První velký rozhovor běloruského anarchisty Mikoly Dziadoka po propuštění

Anarchista a bloger Mikola Dziadok se ocitl ve vězení podruhé za deset let – a podruhé byl propuštěn na základě udělení milosti. Zatímco v roce 2015 byl propuštěn v Minsku, tentokrát byl po téměř pěti letech bezprecedentního nátlaku, mučení, trestů na samotce a vězeňského režimu „teleportován“ z cely KGB do hlavního města sousedního státu. V prvním velkém rozhovoru pro Vjasnu Mikola vyprávěl, jak ho eskortovali ze země, o tvrdých podmínkách věznění, mučení chladem na samotce, o pokusech psychicky ho zlomit, o tom, co mu pomáhalo vydržet a proč za hlavní podmínku změn považuje hodnotový systém lidí.

„Prostě mě ,teleportovali‘ do centra evropského města“

Mikola, sedící v jednom z parků ve Vilniusu s hrnkem latté třetí den po propuštění, přiznává, že si ještě neuvědomil, že je na svobodě. V roce 2015 ho prostě propustili a ocitl se v Minsku, kde je všechno známé. V roce 2025 je to ostrý kontrast: z cely KGB se ocitl v jiné zemi, kde je třeba si zvyknout na jiný svět.

„Upřímně řečeno, ještě jsem emocionálně neroztál. Zatím si stále zvykám, protože ta změna byla příliš náhlá. Tehdy [v roce 2015] mě alespoň propustili v Minsku, ale tentokrát mě prostě ,teleportovali‘ do centra evropského města. Pro srovnání: porovnejte celu KGB, kde mě předtím drželi, s městem v Evropě. Ten rozdíl je dost velký. Proto ještě potřebuju čas, abych se na to psychicky adaptoval. Zdravotně jsem ale naštěstí celkem v pořádku. Psychický stav je také v normě. Jsem obklopen láskou a péčí blízkých lidí, přátel. V Bělorusku jich žel už moc nezbylo.“

„Nátlak v nápravných zařízeních se výrazně zvětšil“

Jako politický vězeň srovnává své dva tresty – ten z let 2010–2015 a druhý z let 2020–2025. Poprvé šlo o skupinu „disidentů a volnomyšlenkářů“, teď jsou to stovky politických vězňů v zemi, kde nezůstaly žádné zákony ani lidská práva.

„Podmínky se hodně liší: v něčem to bylo jednodušší, ale většinou to bylo těžší. Jednodušší to bylo v tom, že jsem už měl zkušenost s vězením, že pro mě vězeňský systém nepředstavoval velkou neznámou. Už jsem věděl, jak se chovat v různých situacích: krizových, podivných, neobvyklých. Už jsem znal celou tuhle subkulturu. Nebylo to pro mě nic děsivého. Ve vězení jsem se velmi rychle adaptoval. Obyčejný vězeň si zvyká několik měsíců, mně to trvalo jen pár dní. Bylo to, jako bych se vrátil jako ryba do vody.

Těžší bylo to, že míra nátlaku tehdy a teď je nesrovnatelná. Když mě zavřeli poprvé, v Bělorusku, jak všichni víme, nebyla revoluční situace. Byli jsme jen malá skupina disidentů, extremistů a volnomyšlenkářů, kteří se rozhodli, že radikálními akcemi povzbudí běloruský lid (to říkám samozřejmě ironicky). Ale v roce 2020 to byla skutečná revoluční situace – a stát, aby se ochránil, se nezastavil před ničím. V Bělorusku přestala platit lidská práva a zákony, proto se výrazně zvýšil nátlak represivního systému. V tomhle ohledu to bylo těžší.“

„Dali mi pouta a na hlavu pytel“

Letos na konci března převezli Mikolu kvůli novému trestnímu řízení do vazební věznice č. 1 v Koljadičích, kde byl držen až do 10. září. Právě tam začala cesta politického vězně ke svobodě.

