Přepis videa o sociálně ekologickém pohledu na devastaci přírody a lidských společenství

Úvod

„Lidstvo je mor“, „Lidstvo je jed“, „Lidstvo je opravdový virus“, „Lidstvo je parazit“. Vyprávění o „lidském parazitismu“ je v každodenním diskurzu stále běžnější, lidé se nenuceně vyznávají ze své doutnající misantropie. Nemusíte pátrat příliš dlouho, abyste přišlx na to, proč si tento sentiment získal oblibu. Dopad moderní průmyslové lidské činnosti na planetu je očividný a skutečně globální. Narušení naší flóry, fauny, půdy, vody, atmosféry a klimatu nelze ignorovat. Navzdory planým slibům vlád a zeleným PR kampaním korporací nelze ignorovat realitu Velké tichomořské odpadkové skvrny, přetrvávající rozšiřování pouští, jako jsou Sahara či Gobi, nezřízené vypouštění toxických látek do atmosféry, běžný výskyt nevratných úniků ropy, okyselování našich řek, jezer a oceánů, odlesňování pralesů, úbytek svrchní vrstvy půdy, stále více papírů a plastů a vymírání druhů. Jedná se o vážné újmy životnímu prostředí, které poskvrňují posledních sto let našeho působení na Zemi.

Stejně jako se kolonialismus přehnal přes kontinenty, tak se ani ničení životního prostředí nevyhne násilí páchanému na lidech i jejich půdě. Samozřejmě, že i před érou evropského imperialismu poškozovala lidská aktivita části Země, ale tato činnost byla obvykle lokálního rozsahu.

Lidská aktivita také pomohla kultivovat mnohá takzvaná přírodní prostředí, která dnes vyhledáváme, jako je například amazonský deštný prales.

„Lidský parazitismus“ není přirozeným důsledkem lidstva. Jinak bychom se už dávno odsoudilx k záhubě. Ne, toto masové ničení je nedávné. Není zakořeněno v lidské přirozenosti, ale vykazuje výrazné politické, ekonomické a sociální aspekty.

Sir David Attenborough a další rozdmýchávají obavy z přelidnění, přestože tempo růstu světové populace již klesá. Provokují tak stávající ekofašistické a rasistické narativy o zbídačených národech světa a přitom nijak nezdůrazňují nerovné rozdělení zdrojů a nadměrnou spotřebu v rámci socioekonomického systému rasového, průmyslového kapitalismu, který tuto krizi ve skutečnosti podněcuje.

Bohatství, kterému se někteří těší, je plýtváním, jehož důsledky neseme všichni. Kolosální břemeno konzumní společnosti, stále hecované masmédii posedlými okázalou spotřebou, již nelze ignorovat.

Země není hrouda zdrojů, kterou je třeba vytěžit a znečistit. Udržuje složitou síť života, kterou si tento systém zcela zjevně klade za cíl zničit.

Kdykoli slyším lidi naříkat nad „parazitismem“ lidstva, vzpomenu si na citát municipalisty Murraye Bookchina: „Je zřejmé, že člověka lze označit za vysoce destruktivního parazita, který hrozí zničit svého hostitele, přírodní svět, a nakonec i sám sebe. V ekologii však slovo ,parazitʻ není odpovědí na otázku, ale samo o sobě vyvolává otázku. Ekologové*žky vědí, že destruktivní parazitismus tohoto druhu obvykle odráží narušení ekologické situace; mnoho druhů, které se za jedněch podmínek zdají být vysoce destruktivní, je totiž za jiných podmínek nesmírně užitečných. To, co ekologii propůjčuje hluboce kritickou funkci, je otázka, kterou vyvolávají destruktivní schopnosti člověka: Co je tím narušením, které z člověka udělalo destruktivního parazita? Co vytváří takovou formu lidského parazitismu, která má za následek nejen rozsáhlou přírodní nerovnováhu, ale ohrožuje i existenci samotného lidstva?“

Nadvláda člověka

Tento rozvrat se neprojevuje jen v rámci životního prostředí, ale také v našich vzájemných vztazích. Hierarchické společenské vztahy plodí formu lidské nadvlády, která narušuje rovnováhu jak našeho přírodního, tak společenského světa. Patriarchální rodina je v podstatě plánem, který toto semeno zasel. A kapitalisté a politici, kteří nás ovládají a vykořisťují, budou ve své sobecké honbě za mocí a ziskem těžit, spotřebovávat, vyhánět a expandovat v obrovských rozměrech až do samého konce.

