Filtry:
Akce
Ze světa
Z domova
Protesty
(další)
- Kultura
- Represe
- Publikace
- Válka
- Antifašismus
- Squatting
- Teorie
- Historie
- Osobnosti
- Práce
- AF/IFA
- Ekologie
- Samospráva
- Rasismus
- Recenze
- Gender
- DIY
- Ekonomika
- Volby

Kritická analýza solidarity v kontextu války na Ukrajině (I)

První část přepisu panelové diskuse z mezinárodního setkání Anarchy 2023 v St-Imier

V 10. díle podcastu Dogma vyšel přepis z panelové diskuse, která se konala na anarchistickém táboře Anarchy 2023 ve švýcarském St-Imier v červenci 2023. [V Existenci č. 2/2023 jsme zveřejnili reportáž z tohoto mezinárodního setkání, další se objevila na webu.] Na samém začátku panelové diskuse vnikla do místnosti skupina antimilitaristů, která se snažila setkání narušit či znemožnit. Přinesli si s sebou plakáty „Ne válce“ a snažili se je položit na stůl s distrem účastníků panelu, seděli v první řadě a demonstrovali svou pozici. Začaly drobné potyčky a agresivní hádky, které způsobily, že akce začala asi o 20 minut později, než bylo ohlášeno. Proto se v následujícím textu objeví řada odkazů na tuto provokaci.

Panelové diskuse se účastnili zástupkyně*ci následujících iniciativ: Kolektivy solidarity, ABC-Drážďany, ABC-Bělorusko, Zóna solidarity a Skupina běloruských anarchistů*ek ve Varšavě.

* * *

Nina: Vítejte všichni na naší akci. Než začneme s naším povídáním, rádi bychom uctilx památku jednoho z našich kamarádů, který zahynul ve válce na Ukrajině. A také památku všech lidí, kteří trpělx ruským terorem, umíralx v bojích, bylx zabíjenx a mučenx ruskými imperiálními okupanty. Vyzýváme vás, abyste jejich památku uctili minutou ticha.

[Ticho přerušené tichým chichotáním v publiku]

Děkuji vám. Jmenuji se Nina. Jsem členkou skupiny ABC-Drážďany. Pokusím se moderovat první část akce. Nejprve bychom chtělx poděkovat všem, kteří náš boj podporovalx od prvních dnů invaze nebo se k němu připojilx později. Dnes budeme hovořit o kritických momentech, proto bych ráda upozornila, že vše, o čem budeme hovořit, se rozhodně netýká všech bez rozdílu. Lidi, kteří teď sedí u tohoto stolu, znám už poměrně dlouho a solidárně jsme se angažovali už před invazí. Jsou to opravdu skvělí kamarádi*ky, od kterých jsem se za poslední rok hodně naučila a kteří mi pomohli vidět situaci z jiné perspektivy.

Měli jsme možnost plánovat, co budeme dělat, ještě před začátkem války, protože bylo jasné, že přijde. Diskutovali jsme o tom, jak podpoříme naše kamarády*ky na Ukrajině. Během následujícího roku a půl společné práce jsme čelilx mnoha obtížím, pokud jde o solidaritu. Diskuse mezi námi neutichly. Svět není černo-bílý, je složitý a člověk se musí snažit pochopit, co je co. Podařilo se nám to a stále spolupracujeme. Vyzývám všechny k uctivé diskusi. Můžeme křičet, ale měli bychom si navzájem naslouchat.

