U příležitosti vydání nového souboru textů Davida Graebera vzpomíná Rebecca Solnit na svého přítele, zesnulého aktivistu a anarchistu, který věřil, že obyčejní lidé mají moc změnit svět.

David Graeber byl radostný, oslavující člověk. Byl výřečný a nadšený možnostmi myšlenek a ideologií, jimiž se zabýval. Pokaždé, když jsme se setkali – od New Havenu na počátku devadesátých let až po Londýn několik let před jeho smrtí v roce 2020 –, byl v podstatě stejný: rozzářený, rozcuchaný, s neklidnou energií, která jako by odrážela neustálý pohyb jeho mysli, slova se z něj valila, jako by přetékala ve své nezadržitelné hojnosti. Byl respektován v aktivistických kruzích, protože uměl dobře naslouchat, a jeho radikální rovnostářství se projevovalo tím, jak se choval k lidem kolem sebe.

Vždy byl antropologem. Poté, co se věnoval terénní práci mezi tradičními etniky na Madagaskaru, prostě nikdy nepřestal, jen se zaměřil na svou vlastní společnost. Eseje jako Dead Zones of the Imagination: On Violence, Byrokracy, and „Interpretive Labor“ (Mrtvé zóny představivosti: O násilí, byrokracii a „interpretační práci“) a jeho kniha Bullshit Jobs vznikly právě díky tomu, že využil vybavení antropologa na otázky, které se obvykle považují za nudné nebo se na ně vůbec nehledí – na funkci a dopad byrokracie. Jeho bestseller o dluhu z roku 2011 nám připomněl, že peníze a finance patří mezi sociální uspořádání, která by bylo možné změnit k lepšímu.

Znovu a znovu zdůrazňoval, že industrializovaná euroamerická civilizace je stejně jako jiné společnosti v minulosti i současnosti pouze jedním ze způsobů mezi nesčetnými možnostmi, jak věci dělat. Uváděl doby, kdy společnosti odmítaly zemědělství, technologie nebo sociální hierarchii, kdy si společenské skupiny vybíraly to, co bylo často odmítáno jako primitivní, protože to bylo svobodnější. A odmítal všechna lineární vyprávění, která představují současného člověka coby člověka vystupujícího z prvotní nevinnosti či vyrůstajícího z primitivního barbarství. Místo jediného vyprávění nabídl mnoho verzí a variací; vizi společností jako neustálých experimentů a lidských bytostí jako nekonečně tvůrčích. Tato rozmanitost pro něj byla zdrojem naděje, základem jeho opakovaného naléhání, že věci nutně nemusí být tak, jak jsou.

Jak napsal Marcus Rediker ve své recenzi Davidovy posmrtně vydané knihy Pirate Enlightenment (Pirátské osvícenství): „Vše, co Graeber napsal, bylo zároveň genealogií současnosti a popisem toho, jak by mohla vypadat spravedlivá společnost.“ Zabýval se nerovnostmi všeho druhu, včetně genderové nerovnosti v této i jiných společnostech, a násilím, které nerovnost a nesvobodu prosazuje, a také tím, jak je lze delegitimizovat a kde a kdy se jim společnosti mohly vyhnout. Zaměřil se zkrátka na svobodu a její překážky.

Často se mu připisuje autorství sloganu Occupy Wall Street „We are the 99 %“ (My jsme 99 %), ale on trval na tom, aby se jeho zásluhy zúžily jen na to, že přispěl částí o 99 % k tomuto sloganu, která jinými slovy opakuje užívané označení nejvyšší elity coby „1 %“. Těch „99 %“ je nadějná fráze, která je v opozici ke starému třídnímu dělení na dělnickou, střední a vyšší třídu. Je to tvrzení, že velká většina z nás pracuje a často se potýká s finančními problémy či nejistotou; že většina z nás má mnoho společného – a mnoho důvodů, proč se postavit proti superbohatým.

David měl radost ze své práce a z toho, jak se tato práce potkávala se skutečností v terénu – zejména s radikálními hnutími konce devadesátých let a nového tisíciletí, včetně hnutí proti ekonomické globalizaci, které vyvrcholilo zastavením ministerské konference Světové obchodní organizace v Seattlu v roce 1999, zapatistickým povstáním v Mexiku, které začalo v roce 1994, a mnoha formami radikálního rovnostářství projevujícími se coby experimenty s přímou demokracií a odporem proti nespravedlivým institucím a vládám, zejména hnutím Occupy Wall Street v roce 2011, do něhož byl zapojen.

Ta radost: takhle by se možná měl cítit každý, kdo se zabývá ideami a způsoby, jakými otevírají nebo uzavírají naše možnosti. Jak napsal: „Konečná skrytá pravda o světě je, že je to něco, co vytváříme a co bychom mohli stejně snadno vytvořit jinak.“ Pokud tomu skutečně věříte, pokud vnímáte svět, který je konstruován podle určitých předpokladů a hodnot, pak vidíte, že jej lze změnit, v neposlední řadě změnou těchto předpokladů a hodnot.