„Ráno po snídani, asi v půl osmé, pro mě přišli. Stihl jsem jen sníst pohanku – ano, v běloruských věznicích podávají pohanku [směje se] –, vzal jsem si věci a odvedli mě dolů, kde mi vydali věci ze skladu. Tehdy jsem pochopil, že věznici opouštím. Vylučovací metodou jsem tipoval kam a vypadalo to na vazební věznici KGB.

Na shromaždišti na mě čekali tři kukláči, dali mi pouta a na hlavu pytel a potom mě posadili do osobního auta. Osobní auto je pro vězně mimořádná okolnost. Když mě přivezli do vazební věznice KGB, vedli mě v pozici ,vlaštovky‘ [tj. ruce svázané za zády, hlava musí být níž než kolena] a zacházeli se mnou dost hrubě. Pokračovali v morálním nátlaku. Bylo zřejmé, že to byl rozkaz, nedělali to bezdůvodně.

Strčili mě do boxu – nikdo mi nic nevysvětlil. Samozřejmě jsem měl podezření, že je to ono – to, na co jsem čekal všechny ty roky, ovšem jistě jsem to nevěděl. Prostě jsem tam jen tupě seděl a čekal, jak se budou události vyvíjet.

Ale když ke mně do boxu přivedli Dmitrije Daškeviče, pochopil jsem, o co jde. Potom nás oba odvedli do cely a během dne tam nacpali ještě dalších 13 lidí.

Následující den nám dali podepsat papíry, že nemáme žádné stížnosti na podmínky ve vazební věznici KGB, přestože se tam k nám chovali hrubě: uráželi a ponižovali nás. Pak nás zkroutili do ,vlaštovek‘ a naložili do autobusu. Tam nás už nechali trochu vydechnout, a dokonce nám ,milostivě‘ dovolili periferně něco zahlédnout oknem. Řekli nám, že tentokrát ,nás budou převážet demokraticky, bez pytlů a bez pout‘, a že se proto máme chovat slušně.“

„Jestli propustili Cichanouského, tak mě sotva vezou na popravu“

Mikola si samozřejmě vzpomíná, jaká nervozita panovala celou dobu při tom, co se dělo před čtyřmi dny.

„Pytel na hlavu mi natáhli poprvé v životě. Pomohlo mi ale, že jsem věděl, že takhle vezli na hranice Sergeje Cichanouského. Takže jsem chápal, že možností je málo. A opět je třeba si uvědomit, že život vězně je dost regulovaný: funguje v jasném režimu, takže počet věcí, které se mu můžou stát, je omezený. Pokud přinesou seznam a řeknou ,vyplň to‘, znamená to jen jedno – transport. Nic víc.

Samozřejmě jsem měl obavy, ale bral jsem to tak, že jestli propustili Cichanouského, tak mě sotva vezou na popravu nebo se mi stane něco jiného zlého. Ale stejně jsem to nemohl vědět na sto procent, takže mým hlavním úkolem nebylo jen přestat se bát (to bylo asi nemožné), ale nedat své obavy najevo před kágébáky.“

„Ten okamžik měly doprovázet fanfáry“

Mikola se nemůže ubránit úsměvu, když vzpomíná na okamžik, kdy se konečně dozvěděl, že je volný.

„V autobuse jsem si uvědomil, že jedeme směrem k Litvě. Když jsem koutkem oka zahlédl cedule ,Ostrovec 21‘ a ,Gudagaj 16‘, už mi to bylo jasné. Na hranicích k nám jako první přišel John Coale a anglicky nám řekl, že prezident Trump nařídil všechny nás propustit, že je po všem a že jsme svobodní lidé, k čemuž nám blahopřeje. Ten okamžik měly doprovázet fanfáry a měl být zaznamenán pro film. Byl to ten okamžik, o kterém budu vyprávět ještě za dvacet třicet let. Je to prostě nepopsatelné, když jste tolik let strávili na místech, jako je věznice v Grodně – v díře, kde umírají lidé, ale vy jste to všechno vydrželi, a teď sedíte na měkké sedačce bez pout a pytle na hlavě. A teď k vám přichází Trumpův poradce a blahopřeje vám k propuštění – to je nepopsatelný kontrast.“

Mikola vzpomíná, že v roce 2015 mu alespoň ukázali dekret o udělení milosti a vydali potvrzení o propuštění, ale teď představitelé režimu ani neoznámili, že ho propouštějí.

