Anarchistická federace

Licia Pinelli (1928–2024)

Nekrolog vdovy po policí zavražděném anarchistovi Pino Pinellim

Licia Pinelli

„Stát, který nechce uznat pravdu, je státem, který neexistuje. Necítím se poražená, protože jsem se nedočkala spravedlnosti v soudních síních. Spravedlnost spočívá v tom, že každý zná pravdu.“

Touto lapidární větou shrnula Licia Rognini Pinelliová – která zemřela v pondělí 11. listopadu ráno ve věku 96 let – cestu, jež charakterizovala její život od chvíle, kdy byl její manžel Pino vyhozen z okna kanceláře komisaře Luigiho Calabresiho ve čtvrtém patře policejního ředitelství na ulici Fatebenefratelli v Miláně v noci z 15. na 16. prosince 1969, den po masakru na náměstí Piazza Fontana. Náročnou cestu, plnou nejrůznějších překážek, o něž se starali ti, kdo drželi otěže protilidové provokace, která za každou cenu musela najít obětní beránky oněch nechvalně proslulých bomb v anarchistech*kách.

Licia ve svém životě tvrdošíjně a s jasnozřivostí usilovala o to, aby se dozvěděla pravdu o Pinově smrti na policejním ředitelství. Pravdu, kterou anarchisté*ky, a nejen oni, okamžitě potvrdili a shrnuli ji do hesla „Valpreda nevinný, Pinelli zavražděný, masakr má na svědomí stát“. Pravdu, kterou jí stát nikdy nechtěl přiznat, a místo toho nabídl – po falešných rekonstrukcích, které měly Pina prezentovat jako viníka masakru spolu s Valpredou a jeho společníky, a po pokusech o archivaci případu – fantasmagorický hrobový výrok soudce D’Ambrosia velmi blízkého PCI, který se v roce 1975 uchýlil k teorii založené na „kolapsu, jenž se projevuje změnou středu rovnováhy, po níž nenásleduje ztráta svalového tonu a která je často doprovázena aktivními a nekoordinovanými pohyby“, v podstatě slavné „aktivní nemoci“ – jak se jí tehdy říkalo – , která měla Pinelliho, vystaveného stresu ze stále naléhavějšího výslechu, donutit, aby se uprostřed místnosti potácel, dokud nepřeskočil okenní římsu.

Po zjištění neviny anarchistů v souvislosti s útokem, který provedli fašisté ve spolupráci se složkami státu, už nebylo možné pokračovat v pohádce o sebevraždě. Jenže pro vládnoucí režim také nebylo možné připustit spoluvinu těch, kteří tehdy byli na milánském policejním ředitelství, na ministerstvu vnitra v Římě a v další zainteresovaných úřadech. A tak se všichni odvolávali na myšlenku „aktivní nemoci“. Licia se však s tímto nesmyslným výrokem nehodlala smířit a neochvějně pokračovala v hledání pravdy, té pravdy, která se zdála být na dosah, když v roce 1970 komisař Luigi Calabresi, ponechaný nadřízenými na holičkách a unavený kampaní v tisku, kterou živila především Lotta Continua, žaloval vedení novin za pomluvu v procesu, který se okamžitě obrátil proti němu. Z žalobce se stal obviněným; podřízení přítomní v policejní místnosti začali řetězit stále protichůdnější výpovědi a donutili soudce, aby alespoň jednoho, toho nejpovídavějšího, umlčel.

Rok za rokem, dekádu za dekádou pokračovala Licia v mobilizaci za pravdu a spravedlnost ohledně masakru na Piazza Fontana a vraždy Pina Pinelliho a nikdy se nezastavila. Stejně tak pokračovalo pořádání setkání Licie a poté jejích dcer Silvie a Claudie ve školách, klubech a prostorech, kam byla pozvána, aby o Pinovi a celém masakru promluvila.

Avšak ani investigativní kniha, kterou napsali Gabriele Fuga a Enrico Maltini (vydaná nejprve v nakladatelství Zero in Condotta a poté v nakladatelství Colibrì) a která vůbec poprvé odhalila přítomnost agentů italských tajných služeb, nechvalně proslulého Úřadu pro záležitosti rezerv, při výsleších, které vedly k Pinově smrti, neposloužila k obnovení byť jen střípku vyšetřování.

