Dnes si připomínáme 105. výročí popravy významné anarchistky, která vedla jednotky Černé gardy na Ukrajině během ruské revoluce.

Některé málo známé epizody ze života Marie Nikiforové jsou historiky zcela opomíjeny, a nelze je tedy ověřit, protože chybí dokumentace, která by umožnila získat jistotu ohledně událostí, k nimž došlo za utajených okolností nebo v neklidné době revoluce. Navíc mnohé děje a události byly různými interprety upravovány, přikrašlovány, nebo dokonce úplně vyfabulovány, takže o naší hrdince existuje i nemalé množství zcela smyšlených příběhů. Dalo by se říci, že téměř každá epizoda jejího života má dvě nebo tři někdy i značně odlišné verze. Následující text tedy může sloužit i jako připomenutí, že ve vypjatých dobách válek a revolucí, stejně jako v případě ilegálních, podzemních hnutí, je často těžké odlišit dokumentaci od propagandy.

Marija Grigorjevna Nikiforová se narodila v Olexandrivsku (dnešním ukrajinském Záporoží) pravděpodobně v roce 1885 (některé zdroje úvádějí 1888). Od svých 16 let vystřídala řadu příležitostných zaměstnání, pracovala jako chůva či prodavačka a nakonec jako myčka lahví v palírně vodky.

Coby členka místní anarchokomunistické skupiny (nebo podle jiných pramenů radikální teroristické bojůvky, sympatizující jak s levými esery, tak s anarchisty) se mimo jiné podílela na některých útocích a expropriacích, aby pomohla financovat její činnost. Během zatčení policií se pokusila o sebevraždu odpálením bomby, která však nevybuchla. Při následném soudním procesu v Černihivu 13. října 1907 byla za vraždu policisty a účast na několika přepadeních odsouzena k trestu smrti. Nikiforová ovšem před soudem i lékařskou komisí trvala na tom, že se narodila v roce 1889 – na základě toho byla prohlášena za nezletilou a trest jí byl poté změněn na dvacet let nucených prací. Část trestu si odseděla na samotce v petropavlovské věznici v Petrohradě. Podle jedné z verzí po převozu na Sibiř zorganizovala vzpouru v narymské věznici a v roce 1910 uprchla, a to podobně jako svého času Bakunin – přes tajgu do Vladivostoku a následně přes Japonsko a Spojené státy. S útěkem do USA jí pomohla skupina čínských anarchistických studentů žijících v Japonsku. V New Yorku navázala kontakt s mnoha ruskými anarchisty, kteří zde žili v exilu, a údajně publikovala pod různými pseudonymy články v ruskojazyčném anarchistickém tisku. To je však s největší pravděpodobností jen legendární báchorka. Ve skutečnosti se jí podařilo počátkem července 1909 uprchnout spolu s dvanácti dalšími spoluvězeňkyněmi z ženské věznice Novinsk v Moskvě a tajně odcestovat do Paříže.

Na krátkou dobu se přesunula do Bruselu, ale nakonec se kolem roku 1912 definitivně usadila v Paříži. V roce 1913 pobývala ve Španělsku a v Barceloně se s několika anarchisty zúčastnila přepadení banky, při němž byla zraněna. Tajně se léčila na klinice ve Francii. Nikiforová byla intersexuální žena a během léčby údajně podstoupila i lékařský zákrok. Na podzim roku 1913 se vrátila do Paříže, kde se stýkala s umělci a revolucionáři a zajímala se o malířství a sochařství. V té době se účelově provdala za polského anarchistu Witolda Brzosteka, přičemž si ponechala své příjmení. Koncem roku 1913 se v Londýně zúčastnila ruské anarchokomunistické konference. Byla jednou z 26 delegátů a podepisovala se jako Marusja (zdrobnělina jména Marija). Když vypukla světová válka, postavila se na stranu „Manifestu šestnácti“ a Kropotkinova stanoviska, které podporovalo obranu proti Německu. Přihlásila se do francouzské cizinecké legie a byla vyslána na makedonskou frontu. V Soluni ji zastihla zpráva o vypuknutí revoluce v Rusku, načež se vydala do Petrohradu.

Zúčastnila se schůzí v Kronštadtu, několikrát promluvila po boku I. S. Bleichmana ke kronštadtským námořníkům, které vyzývala ke vzpouře proti prozatímní vládě. V červenci 1917 se vrátila na Ukrajinu, do Olexandrivsku. Tamní anarchisté, vesměs manuálně či duševně pracující, se dělili na anarchokomunisty a anarchistické individualisty, ale podle ukrajinského anarchistického partyzánského vůdce Nestora Machna to ve skutečnosti byli všechno revoluční anarchokomunisté. Počátkem června vytvořili anarchistickou federaci a začali vyvíjet intenzivní činnost mezi pracujícími. Nikiforová pak spolu se členy místní anarchistické federace prováděla rekvizice jménem místního sovětu. Už krátce po svém příjezdu provedla společně s městskou 300člennou Anarchistickou federací a s podporou místních továrních dělníků vyvlastnění místního lihovaru, přičemž část zabavených peněz věnovala místnímu sovětu. Poté odjela do Huljajpole, kde 29. srpna 1917 promluvila na shromáždění rolníků, kterému předsedal Machno, k němuž se připojila. Už 10. září 1917 vedla ve městě Orichiv dvě stě aktivistů, kteří přepadli vojenský sklad a obklíčili velitelství armády. Velícímu důstojníkovi se podařilo uprchnout, ale „nižší důstojníky Marusja vlastnoručně postřílela“. Řadoví vojáci byli odzbrojeni a puštěni. Ukořistěné zbraně byly odeslány machnovským silám do Huljajpole.