„Tentokrát mi nedali vůbec nic. V podstatě mě obrali o všechno a nechali mi jen minimum věcí. Pas mi nevrátili, ale to jsem se dozvěděl až po příjezdu. Pas totiž vězňům nevydávají, je uložený v osobním spisu vězně. Pokud vím, kágébáci předali litevské straně nějakou hromadu dokumentů. Nikomu z těch 13 lidí, kteří se mnou byli v cele KGB, nevrátili pas, aby nám co nejvíc zkomplikovali návrat do Běloruska.“

„Část obsahu korespondence se předává GUBOPiKu“

Mikola poznamenal, že nechce mluvit o tom, co pro něj bylo během věznění nejtěžší, a vysvětlil důvod.

„Všechny tyhle rozhovory totiž čtou a analyzují speciální služby. A ty můžou snadno dojít k závěru, které metody nátlaku jsou nejúčinnější, protože se o nich opakovaně mluví. Proto jim nebudeme poskytovat informace a pomáhat jim.

Ale můžu říct, že pro mě osobně bylo těžké, že mi chyběly intelektuální vztahy. Moji spoluvězni se lišili od těch z předchozího pobytu, protože v takzvaném přísném režimu nebyli vězni ,prvopachatelé‘, ale recidivisté. Jejich morální a intelektuální úroveň je nižší než u poprvé odsouzených a výrazně nižší než u lidí na svobodě. Kromě toho mě neustále izolovali od běžných vězňů. Vzhledem k tomu, že jsem téměř celý trest strávil v cele, vždy ke mně strkali lidi, kteří už v tomhle ohledu maximálně otupěli. Popsat je, na to by byl třeba samostatný rozhovor.

Jen zřídka jsem potkával normální lidi. Většinou mě zavírali s psychopaty a psychicky nevyrovnanými lidmi. Bylo těžké udržovat konverzaci nad rámec témat ,cigarety a jídlo‘. A když se člověk roky dusí v takovém stavu nebo na samotce, všimne si, že se stává nepřiměřeně upovídaným a chytá se každé příležitosti, aby s někým pokecal. Někdy je to asi fakt cringe [směje se, protože ještě není zvyklý na mládežnický slang na svobodě]. Ale takhle se postupně deformuje psychika. Jen s manželkou jsem mohl v dopisech probírat nějaká intelektuální témata, ale s dopisy byly pořád problémy. A v dopisech se nedá probrat všechno, co by člověk chtěl, protože jsou cenzurované, a navíc část obsahu korespondence se předává GUBOPiKu [Ústředí pro boj s organizovaným zločinem a korupcí]. Tak si to asi umíte představit.“

„Samotka je skutečné mučení chladem“

V nechvalně známé vězeňské kolonii č. 9 v Gorkách strávil Mikola asi měsíc a půl. A celkově strávil z pěti let věznění rok na samotce.

„Abych byl přesný, za mřížemi jsem strávil přesně čtyři roky a deset měsíců. Z toho mě přesně jeden rok drželi na samotce.

Pokud jde o podmínky, asi už všichni v Bělorusku vědí, co je to samotka. Není tam nic kromě nějakých osobních věcí a navíc je tam pořád zima. Samotka je skutečné mučení chladem. Podle zákona tam nesmí být méně než 18 stupňů, nikdy však nedosáhnete toho, aby změřili teplotu.

Například v grodenské věznici dozorci během dne regulují teplotu radiátorů, aby tam bylo pořád chladno a člověk se necítil příjemně.

Je tam dlažba, i když podle zákona nemůže být dlažba v přízemí a ve sklepě. Tam tě svléknou do naha a dají ti ,nefunkční‘ oblečení. Všechny detaily jsou promyšlené, aby tam člověk mrznul. V jednu chvíli začali vězni organizovaně protestovat. Zdá se, že tam dokonce proběhla malá hladovka, aby jim rozdali aspoň teplé košile nebo zapnuli topení, protože tam bylo opravdu hodně chladno.