Začnu představením účastnic*íků tohoto panelu, konkrétně Mášou, která sedí po mé pravici. Máša je členkou Skupiny běloruských anarchistů*ek ve Varšavě, jež se snaží šířit anarchistické myšlenky mezi běloruskou diasporou ve Varšavě, která se od povstání v Bělorusku v roce 2020 nesmírně rozrostla. Vedle Máši sedí Nasťa, členka Zóny solidarity. Jedná se o organizaci, která nabízí podporu vězňům perzekvovaným za přímé protiválečné akce v Rusku, s antimilitaristickými a antiimperialistickými názory. Nasťa nebude mluvit jménem organizace, jen jsme chtěli zmínit, jakých aktivit se účastní. Po mé levici je Mira, aktivistka ABC-Kyjev, která již 15 let podporuje politické uprchlíky uvízlé na Ukrajině a je také zapojena do Kolektivů solidarity, které podporují kamarády*ky na frontě a zapojují se do humanitární pomoci. Vlevo sedí Boris. Je členem ABC-Bělorusko, skupiny, která od roku 2009 podporuje stíhané a vězněné anarchisty*ky v Bělorusku.

Prezentace bude rozdělena do několika tematických bloků a poté zahájíme souhrnnou diskusi. Začneme perspektivou regionu. Všichni víte, že válka začala v roce 2014. Ovlivnila vztahy mezi ruskými a ukrajinskými skupinami. Chceme se tedy nejprve ponořit do problematiky solidarity mezi zeměmi zapojenými do války. Začneme s tebou, Miro. Pověz nám, jak jsi to viděla ty?

Mira: S ruskými skupinami jsme bylx před rokem 2014 i v jeho průběhu v docela úzkém kontaktu. Po něm také, ale myslím, že jsme už komunikovalx méně. Mělo to několik důvodů. Samozřejmě to souviselo s tím, že po začátku války a po tom, co se dělo pak, bylo mnohem těžší cestovat, abychom se setkalx. Vedle toho si myslím, že aktivisté*ky na obou stranách spíše ignorovalx, co se děje. Soustředilx jsme se na naše obvyklá anarchistická témata a na válku jsme příliš nereagovalx. Přesto jsme zůstali v kontaktu, moje skupina spolu s ruskými aktivistkami uspořádala velký anarchofeministický festival, aby tyto vazby posílila. Ale kontakty slábly, komunikovalo stále méně lidí, ztrácela se společná témata, společné diskuse.

Proběhlo několik pokusů dohodnout se na společných protiválečných akcích. Narazilx jsme však na nezájem ruských skupin, které jsme oslovilx.

V současné době nemohu říci, že by mezi aktivisty z obou zemí existovaly stabilní vztahy. Jde spíše o osobní vztahy s jednotlivými kamarády*kami v Rusku nebo mimo Rusko. Nějakou dobu takový stav přetrvával.

Myslím, že jedním z problémů je také to, že pro lidi, kteří vyrostlx ve velkých impériích, je těžké si uvědomit, že ne všechno se točí kolem impéria, že ne všechno, co souvisí s impériem, se týká impéria. Myslím, že lidé musí udělat hodně práce, aby to přehodnotilx, protože ani na Ukrajině jsme o této koloniální zkušenosti nikdy nepřemýšlelx. Nemělx jsme jedinou diskusi na toto téma. Až teprve nedávno.

Je těžké o tom teď diskutovat, ale doufám, že akce, jako je tato, pomohou navázat více kontaktů a příležitostí ke spolupráci a společnému prožívání této zkušenosti.

Nina: Děkuji. Nasťo, můžeš nám sdělit svůj pohled na věc?

Nasťa: Ano, můj pohled je na jednu stranu velmi podobný, ale na druhou stranu odlišný, protože když v roce 2014 začala ruská invaze na Ukrajinu, nebyla jsem ještě anarchistka. Byla jsem a stále jsem umělkyně a tyto projevy jsem viděla i na umělecké scéně. Pro ruskou stranu byl charakteristický nezájem o to, co přesně se na okupovaných územích děje. Co se děje s našimi kolegy*němi a přáteli. Jako umělci*kyně a aktivistky*é jsme mělx mnoho příležitostí k dialogu, ale nemohu říci, že jsme je využilx pokaždé, když jsme mohlx.