Nestor Machno a B. Antonov, další delegát Huljajpolského sovětu, se s Marií následně setkali v Olexandrivsku, když se tam vydali za dělníky, aby mimo jiné odhalili kontrarevoluční činnost, kterou Kerenského režim prováděl jménem dělníků na venkově. Jakmile však odjeli, městské úřady Marusju zadržely. Jejich agenti zjistili, kde bydlí, byla tajně zatčena socialistickým revolucionářem Popovem a vládním komisařem Michnem za to, že doprovázela anarchisty z Huljajpole, aniž by k tomu měla mandát od rolníků, a odvezena autem do vězení. Následujícího dne se olexandrivští dělníci dozvěděli o zatčení, zastavili práci a s vlajícími prapory pochodovali v zástupu k Sovětu dělnických a rolnických poslanců. Setkali se s předsedou místního sovětu, sociálním demokratem Motchaljem, z řad demonstrujících zvolili komisi a Motchalje přesvědčili, aby s nimi šel do vězení Nikiforovou osvobodit. Po jejím propuštění si ji dělníci vítězoslavně nesli k sídlu sovětu. Tam se nikdo z komisařů neodvážil veřejně vystoupit, čehož ona využila k tomu, aby dělníky svým mocným hlasem vyzvala k boji za společnost osvobozenou od veškeré autority.

Po říjnové revoluci v roce 1917 zřídila Marusja v Olexandrivsku oddíl Černé gardy, který mimo jiné pronásledoval armádní důstojníky a statkáře. V prosinci 1917 uzavřela spojenectví s bolševiky, kteří se s podporou černomořských námořníků znovu chopili moci v Olexandrivsku. V té době Nikiforová působila v městském revolučním výboru. Její černí gardisté také pomáhali nastolit sovětskou moc ve městech Charkiv a Jekatěrinoslav (dnešní Dnipro). Znovu se spojila s machnovskou armádou, poté se v lednu 1918 postavila kozáckým jednotkám ohrožujícím Olexandrivsk a donutila je ke kapitulaci. Opět využila svůj řečnický talent, když oddílům donských kozáků, kteří se předtím chystali připojit ke Kaledinově kontrarevoluční Bílé armádě, vysvětlila jejich roli za starého režimu a možnosti, jichž by se mohli chopit ve svobodné společnosti. Mnozí kozáci začali plakat jako děti. Jeden intelektuál, který projev vyslechl, poznamenal: „Bože můj, jak neduživé a žalostné jsou projevy Revolučního výboru a politických stran vedle projevů anarchistů, a především projevů Marusji Nikiforové.“ Díky tomu několik donských kozáků navázalo dlouhou korespondenci s anarchisty a odebíralo anarchistický tisk.

Později se přesunula do Jelizavetgradu (dnešní Kropyvnyckyj), kde zorganizovala další ozbrojený oddíl – Svobodnou bojovou družinu, která bojovala proti všem okupantům včetně Němců a Děnikina a vedla dva týdny pouliční boje s reakčními živly ve městě.

Poté co pomohla bolševikům k moci, uspořádali proti ní dva procesy (za neposlušnost a rabování) v Taganrogu v dubnu 1918 a v Moskvě v lednu 1919. V prvním procesu byla osvobozena, když se jí zastali svědci (mezi nimi byl i bolševik Antonov-Ovsejenko, s nímž se znala z pařížských časů a který chválil její revoluční aktivity). Při druhém procesu ji kromě Antonova-Ovsejenka obhajovala i početná skupina ruských anarchistů-komunistů vedená Apolonem Karelinem. Tribunál ji sice uznal vinnou, ale pro množství polehčujících okolností jí bylo pouze na rok zakázáno zastávat jakoukoli politickou funkci nebo velet. Poté se vrátila do Huljajpole, kde si ji pod svá křídla vzal Nestor Machno, ale protože Machno nechtěl porušit své spojenectví s Rudou armádou, odmítl jí udělit jakoukoli velitelskou funkci. Místo toho ji pověřil vedením anarchistických nemocnic, jeslí a škol. Podle jiných svědectví v té době vstoupila do Proletkultu a věnovala se studiu malířství. Začala také používat příjmení Brzostek (Bžostek) – podle tohoto pramene se vdala za Witolda Brzosteka, v té době člena Moskevské federace anarchistických skupin, až po osvobození z věznice v roce 1919.