Už jsem to říkal na tiskové konferenci a zopakuji to: probouzel jsem se kvůli tomu, že čtyřicetiletí muži křičeli, plakali a volali maminku, protože v noci nemohli spát. A co myslíte? Vězeňská správa začala obcházet samotky a měřit teplotu. A vypadalo to takhle: otevřeli ,krmítko‘ a zařvali: ,Čelem ke zdi, ruce na zeď, rozkročit!‘ Otevřely se dveře a mříž a následoval řev: ,Hlaste se!‘ Řekl jsem: ,Dziadok Mikola Aliaksandrovič, narozený v roce 1988.‘ A tak dál. A připomínám, že se člověk celou tu dobu dívá do zdi, zatímco několik dozorců mu stojí a dýchá za zády. Nejde ani pootočit hlavu, ani se ohlédnout, ani s nimi mluvit. Bez rozkazu se nesmí dělat nic. A pak slyšíte: ,Tak co, změřte teplotu!‘ Uplyne několik vteřin a řeknou: ,No prosím, 19 stupňů, co se vám nelíbí? Máte nějaké otázky? Ne? Tak my jdeme.‘ A tak to probíhá ve všech celách.

No, nevím, jak to nazvat – trash a hardcore. Takové jsou podmínky na samotce – co k tomu dodat… A ty podmínky se stále zhoršují. V celém systému je situace zhruba stejná.

Považuji už samotné umístění na samotku za mučení. Byl to hlavní prostředek nátlaku na mě. Zachraňovalo mě jen spojení mezi celami, i když je zakázané a udělují se za něj tresty.“

„Je to takový tragikomický výjev“

Z neobvyklých věcí, které Mikolovi pomáhaly udržovat morál, zmínil „rozhovory skrz panorámu“.

„Když sedíte v cele (obvykle na samotce) a přes zeď sedí člověk, se kterým stojí za to si popovídat, vezmete hadr, odčerpáte vodu z kanalizační spojovací části trubky (i tady je potřeba určitá vynalézavost a zručnost), váš soused udělá totéž a vy se skloníte k tomuhle ,panorámovému kukátku‘, skoro s nosem v louži, a vedete rozhovor. Někdy si takhle s někým povídáte celé hodiny.

Třeba když přes ,panorámu‘ s jiným politickým vězněm diskutujete o Heroes of Might and Magic 3 [videohra] a v tu chvíli si uvědomíte, kde jste a co právě děláte, je to naprostý surrealismus! Je to takový tragikomický výjev.“

Mikola mluví i o tom, jak mu pomáhaly myšlenky a vzpomínky.

„Jedna z členek Rudé kapely, nepamatuju si žel její jméno, když ji gestapo uvěznilo a chystalo se ji popravit, napsala na zeď: ,V osamění se svými myšlenkami jsem svobodná.‘ Totéž můžu říct i o sobě. Když jsem byl měsíce a roky na samotce, často se mi podařilo cítit se svobodný díky vnitřnímu světu. Prostě jsem se do něj ponořil.“

„Dvakrát mě v cele zmlátili“

Fyzické týrání, slzný plyn, neustálé urážky, pokusy o snížení statusu ve vězeňském kastovním systému, provokatéři v celách, nucené soužití s duševně nemocnými lidmi – Mikola říká, že zažil celý arzenál represivního systému. Zdůrazňuje však, že vydržel hlavně díky solidaritě ostatních vězňů.

„Pokud vezmeme v úvahu dobu od zadržení až do chvíle propuštění, pak jsem kromě sexuálního násilí ve vězení zažil všechno. Vše, co tenhle systém obsáhl. První věc, s kterou jsem se setkal, bylo bití a fyzické násilí, které se odehrálo v GUBOPiKu. Tady neřeknu nic nového – nejsem první, mnoho lidí to zažilo. Jsou to pouta, obušky používané na velmi citlivá místa po velmi dlouhou dobu, slzák přímo do očí. A to nemluvím o neustálých urážkách a ponižování. Také to jsou různé provokace ostatních vězňů.“

Další metodou nátlaku na Mikolu bylo držet ho v cele s lidmi, kteří trpěli duševními poruchami.