Máša: Chtěla bych se s vámi podělit o myšlenku, která mě nedávno napadla v souvislosti s vazbami, které byly přerušeny událostmi, k nimž došlo po Majdanu v roce 2014. K aktivismu jsem se dostala někdy v roce 2008. Tehdy se neustále pořádaly tábory v Rusku, na Ukrajině nebo v Bělorusku, kam přijížděly stovky kamarádů*ek ze všech tří zemí. Po válce už ruští kamarádi, zejména muži, na Ukrajinu jezdit nemohli. Proto jsme se téměř úplně přeorientovalx na Rusko. Takže od té doby se vztahy upevňovaly spíše jen mezi běloruskými a ruskými aktivisty*kami. Postupem času se Putinův režim stával stále represivnějším a my jsme začalx organizovat pouze uzavřené tábory. Po nějaké době ustaly i ty. V Bělorusku nebylo možné po roce 2010 organizovat vůbec nic, zvát kamarády*ky. Prostě by je zatkli v lese nebo něco podobného.

Myslím, že je důležité poznamenat, že ačkoli Bělorusko tehdy nebylo součástí tohoto konfliktu, na rozdíl od dnešní situace jsme jím jako hnutí také trpělx. My jako běloruské hnutí jsme také nikdy nepřemýšlelx o tom, jak moc ruské hnutí utváří agendu v celém regionu. Mělx jsme pocit, že spíše konzumujeme, než abychom produkovalx nebo systematizovalx znalosti. Proto když v Rusku začaly represe, postihlo to i běloruské hnutí. Všeho ubylo: méně literatury, méně kontaktů, méně aktivit v Rusku, rozštěpení a rozpuštění zastřešujících organizací. Řekla bych, že v okamžiku počátku invaze byly naše tři země už z větší části rozdělené. Každý si dělal to svoje. Jak říkala Mira, neexistovala žádná smysluplná spolupráce na úrovni skupin, jen mezi jednotlivými aktivisty*kami, kteří*é se znalx.

Nina: Dobře, děkuji. Nyní navrhuji podívat se na širší kontext a otázku solidarity mezi východoevropským regionem, Evropou a dalšími zeměmi. Čelilx jsme různým obtížím, zaměřme se nyní na ně. Jedním z prvních témat, které se opravdu často objevovalo, byl problém subjektivity, to znamená, že často nebyly brány v úvahu názory Ukrajinců*ek. Ještě před válkou se lidé snažilx dát o sobě vědět, mluvit o situaci na Ukrajině a o ukrajinském hnutí. Tato zkušenost byla nejednoznačná. Borisi, začneme u tebe?

Boris: Dobře. Pokud jste bylx před pár dny na naší prezentaci, mluvilx jsme o tom, že informace jsou velmi důležité, zejména v otázkách solidarity. Informace jsou velmi důležité pro pochopení různých procesů. A my, když jsme vidělx, že válka v Rusku přerůstá v něco většího, a také kvůli situaci na běloruských hranicích, uvědomili jsme si, že musíme vynaložit veškeré úsilí, abychom pomohli našim kamarádům*kám na Ukrajině šířit informace a poznatky o tom, co se tam děje.

V té době bylo ABC-Bělorusko také členem Internacionály anarchistických federací. Jednou nebo dvakrát týdně jsme pořádalx cally se zástupci federací z celé Evropy. Na prvních callech se lidé zajímali o to, co se děje. Ale postupně, krok za krokem, s rostoucí agresivitou na informačním poli, vše skončilo tím, že zástupci jiných anarchistických skupin začali na zástupce ABC-Bělorusko účastnící se callů křičet, a také tím, že lidé z evropských zemí (Itálie, jižní Evropa) vlastně začali v těchto hovorech reprodukovat ruskou propagandu. Takže sedíte se svými soudruhy a říkáte: „Takhle vypadá situace,“ a vaši soudruzi odpovídají citacemi z Russia Today.