Jistý soudce se Licii kdysi svěřil, že nebýt jí, její tvrdohlavosti a odhodlání hledat pravdu o Pinově smrti, byl by Valpreda odsouzen na doživotí. Není náhodou, že ti, kdo Licii znali, ji vždy nazývali „skálou“, kamenem, který přispěl k vykolejení vlaku, spolu se všemi, kteří se v tomto půlstoletí snažili udržet památku zavražděných a odsoudit přečiny moci.

V pátek patnáctého odpoledne se konal její pohřeb v pohřebním ústavu na Via Corelli, neboť rodina odmítla institucionální obřad navržený starostou Salou. Několik stovek lidí se shromáždilo kolem Liciiny rodiny, jejích dcer Silvie a Claudie a vnoučat v objetí, které nebylo vůbec slavnostní, s máváním vlajkami, písněmi a slovy. Následovala řada projevů, které se zaměřovaly na Liciinu lidskost a oddanost pravdě. Pravdě, která může znamenat jedině plné převzetí odpovědnosti státního aparátu za Pinovu vraždu. Mnozí anarchisté*ky přispěli svým svědectvím a svou přítomností k připomenutí významu masakru, vraždy a falešných obvinění, kvůli nimž byli Valpreda, Gargamelli a jejich společníci tři roky ve vězení.

Liciino odhodlání se po padesát let projevovalo mimo jiné v pečlivém shromažďování všech novinových článků, které hovořily o onom „téměř jediném jejím příběhu“, o Pinově vraždě, bombách, spiknutích a státních mystifikacích. Samotná sbírka je uložena v Centro Studi Libertari / Archivio G. Pinelli v Miláně, a to v rámci projektu „Pinelli: historie“. Archiv se skládá ze dvou sérií: „Korespondence“ (1969–2024) a „Výstřižky z tisku“ (1969–2015). První série zahrnuje korespondenci, kterou Licia vedla s různými subjekty, včetně velké části dopisů, které sama posílala. Ta není v současné době z důvodu ochrany osobních údajů k nahlédnutí. Druhá série byla digitalizována a zveřejněna online, zahrnuje tisíce článků týkajících se vyšetřování masakru na Piazza Fontana, soudních procesů, vyšetřování Pinelliho vraždy, demonstrací, soudního procesu a soukromých peripetií Pietra Valpredy; jedním slovem, veškeré články publikované v hlavních italských novinách (ale i některých menších a také v těch vycházejících v rámci hnutí), které se týkaly Giuseppe Pinelliho a událostí na Piazza Fontana. Výstřižky z tisku jsou řazeny chronologicky v rámci podsbírek pojmenovaných podle hlaviček novin. Archiv si můžete prohlédnout na https://omeka.bida.im/s/pinelli/item/130.

Milánská skupina Italské anarchistické federace (FAI) napsala: „Ne každý z nás dokáže tváří v tvář bolesti projevit sílu charakteru, důstojnost a přísnost, jak to dokázala Licia, jež se dlouho potýkala se zbabělou a vražednou mocí, servilním, manipulativním a mystifikujícím tiskem. Velkou část svého života zasvětila boji za to, aby se Pinovi vrátilo to, co se mu stát snažil vzít, jeho lidskost, jeho ideály sociální spravedlnosti a svobody, a zároveň výchově dvou dcer, Silvie a Claudie, které jsou dnes stále přítomny v antifašistických a antiautoritářských bojích a připomínají památku našeho nezapomenutelného kamaráda Pina.“


Zdroje:
https://anarchistnews.org/content/licia-pinelli-1928-2024
https://www.katesharpleylibrary.net/xgxgch
https://centrostudilibertari.it/it/licia-pinelli-1928-2024
https://federazione-anarchica-milanese-fai.noblogs.org/post/2024/11/11/licia-rognini/
https://umanitanova.org/licia-rognini-pinelli/


Verze pro tisk 21.12.2024 Zahraniční sekretariát AF

Píšou jinde

Odkazy