„Během celého věznění na mě neustále útočili. Dvakrát mě v cele zmlátili. Úmyslně mě zavírali s lidmi s těžkou schizofrenií, s nimiž už 15 společných minut bylo mučením. Povím vám o případu, o kterém jsem měl v plánu vyprávět později.

V roce 2016 byl v Minsku souzen Pavel Cyňavskij za to, že zabil dívku ve svém bytě, rozčtvrtil ji, rozemlel v mlýnku na maso a spláchl do záchoda; dva týdny se skrýval a pak se sám přihlásil. Dostal 17 let a za mřížemi onemocněl těžkou duševní chorobou. Viděl jsem ho v grodenské věznici, když ho přivedli do mé cely. V malé cele jsem s ním strávil osm dní. Z úcty k jeho příbuzným bych nechtěl popisovat, v jakém je teď stavu. Domnívám se, že pobyt s ním v cele je skutečnou formou mučení, protože i pět minut s ním v jedné místnosti je náročných a nebezpečných. Správa věznice chtěla, abych se snažil z téhle cely dostat, ponížil se a začal je prosit, aby mě od něj dali pryč. Ale z principu jsem to neudělal a těch osm dní jsem vydržel.“

„Nevynechají žádnou špínu, která se v žargonu vězňů vyskytuje“

Mikola vypráví, že nejčastějším způsobem nátlaku na všechny politické vězně bylo odpírání zásilek, dopisů, balíčků a někdy i telefonátů. A podle jeho slov si v některých věznicích běloruského režimu vymýšlejí vlastní způsoby nátlaku a mučení. Tak například ve věznici v Grodně se Mikolovi „věnovali obzvlášť pilně“.

„V grodenské věznici se praktikuje takový specifický způsob nátlaku: zavřou vás do takového malinkého koridoru, takzvané kapsy, do cely o rozměrech 210 na 140 centimetrů. Na obou stranách jsou v dalších samotkách umístěni vězni zpravidla „nízkého sociálního statusu“. Hodiny vás urážejí (slyšitelnost je tam stoprocentní), křičí, vyhrožují. Vyřvávají tak hlasitě a dlouho, že se nemůžete na nic soustředit. Nemůžete ani číst, ani spát. Taky buší do zdi a radiátorů miskami. Kvůli tomu jste neustále ve stresu. Představte si, že sedíte doma, čtete si knihu, a někdo k vám přistoupí s hrncem a vařečkou a začne vám bušit přímo u hlavy. A to se opakuje třicetkrát denně. Čtete nahlas, ale kvůli tomu křiku se neslyšíte. A totéž se opakuje několikrát za noc. Úmyslně v noci vstávají, abyste vy nemohli normálně spát. Co nejvíce vás zastrašují, vypočítávají, co by vám všechno udělali, kdybyste se ocitli v jejich cele, nevynechají žádnou špínu, která se v žargonu vězňů vyskytuje – ani to nechci opakovat. Operativci jim pravidelně nosí cigarety – zadarmo by to nedělali. V takové cele jsem strávil čtyři měsíce. Nejvíc to připomíná mučení v Guantánamu. Je to taková grodenská specialita, jejich know-how. Když vás připraví o spánek a klid, nemůžete se věnovat svým záležitostem a 24 hodin denně 7 dní v týdnu slyšíte jen to, jaký jste… a jak vás… Vím, že to nedělali jen mně – stalo se to i řadě dalších politických vězňů. Je to opravdu silný nástroj. Přežil jsem to s velkými obtížemi. Správa věznice v Grodně jsou vysoce kvalifikovaní sadisti.“

„Zachránila mě vězeňská solidarita“

Nízký status v kastovním systému je dalším způsobem nátlaku, který zažil politický vězeň Mikola.

