U příležitosti výročí narození německé levicové ikony přinášíme jí věnovaný článek od Sama Dolgoffa.

Rosa Luxemburgová se narodila 5. března 1871 na území dnešního Polska (tehdy Ruské říše), proslavila se ale zejména coby německá levicová politička, novinářka a zakladatelka Svazu spartakovců. V roce 1919 byla zajata, mučena a zavražděna ultrapravicovými oddíly Freikorps.

* * *

Aniž bychom jakkoli znevažovali její hrdinskou oddanost ideálům socialismu, za kterou zaplatila životem, je faktem, že Rosa Luxemburgová nebyla, jak tvrdí její obdivovatelé, jednou z průkopnic „libertinského marxismu“. Svědomité čtení jejích textů ukáže, že její „libertariánství“ ve skutečnosti sestává ze dvou vzájemně se vylučujících koncepcí socialismu, které se navzájem ruší a nelze je smířit. Její myšlenky oscilují mezi rigidním autoritářstvím a některými libertinskými náhledy, což představuje klasický příklad marxistického myšlení o tomto problému.

Ve svém eseji Organizační otázka sociální demokracie barvitě vystihuje totalitní podstatu leninismu: „Leninova teze, že ústřední výbor strany [nejen v Rusku, ale všude] by měl mít právo jmenovat místní výbory strany a vnucovat jim svá hotová pravidla chování.“ Na téže stránce dostatečně dokazuje, že se od Lenina neliší v podstatě, ale pouze v míře; de facto říká: „Děláte dobrou práci, nekazte ji tím, že zajdete příliš daleko.“

Rosa Luxemburgová výslovně odmítá základní principy libertinského socialismu – socialismus, federalismus, decentralizaci, místní autonomii – „je naprosto nezbytné uchránit německé dělnické hnutí před propadem do anarchismu“. Brání levé křídlo Socialistické strany, které bylo „proti čistě parlamentní politice“, před obviněním, že z tohoto důvodu „anarchizuje socialismus“. Aby ze strany vyloučila nežádoucí živly, vyzývala „k větší přísnosti při uplatňování centralizace a k přísnější disciplíně“.

Ve skutečnosti oslavovala protilibertinský charakter Německé socialistické strany. Pro Rosu Luxemburgovou je strana „těžištěm evropského dělnického hnutí… nejsilnější, nejvzornější organizací proletariátu…, která pod svými prapory shromáždila nejgigantičtější dělnické masy“. Na podporu tohoto směšného tvrzení cituje s bezmezným obdivem své neomylné orákulum Friedricha Engelse: „… dva miliony voličů, které socialistická strana poslala k volebním urnám, a mladé dívky a ženy, které za nimi stojí jako nevoliči… jsou nejrozhodnější silou mezinárodního socialistického hnutí.“

V projevu na zakládajícím sjezdu Komunistické strany Německa vyzvala Rosa Luxemburgová delegáty, aby přijali stoprocentně státně kapitalistický (nebo státně socialistický) program, který Marx a jeho ozvěna Engels nastínili v Komunistickém manifestu a v němž požadovali „znárodnění úvěru, komunikačních a dopravních prostředků, vlastnictví továren a pracovních nástrojů… [a dokonce] zřízení průmyslových armád“, a trvala na tom, že takovými opatřeními „dosáhneme socialismu“.

Nezasloužená pověst Rosy Luxemburgové jako „libertariánky“ se opírá především o její článek Ruská revoluce, v němž tvrdě odsuzuje „diktátorskou taktiku… svobodu pouze pro stoupence vlády… [státní] diktaturu nad továrnami… vládu terorem… drakonické tresty… represe proti sovětům… brutalizaci veřejného života… pokusy o atentáty a střílení rukojmích… byrokracii… Lenin a Trockij rozhodují o všem ve prospěch diktatury hrstky osob… socialismus nelze vyhlásit proklamací.“

Avšak do očí bijící kontrast mezi touto její zdrcující obžalobou a glorifikací Lenina, Trockého a role bolševické strany v revoluci přesvědčivě dokazuje, že Rosa Luxemburgová v žádném smyslu neodpovídá onomu tolik zneužívanému termínu „libertinská socialistka“. Vychvaluje „Leninovu stranu… jedinou v Rusku, která pochopila skutečný zájem revoluce v jejím prvním období… chopila se vedení.“

Při požadavku znárodnění a potlačení rolnických sovětů trvá na tom, že pouze „znárodnění velkých pozemkových majetků může sloužit jako východisko pro socialistický způsob výroby na půdě“, protože pro ni „předání vlastnických práv lidu nebo [státní] socialistické vládě znamená totéž“. Jde dokonce tak daleko, že popírá „právo národů na sebeurčení znamenající rozpad Ruska“. Vytýká Leninovi, že hlásal slovy, i když ne skutky právo různých národností ruské říše nezávisle rozhodovat o svém osudu, a to dokonce až do „bodu práva na vládní odtržení od Ruska“.

Všechny výše uvedené citáty (a mohli bychom jich snadno shromáždit mnohem více) dokazují, že Rosa Luxemburgová byla ve skutečnosti autoritářskou etatistkou v tradici Marxe a Engelse, socialistických stran, Lenina a jejich pokračovatelů, „marxistů-leninistů“.

Zdroj:
https://theanarchistlibrary.org/library/sam-dolgoff-the-libertarian-myth-of-rosa-luxemburg
Původně vyšlo v Freedom Supplement roč. 37, č. 15, 24. července 1976.

5.3.2025 Sam Dolgoff

Ze světa Osobnosti