Nekrolog vdovy po policí zavražděném anarchistovi Pino Pinellim

„Stát, který nechce uznat pravdu, je státem, který neexistuje. Necítím se poražená, protože jsem se nedočkala spravedlnosti v soudních síních. Spravedlnost spočívá v tom, že každý zná pravdu.“

Touto lapidární větou shrnula Licia Rognini Pinelliová – která zemřela v pondělí 11. listopadu ráno ve věku 96 let – cestu, jež charakterizovala její život od chvíle, kdy byl její manžel Pino vyhozen z okna kanceláře komisaře Luigiho Calabresiho ve čtvrtém patře policejního ředitelství na ulici Fatebenefratelli v Miláně v noci z 15. na 16. prosince 1969, den po masakru na náměstí Piazza Fontana. Náročnou cestu, plnou nejrůznějších překážek, o něž se starali ti, kdo drželi otěže protilidové provokace, která za každou cenu musela najít obětní beránky oněch nechvalně proslulých bomb v anarchistech*kách.

Licia ve svém životě tvrdošíjně a s jasnozřivostí usilovala o to, aby se dozvěděla pravdu o Pinově smrti na policejním ředitelství. Pravdu, kterou anarchisté*ky, a nejen oni, okamžitě potvrdili a shrnuli ji do hesla „Valpreda nevinný, Pinelli zavražděný, masakr má na svědomí stát“. Pravdu, kterou jí stát nikdy nechtěl přiznat, a místo toho nabídl – po falešných rekonstrukcích, které měly Pina prezentovat jako viníka masakru spolu s Valpredou a jeho společníky, a po pokusech o archivaci případu – fantasmagorický hrobový výrok soudce D’Ambrosia velmi blízkého PCI, který se v roce 1975 uchýlil k teorii založené na „kolapsu, jenž se projevuje změnou středu rovnováhy, po níž nenásleduje ztráta svalového tonu a která je často doprovázena aktivními a nekoordinovanými pohyby“, v podstatě slavné „aktivní nemoci“ – jak se jí tehdy říkalo – , která měla Pinelliho, vystaveného stresu ze stále naléhavějšího výslechu, donutit, aby se uprostřed místnosti potácel, dokud nepřeskočil okenní římsu.

Po zjištění neviny anarchistů v souvislosti s útokem, který provedli fašisté ve spolupráci se složkami státu, už nebylo možné pokračovat v pohádce o sebevraždě. Jenže pro vládnoucí režim také nebylo možné připustit spoluvinu těch, kteří tehdy byli na milánském policejním ředitelství, na ministerstvu vnitra v Římě a v další zainteresovaných úřadech. A tak se všichni odvolávali na myšlenku „aktivní nemoci“. Licia se však s tímto nesmyslným výrokem nehodlala smířit a neochvějně pokračovala v hledání pravdy, té pravdy, která se zdála být na dosah, když v roce 1970 komisař Luigi Calabresi, ponechaný nadřízenými na holičkách a unavený kampaní v tisku, kterou živila především Lotta Continua, žaloval vedení novin za pomluvu v procesu, který se okamžitě obrátil proti němu. Z žalobce se stal obviněným; podřízení přítomní v policejní místnosti začali řetězit stále protichůdnější výpovědi a donutili soudce, aby alespoň jednoho, toho nejpovídavějšího, umlčel.

Rok za rokem, dekádu za dekádou pokračovala Licia v mobilizaci za pravdu a spravedlnost ohledně masakru na Piazza Fontana a vraždy Pina Pinelliho a nikdy se nezastavila. Stejně tak pokračovalo pořádání setkání Licie a poté jejích dcer Silvie a Claudie ve školách, klubech a prostorech, kam byla pozvána, aby o Pinovi a celém masakru promluvila.

Avšak ani investigativní kniha, kterou napsali Gabriele Fuga a Enrico Maltini (vydaná nejprve v nakladatelství Zero in Condotta a poté v nakladatelství Colibrì) a která vůbec poprvé odhalila přítomnost agentů italských tajných služeb, nechvalně proslulého Úřadu pro záležitosti rezerv, při výsleších, které vedly k Pinově smrti, neposloužila k obnovení byť jen střípku vyšetřování.

