Teoretický článek známé anarchistické autorky z roku 1944

V polovině března nás ve War Commentary jeden z našich čtenářů požádal o podrobnější vysvětlení názorů anarchistva na vlastnictví. Odpověděli jsme mu přesdílením krátkých úryvků z Proudhona, Bakunina, Kropotkina a Tolstého. Ze všech jasně vyplynulo, že anarchistvo odsuzuje vlastnictví coby založené na nespravedlnosti a získané vykořisťováním, útlakem a násilím. Dále ho odsuzovalo jako „důsledek a zároveň základ státu“ a jako něco, co má korupční vliv na privilegované třídy, zatímco chudí hladoví a jsou fyzicky i morálně utiskováni.

Podle anarchistva musí být prvním úkolem revoluce zrušení vlastnictví. Výrobní prostředky i spotřební zboží musí být vyvlastněny a dány k dispozici celé společnosti.

Jak bude vlastnictví zrušeno, není zřejmě mnoha lidem jasné. V jejich myslích vznikl určitý zmatek kvůli výrazům používaným revolučními hnutími a zejména anarchistvem, které prosazují zabrání půdy a továren dělníky. Vypadá to, že se tím naznačuje, jako by vlastnictví místo toho, aby bylo zrušeno, mělo být převedeno z jedné skupiny lidí na jinou.

Když anarchistvo obhajuje obsazení továren dělníky*icemi a zabrání půdy rolníky*icemi, nemá na mysli, že by se tito dělníci*ice měli stát vlastníky*icemi namísto kapitalistů nebo státu, ale že by měli jednat jako zástupci celé společnosti. Po revoluci bude všechno patřit všem – což je totéž, jako kdybychom řekli, že nic nebude patřit nikomu konkrétnímu.

Když dělníci*ice vyvlastní továrnu, nestanou se jakýmisi akcionáři*kami, z nichž každý*á bude vlastnit 1/100 nebo 1/1000 továrny. Továrna jim nebude patřit o nic víc než horníkům nebo zemědělským dělnicím, kteří mohou pracovat poblíž; budou ji pouze provozovat pro celou komunitu, která jim mezitím bude poskytovat věci, jež potřebují.

Kdybychom řekli, že se továrny, půda atd. mají stát majetkem dělnic*íků, vytvořili bychom novou nespravedlnost. Vlastnictví „je právo užívat a zneužívat“; nic nebrání tomu, aby člověk zničil svůj vlastní dům, a kapitalisté po léta ničili celé úrody pšenice, banánů, pomerančů či kávy nebo házeli ryby zpět do moře jen proto, že jim patřily a oni si s nimi mohli dělat, co chtěli.

Výstřední dámy nechávají po své smrti ničit své psy, osobní věci, jachty atd. Podle současného pojetí slova „majetek“ by dělníci*ice vlastnící továrnu mohli tuto továrnu zničit, pokud by si to umanuli, nebo zničit její výrobky, kdykoli by se tak rozhodli. To je velmi nepravděpodobná hypotéza a pro odsouzení majetku existují jiné důvody. Kolektivní vlastnictví je stejně nelogické a nespravedlivé jako vlastnictví soukromé. Vše, co ve společnosti vzniká, je výsledkem společné práce. O továrně, na jejíž stavbě se dost možná podílely stovky dělnic*íků a která disponuje stroji vytvořenými úsilím generací inženýrů*ek, nelze říci, že by patřila někomu konkrétnímu. Kdyby z jednoho vlastníka přešlo vlastnictví na sto, nespravedlnost by tu byla stále.

Po zrušení vlastnictví továren a půdy musí samozřejmě následovat jeho zrušení u spotřebních statků, zrušení peněz a zrušení mezd. Lidé si dnes cení majetku pro privilegia, která jim poskytuje. Akcionáři si cení svých podílů v továrně kvůli ziskům, které z nich čerpají a které jim umožňují žít na lepší úrovni než obyčejným dělníkům*icím a dávají jim nadřazené postavení ve společnosti. Po zrušení peněz a mezd a soukromého vlastnictví spotřebního zboží by se „vlastnictví“ továrny stalo zcela nesmyslným pojmem.

Nespravedlnost soukromého vlastnictví výrobních prostředků je všeobecně uznávána, avšak mnoho lidí se snaží rozlišovat mezi dvěma druhy vlastnictví: továrnami, půdou atd., které by lidem umožňovaly vykořisťovat práci jiných lidí, na jedné straně, a osobním majetkem, jako je dům, auto, knihy atd., na straně druhé. Náš kritik říká: „Určitě nechcete, aby kladivo nebo jízdní kolo jednoho člověka patřilo celé společnosti?“

Odpověď zní ano i ne. Jsou samozřejmě věci, které nemohou patřit několika lidem; například zubní kartáček lidé právem považují za nástroj, na jehož používání by měli mít výhradní právo. Ale dejme tomu, že by kladiv a jízdních kol byl velký nedostatek; pak by bylo nesprávné, kdyby člověk řekl: „Toto kladivo nebo kolo patří mně,“ a tím by ostatní lidi připravil o možnost je používat. Stejný princip by platil i pro dům. Není nic špatného na tom, když chce mít rodina dům jen pro sebe; má samozřejmě právo na pohodlí a soukromí.

