Pár poznámek na okraj aktuální geopolitické tragikomedie

Spiknutí fašistů a blbů v Bílém domě i za ním se rozhodlo zšikanovat, zradit a pokud možno co nejvíc vykořistit Ukrajinu, vstupující do čtvrtého roku odporu proti imperiální invazi. Není to překvapivé. Ochota hledat společnou řeč s kremelským diktátorem na úkor všech ostatních plně zapadá do agendy Donalda Trumpa a jeho MAGA kliky. Zajímavé ovšem je, že zde dochází – nebo by alespoň docházet mělo – k určité katarzi ve zdánlivě nepříliš souvisejícím směru levicového myšlení.

Nejméně poslední tři roky se část především západní levice označující se za antiimperialistickou předháněla v dokazování, jak je Rusko ve svém srovnávání ukrajinských měst se zemí vlastně obětí ďábelské geopolitiky Spojených států – a jak jsou obránci napadené země včetně anarchistů neonacisti, korupčníci, slouhové cizích zájmů a kdovíco ještě. Mozaika ptákovin, na které po takové době už snad ani nemá smysl reagovat. Nicméně mozaika docházející tragikomického rozuzlení ve chvíli, kdy se ukazuje, že něco ne úplně nepodobného si myslí a prosazuje ten velmi oranžový hrozný člověk v asi nejvlivnějším úřadu světa.

Jedna z častých forem levicového chápání světové politiky – charakteristická fixací na neokoloniální hnusy prováděné Spojenými státy a současnou ignorancí čehokoli jiného – zkrátka s posledními Trumpovými šílenostmi definitivně uvízla v pasti, kterou na sebe dlouhé roky líčila. A spolu s ní řada levicových organizací i myslitelů zaměřených na tento typ „selektivního antiimperialismu“. Jak se to stalo?

V dávných dobách vzestupu alterglobalizačního hnutí a pozdějšího masového odporu proti americké lživě odůvodňované invazi do Iráku byla mezinárodní levice s to vytvořit kulturně-politickou vlnu, co odhalila cynismus a neokoloniální logiku za mezinárodní agendou takzvaně demokratických zemí. Šlo o významný moment v budování odporu proti utahování šroubů a vzletu amerických jestřábů, jenž nastal hlavně po 11. září 2001. Postupem času se ale tato důležitá kritika zvrátila do mytologie a mnohdy v sobě – a to i u prominentních postav, jako je třeba Noam Chomsky – vystavěla obraz světa, ve kterém na ničem jiném než zlotřilostech Západu, potažmo USA, nezáleží.

Stala se tak paradoxně podobně amerikocentrickou jako američtí neokonzervativci a občas sahala po výšinách ignorance srovnatelných snad jen s archetypální karikaturou Američana skandujícího „jů-es-ej!“, co si myslí, že Francie sousedí s Austrálií. Hlavním příznakem takové debilizace je neschopnost pochopit, že na světě existují aktéři jednající z vlastní vůle, schopní formovat agendu nezávisle na americké politice.

Tato neochota uznat, že jsou i lidé mimo USA s to jednat z vlastní vůle, se projevuje na jedné straně až komicky, kdy je západní levice schopna označovat za „barevnou revoluci podporovanou CIA“ cokoli vágně prozápadního, co dělají lidé mimo USA a západní Evropu – například nedávné protesty v Gruzii. Na straně druhé se ale trvale promítá ve strašlivou slepotu vůči autoritářům a státním i nestátním agresorům. Nejde přitom jen o omlouvání Ruska z posledních let. „Antiimperialismus idiotů“, čili podvědomé přesvědčení, že nikdo na světě kromě USA nemá dost subjektivity a relevance na to, aby byl zlý, se dlouhodobě aplikoval třeba na země Středního východu, nejkřiklavěji pak v Sýrii.

