Reportáž z druhého pokračování „Knihy v Trhlině“

V úterý 8. září se v nuselském komunitním centru Trhlina konalo druhé setkání nazvané „Kniha v Trhlině“, které spočívá v otevřené besedě nad vybranou knihou. Tentokrát jsme sáhlx po titulu Nečekáme nic od reforem, který v letošním roce vydalo nakladatelství Herrmann a synové.

Ač před měsícem bylo v Trhlině narváno, tentokrát dorazilo celkem osm lidí. Nutno však předeslat, že nižší počet zájemců a zájemkyň nijak nebrzdil debatu, která trvala dobré dvě a půl hodiny.

Stejně jako minule nechybělo občerstvení. Od kolektivu Trhliny se na stole objevil vynikající veganský perník a zahradnická sekce Anarchistické federace doručila famózní DIY nakládané zelí s křenem a toastovou směs z hřibů, cukety a cibule, která se podávala na čerstvě opečených toastech ozdobená (opět domácí) okurkou a petrželkou. Vzhledem k nižší návštěvnosti tak šlo doslova o hojnost jídla, přičemž na začátku debaty bylo upozorněno na sběr hub coby praktikování commons neboli společně sdílených statků.

Kniha Nečekáme nic od reforem pochází od „anarchizujících“ akademiků. Na jejich adresu bylo během debaty konstatováno, že u nich obecně platí, že publikují především v rámci své akademické kariéry, zatímco do anarchistických médií zpravidla ničím nepřispívají. Na úvod byly stručně představeny jednotlivé kapitoly knihy s tím, že rozhodně nejde – a ani to nebyl záměr – o poskytnutí vyčerpávajícího pohledu na český anarchismus.

Vzhledem k tomu, že kniha je logicky rozdělena do dvou částí dle období, kdy v českém prostředí existovalo anarchistické hnutí, hovořilx jsme nad jednou z přečtených ukázek o tom, jaká je (dis)kontinuita těchto historických hnutí, jaký je náš vztah k tradici a co můžeme čerpat z minulosti. Hodnotilx jsme rozdíly v sociálních i politických východiscích hnutí v obou obdobích.

Na toto téma přímo navázalo další, které se táhne jako červená nit celou druhou částí knihy a souvisí právě s vyzdvihováním „starého“ a „obranou hranic“, což byla tendence stahující hnutí do tenat dogmatismu a uzavřenosti. V knize je tomu věnována z obecného pohledu část o anarchismu coby politické kultuře a v jednotlivých kapitolách jsou pak sledovány důsledky ideologického obratu dovnitř hnutí. Vedle vzpomínek pamětníků zaznělo, že toto období, jímž si hnutí prošlo a které nebylo pro všechny zrovna příjemné, bylo dost možná nutné pro pochopení slepých cest následování předválečných ideologických pozic, které nereflektují stávající stav věcí. Spolu s tím to vedlo k uvědomění si skutečnosti, že ač se nám anarchistické ideje mohou zdát sebekrásnější, jejich až náboženské prosazování a zaměření se na „vnitřní nepřátele“, kteří neodpovídají požadovanému dogmatu, může působit značně toxicky a ze svobodomyslného hnutí vytvářet parodii sama sebe. Obdobné tendence se vracejí, avšak na základě prožité a sdílené zkušenosti jsou zcela marginální a těm, kteří si neustále osobují nárok určovat, kdo je a kdo není pravý anarchista, není dopřáváno přílišného sluchu.

V diskusi se pak přirozeně zabrousilo k otázce schopnosti analýzy a na jejím základě utváření strategie hnutí. Padla shoda, že pokud se budeme držet schémat anarchismu 19. století, těžko můžeme být aktuální pro dnešek, jakkoli základní principy anarchismu jsou stále stejné. V jednom z příspěvků jsme vyslechlx osobní zkušenost s hnutím v jižní Evropě, které si za dlouhá léta existence vybudovalo schematické vidění světa a namísto snahy po analýze nových skutečností se mnozí uchylují k nacpání reality do zažitých vzorců, což má za následek paradoxy, jako je podpora imperialismu ve jménu odporu vůči imperialismu.

Zajímavé bylo srovnat rozdílné osobní zkušenosti, které zazněly v debatě o znovuustavování hnutí na začátku 90. let. Odtud se pak postupovalo až do dnešních dní a hodnotila se dynamika vývoje anarchistických organizací v Česku. Jedním z diskutovaných aspektů tohoto vývoje byly internacionální vztahy. Zatímco v minulosti bralo české hnutí to západní jako vzor, občas z něj čerpalo prostředky a de facto opisovalo mnohá prohlášení a stanoviska, dnes – pokud přihlédneme ke zkušenosti Anarchistické federace – už vystupuje samostatně a je schopné vytvářet na mezinárodní úrovni vlastní politiku. Ta se mimo jiné odráží v ústupu od pouhého deklarování internacionalismu k praktickému síťování na principech mezinárodní vzájemné pomoci, kdy jsme to my, kdo je nyní schopen zajišťovat výraznou podporu anarchistvu zejména ve východní Evropě.

Ke knize jsme se vrátili ukázkou z části o hnutí na přelomu 19. a 20. století, která vykresluje obraz severočeského hornictva a jeho blízkost smrti, jež byla důležitým formativním prvkem jeho příklonu k anarchismu s důrazem na brzkou revoluci a prožívání přítomnosti. Úryvek jsme do současnosti zasadilx otázkou, jaký vliv mají životní podmínky na radikalitu. Tady pak padaly opět osobní příklady spojené se zkušenostmi mnoha pracujících. Zdůrazněn byl také aspekt odvádění pozornosti, například silným tlakem na spotřebu a rádoby statusovost. Speciálně v českém prostředí byla zdůrazněna naprostá absence protestní kultury, stejně jako té komunitní. To pak vede často k tomu, že namísto vzdoru zdola mnozí vkládají své naděje do populistických vůdců a fašizujících šíbrů.

Celá beseda byla velmi živá, každý se dostal ke slovu, ať už vzpomínkou, příkladem ze života nebo dotazem. To podpořila i skutečnost, že návštěvnictvo tvořilx jak veteráni, tak lidé minulosti anarchistického hnutí neznalí. Samotná kniha opět nebyla tím, kolem čeho se celá beseda točí, ale inspirací pro vlastní uvažování, tázání se a poznávání, a to vše v přátelské a otevřené atmosféře. Takže už se těšíme brzy zase na shledanou!

17.10.2024 Nakladatelství AF

Z domova Akce