Předpokládejme však, že by po revoluci byla po určitou dobu řada lidí bez přístřeší, pak by bylo špatné, kdyby člověk nebo rodina měli celý dům pro sebe. Pokud by ho odmítali sdílet s ostatními členy, ukázalo by se, že starý kapitalistický způsob myšlení je stále živý.

Chceme vlastnictví úplně zrušit. Na první pohled by se mohlo zdát spravedlivé, aby člověk vlastnil dům, nářadí, kolo nebo auto, protože je pravda, že tento majetek by mu neumožnil vykořisťovat své spolupracovnictvo, ale stejně tak je pravda, že vlastnictvím těchto statků může vyloučit ostatní pracující, kteří na ně mají stejný nárok. Člověk se nemůže dělit o všechno a stále bude říkat moje postel, když v ní bude spát, můj kabát, když ho bude mít na sobě, ale uvědomí si, že nemá výlučné právo na postel nebo kabát, pokud ostatní lidé zůstávají bez nich.

Během revoluce a po ní bude úkolem komun či distribučních syndikátů rozdělit potraviny a další zboží mezi obyvatelstvo. Začnou s kolektivizací potravin, dopravy, oblečení a dalších komodit a budou je rozdělovat co nejspravedlivěji. Pokud by však byl nedostatek zboží, mělo by být povinností každého člena*ky komuny přinést do distribuce to, co mu „patří“, aby se o to mohl podělit s ostatními. Pokud by se tak nedělo spontánně, pokud by někdo vlastnil zásoby potravin, zatímco obyvatelstvo by hladovělo, není důvod, proč by komunita nebo syndikát nemohly zboží převzít a rozdělit je mezi obyvatelstvo. Pokud by byla naléhavě zapotřebí jízdní kola nebo automobily, měly by být stejně tak zrekvírovány. Proto nemůžeme přijmout názor, že pouze půda a továrny by měly patřit všem.

Způsob spotřeby projde stejně radikální změnou jako způsob výroby. Věci jako auta, nářadí, knihy, gramodesky už obecně nebudou lidé používat individuálně, ale budou se o ně dělit ve skupině. Není důvod, proč by jednotlivci měli hromadit velké množství nářadí, knih atd. ve vlastním domě, když si je mohou vypůjčit ze společného centra. Není důvod, proč by měl mít každý člověk ve své garáži auto, když si ho může, potřebuje-li ho, vypůjčit ze společné garáže.

Systém půjčoven by se dal aplikovat na většinu životních komodit. Pokud má rodina hosty, měla by mít možnost zajít do komunitního centra a získat další nádobí, lůžkoviny, postele a židle potřebné k ubytování hostů; až odjedou, půjčené předměty by se mohly vrátit do centra. Vysavače, pračky, malířské náčiní a stovky dalších věcí by se mohly stejně tak půjčovat pokaždé, když jsou potřeba. Tímto způsobem, i když se výroba průmyslového zboží nerozšíří tak, aby každý jednotlivec měl k dispozici veškeré zboží, které potřebuje, bude k němu mít přesto přístup. Další výhodou bude snížení množství nábytku a domácích potřeb v domácnosti, které obecně zabírají mnoho místa a komplikují hospodaření.

Naší mysli, ovlivněné kapitalistickými představami, může zrušení vlastnictví připadat poněkud znepokojivé. V mnoha z nás je nechuť dělit se s ostatními o to, co máme. Izolace člověka v současné společnosti v něm vytvořila silné individualistické cítění. Tento sobecký postoj neexistoval u původních národů nebo v primitivních společnostech, kde se lidé cítili být součástí společenství. Jak Kropotkin bohatě ukázal ve své knize Vzájemná pomoc, členové jedné komunity se dělili o vše, co měli, o jídlo, oblečení, domy, pracovní nástroje.

Není pochyb o tom, že po revoluci společná práce pro blaho všech, každodenní kontakt se sousedy v továrnách i doma zrodí mezi lidmi oživení pocitu sounáležitosti. V žádném případě to není nepříjemné a člověk se rád dělí s přáteli o to, co má. Až budou mezi všemi lidmi existovat přátelské vztahy, bude se zdát přirozené dát vše, co člověk má, do společného vlastnictví.

Skeptikům lze připomenout, že vztahy mezi lidmi prošly v průběhu věků velmi hlubokými proměnami a že není důvod, aby stejně hlubokými změnami neprošel i vztah mezi lidmi a věcmi. Byly doby v dějinách, kdy si někteří lidé mysleli, že mají právo vlastnit otroky a dělat si s jejich životem, co se jim zlíbí. To by se dnes většině lidí (s výjimkou kapitalistů a politiků) zdálo odporné. Muž považoval svou ženu za svůj osobní majetek, se kterým mohl nakládat, jak se mu zachtělo. Nyní má tendenci považovat ji za společnici a připustit, že si může myslet a jednat, jak chce. Není důvod se domnívat, že po zrušení kapitalismu, peněz a mezd neprojde náš postoj k majetku podobně zásadní změnou, takže toto slovo zcela ztratí smysl.

M. L. B.

Zdroj:
https://www.anarchistfederation.net/the-abolition-of-property-marie-louise-berneri-1944/
Z War Commentary: For Anarchism, polovina června 1944, Londýn

22.6.2025 Marie Louise Berneri

Teorie