Výzkumné centrum Beirut Urban Lab představuje v Galerii Jaroslava Fragnera svou práci zaměřenou na dokumentaci a analýzu dopadů válečných konfliktů na městské prostředí. S jedním z autorů jsme hovořili o politice map či budování alternativních narativů.

Beirut Urban Lab (BUL) je multidisciplinární výzkumný institut sídlící na Americké univerzitě v Bejrútu. Analyzuje například dopady konfliktů na městské prostředí a propojuje je se společenskými otázkami, jako jsou občanská práva, život občanských společností a sociální spravedlnost. Momentálně lze jeho tvorbu vidět v pražské Galerii Jaroslava Fragnera v rámci širšího projektu Svědectví prostoru: Role architektury v ochraně lidských a environmentálních práv. Jeho součástí je i výstava zabývající se forenzní architekturou – tedy využitím architektury pro účely vyšetřování, představuje také práce Alison Killing a Forensic Architecture. Tři počiny z dílny BUL také analyzují dopady izraelské agrese v Libanonu, Gaze a na Západním břehu. (Výstava v GJF trvá do 2. 2. 2025.)

S jedním z autorů Ahmadem Gharbiehem jsme hovořili o politickém rozměru mapování a jeho souvislosti s koloniálními historiemi i o práci výzkumného centra. Náš rozhovor se uskutečnil jen několik dní po uzavření formálního příměří, které dočasně omezilo válečný konflikt. Ten si v Libanonu vyžádal tisíce životů, dočasné vysídlení více než milionu obyvatel a devastaci celých vesnic a městských částí a zemědělských území. Hovoříme tedy převážně o projektech reflektujících situaci v zemi, z níž grafik a akademik pochází. Gharbieh mimo jiné přibližuje metodologické a rozhodovací procesy institutu včetně toho, jak se během posledního roku proměnily možnosti zahraniční spolupráce nebo popisuje překážky, s nimiž se jejich práce setkala v českém kontextu.

Vedete tým Critical Mapping v rámci Beirut Urban Lab a mapy jsou také hlavním tématem vaší akademické práce. Na svých stránkách mapy označujete za způsob veřejné angažovanosti i za nástroj moci. Můžete to rozvést a současně představit koncept kritického mapování?

Mapy mají schopnost ovlivňovat veřejné mínění a fungovat jako důkazní materiál podporující politické narativy. To můžeme sledovat i v kontextu konfliktu, kterým právě procházíme. Důvodem je určitá autorita map, která je v nich historicky zakotvena. Mapy byly od dob rané kartografie prezentovány jako objektivní a založené na čistě vědeckých důkazech.

Přesně to začalo kritické mapování zpochybňovat. Ukazuje, že mapy nikdy nemohou být politicky neutrální: vždy obsahují ideologické rámce, jež potvrzují určité mocenské struktury. Nástroje umožňující reprezentaci světa jsou často v rukou těch, kteří drží moc. Mapy bývají často eurocentrické a upřednostňují globální Sever. Zároveň však pozorujeme vznik různých nových mapovacích praktik, jako jsou občanská kartografie, rebelská mapování, ikonoklastická mapování a další formy zkoumání prostoru.

    Na úrovni vlád můžeme mluvit o americké a evropské spoluvině, nicméně na úrovni mezinárodních komunit bývá podpora Palestiny velmi viditelná.

Naším záměrem je explicitně odkazovat k autoritě map a skrze ni poukazovat na společenské problémy, angažovat se v mediálním aktivismu a budovat protiváhu k dominantním narativům. Například nyní během probíhajícího konfliktu s Izraelem se snažíme zpochybňovat západní hegemonický – někdy dokonce propagandistický – mediální narativ o tom, co se skutečně děje.

Aktuálními událostmi v Libanonu se budeme ještě podrobněji zabývat, ale nyní se na chvíli vraťme do historie. Mohl byste prosím otázku politické moci map zasadit do libanonského kontextu?

První mapy byly obecně mapami zámořských cest, záznamy objevování takzvaných nových světů, tedy v podstatě kolonizace. To samo o sobě demonstruje, že mapy jsou v jakémkoliv kontextu nástrojem moci související s tím, kdo vytváří reprezentaci prostoru, ale i skupin obyvatel. Historie Libanonu je specifická, ale v tomto ohledu není zase tak odlišná od historií ostatních bývalých koloniálních oblastí světa. Založení Libanonu, tedy ve smyslu dnešní Libanonské republiky, je relativně nedávná událost (1943, pozn. autorky). Předtím byla země pod francouzským mandátem, předtím součástí Osmanské říše. Reprezentace Libanonu, které jsme vídali, když jsme vyrůstali, byly tedy obvykle vytvářeny Francouzi nebo jinými koloniálními mocnostmi. Zásadní součástí kritického mapování je zamyšlení se nad tím, kdo mapu vytváří – tedy kdo má právo reprezentovat vás a vaše vnímání reality a prostoru. A obvykle to bývá bílý muž.

