Dnešní výročí VŘSR připomínáme pohledem historika a levicového aktivisty Alexandra Šubina na revoluční rok 1917 v Rusku.

Souhlasíte s tím, že revoluce začala v únoru 1917 a skončila společně s občanskou válkou?

Toto hledisko sdílím i já od začátku devadesátých let. I do učebnic se dokonce dostalo to, že Velká ruská revoluce (slovo „velká“ charakterizuje rozsah události v analogii s Velkou francouzskou revolucí) znamená Únorovou i Říjnovou revoluci a jeden proces s množstvím zvratů. I začátek revoluce už ukazuje, v čem byla její podstata.

Liberálové chtěli provést elitářský převrat, ale masy a levicoví aktivisté chtěli vyřešit agrární a dělnickou otázku. Důležitou roli sehrála i národnostní otázka a otázka moci.

Proto měla revoluce několik etap?

Ano, revoluce nemohla proběhnout rychle, takové problémy se rychle řešit nedají.

A samozřejmě neskončila v roce 1917, ale spolu s občanskou válkou. Osobně vidím konec revoluce na den přesně 30. prosince 1922, kdy byl vytvořen Svaz sovětských socialistických republik (SSSR). Tedy s konečným vyřešením otázky moci a národnostní otázky, které bylo mimochodem dost zúžené: zkombinování svobody vývoje národních kultur a jednoty státu. Revoluční láva ztuhla v žulu nových forem. A začala nová epocha, epocha SSSR, která už nepatří do historie revoluce.

Má tato revoluce nějaká specifika?

Podle mě existují čtyři velké revoluce, pokud jde o jejich rozsah, hloubku a vliv na svět: Velká francouzská (1789–1799), Velká ruská (1917–1922), Velká španělská (1931–1939) a Velká čínská (1925–1949).

Čínská určitě rozsahem, délkou a počtem lidí, kteří se do ní zapojili, všechny předstihla, španělská je velmi zajímavá svou hloubkou, protože je to nejrozsáhlejší zkušenost demokracie pracujících, a ruská je velmi důležitá prakticky ve všech parametrech, protože byla velmi rozsáhlá a geograficky největší. A zformovala ideu, v niž věřily miliardy lidí a ti šli touto cestou. Spolu s první světovou válkou otevřela epochu dvacátého století, jeho základní konflikt, boj kapitalistické a nekapitalistické společnosti.

Dále začaly revoluce v Africe a Latinské Americe.

I v Asii (Čína). A to už tu zůstane navždy. Víme, že je možné zkusit z kapitalismu vystoupit. A když kapitalisté příliš silně dupou pracujícím po krku, musí mít na paměti, že jim na záda dýchá myšlenka socialismu. A socialismus může říct kapitalismu „uhni“. Sovětský projekt měl modernizační charakter. A tento příklad byl velmi populární v rozvojových zemích.

Bolševický režim v Rusku, to byla výzva kapitalismu, jenže se velmi rychle zřekl mnoha svých původních plánů. Nakonec nedal továrny dělníkům, začal utiskovat rolníky, potlačovat sebeorganizaci pracujících a diktovat jim svou vůli zcela nedemokratickými prostředky.

Francouzská i Ruská revoluce daly světu důležitou novou zkušenost, rozštěpily svět na stoupence a protivníky, a toto rozdělení hodnocení je důležité i dnes, bez ohledu na krach SSSR… Vždyť ústavodárné shromáždění, v němž byli i protivníci bolševiků, bylo většinou hlasů pro socialismus. Všechny nedostatky Sovětského svazu nebyly nedostatky Října a Února. Byly to nedostatky toho řešení, které revoluce nabízela, ale nezajistila.

Možná na tuhle zkušenost dojde i v budoucnosti, ale myslím, že ne tak ničivě. A Západ se u vědomí tohoto faktu také zdokonaluje a stává se víc sociálně orientovaný.

Mohlo se stát, že by po Únorové revoluci ta Říjnová vůbec neproběhla?

Bylo možné se vyhnout i Únoru. Revoluce by nejspíš stejně začala, ale mohlo se to stát později. Svou roli sehrálo množství administrativních chyb imperátorské vertikály moci, které vyvolaly nepokoje ve městech. A vytrvalá neochota cara Mikuláše II. udělat kompromis situaci rozžhavila. Dokonce i po zkušenosti s událostmi krvavé neděle 9. ledna 1905 stejně trval na rychlejším potlačení nepokojů.

Souviselo to s postavou imperátora nebo měl takové rádce?

To je systémem, ale i na osobnosti hodně záleží. Neboli osobnost tohoto cara vyzrála v daném systému, byla v něm zákonitá, ale v podobném systému vyzrála i osobnost Alexandra II. A ten by možná jednal jinak.

