Na konci července se anarchista Alexej Makarov, který slouží v ukrajinské armádě, podělil o své postřehy s finským webem Takku.

Jmenuji se Ljoša. Před válkou jsem žil ve Švédsku a na Ukrajinu jsem odjel poté, co Rusko zahájilo svou totální invazi. Spolu se svými kamarády jsem chtěl rozvíjet anarchistické aktivity, bránit ukrajinský lid a přírodu a posílit anarchistické hnutí v revolučním boji.

Původně jsem se v roce 2004 připojil k mimoparlamentnímu levicovému hnutí a vstoupil do ruské organizace, která zahrnovala různé levicové opoziční skupiny. V roce 2009 jsem se přestěhoval na Ukrajinu. Jako anarchista se hlásím k tradici anarchokomunismu a smysl vidím v organizovaném anarchistickém hnutí.

Na začátku války jsme byli v kontaktu s Dmitrijem Petrovem. Byl jedním z organizátorů antiautoritářské čety a po celém světě hledal kamarády připravené zapojit se do ozbrojeného boje proti ruské invazi, konkrétně lidi s revolučními názory a touhou ovlivňovat společnost. V březnu 2022 jsem odcestoval na Ukrajinu. Když jsem byl ještě koncem března na cestě, změnilo se v důsledku organizační reformy armády postavení antiautoritářské čety v ukrajinských ozbrojených silách, a ta ztratila možnost rekrutovat nové bojovníky.

Snaha o vlastní jednotku

Na pozice jsem nakonec dorazil až v červnu 2022, kdy už antiautoritářská četa téměř úplně přestala existovat. Její členové odcházeli do různých složek ozbrojených sil. Dima se však stále držel myšlenky vytvořit novou anarchistickou jednotku. Snažil jsem se mu pomoci s organizační prací. Hledali jsme část armády, ke které bychom se mohli připojit, abychom mohli začít formovat vlastní jednotku na novém místě. Nakonec se skupina kamarádů, včetně Dimy a mě, připojila k útočnému oddílu, s nímž jsme bojovali od konce léta do konce zimy. Stále jsme měli v úmyslu vytvořit anarchistický oddíl a přizvat k němu další kamarády*ky. To se nám však nepodařilo, protože velitelé našeho oddílu byli proti vstupu žen do jednotky, stejně jako cizinců, kteří neznali jazyk. Bylo nám jasné, že vytvořit vlastní jednotku v tomto oddíle není možné, a začali jsme se ohlížet po jiných možnostech.

Kritika a sebekritika jsou nedílnou součástí revoluční činnosti a myšlení. Musíme neustále hodnotit situaci, revidovat své metody, zjišťovat, co funguje a co ne. Revoluční strategie se musí neustále vyvíjet a její realizace musí být reflektována. V roce 2022 vycházela strategie – formulovaná především Dimou – z představy, že Rusko bude ve válce poraženo, což povede k revoluční situaci tam i v Bělorusku. Pokud bychom za těchto podmínek měli organizované anarchistické hnutí a v jeho rámci anarchistickou vojenskou jednotku na Ukrajině, mohli bychom revoluční situace využít a realizovat náš sociální projekt. Řekl bych, že tato strategie je stále aktuální. Myslím, že stále můžeme organizovat naši činnost v souladu s touto strategií, ale když situaci hodnotíme prizmatem kritiky a sebekritiky, určitě vidíme, že na Ukrajině už dva roky neexistuje žádná anarchistická vojenská jednotka. Na různých místech v armádě jsou anarchisté*ky v malých skupinkách i jako jednotlivci, kteří se z různých důvodů nedokázali zorganizovat v jednotnou sílu. Kromě toho při pohledu na průběh války už není jisté, že Rusko bude čelit takovým ztrátám, které by vedly k revoluční situaci. Obecně lze říci, že revoluční situace jako taková ještě může nastat, ale tento proces se značně zpomalil. Nová situace samozřejmě vyžaduje nové přístupy, obnovení strategie a taktiky. Může být například vhodné vrátit se k ekonomickému boji, znovu upozornit na nespravedlnosti vytvářené kapitalistickým systémem, zvážit současné perspektivy stávek a dalších metod hospodářského boje. Kritika, sebekritika a hledání nových cest musí být neustále přítomné.