Jedním z problémů Libanonu je zároveň nedostatečný přístup k datům a informacím. To je jedním ze znaků zkorumpované vlády – geografické informace jsou toho součástí. Na jedné straně máme reprezentace Libanonu, které nebyly vytvořeny jeho obyvateli, zároveň ale vidíme ochranu těchto materiálů autoritářským státem. Hlavní instituce funguje pod libanonskou armádou. Vyžádat si mapy nebo podobné informace o konkrétních lokalitách není vždy snadné.

To všechno vytváří situace, v níž je ještě naléhavější vytvářet mapy, a hlavně je zpřístupňovat veřejnosti. My jsme například v reakci na situaci, v níž je mapování zneužíváno státními orgány, které s nimi zacházejí tajnůstkářsky, vytvořili Beirut Built Environment Database. Je to on-line geograficky referovaná a pravidelně aktualizovaná mapa, která obsahuje mnoho vrstev informací o budovách, ulicích, využití přízemních prostor atd. Mapa je otevřená široké veřejnosti.

Vaše centrum se nezaměřuje pouze na konkrétní geografické oblasti, ale i na aktuální události. Podle čeho se rozhodujete, kterým místům a událostem budete věnovat pozornost?

No, jmenujeme se Beirut Urban Lab, takže hlavním centrem naší pozornosti je Bejrút. Máme ale zkušenosti například z práce v Irbílu, Aleppu a nověji i z Gazy a Západního břehu. Naše zaměření na Bejrút je praktické – máme k němu snadnější přístup, odráží ale také pocit závazku a sounáležitosti s místem, kde žijeme.

Jak zmiňujete, nevěnujeme se jen místům, ale i událostem a společenským tématům. Jako příklad mě teď napadá projekt nazvaný Refugees as a City Makers (Uprchlíci jako tvůrci měst), v němž zpracováváme zkušenosti vysídlených lidí, ale také celkový koncept „uprchlictví“ jak v Libanonu, ale i z širšího hlediska. (Již před současnou válkou tvořili podle odhadů vysídlení lidé až 20 procent libanonské populace, pozn. aut.). Věnovali jsme pozornost lidem přicházejícím ze Sýrie a všemu, co s tím souviselo, tedy diskriminačním praktikám a zákonům, které na ně vláda uvalila. Chtěli jsme nabídnout kontranarativ k tomu, jak byla situace zobrazována mainstreamovými médii s často rasistickými aktéry.

V souvislosti s otázkou po našich mechanismech rozhodování je důležité zmínit samotné začátky Beirut Urban Lab. Během izraelské války v Libanonu v roce 2006 jsem pracoval s jiným mediálním týmem. Mapovali jsme rozsah devastace každodenního bombardování Libanonu. Po válce jsme se neformálně setkali na půdě AUB s dalšími budoucími řediteli našeho centra. Přemýšleli jsme, jak by bylo možné využít naše dovednosti a odborné znalosti i o možnostech potenciální spolupráce. Nechtěli jsme svou situaci a její kontext pouze pochopit, ale také přispívat k reprezentaci toho, co se během války stalo, i k hledání způsobů, jak se zotavit.

Jak byste definoval publikum vaší práce? Liší se to projekt od projektu?

Jsme především výzkumné a akademické centrum, vytváříme tedy odborné publikace. Z podstaty věci tedy naše publikum tvoří výzkumníci, tvůrci strategií a lidé zajímající se o město. Jelikož se ale zabýváme i aktuálními tématy, naše publikum zahrnuje i širší veřejnost. Například naše současné mapování bombardování libanonského území sledovalo nejen početné domácí publikum, ale i lidé v zahraničí.

Náš dosah rozšiřuje i to, že používáme sociální sítě. Jak se o naši činnost zajímají angažovaní občané, stáváme se všestrannějšími. Nicméně sami sebe nevnímáme jako potenciální producenty obsahu masových médií, jádrem naší činnosti zůstává akademický výzkum. Prostřednictvím otázek spravedlnosti, občanství a občanských práv však akademickou sféru přesahujeme. Kvůli politické povaze některých našich projektů se také dostáváme do dialogu s různými částmi občanské společnosti a zapojujeme se do politického aktivismu.

Zaujal mě projekt mapování nouzových útočišť pro až milion obyvatel Libanonu prchajících před válkou. Z vaší strany šlo o obdivuhodně rychlou reakci. Můžete poodhalit, jak bylo možné interaktivní mapu vytvořit tak rychle?