Takže nebyl nikdo, kdo by mohl Mikuláše II. nahradit nebo uklidnit?

To je monarchie. Monarchu může nahradit jen převrat.

Převratů bylo…

V tom to je, že liberálové snili o převratu a přišli pozdě, protože si mysleli, že když nahradí osobu, uklidní masy.

V daném případě, když uzraje krize, je důležitý první krok, druhý a třetí. Dál proces nabývá nezvratného charakteru a téměř ho nelze řídit. Liberálové přece také konspirovali v předvečer Února, vedli různé diskuse, přesvědčovali důstojníky a generály… Ale jedině povstání otevřelo možnost generálského převratu, ke kterému skutečně došlo.

Díky povstání v Petrohradě a dalších městech mohli blokovat Mikuláše II. a přimět ho, aby se podřídil. A pak velmi litovali, protože nepochopili to hlavní – po začátku revoluce už ji tak jednoduše nebylo možné zastavit. Bylo nutné změnit celou společnost, k čemuž potom také došlo.

Proč nikdo z rodu Romanovců nenastoupil na trůn místo Mikuláše II.?

Mikuláš abdikoval ve prospěch Michala, což bylo nezákonné. Ale i Michal abdikoval. Prostě pochopili, že sedí na sudu se střelným prachem. Michal mohl zůstat monarchou a pokusit se vytvořit protirevoluční systém, ale nejspíš by byl také vyletěl jako špunt ze šampaňského.

A teď odpověď na otázku, jestli bylo možné se vyhnout Říjnu. Zostřovala se sociálně-ekonomická krize v podmínkách neřešených základních sociálních problémů a prozatímní vláda se vydala cestou odkládání sociálních reforem až pro ústavodárné shromáždění. A vzhledem k jejich zhoršování nemohla revoluce skončit. Kdyby nepřišel Lenin, byl by to někdo jiný. Revoluce musela dospět k sociální otázce. Proto bylo vystřídání Února mnohem radikálnější etapou nevyhnutelné.

Kdo to ještě mohl vést? Podle mě byl nejoptimálnější vznikající svaz umírněných bolševiků a levých, radikálnějších socialistů. To byl Kameněv, Bucharin, Zinověv, Rykov na straně bolševiků a leví eseři a menševici-internacionalisté. I Kameněv byl reálnou alternativou Lenina v bolševické straně. Nikdo z nich u nás nemá pomník. A přeme se o pamětní desce vůdce bílých admirála Kolčaka. Nemá u nás pomník levá eserka M. A. Spiridonovová, ani první a poslední předseda ústavodárného shromáždění V. M. Černov.

Když Lenin v dubnu přijel, Kameněv byl připraven na sblížení bolševiků a menševiků. Lenin to odmítl. Ale v září 1917 k němu byl ochoten. Jenže tehdy nechtěli eseři a menševici. Dokonce v listopadu se toto spojení mohlo uskutečnit nebýt houževnatého Lenina a ostrého Trockého. Hodně účastníků politického boje v roce 1917 mělo dojem, že teď rozbijí bank. Bylo třeba, aby se dohodli ti, kteří mohli dělat rozhodnou, ale sladěnou politiku. To byl Kameněv, Zinověv, Rykov a další na straně bolševiků, a dokonce i Černov na straně eserů, který se sám snažil aktivizovat sociální politiku, když byl ministrem, ale v prozatímní vládě ho blokovali ze všech stran.

Lenin byl velmi sebevědomý a byl odpůrcem „žvanění“. To bylo jeho oblíbené slovíčko. „Nepotřebujeme žvanění, je třeba konat,“ vyzýval. A ono bylo třeba domlouvat se, aby se nenadělaly hlouposti. Nakonec je nadělali bolševici už v prvních měsících.

Ale Říjnová revoluce není jen bolševická diktatura. Objevila se dělnická samospráva, Rusko v zahraniční politice hájilo princip „míru bez anexí a kontribucí“ a právo národů na sebeurčení.

Byly tu reálné šance ukončit válku nerozhodně, ne jako se to udělalo podle podmínek Versailleské smlouvy, která následně způsobila úspěch Hitlera. Do sovětů nevstupovali jen bolševici. Říjnová revoluce byla hnutím mas. Tragédie je v tom, že masy se rozštěpily.

Pokus Lenina řešit nejdůležitější problémy bez ohledu na názory většiny inteligence například způsobil rozklad ekonomiky a hlad v Petrohradě, protože vznikl konflikt vlády a organizací specialistů. Snaha řešit všechny otázky silou, například rekvizice obilí, se také neukázaly jako nejlepší způsob, jak zásobovat města. Přitom moskevští bolševici, třeba Rykov, dokázali vyměňovat potraviny s rolníky, dohodnout se s inteligencí. Ale v květnu 1918 převládly principy zásobovací diktatury. Bolševici nemohli zachovat rovnováhu mezi centralismem a samosprávou. Namísto toho odmítli samosprávu, která byla skutečnou součástí revoluce.