Musíme si uvědomit, že myšlenky jsou nástroje, které máme v rukou – a s nimi i určitou moc. David chtěl dát tyto nástroje do rukou všem, nebo jim aspoň připomenout, že už je mají. To je také jeden z důvodů, proč byl tak úspěšný ve své tvrdé práci, když psal stylem, který nebyl vždy jednoduchý, ale byl vždy co nejjasnější a nejpřístupnější vzhledem k předmětu, jím se zabýval. Rovnostářství je také prozaický styl. Naše společná přítelkyně, spisovatelka, filmařka a bojovnice za zrušení dluhů Astra Taylor mu napsala: „Znovu čtu Dluh. Jsi zatraceně dobrý spisovatel. Mezi levičáky je to vzácná schopnost.“ V srpnu, měsíc před svým skonem, jí odepsal: „Proč ty díky? No, alespoň si na tom dávám záležet – říkám tomu ,být milý na čtenářeʻ, což je v jistém smyslu prodloužením politiky.“

Aby mohli anarchisté*ky věřit, že si lidé mohou vládnout sami bez donucovacích institucí a hierarchií, musí mít velkou důvěru v obyčejné lidi, a to David měl. Stejně dobře by se na něj dala aplikovat věta, kterou Lyndsey Stonebridge napsala o Hannah Arendt: „Upínat se na její výjimečnou mysl znamená přehlédnout něco, co je na jejích lekcích myšlení důležité: myšlení je obyčejné, učí ona; v tom je jeho tajná síla.“

Navzdory své genialitě a originalitě – nebo právě proto – měl velmi napjatou akademickou kariéru. V jeho první knize, kterou jsem četla, Fragments of anarchist Anthropology (Fragmenty anarchistické antropologie), útlé knížce překypující velkými myšlenkami, napsal: „Ve Spojených státech jsou tisíce akademických marxistů toho či onoho druhu, ale sotva tucet učenců, kteří jsou ochotni otevřeně se nazývat anarchisty… Zdá se, že marxismus má k akademii blízko, což anarchismus nikdy mít nebude. Marxismus byl koneckonců jediným velkým sociální hnutím, které vymyslel doktor věd, i když se z něj posléze stalo hnutí, jehož záměrem bylo sjednotit dělnickou třídu.“ A pak tvrdí, že anarchismus nebyl ve srovnání s marxismem myšlenkou vytvořenou několika intelektuály; naopak – „základní principy anarchismu – sebeorganizace, dobrovolné sdružování, vzájemná pomoc“ – jsou tu „tak dlouho jako samo lidstvo“.

Davidovým opakovaným heslem coby vědce i aktivisty bylo: „Nemusí to tak být.“ Tam, kde akademická obec může být chladná a ostražitá a straní se přímé angažovanosti, byl David vřelý a nadšený, chtěl vidět myšlenky vedoucí k činům, které by mohly změnit svět. Taylor poznamenává: „Zatímco pohrdal nudnou akademickou byrokracií, miloval aktivistické schůzky, vychutnával si ideologické debaty a liboval si v různých formách plánování, intrik a rošťáren.“ Byl plný naděje, ne však bláhové, ale díky důkazům, které nashromáždil o tom, že lidská společenství nabývají nesčetných podob, že lidé, kteří jsou údajně bezmocní, mohou mít dohromady poměrně velkou moc a že na myšlenkách záleží. Jedna z mých nejoblíbenějších informací ve Fragmentech anarchistické antropologie je o madagaskarském etniku Sakalavů, kteří oficiálně uctívají mrtvé krále – ale tito králové svá přání sdělují „prostřednictvím duchovních médií, jimiž jsou obvykle starší ženy prostého původu“. To znamená, že systém, který oficiálně vedou elitní muži, ovládají neelitní ženy.

Naděje je mezi intelektuály a aktivisty ošemetná záležitost. Cynismus, ačkoli je často nepřesný, pokud jde o lidskou povahu i politické možnosti, budí zdání kultivovanosti; zoufalství je často považováno za sofistikované a světácké, zatímco naděje za naivní, ačkoli opak je nezřídka pravdou. Naděje je riskantní; můžete prohrát, a často se tak děje, ale záznamy ukazují, že když se snažíte, někdy vyhrajete.

Jeho esej Despair Fatigue (Únava ze zoufalství) začíná slovy: „Je možné se nudit beznadějí?“ Davidovou superschopností bylo být outsiderem. Nevycházel ze všeobecně sdílených předpokladů, ale snažil se je bořit, nabádal nás, abychom viděli, že jsou svévolné, omezující a nepovinné, a zval všechny do prostorů, které se tím otevírají (a zároveň vzdával hold těm, kdo už tam jsou). Mnoho z jeho textů v podstatě říká: „Co se stane, když to nepřijmeme?“ – pokud to rozpitváme, abychom zjistili, odkud to pochází a jaké to má dopady, nebo pokud to odmítneme, pokud to sejmeme jako nějaké břemeno, které nemusíme vláčet, jako nějaký oděv, který nemusíme nosit? Stane se to, že se osvobodíme.

Zdroj:
https://www.theguardian.com/books/2024/nov/07/david-graeber-optimistic-anarchist-rebecca-solnit
Jedná se o upravený výtah z předmluvy Rebeccy Solnit ke knize Davida Graebera The Ultimate Hidden Truth of the World (Allen Lane, 2024, 384 stran, £25).

Související odkazy:
Když se řekne anarchie
Práce je na hovno
Vzpomínkový karneval
Intergalaktický vzpomínkový karneval
Praktický utopický průvodce po nadcházejícím krachu
Ozbrojení byrokrati
Šok z vítězství
David Graeber: Revoluce naopak

16.11.2024 Rebecca Solnit

Ze světa Osobnosti