Recenze na knihu „Srdce včely má pět komor“ od Helen Jukes

Pokaždé, když čtu nějakou knihu, nechávám ji na sebe působit. Díky tomu mi může nabídnout inspirace k vlastním zamyšlením, otevřít široké obzory imaginace a poučit mě. A ve finále je úplně jedno, zda jde o odbornou studii, filozofický esej, poezii nebo beletristické dílo. Kniha se tak stává podnětem k přemýšlení o době, kdy byla napsána i kdy se odehrává její obsah, stejně jako o vztazích. A nemusí to být jen vztahy mezi lidmi navzájem, ale i vztah k sobě samému, k jsoucnu, k přírodě či ke zvířatům.

A právě jednu takovou dotýkající se živočišné říše, konkrétně včel, jsem nedávno dočetl. Jedná se o debut Helen Jukes nazvaný Srdce včely má pět komor s podtitulem Jak jsem se stala včelařkou, jenž poprvé vyšel v angličtině roce 2018 a českého překladu se dočkal u vydavatelství Kazda o pět let později.

Autorka učí tvůrčí psaní na Oxfordské univerzitě a zúročila tedy své dovednosti, aby popsala svůj první rok se včelami. U těch nakonec i zůstala a nyní spolupracuje s Bee Friendly Trust, neziskovou organizací usilující o zvýšení povědomí o životě včel a podporující péči o udržitelná stanoviště.

Kniha by se dala číst jako popis zkušeností včelařské začátečnice a její snahy dozvědět se něco o včelách a o historii jejich pozorování, včetně mýtů sahajících tisíce let hluboko, jež se kolem nich tradovaly. Můžeme v ní ale nalézt i další roviny, stejně zajímavé a pro čtenářstvo možná důležitější, co se týče sdělení.

Srdce včely je tedy také o nalézání domova v době flexibilizace práce a stěhování se za ní. Je o způsobech relaxace, kdy v práci máte „nahrbená ramena a ztuhlý krk“ a oči vykoukané z monitoru počítače. Je o nalezení klidu, který je bezprostředně nutný při nakládání se včelstvem. Je o nenásilné vzpouře vůči všeobjímajícímu konzumerismu a naplněním principu DIY (udělej to sám – nebo ještě lépe společně). Je o nalezení komunity, s níž vás spojuje stejný zájem a na jeho základě rodící se vztahy. Je o sdílení, o darování i o přijímání. A to vše se odehrává na půdorysu skromného pokusu o chov včel medonosných, jednoho z mála druhů včel, které žijí ve formě kolonie neboli společenství.

Jakkoli je život včel, včetně jejich komunikace, zajímavý, nejde o žádnou snahu hledat paralely včelího společenství s tím lidským a vyvozování nějakých závěrů v tomto smyslu. Může to sice svádět, ale rozhodně by nešlo o vydání se správným směrem. Člověk a včela jsou dvě naprosto rozdílné entity, přesto jde v obou případech svým způsobem o křehká stvoření, jejichž smysl úzce souvisí s životem ve společenství.

Kniha je také o vášni. „Včelařství je něco, co dává smysl.“ Ale je to jen jeden z příkladů, na nichž se dá ilustrovat potřeba souvstažnosti s přírodou i s komunitou jiných lidí. Je to jeden z příkladů, jenž nás může přinutit „vidět svět jinak“. Číst si o domácím včelaření je tedy nanejvýš inspirativní a nejde nutně o to nadchnout se pro ty malé tvory, kteří umí občas bodnout. Spíš o snahu přehodnotit vlastní životy, jestli odpovídají tomu, jak je chceme skutečně žít. A pokud nám to není umožněno, což je v kapitalismu takřka standard, pak zjistit, zda neexistují nějaké činnosti, které nás mohou obohatit, vytrhnout z kapitalistického cyklu práce a spotřeby a spojit s dalšími lidmi, kteří to cítí obdobně. A neuškodí se přitom něco dozvědět, naučit a přijmout odpovědnost. Pak člověk začne vnímat krásné věci, kterých si dříve nevšímal.

Četba knihy mě mimo jiné dovedla k zamyšlení nad tím, že včely se de facto nepodařilo nikdy domestikovat. Takže je ve vztahu k nim dost pochybný i institut vlastnictví, tak bytostně vlastní kapitalismu. Ale nenechme se splést, i kolem včel existuje průmysl a nesmlouvavý byznys. Oproti němu kniha propaguje „přirozené včelaření“, jehož motem je „méně zásahů“. Jak píše autorka, je dobré mít na paměti, že „pořízení úlu včely nezachrání. Nepotřebují, abychom se o ně starali. Pokud jim chceme nějak prospět, musíme svou pozornost obrátit na kvetoucí ekosystémy v okolí úlu, na kterých jsou závislé. Mokřady, lesy, louky. Kvůli intenzivnímu zemědělství a rozšiřování měst v posledním století všech těchto ekosystémů rapidně ubylo.“

A nějaká citace na závěr? Co třeba tato: „V minulosti byl úl často vyzdvihován jako symbol ctností monarchické společnosti, ale to je zavádějící. Ve skutečnosti jsou to dělnice, a ne matka, kdo téměř o všem rozhoduje. V nepřítomnosti vůdčí autority udržuje stabilitu úlu komunikace a ne diktatura.“

Helen Jukes: Srdce včely má pět komor. Jak jsem se stala včelařkou. Kazda, 2023. 282 stran, 295 Kč. K dostání na knihykazda.cz.obálka

2.1.2025 -jk-

Recenze