„Za téměř pět let vězení jsem napočítal čtyři pokusy o to, aby mě dostali do nízkého postavení v kastovním systému vězňů. Ale díky okolnostem, které jsem nemohl ovlivnit, se jim to nepodařilo. Pokaždé mě zachránila solidarita mezi vězni. V tu chvíli se vedle mě ocitli moudří a uvědomělí spoluvězni a nedovolili, aby se to stalo. Jediné, co však mohli udělat, bylo zmobilizovat svého jediného podřízeného, který napsal, že jsem (aniž bych vás zatěžoval okolnostmi vězeňské subkultury) velmi špatný člověk a že se mnou je třeba špatně zacházet. Tím mi sice mohli trochu zkazit náladu, ale nic víc. A z GUBOPiKu přišel rozkaz, aby mě morálně definitivně zničili, aby mě prostě dostali na dno. Ale to se nepovedlo. A to není moje zásluha, já nejsem tak drsný bojovník, je to vůle boží a pomoc dobrých lidí, kteří byli v pravou chvíli nablízku.

Když jsem přijel do Volodarky, vězeňská správa se pokusila využít jiné vězně, aby ,snížila můj status‘. Ale to se jim nepodařilo, protože drtivá většina seriózních lidí v kriminálním světě se co nejvíc distancuje od těchto her GUBOPiKu, který se je snaží přimět, aby utlačovali politické vězně. Všichni významní představitelé kriminálního světa se tomu vyhýbají. A ti, kteří se toho účastní, jsou lidé, co nemají velkou autoritu a mají mizernou pověst. Bylo mnoho případů, kdy na politické vězně tlak vyvíjeli takovíhle vězni, ale chci zdůraznit, že nejde všechny házet do jednoho pytle.

Existuje obrovské množství případů, kdy kriminální vězni naopak projevovali solidaritu, podporovali nás, a dokonce trpěli za to, že nás podpořili. Všechno je velmi individuální. Není to jako za stalinských časů, kdy do tábora zavřeli politického vězně a celý tábor ho šikanoval. Samozřejmě, šedá masa je kontrolovaná, když jim řeknou, aby nemluvili, tak nemluví. Ale obecný odpor k politickým vězňům neexistuje. Neviděl jsem to ani ve vězeňské kolonii v Gorkách, kde jsem strávil asi dva týdny, a je to ta nejodpornější věznice, jaká v Bělorusku existuje.“

„Tenhle přínos provázela kolosální bolest a utrpení“

Navzdory mučení a izolaci si Mikola uchoval svůj vnitřní svět. Roky strávené ve vězení nepovažuje za ztracené, ale za období intelektuálního a duchovního růstu.

„Duševně a intelektuálně jsem hodně vyrostl. Dělal jsem vše, co bylo v mých silách, aby ani jedna minuta nepřišla nazmar. Hodně jsem četl, studoval, sportoval. Samozřejmě mě izolovali od zajímavých lidí, se kterými bych mohl komunikovat. Nepodařilo se mi, jak bych si přál, přinést do míst zbavených svobody určité myšlenky svobody a volnomyšlenkářství. Správa úplně všech nápravných zařízení totiž pracuje s předstihem, aby se tam žádné volnomyšlenkářství nedostalo. Dalo by se dlouho diskutovat o tom, jak to dělají, jak řekl jeden zaměstnanec, ,aby jim žádný extremista nezkazil stádo‘. Ale pokud jde o osobní růst, ty roky mi prospěly, jakkoli to může znít podivně. A neříkám to proto, abych si něco namlouval a utěšoval se. Je to opravdu tak. Nic to ovšem nemění na faktu, že tenhle přínos provázela kolosální bolest a utrpení. Nicméně je to přínos, jsem naživu a budu pokračovat v tom, co jsem dělal.“

„Bezpečnostní složky se nevěnují ani tak represím, jako spíš ničení důvěry v občanské společnosti“

Během let strávených ve vězení Mikola přehodnotil své názory: zůstal anarchistou, jen teď víc hovoří o hodnotách a osobní proměně člověka. Jak říká, ve vězení potkal „svaté“ bez jakékoli ideologie i „ničemy“ s hezkými politickými slogany.