Na podobné situace jsme celkem zvyklí. Když se stane něco naléhavého, řekneme si: Dobře, co teď můžeme udělat? Máme specifické dovednosti, které v této chvíli můžeme využít? Data pro mapu útočišť jsme neshromažďovali my. Vláda zveřejňovala seznamy škol a také dalších míst, ale primárně škol, které byly přeměněny na nouzová útočiště. Data nebyla snadno dostupná z jednoho místa, ale byla k dispozici. My jsme je dali dohromady a vizualizovali v podobě, která umožňovala pravidelnou aktualizaci.

Díky struktuře našeho týmu jsme byli mapu schopní vytvořit poměrně rychle. Jako instituce se přímo do humanitární pomoci nezapojujeme, ač mnoho z nás dobrovolničí na individuální bázi. Smyslem vytvoření mapy tedy bylo poskytnout platformu, která usnadní humanitární úsilí, nikoli jej přímo koordinovat.

Beirut Urban Lab je multidisciplinární výzkumné centrum. Můžete více rozvinout roli spoluprací napříč disciplínami?

Některé akademické kontexty jsou konzervativnější a chrání si hranice svých disciplín. Obecně bych ale řekl, že multidisciplinarita je stále populárnější a podporovanější a stává se z ní až takové buzz word. Z naší zkušenosti v BUL byla právě multidisciplinarita jedním z důvodů našeho úspěchu. V naší instituci jsme čtyři ředitelé: designér, historik architektury, urbanista a politolog, a fungujeme i proto, že se neomezujeme hranicemi svých vlastních disciplín.

Očividnou výhodou je, že se od sebe můžeme učit. Překonávání disciplinárních hranic je ale důležité i z řady dalších důvodů. Já jsem grafik a v naší praxi vždycky říkáme, že se musíme dívat na obraz jako na text a na text jako na obraz. To mi přijde jako dobrá analogie pro otevírání se novým definicím věcí. Můžeme například přemýšlet o významu mapování v etnografickém výzkumu. Nebo o psaní v oblasti designu. Existuje mnoho způsobů, jak jsou spolupráce mezi disciplínami a rozšiřování jejich hranic prospěšné.

V době eskalace izraelské agrese z akademických kruhů zaznívají obavy, zda shromažďování a zveřejňování informací nemůže nakonec uškodit místním lidem. Jak o tomto problému uvažujete ve vašem centru?

Tuto otázku nám někdo klade neustále. Tím ale nechci snižovat její důležitost. Etické důsledky naší práce bereme velmi vážně. Záleží na každém konkrétním projektu, ale zastáváme názor, že izraelská armáda rozhodně nečeká na to, až nějaké malé výzkumné centrum vytvoří mapu – mají mnohem sofistikovanější nástroje, více zdrojů, zpravodajské služby a tímto se zabývají už roky za podpory světových mocností. Po zvážení této otázky jsme dospěli k závěru, že pravděpodobně už všechno vědí.

Přesto jsme při tvorbě map opatrní. Dáváme pozor na to, co odhalují a jaký potenciální škodlivý dopad by mohly mít. Zajímavé je, že tato otázka bývá často relevantnější v případě mikrovýzkumu zaměřeného na zranitelné populace než u konfliktů globálního měřítka. Například jsme měli projekt o přístupu k bydlení v jedné velmi malé a specifické oblasti, kde jsme zkoumali, jak lidé reagují na hrozby jako vystěhování, rostoucí ceny nebo vykořisťování. V takovém případě jsme dbali na to, aby všechna data byla zcela anonymizovaná a místa nerozpoznatelná, ne jako když referujeme o bombardování.

Většinu času jsme mluvili o vaší práci v Libanonu, ale teď bych se rád vrátil k vašemu příspěvku na pražských výstavách. Jedním z projektů, na kterém jste se podíleli, je Tracking the Urbicide in Gaza. Můžete blíže vysvětlit pojem urbicida?

Je to termín, který zavádí profesor mezinárodní politiky Martin Coward, a definuje se jako úmyslné cílení na městské oblasti, které přesahuje pouhou destrukci fyzické struktury. Zahrnuje také infrastrukturu, důležitá místa života a kolektivní paměti. Často vede k narušení sociálních, kulturních a ekonomických vztahů, což způsobuje nucené vysídlování obyvatel z jejich domovů a míst, se kterými cítí sounáležitost. Nejde tedy jen o ničení konkrétních míst, ale také ničení způsobu života.