Na začátku roku 2023 jsme opustili jednotku, v níž jsme bojovali jako dobrovolníci, což znamená, že jsme mohli kdykoli odejít. Já jsem odešel do Švédska, protože náš společný plán počítal s tím, že tam budu nějakou dobu působit. Dima naopak, jak jsme se dohodli, začal hledat možnosti, jak znovu vytvořit anarchistickou vojenskou strukturu. Brzy se taková příležitost naskytla. Dima shromáždil skupinu několika kamarádů a ti vstoupili do jednotky, kde jim byla nabídnuta možnost vytvořit vlastní mediální zdroj pod podmínkou, že se nejprve zúčastní boje a prokážou tak svou připravenost k vojenské akci. Bylo jim přislíbeno, že poté mohou vytvořit vlastní jednotku s právem rekrutovat do ní další lidi. Naneštěstí Dima a další dva spolubojovníci zahynuli při své první misi v bitvě o Bachmut 19. dubna 2023.

Pokud to s revolučním bojem myslíme vážně, věřím, že musíme pokračovat v práci, kterou naši padlí kamarádi nemohli dokončit. Považoval jsem tedy za samozřejmé, že se vrátím na Ukrajinu a pokusím se pokračovat v Dimově práci. Přicestoval jsem v červnu 2023. Navázali jsme spojení mezi jednotlivými kamarády, ale nebyli jsme schopni vytvořit vlastní jednotku, protože v současné době to není možné kvůli armádní byrokracii a také z dalších důvodů. Já sám v současné době sloužím v ukrajinské armádě jako řadový voják, tedy už ne jako dobrovolník. V listopadu loňského roku a v březnu letošního roku jsem byl zraněn a nějakou dobu se budu léčit ve Švédsku, protože moje zranění jsou poměrně závažná. Mám komplikovanou zlomeninu zápěstí a musel jsem si nechat do ruky transplantovat část žebra.  Léčení vyžaduje především čas a já se ho snažím využít k účasti na mezinárodním anarchistickém boji v Evropě.

NATO není přítel

Jak víte, po vypuknutí války vstoupilo Finsko a moje země, Švédsko, s jejíž komunitou mám úzké vazby, do NATO. To samozřejmě považuji za negativní vývoj jak pro naše hnutí, tak pro společnosti těchto zemí. Anarchisté*ky by se měli postavit proti NATO – především proto, že je to imperialistická vojenská organizace. Zadruhé je to otázka solidarity. Proces vstupu Finska a Švédska do NATO zahrnoval mnoho dohod s imperialistickým státem Tureckem. Turecko se ze všech sil snaží potlačit nejúspěšnější revoluční projekt naší doby – kurdskou revoluci a samosprávu v Rojavě. Pokud budeme souhlasit se vstupem do NATO, zradíme naše kamarády v Kurdistánu. Jako revoluční hnutí nemůžeme být pro NATO a rozhodně nemůžeme podporovat vstup Ukrajiny nebo jiné země do NATO. Sbližování Ukrajiny se západním imperialistickým blokem je také hrozbou pro ukrajinské pracující, protože sbližování povede k dalšímu vykořisťování pracujících. Sbližování ukrajinského politického vedení s Tureckem by bylo škodlivé ve všech směrech. Rozšiřování NATO je samozřejmě škodlivé pro světové revoluční hnutí. Přestože se nyní bráníme zbraněmi NATO proti ruskému imperialismu, nemůžeme v žádném případě sympatizovat se západním imperialistickým blokem, jehož součástí je i stát vedený Erdoğanem.

Nacionalismus ničemu nepomáhá

Pokud jde o rusofobii na Ukrajině, řekl bych, že je to spíše kulturní než politický jev.