Toto velmi centralizované a velmi urbanizované uspořádání vysoce zatěžuje naše ekosystémy a rozpad komunit a místních ekonomik, částečně způsobený konkurenční a rozdělující povahou kapitalismu, toto kapitalistické vykořisťování umožňuje. Pod eufemismem „růstu“ a „pokroku“ se my i všechny aspekty přírody zjednodušují a komodifikují.

V knize Seeing Like a State (Vidět jako stát) popisuje antropolog James C. Scott, jak státy redukují složitou, „chaotickou“ nečitelnost lidského života na zjednodušené, čitelné útvary, které je možno kontrolovat. Jde například o přeměnu otevřených společných statků (commons) v soukromé vlastnictví, centralizaci vodních, dopravních a energetických systémů a přechod od rozmanitých a proměnlivých místních zvyklostí v pojmenovávání k trvalým, státem evidovaným a sledovaným identifikačním systémům.

Toto zjednodušení vidím i v zacházení s naším životním prostředím. Příkladem budiž standard monokultur, které nás na jednu stranu krmí a na druhou otravují. Obrovské chemické nároky průmyslového zemědělství na hospodaření s půdou a takzvaní škůdci, kteří vznikají kvůli regulaci jejího porušování, jsou pro životní prostředí devastující. Města jsou děsivě standardizována napříč ekosystémy a mění rozlohy přírodní rozmanitosti ve smogové a hlučné prostředí se stavbami z betonu, skla a kovu. Některá města, regiony, nebo dokonce celé země jsou ještě více zjednodušeny tím, že se věnují konkrétním průmyslovým požadavkům. Některá místa existují jako pouhé sklady surovin, zatímco v jiných žijí lidé, kteří řídí obchod s těmito zdroji. Tato města přistupují ke svému početnému městskému obyvatelstvu značně byrokraticky. Logistické problémy spojené s dopravou, ubytováním, stravováním, vzděláváním, zaměstnáváním a zábavou tak hustého obyvatelstva směřují k podřízení jednotlivce masovosti. Kreativita se podřizuje standardizaci.

Systémy, které řídí naše životy, jsou anonymní a neosobní. Na každodenní politické machinace našich společností máme jen mizivý vliv. Sledujeme, jak je znehodnocována příroda. Díváme se, jak jsou podkopávány a ničeny složité ekosystémy, které se vytvářely miliony let a které jsou naprosto nezbytné pro zachování našeho vlastního druhu.

Systémy lidské nadvlády – patriarchát, kapitalismus, stát a jeho četné instituce – udělaly majstrštyk tím, že narušily naše spojení se zemí a přiměly nás se s tím spokojit.

Kritická povaha sociální ekologie

To je důvod, proč je sociální ekologie tak kritická.

Ve své podstatě se sociální ekologie zabývá vztahem mezi ekologickými a sociálními otázkami a chápe, že ekologické problémy vyplývají ze sociálních problémů, které jsou způsobeny společenskými institucemi zakořeněnými v hierarchii a nadvládě.

Ekologie se zabývá rovnováhou v přírodě, která zahrnuje i lidstvo. Navzdory aroganci některých lidí příroda vnímaná v celku svých aspektů, cyklů a vzájemných vztahů existuje mimo naše nároky na její ovládnutí. Otázky, kterými se ekologie zabývá, jsou ze své podstaty politické, takže ekologie musí být nutně kritická i konstruktivní.

Abychom dosáhli nezbytné harmonizace člověka a přírody, musíme vytvořit decentralizované a rozptýlené, osvobozené lidské společenství, které bude žít v trvalé rovnováze se svými lidmi a svým přírodním prostředím.

Anarchické důsledky jsou jasné.

Někteří mohou namítnout, že taková společnost je „nerealistická“. Proč přemýšlet o tom, čím bychom mohlx být, když je mnohem snazší omezit se na to, čím jsme? Mělx bychom určitě pokračovat v tomto tzv. praktickém, racionálním, kapitalistickém a etatistickém pojetí světa?

A přesto jsme dosáhlx bodu zlomu a věci se dál hroutí.

Tyto utlačovatelské struktury podkopávají naši lidskost, naše komunity a naši ekologii. Ve skutečnosti jejich nadvláda ohrožuje životaschopnost samotného života.

