Řeč iniciativy Limity jsme my, která byla přednesena na Střeleckém ostrově během Anarchistického Prvního máje

Je známkou ironie, že právě na Svátek práce je nutné připomenout, že je to práce v kapitalismu, která rozvrací náš svět. Tak jako dělnická hnutí musela bojovat za osmihodinovou pracovní dobu, nacházíme se ve fázi třídního boje, kdy musíme bojovat za nerůst a právo na lenost, a to nejenom kvůli morální stránce věci, nýbrž pro nic menšího než přežití lidstva.

Veřejná debata o klimatu se během několika dekád posunula: v 60. letech ropné společnosti oteplování planety způsobené fosilními palivy tajily, dnes se na webu Shellu dočteme, jak investuje do obnovitelné energie (co se nedozvíme, je, že minulý rok investovala miliony dolarů do těžby nové ropy a plynu). Zelený kapitalismus nejenom, že neřeší sociální problémy (lidé zkrátka zůstanou vykořisťovaní), ale především vidíme, že koncept nekonečného růstu s opravdovou udržitelností nejde ruku v ruce. Je to, jako když dobromyslní a štědří „miliardáři-komunisti“ dávají velké a třeba i upřímné almužny chudým, přičemž jejich podnikání způsobuje existenci chudoby a bídy. I kapitalismus s lidskou a rádoby zelenou tváří zabíjí a my nezapomínáme.

Environmentální rozvrat není věcí budoucí – odehrává se právě teď a jsou to především země globálního Jihu, které jej právě v tento moment pociťují nejvíce. Zároveň ho na vlastní kůži začínáme pociťovat i my – nedávné dubnové třicítky a následné mrazy ničící příliš brzy rozkvetlou vegetaci jsou jen jedním z mnoha příznaků environmentálního kolapsu zapříčiněného růstovým dogmatem industriálního kapitalismu. Idea ekonomického růstu tak nevraždí přímo: kromě státních totalit, jako je Rusko či Čína, není jeden kapitalistický vůdce, který by nařizoval, koho zavřít do gulagu. Bohatí nesedí u jednoho stolu a nepřemýšlejí, koho dnes popraví. V tom spočívá největší nebezpečí liberalismu: kdo přesně je zodpovědný za environmentální kolaps a jak se to pozná? 1 % nejbohatších způsobuje většinu emisí jen svým životním stylem, ale všichni se svojí prací nedobrovolně podílíme na tvorbě HDP, a to včetně pečujících a užitečných profesí, které jsou pro jeho tvorbu stěžejní. Mnozí z nás nemají na výběr: v kapitalismu je zahálka otázkou třídních privilegií, nikoliv základním právem. Jsme zkrátka nuceni přispívat ke zkáze světa, jsme otroky ekonomického růstu.

Je nám vkládáno do hlav, že práce sama o sobě je hodnotnou a úctyhodnou záležitostí. To proto jsou podnikatelé tolik oslavováni: vždyť přece zajisté „tvrdě pracovali“ a i my můžeme přece podnikat a dělat „něco užitečného“. Kdo nepracuje, ten je přece parazitem společnosti, zkrátka špatným a opovrženíhodným člověkem, kterého můžeme s klidným srdcem nechat ležet v příkopě. Možná se trochu slitujeme a dáme mu almužnu, když slíbí, že se tzv. integruje do společnosti – jinými slovy bude produkovat HDP.

V Limitech dlouhodobě nehierarchicky prosazujeme energetickou demokratizaci. Víme, že jedině komunitní správa energií, kde budou nastavené struktury pro konsenzus (a struktury pro lenost), dokáže zajistit zboření logiky útlaku a vytvořit tak spravedlivý svět, kde každého potřeby a hlas budou slyšet. Jak píše Freire ve své slavné publikaci Pedagogika utlačovaných: lidé musejí sdílet svůj útlak a životní zkušenost s ostatními, abychom mohli udělat úspěšnou revoluci. Kolektivní správa energií tak nemá být pouze „nějaké družstvo“, ale předpokládá celou pestrost komunitního života a nehierarchické organizace. Nestačí tak pouze dotovat lidem solární panely, nestačí ani znárodnit energetické firmy, ač jsou to dobré kroky. Dokud lidé budou ekonomicky nesvobodní – budou muset prodávat svůj čas na tomto světě, svoji energii a těla výměnou za přežití bez práva na nicnedělání –, nikdy nebudou mít kapacitu na vytváření komplexních komunit. Nikdy se nebude jednat o skutečně spravedlivou zelenou transformaci, protože se všichni akorát upracujeme k smrti. Na druhé straně, dokud lidé nemají prostor pro sdílení svých životů a místo toho jsou vzděláváni ve stávajícím školním systému, který děti socializuje do podřízené pozice, tak nikdo nebude vědět, jak takové komunity vlastně tvořit a podporovat a jak vůbec umět lenošit. Je to začarovaný kruh.

To všechno jsou otázky na delší debatu, tohle nemá být přednáška. V Limitech tyhle problémy nejsou ujasněné a je to tak v pořádku. Revoluční boj musí být plný experimentování, zkoušení různých věcí a hraní si. I revoluce má být zábava a zahálka! Existuje nespočet možností, jak ukázat odpor, stačí se nebát imaginace a dát volnost kreativnímu myšlení. Zpívání písničky v sídle EPH Křetínskému o tom, aby zaplatil daně či organizování týdenního klimakempu plného přednášek, odpočívání na střeše Koksovny, zdřímnutí si v cele předběžného zadržení… To vše je pouze vrcholek celého ledovce rezistence, kterou můžeme společně zažít. Pojďme bořit environmentální útlak a u toho se bavit a flákat se!

Environmentální aktivismus je nutností pro přežití lidstva, ale proč u toho nemít srandu a nezdřímnout si? Pojďme tvořit odpor, solidaritu a zábavu, ne kapitál pro nejbohatší!

5.5.2024 LJM

Czech/slovak Event Work