Témata o stejnosti všech Rusů nebo o tom, že „dobrý Rus je ten, který není vidět v termovizi“, prosazují především osobnosti kulturního sektoru, které na tom mají hmotný zájem. I po roce 2014, Majdanu a vypuknutí války hrály a hrají ruské kulturní a zábavní produkty na ukrajinském trhu významnou roli. Z hlediska ukrajinské kulturní produkce je to však nerentabilní. Zákaz ruského jazyka a kultury je pravděpodobně spíše dílem kulturní než politické elity, i když někteří politici na tom mají také svůj díl. Ukrajinská masová zábava a kulturní produkty nedosáhly na Ukrajině z hlediska popularity úrovně ruských produktů. V Rusku byl například v zimě uveden nový televizní seriál o zločineckém gangu z Kazaně z 80. let. Myslím, že se na něj dívala celá Ukrajina. Byl velmi populární. Několik kulturních představitelů i politiků na Ukrajině jeho sledování veřejně odsoudilo s poukazem na válečné a imperialistické narativy v seriálu. Přes to všechno byl sledován. Proto se mi zdá, že právě osobnosti kulturního průmyslu, vedené vlastními hmotnými zájmy, podněcují nenávist vůči ruskému národu a pohrdání vším ruským a ruskojazyčným. Ve společnosti je situace jiná. Navíc značná část ukrajinské armády je ruskojazyčná. Bývalá poslankyně a filoložka Irina Farionová, která byla nedávno zavražděna ve Lvově, byla kvůli svým hlasitým a ultranacionalistickým aktivitám proti ruštině považována za podivínku a pod tlakem veřejnosti byla vyhozena ze Lvovské univerzity.

Na druhou stranu na Ukrajině je vytvoření národního státu a projekt budování národa zcela jistě přítomen. Ukrajina nebyla národním státem až do roku 1991, kdy několik zemí, které se oddělily od Sovětského svazu, zahájilo proces budování vlastních států. Na Ukrajině vytváření národního státu pokračuje a my jako anarchisté*ky to nepochybně vnímáme negativně. Na území Ukrajiny se realizuje i další projekt vytváření národního státu, koloniální projekt Ruska. Názory, že ukrajinský jazyk není jazyk a že ukrajinský národ neexistuje a že Ukrajina by měla zůstat pod ruskou kontrolou, byly usilovně šířeny a měly velký vliv na společnost prostřednictvím podnikatelské sféry a určité části ukrajinské politické elity. Značná část politické elity byla proruská, přinejmenším do roku 2013. Na Ukrajině dochází k soupeření mezi ukrajinským projektem národního státu a ruským koloniálním projektem. Oba projekty jsou z anarchistického hlediska nepřijatelné, protože jak impérium, tak národní stát jsou nástroji zotročování, vykořisťování, represe a nespravedlnosti. Proto se samozřejmě musíme postavit proti oběma.

V dějinách Ukrajiny již existovaly projekty budování národního státu. Během občanské války či války za nezávislost Ukrajiny, které se účastnily různé levicové i pravicové formace, vznikla mimo jiné Ukrajinská lidová republika. V důsledku války v roce 1921 však bylo území moderní Ukrajiny rozděleno mezi Polsko a Sovětský svaz a projekt národního státu se na čas zastavil. V roce 1991 byla splněna jedna z podmínek geneze národního státu – vznik národní elity. V tomto případě ji vytvořil stranický aparát. V posledních letech existence Sovětského svazu již projekty národního státu probíhaly ve všech sovětských republikách. Když se Ukrajina osamostatnila, byla místní stranická elita připravena a vedla projekt národního státu. Existovala také byrokracie, kterou bylo možné přijmout jako národní státní byrokracii Ukrajiny. K nástupu sovětského stranického vedení a místních sovětských byrokratů do čela nezávislého státu došlo na Ukrajině stejně jako v mnoha dalších bývalých sovětských republikách v roce 1991. Imperialistický a kolonialistický projekt byl nahrazen projektem národního státu. Jak již bylo zmíněno, anarchisté*ky jsou samozřejmě proti oběma.

Co dělat na Západě?

Na otázku, co by podle mého názoru měli kamarádi*ky v západní Evropě nyní dělat, bych řekl, že to záleží na místních podmínkách.

