Osmačtyřicetiletý otec čtyř dětí z uprchlického tábora Džabálija, Ašraf, vypráví příběh o ztrátě své desetileté dcery, kterou zabila raketa, když šla rodině pro vodu, a o ztrátě manželky a sedmiletého syna.

V českém prostředí vzniká jen malé, avšak důležité množství publikací a článků, které se snaží palestinskému obyvatelstvu navrátit tvář i hlas. Mezi takové můžeme řadit Jestli mám zemřít, ať je to příběh či optimističtěji laděnou Na této zemi je pro co žít. Humanizovat imigrantstvo obecně se snaží i publikace Do hranice čisto, která čtenářstvu nabízí příběhy současné migrace.

Právě životní příběhy a osudy se jeví jako důležitý prostředek v boji proti dehumanizaci. Příběhy totiž mají tu moc odlidštěné bytosti humanizovat zpět – lidé přestávají být pouhými abstraktními čísly, cizími entitami, s nimiž se nedokážeme ztotožnit. V rámci snah o humanizaci Palestinstva – a s tím snad i všeho dalšího arabského obyvatelstva – jsem se proto rozhodl pravidelněji překládat palestinské životní příběhy, a to jak od lidí, kteří se rozhodli odejít, tak i od lidí, kteří se rozhodli zůstat. Publikovány budou pravidelně každý pátek. Pokud chcete sdílet svůj příběh anebo znáte někoho, kdo by chtěl taky promluvit, neváhejte se na nás obrátit.

Hlasy Palestiny: Ašraf al-Muftí

Až do začátku války jsem žil se svou manželkou, čtyřicetiletou Nadžlá Fathí al-Muftí, a našimi čtyřmi dětmi – šestnáctiletým Abd al-Karímem, čtrnáctiletým Muhammadem, desetiletou Amneh a sedmiletým Baráem – v našem domě v uprchlickém táboře Džabálija. Když válka začala, náš dům byl vybombardován a naše rodina byla nucena uprchnout do nemocnice Kamál Adwán v Bajt Láhíja. Když izraelská armáda vtrhla do oblasti okolo nemocnice, přesunula se naše rodina do škol, které byly přeměněny na úkryty pro vysídlené rodiny. Tam jsem s manželkou a dětmi přetrvával asi osm měsíců, pak armáda vtrhla i do tábora Džabálija, a tak jsem odešel s rodinou do čtvrti as-Saftáwí v západní části Gaza City. Asi po měsíci jsem se s manželkou dohodl, že se do Džabáliji vrátíme, a tak se nám stala opět domovem, ale jen zhruba na pět měsíců.

Amneh al-Muftí

V říjnu 2024, když armáda vtrhla do Džabáliji znovu, bylo opět rozhodnuto. S rodinou jsem uprchl k přátelům do Bajt Láhíja. Tam nám bylo poskytnuto přístřeší asi na 15 dní, pak totiž armáda nařídila všem evakuaci. Odebral jsem se proto s manželkou a dětmi k mé sestře, která bydlela poblíž nemocnice Kamál Adwán.

Dne 5. prosince 2024 armáda bombardovala okolní oblast poblíž nemocnice. Mého syna Muhammada zasáhl úlomek šrapnelu, který mu pronikl až do mozku. Byl v kritickém stavu, a proto byl převezen do anglikánské nemocnice Al-Ahlí (Al-Ahli Arab Baptist Hospital) v západní části Gazy. Můj nejstarší syn Abd al-Karím tam jel s ním. Muhammad tam zůstal hospitalizován asi měsíc.

Následující den, 6. prosince, došlo k dalšímu náletu. Byl jsem vážně zraněn, hrozně mě bolelo břicho. Měl jsem roztržená střeva. Na několik dní jsem byl přijat na jednotku intenzivní péče v nemocnici Kamál Adwán. Po pár dnech jsem ale musel pryč, protože izraelská armáda nařídila evakuaci celé nemocnice. Situace byla děsivá – neustálé ostřelování a silná palba. Celá moje rodina byla v nemocnici se mnou. S rodinou jsem se evakuoval do nedalekého domu, kde se o mě manželka a děti staraly.