Zatímco se Syřané snažili svrhnout brutální režim Bašára al-Asada, kterému na pomoc přispělo ruské letectvo pohřbívající pod troskami celých čtvrtí stovky a stovky bezbranných lidí, nemalá část západní levice v čele s bolševiky mudrovala, jak je Asad údajnou antiimperiální silou vzdorující zájmům Západu, USA či Izraele. Příběhy skutečných lidí, natož pak geopolitické souvislosti v čele s ruskými základnami v Sýrii, byly v tomto příběhu jako nepohodlné ignorovány.

Idioti a kde je najít

Absurdita od té doby jen narostla, a to skrze vyprávěnku o ušlechtilé „ose odporu“, státech čelících západní hegemonii a vytvářejících základ spravedlivějšímu „multipolárnímu světu“. Řezník Asad sice padl – respektive vypadl do Ruska –, jako miláček idiotského antiimperialismu ale dále stojí třeba teokratický Írán, vraždící ženy za nedodržování obskurních náboženských pravidel, nebo právě Rusko.

Jak je možné jejich zvěrstva ignorovat? Základní logika je prostá: cokoli zlého provede někdo mimo Spojené státy a Evropu, mohou za to jakousi čarovnou kauzalitou opět Spojené státy a Evropa. A brání-li proti tomuto zlému někdo své domovy nebo i holý život, je nepochybně opět loutkou západních mocností. Děťátkem, kterému je nutno vysvětlit, že nemá vlastní vůli a že je přinejmenším „problematické“, bere-li do ruky zbraň a nehodlá skončit jako lidé povraždění na ulicích ukrajinské Buči.

Zní to jako nadsázka, ale není. Ukrajinky a Ukrajinci, co se v zahraničí snaží mobilizovat veřejnost na podporu svých blízkých doma, mají podobných zkušeností s bezbřehou „antiimperiální“ arogancí bezpočtu. Příznačné zde je, že antiimperialismus idiotů se sice obecně zaklíná hlasem utlačovaných, v praxi si ale dává zatraceně dobrý pozor, aby si tyto hlasy ideologicky odfiltroval, případně je aktivně potlačil, nesedí-li do jeho geopolitických schémat.

Dělá se to třeba takto. Mluví-li dlouholetí levičáci, anarchistky, antifašisté, odborářky, environmentalisté, zkrátka lidé z východní Evropy sdílející podobnou sadu hodnot jako antiautoritářská levice kdekoli jinde, o potřebě obrany před imperiálním agresorem, zpochybní se v prvé řadě jejich morální integrita. Namísto toho, aby se s nimi někdo alespoň bavil, je řada levicových subjektů rovnou odmítá vnímat jako autonomní bytosti s levicovou a antifašistickou agendou, shazuje je, odosobňuje jako „militaristy“ a další slůvka s nejasným obsahem, ale jasným záměrem: zpochybnit a umlčet.

Jakmile je z někoho udělán třeba „militarista“, není už problém mu například blokovat účast v mezinárodním síťování na knižních veletrzích a konferencích či o něm současně trousit pomluvy, přímé lži, či dokonce převzatou kremelskou propagandu – jak to, žel, takzvaně antiimperialistická levice v posledních letech soustavně dělá protiputinovským antiautoritářům z Ukrajiny, Bělarusi, dokonce i Ruska.

Vyhazuje-li nyní Trump Zelenského z jednání v Bílém domě, protože ukrajinský prezident odmítl sehrát požadovanou roli slouhy, co se nechá zšikanovat a okrást a ještě poděkuje, jde svým způsobem o vybroušení tohoto procesu k dokonalosti. Fašoidi přesvědčení o nadřazenosti Spojených států svou nenávistí a nevírou v možnost, že by se někdo rozhodoval nezávisle na nich, jakousi zlou hříčkou osudu po všech těch letech nesmyslů sdílí mentální univerzum s částí radikální, údajně antiimperiální levice.