Bylx jsme v šoku. Dokazuje to, že se nacházíme ve stavu informační války, kdy jsou určité anarchistické kruhy připraveny prakticky ignorovat své kamarády*ky z válkou postiženého regionu ve prospěch vlastního vnímání reality. Mají určité narativy, kterými jsou krmeny posledních devět let, počínaje rokem 2014. Když kamarádi*ky z regionů tyto narativy zpochybnilx, bylo velmi obtížné najít společnou řeč. Nakonec tyto cally ustaly. Nemělx jsme energii a motivaci mluvit s lidmi, kteří se k nám otočili zády. Pro mě je to příklad toho, jak lidé odmítají naslouchat. Spousta lidí, kteří si už vytvořilx na válku na Ukrajině kategorický názor, říká: „Opravdu chceme diskutovat.“ Myslím, že někteří z vás viděli diskuse v posledních dnech, kdy lidé křičeli, máchali rukama a podobně. Také nám bylo jasné, že některé anarchistické skupiny nechtějí slyšet své soudruhy, nechtějí pochopit realitu, je pro ně pohodlnější držet se velmi jednoduché verze světa, který existuje na krásném místě zvaném Evropa: západní Evropa, jižní Evropa, severní Evropa nebo cokoli jiného. To se stalo obrovskou překážkou při solidární práci. Protože solidarita nemůže být založena na falešných informacích. Nejde být solidární na základě falešného narativu. Nejde vykonávat solidární práci a budovat solidaritu na základě vratké ideologické platformy, která se o nic neopírá. Nastal okamžik, kdy tomu čelíme, protože pro Bělorusy*ky to už dlouho není aktuální, protože běloruský režim není tak silný v šíření dezinformací. I když jsme od některých soudruhů, kteří toho o Bělorusku moc nevědí, slyšelx, že Bělorusko je téměř socialistický stát…

Dezinformace jsou velmi vážnou zbraní proti solidaritě, kterou státy často používají. I když je naše hnutí velmi malé a může se zdát, že Putin o anarchistech nepřemýšlí, ve skutečnosti jsme k těmto dezinformacím velmi náchylní.

Nina: Myslím, že jsme se toho dotkli včera, mimo jiné na debatě o situaci v Íránu, kde kamarádi*ky mluvilx o existenci určitých narativů, které propagují určité státy nebo regiony jako antiimperialistické, a všichni se těmito starými narativy řídí. Myslím, že s tím se potýkáme i zde. Miro, pověz nám o svých zkušenostech s těmito problémy.

Mira: Ano, vím o tom. Na Ukrajině jsou různé kolektivy. Máme aktivní scénu, máme vlastní webové stránky, máme zdroje, dá se s námi mluvit, jsme otevření dialogu. Od začátku plné invaze jsem vystoupila asi padesátkrát a lidé byli připraveni poslouchat. Jen při jedné přednášce mi nebyli ochotni naslouchat.

Jsme připravenx se podělit o své zkušenosti a postoje. Ale mnoho kolektivů nás nepotřebuje, nepotřebují naše přímé zkušenosti. Považují se za odborníky na naše téma. My nejsme subjekty, je to spíš… Nevím, jako feministka mám pocit, že to je, jako by se muži vyjadřovali k feminismu. Třeba cisgenderoví muži, kteří se nikoho neptají. Stejně tak se cítím, když je nějaký kolektiv neznámo kde, třeba daleko v Evropě… Jsou podle mě velmi privilegovaní, protože pro Ukrajince*ky je mít evropský pas prostě vrchol snů.

Mají všechny zdroje, internet, možnost komunikovat, ale nás prostě nepotřebují. Chodím na takové akce a lidé i s vědomím, že v sále sedí několik lidí z Ukrajiny, diskutují o tématech týkajících se Ukrajiny bez nás. V ukrajinském hnutí panuje všeobecná shoda na tom, co je třeba udělat. Podporuje nás ruské hnutí, podporuje nás běloruské hnutí, polské hnutí, lidé, kteří mají k Ukrajině blíž a kterých se situace týká, kteří o situaci opravdu vědí víc, kteří tam jezdí, kteří jezdí na frontu dodávat vodu, potraviny, zásoby. Ale podle názoru zmíněných kolektivů jsou to hloupí lidé, kteří nemají dostatečné odborné znalosti v otázkách války. Ale lidé, kteří jsou daleko a nemají ponětí, jak tam žijeme, prý na to odborníky jsou. Připadá mi divné, že se nás na to ani neptají. Myslím, že to odporuje všem anarchistickým zásadám, ale pro určitou část hnutí je to tak v pořádku.