Například ve Švédsku existuje jen několik kolektivů, které se definují právě jako anarchistické. Dynamika tamního hnutí je proměnlivá. Kdysi ve Švédsku existovaly silné levicové skupiny, které byly aktivní v antifašistickém boji, například Revoluční fronta, která se pod tlakem represí rozpadla. Na Západě státy také potlačují revoluční aktivity. Mnoho členů Revoluční fronty bylo odsouzeno k trestům vězení, většinou za útoky na krajní pravici. Silné solidární hnutí na podporu rojavské revoluce vzniklo také ve Švédsku. Obecně se síla levicových skupin ve Švédsku značně liší. Samozřejmě i ve Švédsku by anarchisté*ky měli usilovat o co nejsilnější hnutí, které je organizované a připravené přijmout historické výzvy.

Je nepravděpodobné, že by válka vedla k úplné porážce Ukrajiny. Dříve existovaly naděje, že povede k vojenskému vítězství Ukrajiny. Nyní již taková jistota vítězství neexistuje, ale zdá se, že Ukrajina válku přinejmenším zcela neprohraje. Možná je válka nátlakovým faktorem při vytváření ukrajinského národního státu a umělého sjednocování vyšších vrstev společnosti.

Pokud jde o západní kamarádstvo podporující Ukrajinu, myslím, že by lidé měli k této otázce přistupovat s vědomím, že máme kamarády*ky ve velmi obtížné situaci. Jako hnutí bychom měli projevit solidaritu s kamarády*kami v obtížné situaci. Myslím, že nyní je čas věnovat úsilí organizaci, a to jak na Západě, tak na Ukrajině. Existují Kolektivy solidarity, skvělá organizace a síť dobrovolnictva, jejíž činnost je kromě humanitární pomoci zaměřena právě na organizování hnutí. Na Kolektivy solidarity se můžete přímo obrátit.

Kromě Ukrajinců, Rusů a Bělorusů byli součástí antiautoritářské čety také západní kamarádi. Někteří z nich měli i vojenské zkušenosti z Kurdistánu. Byli mezi nimi i tací, kteří neuměli rusky a ukrajinsky a dorozumívali se pouze anglicky. Jazykové problémy se řešily kolektivně a překonávaly se na bojišti. Harris a Chia, spolubojovníci, kteří padli spolu s Dimou, byli na Ukrajině už nějakou dobu. Chia, který byl také v Kurdistánu, se angažoval v Kolektivech solidarity a Harris bojoval v Mezinárodní legii – což nebyla anarchistická ani antiautoritářská jednotka –, než se připojil k Dimovu novému projektu. V současné době na Ukrajině neexistuje žádná anarchistická vojenská jednotka, ke které by bylo možné se připojit. Pokud někdo uvažuje o tom, že se připojí k ozbrojené obraně Ukrajiny, je to samozřejmě morálně oprávněné v tom smyslu, že ukrajinský lid by měl být chráněn před agresorem. Pokud se chcete zapojit, stálo by za to nejprve kontaktovat místní kamarádstvo. Osobně bych však kamarády*ky ke vstupu do ukrajinské armády nyní, kdy nemáme vlastní jednotku, v rámci které bychom mohli prosazovat své cíle, nezval. Pokud se nám ji podaří vytvořit, situace se změní, a pak by samozřejmě bylo skvělé, kdyby se k nám přidali i kamarádi ze Západu. Nyní si však myslím, že je skutečně na čase zaměřit naše úsilí na vytvoření jednotného, organizovaného anarchistického hnutí všude na světě.

Zdroj:
anglicky - https://takku.net/article.php/20240731203116157
rusky - https://avtonom.org/news/golos-s-ukrainy-vremya-organizorvyvatsya

Mezititulky redakce.

* * *

Pro anarchistické hnutí je důležité podporovat své kamarády a kamarádky nacházející se v přední linii. Toho si je vědoma také Anarchistická federace, která tímto všechny zve na benefiční koncert nazvaný „Impérium padne, solidarita zvítězí“, jenž proběhne v pátek 13. září na půdě pražské Eternie. Výtěžek z akce poputuje Kubovi, našemu kamarádovi, který před pár měsíci odjel bránit Ukrajinu před fašounskou invazí z Ruska a zrovna nedávno potřeboval dokupovat nové vybavení.

4.9.2024 Zahraniční sekretariát AF

Ze světa Samospráva Válka