Abychom mohlx vzkvétat a přežít, musíme přijmout anarchičtější pojetí společnosti, a zejména jeden z nejpodstatnějších principů přírody: diverzitu čili rozmanitost. Naše prostředí by mělo být rozmanité, komplexní a dynamické, protože rovnováhy, harmonie a evoluce v přírodě a společnosti lze dosáhnout pouze prostřednictvím organické diferenciace, nikoli sterilní standardizace.

Komunity, které si představuji, jsou decentralizované, ale sociálně a ekonomicky propojené, konfederují se při zachování principů svobodného sdružování jak pro komunity, tak pro jednotlivce. Aby lidé mohlx investovat do své společnosti a svého prostředí, musíme se znovu naučit praxi účasti na komunitních procesech. Horizontální rozhodovací pravomoci, odpovědnost a důsledky z nich plynoucí musí být rovnoměrně rozděleny.

Naše role v ekologickém společenství se musí výrazně proměnit, nejnaléhavěji v oblasti zemědělství. Rozsáhlé průmyslové farmy a neudržitelné průmyslové monokultury musí být postupně nahrazeny decentralizovanými polykulturami. Musíme se seznámit s citlivými nuancemi půdy, udržovat zdraví půdy, zvyšovat udržitelnost povodí a pěstovat rozmanitost flóry a fauny specifické pro regiony, které obýváme. K tomu může dojít pouze v lidském měřítku.

Pokud jde o technologie, je naprosto nezbytné, abychom upustilx od násilné těžby, k níž dochází po celém světě, omezilx nešetrnou masovou výrobu mnoha technologií, zrušilx praxi plánovaného zastarávání, vyrábělx a distribuovalx nezbytnosti, jako jsou léky, bezpečně a efektivně, prozkoumalx možnosti nízkých technologií, rozšířilx infrastrukturu nezbytnou pro výrobu a dopravu a vyvinulx stroje a nástroje, které používáme, aby byly trvanlivé a multifunkční. Nevěřím, že každá technologie může nebo by měla být vyvíjena výhradně v místním měřítku, protože si nemyslím, že každá komunita může, nebo by dokonce měla být zcela stoprocentně soběstačná, ale věřím, že na to v praxi přijdeme lépe.

S technologiemi obnovitelných zdrojů energie jsou také spojeny určité problémy, zejména v souvislosti se získáváním surovin a výrobní kapacitou. Takže i když můžeme využívat sílu slunce, větru a vody, vhodnou pro naše regionální energetické vzorce, mělx bychom také dbát na snížení spotřeby energie, abychom se přizpůsobilx nevyhnutelným materiálovým omezením.

Musíme se vážně chopit úkolu vytvořit nový způsob života, založený na hravější formě práce namísto ekologicky a fyzicky vyčerpávající formy práce, která nás ždíme v současnosti. Bude to vyžadovat značné úsilí, abychom tento kvantitativní a kvalitativní posun provedlx, abychom jednak výrazně snížilx množství vykonávané práce, a pak také přeměnilx potřebné a užitečné činnosti z dřiny od 9 do 5 na kratochvíle, do kterých můžeme mluvit, baví nás a od nichž si můžeme v případě potřeby odpočinout.

Lidský parazitismus, síla, která destabilizuje, navrací k horšímu a znehodnocuje přírodní svět, není nějakou nevyhnutelností naší existence. Věřit v to znamená ponechat prostor pro destruktivní a násilný potenciál ekofašismu. Je to důsledek rozvratu, který lze nalézt v patriarchátu, kapitalismu, nadřazenosti bílé rasy a státu.

Naše přežití závisí na posunu směrem k praktikování anarchických ekologických principů, které usilují o respektování, zachování a uchování svobody a rozmanitosti mezi lidmi, mezi lidstvem a přírodou i v přírodě samotné. Musíme vytvořit skutečná společenství, která budou schopna plně rozvinout potenciál každého jednotlivce a ekosystému a osvobodit je od utlačovatelského břemene autority, abychom mohlx skutečně „humanizovat“ lidstvo.

Všechnu moc všem lidem.

Zdroj:
https://www.youtube.com/watch?v=j42RbUjofm0
přepis: https://theanarchistlibrary.org/library/andrewism-humanity-is-not-a-parasite

4.4.2025 Andrewismus

Ekologie Teorie