My, a nejen my, cítíme, že jde o velmi přesný termín pro popis toho, co se děje v Gaze, ale také na jiných místech. Destrukce místa a nemožnost se na něj vrátit neničí strukturu pouze v daný moment, ale ovlivňuje i budoucí generace. Stejně tak ale sahá do minulosti a funguje tedy i jako nástroj vymazání historie.

Jako výzkumné centrum navazujete mnoho mezinárodních spoluprací. Jak tuto aktivitu ovlivnily události posledního roku? Můžete zmínit i některé konkrétní zkušenosti?

Jsme si velmi dobře vědomi, že zvláště pokud jde o naši nedávnou práci, která se zabývá geografií Libanonu, Gazy a Západního břehu a izraelskými útoky na tato místa, vstupujeme do velmi svárlivých témat. Na úrovni vlád můžeme mluvit o americké a evropské spoluvině, nicméně na úrovni mezinárodních komunit bývá podpora Palestiny velmi viditelná. Část naší práce spočívá právě i ve zpochybňování narativů budovaných z proizraelských pozic. Je to ale celé velmi citlivé a víme tedy, že pravděpodobně budeme kvůli své práci terčem útoků. Vzhledem k tomu, že žijeme v Libanonu a máme takové identity, jaké máme – například já jsem šíitský muslim – stáváme se velmi otrlými. Na mnohé jsme si zvykli, a tohle je tedy jen pokračováním toho, s čím se dlouhodobě potýkáme. Vyvinuli jsme si tak způsoby, jak se s tím vyrovnávat.

V uplynulém roce jsme nicméně začali být opatrnější v tom, s kým spolupracujeme a za jakým účelem. Podporujeme hnutí BDS (mezinárodní hnutí usilující o bojkot, odklon investic a sankce vůči Izraeli s cílem ukončit okupaci palestinských území – pozn. aut). To znamená, že pokud jsme požádáni, abychom prezentovali svou práci v nějaké kulturní instituci, jsme ochotni o tom vést rozhovor a zjistit, proč je naše práce zajímá. Současně ale zkoumáme, zda daná instituce vydala nějaké prohlášení k probíhajícímu konfliktu. Spolupráci přijímáme pouze na základě naší vlastní evaluace těchto prohlášení. Například v Německu se některé kulturní instituce staly nástrojem, který umožňuje vládní cenzuru. Některá veřejně sdílená prohlášení ukazují, že jakákoliv kritika státu Izrael bude považována za antisemitismus. Takové spolupráce nás nezajímají.

Jaká byla v tomto smyslu vaše zkušenost s českým kontextem?

Byli jsme osloveni kurátorským týmem Galerie Jaroslava Fragnera, který považoval naši práci za akademicky významnou a naše metody za hodné sdílení se širším publikem a debatování o nich. A to přestože působí v prostředí, které je z mezinárodního hlediska silně proizraelské. Takový kontext je pak velmi restriktivní a odmítá jakoukoliv formu dialogu, v některých případech je dokonce vynucována cenzura. Když nás galerie oslovila, vnímali jsme to jako odvážný krok, kterého si vážíme a který podporujeme. Chtěli jsme se proto na výstavě v Praze podílet a měli jsme velmi pozitivní zkušenost s prací kurátorského týmu.

Bohužel po zahájení výstavy došlo k tomu, že se stala objektem vyšetřování na základě nespokojenosti představitelů univerzity, pod níž galerie spadá. Pokud vím, tak stále probíhá jednání o tom, zda bude naše práce přístupná veřejnosti. Tato situace hodně vypovídá o uzavřené, jednostranné podpoře, která nepřijímá cokoliv mimo dominantní narativ a má tendenci to označovat za radikální, antisemitské či dokonce za podporu terorismu. Ale to je bohužel realita dnešního světa. Mnoho palestinských akademiků a umělců čelí ještě mnohem vážnějším formám cenzury.

Navzdory tomu byla moje veřejná přednáška v Praze velmi dobře přijata. Z publika zazněly pocity frustrace ohledně situace v Česku; mnoho lidí otevřeně kritizovalo postoje své vlády i médií. Měl jsem z diskuse dobrý pocit – je důležité nadále prolamovat dominantní narativy a shromažďovat jakoukoliv podporu, kterou lze získat. Jsou tu různé hlasy, včetně těch židovských, které kritizují stát Izrael a následně jsou také nespravedlivě obviněny z antisemitismu. Toto je obrovský problém, který existuje v mnoha částech světa. Jsme si rizik naší práce vždy vědomi, ale jsme připraveni se jim postavit.

Poznámka: V době vydání rozhovoru je část výstavy z dílny Beirut Urban Lab uzavřena pro veřejnost z důvodu probíhajícího vyšetřování na základě obvinění z podpory terorismu a antisemitismu.

6.1.2025 denikalarm.cz