Nesouvisí to s nedostatkem kádrů?

Když vsadíte na samosprávu, pak jsou vaše kádry v každém závodě. A když vsadíte na to, že všechno musí řešit Rada lidových komisařů, pak nebude kádrů nikdy dost. Inteligence byla odstavena, nechce pracovat na pokyn, sabotuje to. Přirozeně, že vznikl nedostatek kádrů.

Komisař z centra, který přijíždí organizovat výrobu, jíž nerozumí, to nedělá dobře. Obrat bolševiků k tvrdému centralismu na jaře 1918 jen prohloubil rozklad. Regiony jim ovšem byly dobré během rozsáhlé občanské války, která začala v květnu.

„Začínáme“ revoluci v roce 1917 nebo 1905?

V roce 1917. Revoluce v letech 1905–1907 a ta v letech 1917–1922 jsou dvě různé revoluce, mezi kterými je chronologická přestávka.

Jsou mýty revoluce, které je načase rozptýlit?

Těch je hodně. Například se pořád říká, že revoluce proběhla za zahraniční peníze. Britská vláda prý chtěla zničit Rusko, aby se nedělila o vítězství nad Německem. Ale v únoru 1917 jí žádné vítězství nekynulo a nebylo ani jasné, kdo vyhraje.

Rozšířená je verze, že Lenin dostával německé peníze. Spočítal jsem schodek bolševického rozpočtu, který je zdokumentován, a je to kolem třiceti tisíc rublů. Není to velká částka, pro stranu nebylo moc složité ji dostat.

Mohl to udělat i bolševik Ganěckij, který je považován za spojku bolševiků s Německem. Ale takovou částku mohl sehnat i z vlastní iniciativy. Nebo někdo jiný mohl udělat takový poměrně bezvýznamný vklad. Jen tiskárna, kterou bolševici koupili, stála 225 až 250 tisíc. Neboli tyto peníze byly na kousíček tiskárny. Navíc bolševici to nevyužili, protože tiskárna byla brzy zkonfiskována.

Hodně a agresivně, často mytologicky je hodnocen teror: co bylo horší – bílý, nebo rudý? Oba byly strašné a srovnatelné rozsahem. První zaznamenaný čin masového zabíjení lidí vykonali odpůrci sovětské moci – při obsazení Kremlu 28. října nechali junkeři nastoupit revoluční posádku, která se jim vzdala. Vojáci stáli u hledí kulometů. Nedaleko se ozvala střelba a jeden z junkerů stiskl spoušť. Došlo k masovému zabíjení. Byla to tragická shoda okolností. A takových tragédií bylo během občanské války obrovské množství.

Ještě je jeden mýtus, že se všechno omezovalo na boj rudých a bílých. Chovali se velmi podobně, ale byla tu i třetí síla, a ta byla ve skutečnosti první. Většina chtěla ústavodárné shromáždění. Masy lidí následovaly rolnickou stranu eserů, a potom povstalecká hnutí Antonova, Machna a dalších.

Heslo „Na vztek všem buržoům světový požár rozpoutáme“ bylo reálné?

To jsou slova Majakovského. Bolševici očekávali světovou revoluci, ale ta neproběhla, jak chtěl Lenin. Když už začala, stále na ni čekal, protože ji chápal jako proletářskou a komunistickou. A když se podíváme na mapu roku 1919 – všechno to vře: Mexiko, Argentina, Německo, Itálie, střety a stávky ve Spojených státech, Maďarsko, Afghánistán, Korea, Egypt, bouří se Čína. Svět se otřásal. Byla to světová revoluce. Jenže byla výsledkem poválečné světové destabilizace, nejen idejí Října. I tak byl vliv ruské revoluce skutečně velký, bez ní by byl svět jiný.

Je známé tvrzení, že historie nezná kdyby. Myslím, že zná. Historické alternativy je určitě třeba zkoumat. Jen tak je možné pochopit to, co se odehrálo, a vytěžit z toho zkušenost.

Z originálu Александр Шубин: Великая Российская революция, dostupného na https://avtonom.org/news/aleksandr-shubin-velikaya-rossiyskaya-revolyuciya-ostaetsya-odnim-iz-glavnyh-istoricheskih, přeložila dm.

Vyšlo v anarchistické revue Existence č. 4/2017 na téma „Velká říjnová“.

Související odkazy:
Velká říjnová
Existenční večírek na téma „velká říjnová“
Existence č. 4/2017: Velká říjnová

7.11.2025 Nakladatelství AF

Historie Ze světa