Omlouvám se, ale pořád jsem v šoku z toho, co se stalo na začátku. Jako anarchisté*ky chceme mít hlas, nechceme, aby se s námi v geopolitice zacházelo jako s nějakou menšinou, ne, my existujeme, my bojujeme. Nejsou to Evropané, kdo umírá, jsme to my, kdo umírá. A chceme mít právo mluvit, aby nám alespoň neskákali do řeči.

[Potlesk]

Nasťa: Chtěla bych vyjádřit podporu Miře. Protože mám také často pocit, že pohled ruských aktivistů*ek je ignorován. Když se snažíme říct, co se děje, z našeho pohledu, musíme často dokazovat, že naše zkušenost existuje, že je pravdivá, že jsme opravdu solidární s našimi ukrajinskými kamarády*kami.

Chci také říct pár slov o územích okupovaných Ruskem… Myslím, že mnozí z nás vědí něco o Doněcké a Luhanské oblasti, o okupovaném Krymu. Ale shledávám jen velmi málo informací o tom, co se na těchto územích vlastně stalo. Doněck a Luhansk se posledních osm let topí v bezpráví, každý měsíc tam dochází k vraždám a únosům, mnoho lidí je mučeno, zabíjeno, znásilňováno. Pro mnoho lidí se tato část války zdá být zcela neviditelná.

O Krymčanech budu mluvit o něco později. Ráda bych všechny vyzvala, aby se ptalx na názory a příběhy místních obyvatel. Protože tato okupovaná území jsou zemí určitých lidí, kteří tam žijí, mají ji rádi a nechtějí ji na celé roky opustit.

Máša: Ráda bych rozvinula to, co říkal Boris o informacích a dezinformacích. Nedávno jsem si cosi uvědomila, když jsem mluvila s kamarády*kami z Francie, Německa, Řecka, Finska, Polska a našeho regionu o tom, jak společnost a anarchistické hnutí v těchto zemích reagovaly na válku. Nabyla jsem dojmu, že ve skutečnosti rozdělení na ty, kteří jsou pro podporu ukrajinských kamarádů*ek, a ty, kteří jsou proti ní nebo raději zůstávají neutrální a nezaujímají žádný postoj, někdy závisí na tom, jak velký vliv má na naše hnutí rudý, autoritářský komunistický diskurz. A doporučuji všem, bez ohledu na zemi původu, aby se nad tím zamysleli. Protože v tomto diskurzu má Rusko vždycky pravdu, je to super země, která chce vytvořit socialistický ráj na zemi, a pouze nacionalisté jsou proti, protože chtějí být součástí kapitalistického světa. Všechny ty příběhy o bipolárním světě – NATO versus Rusko, Rusko versus NATO, studená válka – to všechno je stále živé. Dokonce i v zemích, kde jsou komunistická a anarchistická hnutí oddělená, kde se zdá, že nespolupracují nebo jsou antagonistická. Jen vám doporučuji, abyste se zamyslelx nad tím, nakolik je vaše hnutí i v této situaci ovlivněno diskurzem rudých, protože tento postoj nevychází z anarchistického diskurzu.

Někdy mám pocit, jako bych četla paměti Emmy Goldman, která se po cestě do porevolučního Ruska snažila světu sdělit, jak probíhá revoluce v Rusku, a nikdo jí dlouhá léta nevěřil. To je jen můj postřeh, nemusí to být pravda.

[Potlesk]

Zdroj:
https://pramen.io/ru/2024/04/dogma-10-kriticheskij-analiz-solidarnosti-v-kontekste-vojny-v-ukraine/