„Během věznění jsem trochu přehodnotil své politické přesvědčení. Samozřejmě se stále považuji za anarchistu, ale začal jsem klást větší důraz na hodnoty než na ideologii. Trochu jsem změnil paradigma a úhel pohledu. Stejně jako dřív věřím v nutnost společnosti bez nadvlády člověka nad člověkem, ale zároveň jsem ztratil iluze a přestal věřit v možnost dosáhnout takové společnosti výhradně politickými prostředky. Plně jsem pochopil, že všechny změny ve společnosti, po kterých tak toužíme, začínají nejprve uvnitř každého člověka. A teprve poté se promítají do společenského uspořádání.

Změny můžou nastat jen tehdy, když se objeví kritická masa lidí s nejvyšší morální a etickou úrovní. Pro mě je to teď absolutní axiom. Pokud změníme pouze politické instituce a úroveň lidí ponecháme stejnou, společnost se nevyhnutelně vrátí k tomu, čím byla. Nyní tedy považuji za hlavní úkol přispívat ke změně hodnot každého jednotlivce. Na to je teď třeba zaměřit pozornost. Věřím, že tato práce je v tuto chvíli důležitější než budování určitých politických institucí nebo prosazování konkrétní ideologické agendy. K tomuto závěru jsem dospěl.

Pokud jde o solidaritu, považuji ji za nejvyšší projev duchovního světa člověka. Solidarita není možná bez důvěry. A důvěra je to hlavní, co odlišuje člověka od zvířete. Celá historie vývoje společnosti je historií růstu důvěry jednoho člověka k druhému. Žádná demokracie není možná bez základní důvěry lidí mezi sebou. Čím větší je důvěra mezi jednotlivci, tím soudržnější a dokonalejší formy společné činnosti jsou pro ně dostupné. Tím příjemnější je pro ně žít vedle sebe. Vidíte, že bezpečnostní složky se nevěnují ani tak represím, jako spíš ničení důvěry v občanské společnosti. Solidarita je jedním z projevů důvěry. Když cítíte bolest druhého člověka jako svou vlastní, je to hlavní faktor pro budování lepší společnosti a vytváření zdravých horizontálních vztahů mezi lidmi. Nyní dávám přednost spíše eticko-filozofickým aspektům boje než politickým nebo ekonomickým. Na vlastní kůži jsem se totiž přesvědčil, že politické přesvědčení a jiné ideologie jsou ve skutečnosti druhořadé ve srovnání s hodnotami, které člověk vyznává. Ve vězení jsem potkal lidi s nejrůznějšími politickými názory, kteří mohli být, mírně řečeno, darebáci a ničemové, a lidi s různými názory, kteří byli velmi dobří. Setkal jsem se i s takovými, kteří neměli vůbec žádné politické názory a byli téměř svatí, přestože se neoznačovali za anarchisty ani nijak jinak. Proto se domnívám, že zvyšování duchovní a etické úrovně člověka je hlavním faktorem budování lepší společnosti.“

„Připomínám si solidaritu navzdory ponížení, kterému jsem byl vystaven v GUBOPiKu“

Na závěr Mikola poděkoval všem: od své ženy, rodiny a přátel až po obhájce lidských práv, diplomaty a lidi, kteří psali dopisy, i když věděli, že nebudou doručeny. Právě solidarita, říká, se stala hlavním důkazem toho, že Bělorusko bude svobodné.

„Chci poděkovat svým příbuzným a blízkým, kteří trpěli spolu se mnou, zejména své ženě. Život některých z nich se posledních pět let točil kolem mě. Také vyjadřuji vděčnost lidskoprávním aktivistům a novinářům. Z celého srdce přeji sílu politickým vězňům, i když mě teď neslyší, protože zůstávají za mřížemi. Chci poděkovat diplomatickému sboru zemí Evropské unie, zejména Litvy a Polska, které vynaložily obrovské úsilí, aby nás přijaly a ubytovaly.