Bará al-Muftí

Dne 21. prosince nám došla pitná voda. Nebyl jsem schopný se pořádně hýbat, natož obstarat vodu. Amneh nás prosila, aby jí bylo dovoleno pro vodu zajít místo mě. Nakonec dostala naše svolení, pro vodu se vydala do nemocnice. Když se však vracela, zasáhla ji izraelská raketa. Když jsem se to dozvěděl, strašně jsem se rozplakal. Zhroutil jsem se. Celé tři dny ji navíc nebylo možné pohřbít, bylo to příliš nebezpečné. Nakonec jsem ji s rodinou pohřbil pod troskami jednoho z domů.

Poté bylo nutné kvůli hrozbám armády znovu odejít. S manželkou a dětmi jsem se přesunul do západní části Gaza City. Po celou tu dobu jsem byl s Abd al-Karímem a Muhammadem, kteří se nacházeli v nemocnici al-Ahlí, v telefonickém kontaktu.

Během příměří, které začalo platit v lednu 2025, jsem se vrátil do uprchlického tábora Džabálija na místo, kde byla pohřbena Amneh. Její tělo jsem převezl na hřbitov v Bajt Láhíja v severní části Pásma Gazy. Po celou dobu příměří jsem s rodinou přežíval v oblasti Tal az-Za’tar v Džabáliji, tam se k nám konečně připojili Muhammad, který se uzdravil a byl propuštěn z nemocnice, a Abd al-Karí, který tam na něho dohlížel.

Když boje znovu vypukly, nebylo už kam jít. Zůstával jsem s rodinou na severu i navzdory bombardování a armádním rozkazům, které požadovaly, aby se všichni lidé neprodleně evakuovali.

Dne 17. května 2025 se naše rodina nakonec rozhodla odejít, protože situace už byla neúnosná. Právě ten den, když moje žena připravovala jídlo pro rodinu, jež se chystala na odchod, zasáhla dům raketa. Moje manželka byla okamžitě mrtvá, stejně jako náš sedmiletý syn Bará. Muhammad byl znovu zraněn a přišel o prst na pravé ruce.

Nadžlá al-Muftí se svými dětmi Amneh a Baráem

Smrt mé manželky a ztráta Baráa pro nás všechny byla hrozná tragédie, kterou nelze slovy popsat. Pohřbil jsem je na hřbitově ve čtvrti as-Saftáwí v západní části Gaza City. Můj syn Muhammad byl znovu hospitalizován a v nemocnici zůstal asi týden.

Nyní žiji s Abd al-Karímem v západní části Gaza City. Muhammad žije u rodiny mé manželky, která o něj pečuje. Neustále cítím následky svého zranění, sotva mluvím a nemohu vůbec nic nosit. Nemám dokonce ani dost sil na to, abych stál ve frontě na jídlo nebo vodu. Můj psychický stav je hrozný a nemáme vůbec žádné peníze.

Před dvěma dny jsem viděl video, které zachycuje okamžik, kdy byla moje dcera Amneh zabita. Šla nám jen pro vodu. Sledovat to bylo, jako bych to všechno prožíval znovu. Cítím nesmírnou bezmoc nad tou nespravedlností, která se nám stala. Pořád si vybavuji svůj poslední rozhovor s Amneh. Nedokážu pochopit, nedokážu pobrat, jak může armáda zabít dítě, které si šlo jen pro vodu.

Svědectví bylo poskytnuto terénní výzkumnici Olfat al-Kurd dne 19. srpna 2025.

Zdroj: https://www.btselem.org/voices_from_gaza/ashraf_al_mufti

Předešlá svědectví:

Má poslední slova Gaze

Deník tesknícího Gazana

Ahmad al-Batniji

Muhammad al-Mishwakhi

Talal Abu Rukbah

Ahmad Miqdad

Muhammad Ghazi Nassar

Huwaydah ad-Darimli

Kifah al-Hasanat

Arafat al-Khawaja

Ahmed Abu Jazar

Safá al-Farmawi

Sabrin ad-Dame‘

24.4.2026 Ašraf al-Muftí

Ze světa Válka