Jistý soudce se Licii kdysi svěřil, že nebýt jí, její tvrdohlavosti a odhodlání hledat pravdu o Pinově smrti, byl by Valpreda odsouzen na doživotí. Není náhodou, že ti, kdo Licii znali, ji vždy nazývali „skálou“, kamenem, který přispěl k vykolejení vlaku, spolu se všemi, kteří se v tomto půlstoletí snažili udržet památku zavražděných a odsoudit přečiny moci.

V pátek patnáctého odpoledne se konal její pohřeb v pohřebním ústavu na Via Corelli, neboť rodina odmítla institucionální obřad navržený starostou Salou. Několik stovek lidí se shromáždilo kolem Liciiny rodiny, jejích dcer Silvie a Claudie a vnoučat v objetí, které nebylo vůbec slavnostní, s máváním vlajkami, písněmi a slovy. Následovala řada projevů, které se zaměřovaly na Liciinu lidskost a oddanost pravdě. Pravdě, která může znamenat jedině plné převzetí odpovědnosti státního aparátu za Pinovu vraždu. Mnozí anarchisté*ky přispěli svým svědectvím a svou přítomností k připomenutí významu masakru, vraždy a falešných obvinění, kvůli nimž byli Valpreda, Gargamelli a jejich společníci tři roky ve vězení.

Liciino odhodlání se po padesát let projevovalo mimo jiné v pečlivém shromažďování všech novinových článků, které hovořily o onom „téměř jediném jejím příběhu“, o Pinově vraždě, bombách, spiknutích a státních mystifikacích. Samotná sbírka je uložena v Centro Studi Libertari / Archivio G. Pinelli v Miláně, a to v rámci projektu „Pinelli: historie“. Archiv se skládá ze dvou sérií: „Korespondence“ (1969–2024) a „Výstřižky z tisku“ (1969–2015). První série zahrnuje korespondenci, kterou Licia vedla s různými subjekty, včetně velké části dopisů, které sama posílala. Ta není v současné době z důvodu ochrany osobních údajů k nahlédnutí. Druhá série byla digitalizována a zveřejněna online, zahrnuje tisíce článků týkajících se vyšetřování masakru na Piazza Fontana, soudních procesů, vyšetřování Pinelliho vraždy, demonstrací, soudního procesu a soukromých peripetií Pietra Valpredy; jedním slovem, veškeré články publikované v hlavních italských novinách (ale i některých menších a také v těch vycházejících v rámci hnutí), které se týkaly Giuseppe Pinelliho a událostí na Piazza Fontana. Výstřižky z tisku jsou řazeny chronologicky v rámci podsbírek pojmenovaných podle hlaviček novin. Archiv si můžete prohlédnout na https://omeka.bida.im/s/pinelli/item/130.

Milánská skupina Italské anarchistické federace (FAI) napsala: „Ne každý z nás dokáže tváří v tvář bolesti projevit sílu charakteru, důstojnost a přísnost, jak to dokázala Licia, jež se dlouho potýkala se zbabělou a vražednou mocí, servilním, manipulativním a mystifikujícím tiskem. Velkou část svého života zasvětila boji za to, aby se Pinovi vrátilo to, co se mu stát snažil vzít, jeho lidskost, jeho ideály sociální spravedlnosti a svobody, a zároveň výchově dvou dcer, Silvie a Claudie, které jsou dnes stále přítomny v antifašistických a antiautoritářských bojích a připomínají památku našeho nezapomenutelného kamaráda Pina.“

Zdroje:
https://anarchistnews.org/content/licia-pinelli-1928-2024
https://www.katesharpleylibrary.net/xgxgch
https://centrostudilibertari.it/it/licia-pinelli-1928-2024
https://federazione-anarchica-milanese-fai.noblogs.org/post/2024/11/11/licia-rognini/
https://umanitanova.org/licia-rognini-pinelli/

21.12.2024 Zahraniční sekretariát AF

Ze světa Osobnosti