Když nás vyhošťovali ze země, viděl jsem, že šlo o skutečnou speciální operaci s obrovským množstvím zapojených zdrojů – jak ze strany Běloruska, tak ze strany Evropy. Doprovázela nás „Alfa“ KGB a pak nás dostali na starost litevští pohraničníci. Bylo vidět, jak mají z toho, co se děje, hlavu v pejru. Přesto všichni perfektně splnili své úkoly tak rychle, jak jen mohli. Chovali se k nám normálně, přestože když se nad tím zamyslíte, k čemu jsme jim byli? Vždyť pro ně nejsme nikdo.

Vyhnali nás ze země, která je nepřátelská vůči Litvě, ale oni nás přijali a pomohli nám. Nevím, jestli si tenhle rozhovor přečte alespoň jeden litevský úředník, ale pokud ano, chci, aby věděli, že to nepovažujeme za samozřejmost. Jsme za to velmi vděční. Také bych chtěl poděkovat Trumpovi – navzdory tomu, že má svých problémů dost, zajímal se o politické vězně v Bělorusku. Chci ho požádat, aby se této cesty držel, protože může skutečně zachránit mnoho lidských životů. Jsem také vděčný Světlaně Cichanouské a její kanceláři za to, co dělají. A samozřejmě chci poděkovat svým anarchistickým kamarádům, jejichž solidarita je nejlepší a nejsilnější na světě.

Také velký dík všem lidem, kteří mi psali dopisy. Většina z nich se ke mně nedostala, stejně jako nedošly moje dopisy. Děkuji hrdinkám, které napsaly 20–30 dopisů, ale ani jeden z nich se ke mně nedostal, přesto v psaní pokračovaly. A jaké pohlednice mi posílaly v roce 2020! Kdybych to jen mohl sdílet… Ale agenti KGB taky nejsou hlupáci – všechny naše papíry vyhodili, abychom sem teď nechodili a nechlubili se touhle solidaritou. Vzpomínám si na neuvěřitelnou solidaritu navzdory ponížení, kterému jsem byl vystaven v GUBOPiKu. Lidé mi naopak ukázali, že se nenechají zastrašit a jsou připraveni mě podpořit. Děkuji všem, kteří se modlili, vzpomínali na mě, posílali mi peníze, a dokonce za to pak šli do vězení. My, Bělorusové, budeme určitě žít v lepším Bělorusku – jsem si tím jistý a přesvědčil jsem se o tom pokaždé, když jsem si vzpomněl na tuto solidaritu. Děkuji vám všem! Prosím, nikdy neztrácejte naději. Já jsem ji nikdy neztratil a vždy se to ukázalo jako správný postoj.“

Zdroj:
https://avtonom.org/news/pervoe-bolshoe-intervyu-belarusskogo-anarhista-nikolaya-dedka-posle-osvobozhdeniya

Poznámka překl.:
Mikola má za sebou hodně těžké časy a přejeme mu už jen svobodný život a boj! Je vidět, že za tři dny na svobodě, po kterých dával tento rozhovor, se ještě úplně nezorientoval v realitě. Svědčí o tom poděkování Trumpovi, který ví o Bělorusku a jeho vězních úplný hovno a těžko si představit, že by mu na jejich životech záleželo. V USA nechává zavírat do lágrů mimo jiné i Mikolovy krajany.

* * *

Doporučujeme Mikolovu knihu Paralelní svět v barvě, kterou napsal po svém prvním uvěznění a kterou vydalo Nakladatelství AF v roce 2018.

Související odkazy:
Mikola Dziadok: Paralelní svět v barvě
Narozeninové přání za zdi věznice
Přání k narozeninám
Běloruský režim odsoudil Mikolu Dziadoka
„I ten, kdo je zavřený, má svůj podíl na změně“
„Důležité je, aby pozornost vůči Bělorusku nepolevovala“
Vyhrožovali mi, že mě znásilní, vezmou mě na gestapo nebo do lesa
Ničeho nelituji
Připoj se!
Bělorusko: zatčen a mučen další anarchista
Rusko: Fake news v režii FSB?
Poučení z vládních represí
Rozehřátí na bookfair
Běloruští anarchisté na svobodě
Příběhy vězněných anarchistů

26.9.2025 Zahraniční sekretariát AF

Repression World