Odpovědí je budování vlastní síly

Slovo, které je zde zásadní, je autonomie. Imperialisté – ať už z Kremlu nebo Washingtonu – bytostně odmítají, že by mohli někoho prostě nechat, aby si dělal, co uzná za vhodné. Pro antiimperialismus idiotů je pak taková možnost autonomního volního jednání prostě nepochopitelná, protože nezapadá do patřičné mytologie o všemocných ďábelských loutkářích v Pentagonu versus nevinných lidech bez vlastní agendy kdekoli jinde. Obojí je dobré chápat, ale co má smysl, je budování právě této kapacity jednat nezávisle a vlastní silou.

Svět zmítající se v rostoucích geopolitických tenzích s nepřehlednými sítěmi aktérů, nástupem nových gigantů (Čína) či probouzením se dalších (Indie) nebude díky nepřehlednosti méně imperialistický. Spíše naopak. O to víc se anarchistické hnutí a další subjekty usilující o překonání stávajícího systému musí soustředit na rozvoj vlastní možnosti objektivně analyzovat, vstupovat do situací a hlavně aktivně, prakticky jednat. Poslední roky s Putinovým plošným útokem na Ukrajinu jsou žel dost možná „jen“ zkouškou ohněm před tím, co přijde v dalších dekádách, dále akcelerovaných postupující klimatickou krizí.

Z posledních let můžeme hodnotit, že anarchistické hnutí ve středovýchodní Evropě prokázalo v přímém odporu a podpoře odporu proti putinismu nevídanou kapacitu sebeorganizace, síťování i schopnosti účinně jednat v krizové situaci. Tedy „jednat“ nejen skrze – na levici obvyklé – symbolické akce, ale hlavně skrze konkrétní přímou práci vzdorující okupantům, zásobující anarchistické bojovníky, pomáhající civilnímu obyvatelstvu i uprchlictvu, řešící složitou logistiku a tak dále. Je to práce, co by se měla stát imperativem do budoucna, jakýmsi modelem praktické solidární sítě, otevřeným k další aplikaci a vylepšování.

Struktury, jako je ta nynější ve středovýchodní Evropě, vytvořená za poslední tři roky z řady antiautoritářských kolektivů a jednotlivců spojených základní sadou idejí a podporou ukrajinského odporu, mohou být do budoucna klíčovým strategickým nástrojem.

Jednak umožňují, aby naše početně nevelké hnutí bylo schopno účinné a v návaznosti na potřeby a možnosti škálovatelné akce. Rozvíjejí ale také samotnou možnost vůbec něco dělat z vlastní iniciativy a zdola, nezávisle na státu, korporacích a dalších aktérech s politicky nekompatibilními zájmy. Jsou také demonstrací, co může dokázat anarchistická metoda přímé akce ve větším měřítku, tréninkovým centrem pro bezpočet dovedností a odrazovým můstkem pro schopnost nebýt vázán na rozhodnutí autokratů nebo oligarchů, ale provádět anarchickou praxi.

To na praktické rovině samozřejmě neznamená, že musíme všichni jen vozit pickupy do Ukrajiny. I takové solidární aktivity ostatně stojí na kapacitách a existenci širšího hnutí doma, tj. schopnosti formovat a udržovat kolektivy, autonomní prostory, vzájemné vztahy a prostředí ochotné k akci na místní úrovni. Klíčové je spíše přistoupit k naší politice s odpovědností a definitivně si uvědomit, že se už nenacházíme na pískovišti, kde spektrum možných problémů začínalo tím, že na akci dojde pivo, a končilo pokutou za neuposlechnutí výzvy úřední osoby.

Je čas vlků, čas ošklivých lidí dělajících ošklivé věci. Sázky jsou ale příliš vysoké, než abychom se mohli bát. Imperialisté by nás rádi viděli v panice či v chronicky online paralýze hádek o nesmysly, ale ani jedno jim nesmíme dopřát. Pojďme dospět a uvědomit si vlastní sílu.

9.3.2025 -vc-

Antifašismus Válka