Přepis proslovu, který zazněl během Anarchistického Prvního máje na Střeleckém ostrově

Nejprve bych všem moc rád poděkoval za to, že jste tady. Ať už organizátorstvu, díky kterému je tahle akce vůbec možná, nebo lidem, co sem přišli*y se jen tak podívat, poslechnout si projevy, zaprotestovat si nebo pofelit s podobně smýšlejícím soudružstvem. Děkuji, že se staráte, že vám to není jedno.

Ale proč tu vlastně jsme? Proč tu jsem já jako člen kolektivu Dekonstrukce? Není mi jedno palestinské obyvatelstvo podléhající genocidě, Ukrajinci a Ukrajinky, na jejichž těžký boj, chránící Evropu před ruskou agresí, se pomalu zapomíná, nebo miliony lidí, kteří nemají střechu nad hlavou…

Tisíce, miliony lidí se potýkají s obrovskými problémy, to však neodstraňuje problémy a nerovnosti, se kterými se potýkáme každý den my. Je snad možné se smířit s tím, že zatímco my si nemůžeme dovolit nájem na obyčejném sídlišti, bohatí bohatnou stále více a více?

Je snad možné se smířit s tím, že já, kvír osoba, můžu být nepřijata do práce jen kvůli své identitě? Nemyslím si. Dle průzkumu vychází, že zhruba pětina kvír občanů ČR se potýká s diskriminací na pracovišti. Ale co teprve trans* osoby procházející tranzicí, které zaměstnání, hlavně v menších okresech nemohou získat kvůli tomu, že nás lidé ve společnosti stále berou za toho velkého strašáka, před kterým varují své děti a kolegy?

I když se může zdát, že jsme v bezpečí a že s prací je vše relativně v pohodě, nesmíme polevit. Pojďme se spojit a bojovat dohromady za rovnost v práci, za spravedlivé platy a za toleranci. Spojte se se svým kámoštvem a soudružstvem z práce a bojujte za svá práva! Za práva svých kvír spolupracujících, žen, které stále dostávají procentuálně nižší platy než muži na stejných pozicích nebo za práva lidí s postižením, kterým většina pozic ani není přístupná.

Ale kapitalistické impérium nelze zbořit za jediný den a rozhodně nepůjde zbořit, když se ani nepostavíme kvírfobům, misogynům, ableistům a nevrlým šéfům, kteří po nás chtějí, abychom pracovali*y více, než za co nás platí. Pojďme tedy spolu, solidárně, si napomáhat dělat malé, ale významné krůčky k našemu osvobození. Zeptejte se zítra šéfa na vyšší plat, pozítří se poperte s kvírfobem, který brání vám či vašim kolegům být sami sebou, a za týden pojďte ukázat všem vykořisťovatelům, že nad vámi nemají moc!

A na závěr, na pozvednutí kolektivního ducha, bych vám rád přečetl jednu báseň od významného českého proletářského básníka Jiřího Wolkera. Její název je „Fotografie“.

U Topiče ve výkladní skříni
mezi knihami a obrazy
visí fotografie.
Kniha je z papíru, i když nejkrasší život sní v ní,
obraz je z plátna, když nejlépe život zobrazí,
ale každá tato fotografie
strašlivě skutečným životem žije:
Hlad v Rusku! Hlad v Rusku!

Gubernie hřbitovů stavěné z ledu a zimy,
hromady mrtvolek dětí s břichy nafouklými,
zvrácená ústa, ruce zaťaté v kleště,
ti, kteří hladem zemřeli, — ti, kteří zemřou ještě,
a nejsmutnější všech, jež zovou lidojedy,
kteří však přece jsou jen křížek mezi ledy,
jen křížek zoufalý, žijící mohyly,
jež v rakvích žaludků své bratry pohřbily.

To nejsou fotografie za výkladním sklem,
to rukou tisíce, tisíce
přes celou Evropu se natáhlo až sem
do syté pražské ulice,
aby pod prsty bídy a žalu
dvojnásob vynikla krvavá tlama kapitálu.

Soudruzi, kteří kol skříně té
do práce se ubíráte,
soudruzi, kteří v srdci svém
hladem svých bratrů umíráte,
vryjte ty obrazy bídy a zmaru
v porcelán talířů restaurací a barů,
na zátky šampaňských, do lístků jídelních
vlepte ty fotografie!
Aby ten každý, kdo hoduje dnes tu a pije,
na každém talíři, na každé sklenici
narazit musel na mrtvoly křičící:
Lidojede! Lidojede!

Díky.

4.5.2024 Dekonstrukce

Gender Czech/slovak Event