Nikiforová tedy pracovala po Machnově boku a účastnila se schůzí. Dne 28. dubna 1919 je navštívil Antonov-Ovsejenko, který si prohlédl Machnovy jednotky a nadšeně popsal, jak na něj zapůsobily. Dne 7. května přišla na řadu návštěva delegace vedená Lvem Kameněvem, který navrhl zmírnění sankcí uvalených na Marusju. O měsíc později, v červnu 1919, však došlo, především díky intenzivní protianarchistické propagandě Trockého, k první vážné roztržce mezi machnovci a bolševiky, a jejich vojenské oddíly začaly bojovat proti sobě.

Již předtím ale, na prvomájovém shromáždění, došlo k rozkolu mezi některými předáky machnovského hnutí, především mezi samotným Nestorem Machnem a Marusjou Nikiforovou. Střetl se zde nekompromisní radikalismus zuřivé revolucionářky, která kritizovala bolševiky za liknavost v prosazování revolučních principů, s realismem vojenského velitele, pro něhož bylo v tu chvíli spojenectví s Rudou armádou užitečné. Spolu se skupinou bojovníků kontrarozvědky pod vedením Čerňaka, s nimiž se Machno také rozešel, odjela do Berďansku. Tam se rozdělili na tři skupiny. První skupina, vedená Čerňakem a Gromovým, odjela na Sibiř s úkolem zavraždit Alexandra Kolčaka, nejvyššího vládce ruského státu, ale nakonec ho nedokázali najít a místo toho se rozhodli přidat k partyzánům bojujícím proti bílým. Druhá skupina v čele s Kovalevičem šla do Charkivu, kde měla osvobodit anarchistické politické vězně a vyhodit do povětří velitelství Čeky, avšak v době, kdy dorazili, bylo město evakuováno a vězni již zastřelení. Rozhodli se přesídlit do Moskvy, kde provedli řadu ozbrojených loupeží, aby mohli financovat svou plánovanou operaci s cílem zabít vedení bolševické strany. Dne 25. září 1919 se jim podařilo zabít 12 a zranit 55 dalších předních bolševiků při bombovém útoku na stranickou schůzi. Skupina byla nakonec zničena během přestřelek s Čekou, přičemž poslední zbývající členové se vyhodili do povětří poté, co byli obklíčeni. Marusja a její manžel Witold Brzostek vedli třetí skupinu bojovníků, kteří podnikali sabotáže proti (carským) bílým silám v Sevastopolu a plánovali atentát na bílého vrchního velitele Antona Děnikina. Právě v Sevastopolu byla 11. srpna 1919 spatřena a zatčena při přípravě útoku, což znamenalo konec její i jejího partnera. Dne 16. září 1919 stanuli před vojenským soudem, Nikiforová byla obviněna z poprav kontrarevolucionářů, včetně bílých důstojníků a buržoazie, zatímco Brzostek byl obviněn pouze z toho, že byl během těchto událostí jejím manželem. Během celého procesu se Nikiforová chovala k soudu s pohrdáním a nešetřila nadávkami při čtení rozsudku. Oba byli shledáni vinnými a následně zastřeleni (podle jiných pramenů byl Witold Brzostek odsouzen k doživotnímu žaláři). V noci na 17. září (3. září podle starého kalendáře, který používali bílí) 1919 byla na dvoře ženské budovy sevastopolské věznice zastřelena Marija Grigorjevna Nikiforová. Dozorce, který byl popravě přítomen, uvedl, že Marie sama přikázala: „Pal!“

Ať už se události odehrály jakkoli, jisté je, že byla celoživotní anarchistkou, která přijala a aplikovala militantní taktiku. Traduje se, že neustále nosila zcela černé oblečení jako symbol své anarchistické filozofie. Během let aktivismu přednesla četné projevy, ve kterých hájila anarchistické politické postoje. Upřednostňovala okamžité a úplné přerozdělení majetku bohatých vlastníků půdy a prohlásila: „Dělníci a rolníci se musí co nejrychleji zmocnit všeho, co během mnoha staletí vytvořili, a použít to pro své vlastní zájmy.“ K roli anarchistického hnutí se vyjádřila jednoznačně: „Anarchisté nikomu nic neslibují. Anarchisté chtějí pouze to, aby si lidé byli vědomi své situace a chopili se svobody pro sebe.“

Zdroje:
• https://libcom.org/article/nikiforova-marusya-1885-1919-nick-heath
• https://www.katesharpleylibrary.net/t76jvf
• https://en.wikipedia.org/wiki/Maria_Nikiforova
• Ярослав Леонтьеб, Черная тень револяции (атаманша Маруся Никифорова), ke stažení: http://blackredbooks.blogspot.com/2015/07/blog-post.html
• https://akrateia.info/mariya-nikiforova-zhizn-i-smert-anarhistki/

Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 1/2024, které je věnováno tématu „Východoevropské anarchistky“. K dostání na e-shopu Roleta2.

17.9.2024 Nakladatelství AF

Osobnosti