mezi „revolucí a reformou“ (W & W, s. 261). Naprostý zmatek.

Anarchismus jeho doby

Anarchismus Colina Warda (a mnoha dalších anarchistů/ek) byl anarchismem „boomu“ po druhé světové válce, od konce čtyřicátých do začátku sedmdesátých let. Bylo to prodloužené období prosperity (zejména ve srovnání s velkou hospodářskou krizí a druhou světovou válkou). Dělnická třída byla politicky klidná (opět ve srovnání s třicátými lety). V Británii ani ve většině západní Evropy nebyla žádná pravděpodobnost revoluce (i když ve Francii k ní nakonec v roce 1968 téměř došlo). Zatímco komunistická strana byla stále více zdiskreditovaná, nejradikálnější mladé levičáky obecně přitahoval marxismus-leninismus na Kubě, ve Vietnamu a v Číně, který zdánlivě bojoval proti západnímu imperialismu. Všechny tyto faktory zbrzdily rozvoj revolučního anarchismu založeného na třídním boji v tradici Bakunina, Kropotkina, Goldmanové, anarchokomunistů/ek a anarchosyndikalistů/ek (to, co van der Walt & Schmidt nazývají „široká anarchistická tradice“).

Právě v tomto období někteří anarchisté místo toho našli jiný způsob, jak udržet anarchismus živý a přitažlivý. Vyvinuli gradualistickou, reformistickou (revizionistickou) verzi anarchismu. Zdálo se, že je relevantní pro každodenní život a zájmy mnoha lidí, aniž by museli říkat: „Počkejte na dělnickou revoluci, která vyřeší všechny naše problémy.“ Británie, Spojené státy a západní Evropa byly naštěstí buržoazní demokracie (pochybuji, že by gradualistický anarchismus ve fašistickém nebo stalinistickém státě došel daleko). Navzdory svým poznatkům a přínosu se tato škola anarchismu politicky mýlila, když odmítala revoluci jako cíl. Obrat k reformismu byl však pochopitelný.

Jak shrnul Nicolas Walter (nikoli kriticky): „Celá Wardova práce… je pragmatickou formou anarchismu… Ward nevolá ani tak po politické revoluci, jako spíš po společenské transformaci – i když ne až tak velké, protože anarchismus vidí všude kolem nás…“ (Walter, s. 238)

Mnoho anarchisticky smýšlejících lidí právě nyní nadále odmítá dědictví revolučního anarchismu ve prospěch některé verze reformistického anarchismu. Nacházíme se však v mnohem krizovější situaci než ve Wardově době. Katastrofa způsobená klimatickými změnami (a dalšími ekologickými katastrofami), ekonomická stagnace (která může vést k nové Velké hospodářské krizi), šíření válek po celém světě (s nebezpečím jaderné války), jakož i další potíže narůstají, i když vlády jsou zablokované a neschopné. „Není známo, že by se moc a privilegia opouštěly. Proto je anarchismus nutně výzvou k revoluci.“ V tomto období má anarchistický reformismus omezené využití. Wardova koncepce vznášení požadavků a programů, které by vyhovovaly anarchistické společnosti, jako řešení pro tady a teď, je i nadále vynikajícím přístupem. Je však třeba jej používat v programovém kontextu revolučního anarchismu.

Odkazy:
* Levy, Carl (ed.) (2013). Colin Ward: Life, Times, and Thought. Londýn: Lawrence & Wishart.
* Meltzer, Albert (1996). I Couldn’t Paint Golden Angels: Sixty Years of Commonplace Life and Anarchist Agitation. Skotsko: AK Press.
* Price, Wayne (2011). Landauer’s Fallacy. http://www.anarkismo.net/article/20188
* van der Walt, Lucien & Schmidt, Michael (2009). Black Flame: The Revolutionary Class Politics of Anarchism and Syndicalism. Counterpower Vol. 1. Oakland: AK Press.
* Walter, Nicolas (2007). The Anarchist Past and Other Essays. (ed. D. Goodway). Nottingham: Five Leaves Publications.
* Ward, Colin (1990). Talking Houses: Ten Lectures by Colin Ward. Londýn: Freedom Press.
* Wilbert, Chris & White, Damian F. (eds.) (2011). Autonomy, Solidarity, Possibility: The Colin Ward Reader. Londýn: AK Press.

Zdroj:
http://anarkismo.net/article/27761
vyšlo 6. ledna 2015

31.8.2024 Wayne Price

Teorie Osobnosti