Komercionalizace festivalu Prague pride způsobuje, že se boj za práva LGBT+ osob jeví jako exkluzivní aktivita velkoměstské zlaté mládeže. Stává se tím snadným terčem pravicových populistů a zrazuje hodnoty, o něž hnutí bojuje.

Tento týden začíná další ročník queer festivalu Prague pride. Spolu s rostoucí návštěvností se festival rok od roku stále více komercializuje, čímž pokračuje v tendenci uzavírání se pro část společnosti. Obzvlášť v kontextu sílících pravicově populistických tendencí, které festival letos obsahově tematizuje, je třeba se opět ptát, zda je tento postup správný.

Ačkoliv komercializaci festivalu, tedy postupné zpoplatňování programu a podíl na pinkwashingu korporací, lze dosledovat prakticky až k jeho počátkům, s rostoucí návštěvností a rostoucími náklady tato tendence každým rokem sílí.

Letos nadto přišel vlivem Trumpovy administrativy o půlmilionový grant Velvyslanectví Spojených států. Zejména pod argumentem všeobecného zdražování proto organizátoři rozšířili oblasti zpoplatněného programu. Poprvé tak účastníci a účastnice zaplatí vstup 200 Kč také do Pride parku, ve kterém končí pochod v hlavní den festivalu. 

V Pride parku již tradičně bude za nemalou částku vyčleněna VIP zóna, která dokresluje všudypřítomné hierarchické rozvržení prostoru, v němž je člověk na každém kroku veden k tomu, aby utrácel. Toto rozvržení vytváří dojem, že platící osoby jsou zde vítány více, než ty ostatní.

Festival ve snaze oslovit co největší množství lidí dlouhodobě působí dojmem, že růst a okázalost jsou v boji za rovná práva hlavním měřítkem úspěchu. Zcela tak ignoruje fakt, že se tím boj zužuje jen na nejprivilegovanější část LGBTQ+ populace.

Zatímco ekonomicky produktivní — tedy kosmopolitní, mladí, vzdělaní — queer lidé získávají v rámci festivalu prostor ke kolektivnímu vyjádření a oslavě své identity, osoby nízkopříjmové či bez příjmu, tedy osoby, na které diskriminace dopadá výrazně silněji, jsou z oslav implicitně vylučovány. Přitom právě tito lidé potřebují bojovat za své uznání nejvíce.
Pompézností proti fašismu

Zvolená strategie je obzvlášť problematická v době vzestupu krajně pravicových a antigenderových hnutí a rostoucí fašizace společnosti — což jsou témata, která Prague Pride letos zvedá ve svém programu. Dopady těchto tendencí na queer práva ilustruje jak Orbánova nedávná snaha o zákaz budapešťského Pridu, tak pozastavení amerických vládních grantů pro queer iniciativy, které dolehlo i na pražský Pride.

Komercializace a znepřístupňování LGBTQ+ témat nízkopříjmovým osobám vede k jejich odcizování a také způsobuje, že část populace reaguje na práva LGBTQ+ osob s nepochopením. Tím se z nich stává snadný terč pro pravicově populistická a antigenderová hnutí, která využívají queer témat k manipulaci veřejnosti — například když dopady kapitalistického trhu na nízkopříjmové osoby mylně přičítají úpadku „tradiční rodiny“ a emancipaci queer osob.

Obranou proti rostoucí fašizaci společnosti proto nemůže být jen hlasitější, větší a pompéznější oslava queer hrdosti ekonomicky produktivní střední třídy. Je třeba usilovat o takové queer hnutí, které bude reflektovat provázanost společenských nerovností, včetně těch ekonomických, a bude co nejvíce přístupné pro všechny vrstvy společnosti.
Bezpečí domova, jen ne pro všechny

Vedle sílící tendence zpoplatňování programu se komercializace projevuje skrze spolupráci s nadnárodními koncerny, které jsou známé svými neetickými praktikami. Festival, který se sám profiluje jako lidskoprávní, tak dává prostor pro reklamu a zviditelnění organizacím, která lidská práva systematicky porušují.

Mimo koncerny jako ExxonMobil či Nestlé, které se podílejí na devastaci životního prostředí, je letos třeba zvlášť důrazně upozornit na přítomnost technologických gigantů Amazon a Microsoft. Jak doložila zpráva Francesky Albaneseové, tyto korporace se poskytováním cloudových služeb a AI technologií izraelské vládě podílejí na probíhající genocidě v Gaze. Společnost Siemens je pak podle hnutí Boycott, Divestment and Sanctions (BDS) jednou z korporací, které profitují z izraelské okupace Gazy. 

K heslu letošního festivalu Kde domov můj v propagačním videu zaznívá věta: „Domov je o pocitu bezpečí.“ Se sponzory, kteří se aktivně podílejí na ničení domovů celého palestinského národa, snad nic neilustruje pokrytectví taktiky festivalu tolik, jako právě tato věta.
Oslava identit je potřeba. Ale pro všechny sociální vrstvy

V poslední době napříč politickým spektrem sílí jednostranná kritika takzvaných kulturních a identitárních hnutí a témat. I část levice začíná pochody hrdosti diskreditovat jako „identitární politiku“ a queer odpor jako „kulturní boje“, které údajně levici odvádějí od důležitějších problémů. 

Podobné argumenty je třeba odsoudit jako diskriminační stejně tak, jako výše popsané komerční tendence pražských oslav hrdosti. LGBTQ+ lidé stále čelí znevýhodnění a nenávisti, která nyní opět sílí. Identita a její společenské uznání je pro queer osoby stále zásadní, a proto je potřeba za ni bojovat.

Že jsou oslavy hrdosti potřeba, je také vidět na tom, jak se jim daří skrze pozitivní emoce politicky mobilizovat část společnosti. To ukázal mimo jiné i budapešťský Pride, kterého se po pokusu o jeho potlačení navzdoru rizikům represe zúčastnilo okolo dvě stě tisíc lidí.

Pokud pražský festival skutečně chce bojovat za rovnost, dosavadní strategie komercializace nejen že není strategická, ale jde prinicipiálně proti hodnotám, které festival sám hájí. Vždy totiž bude vylučovat část populace a vytvářet hierarchie v rámci hnutí, které proti diskriminaci bojuje. Je proto třeba opakovaně požadovat, aby festival sledoval jiné hodnoty a hledal jiné strategie, než tomu bylo doposud. 

30.7.2025 denikreferendum.cz