Neomarxismus nebo kulturní marxismus může být v české veřejné diskuzi cokoliv: pro Tomia Okamuru, Václava Klause nebo Petra Hampla jakýkoliv názor nalevo od pravé zarážky politického spektra. Podle známého kuchaře to znamená, že lidi chtějí vařit jinak, respektovaný herec to chápal tak, že studující mají jiné představy o výuce. Marek Benda má za to, že je to existence ombudsmana. Někdy je to taky feminismus, jízda na kole po městě nebo petka s přidělaným víčkem. Může to být, co chcete, a tak už to není nic – natož cokoliv spojené se skutečně marxistickými východisky.

Dějiny unikavého pojmu a konspiračních teorií, na kterých je založený, popisuje novinka britského historika A. J. A. Woodse The Cultural Marxism Conspiracy. Věnuje se převážně americkému a povrchněji pak britskému a brazilskému prostředí; mapuje vývoj teorií o marxistickém spiknutí od obskurního sektáře Lyndona LaRouche až k republikánské frakci Tea Party. A klade si otázku oprávněnou i v českých poměrech, totiž jak může tak absurdní myšlenka zapustit natolik hluboké kořeny mezi lidmi, kteří by nepoznali marxistu, ani kdyby se jim představil.

Pro český kontext je teď nutné upozornit na několik podstatných okolností, které sice nijak nerozporují Woodsovy teze ani závěry, ale je dobré mít je na paměti. Předně je to terminologický rozdíl: v americkém prostředí používaný pojem „kulturní marxismus“ je u nás daleko častěji nahrazovaný variantou „neomarxismus“. Historicky je také důležité, že na rozdíl od USA nebo Británie má naše země reálnou zkušenost se státním socialismem, který alespoň nominálně zakládal svoji legitimitu na marx-leninismu jako politicko-ekonomické teorii. Starší ročníky si ještě pamatují semináře marxismu-leninismu na vysokých školách a mají tak k dílu Marxe a jeho následovníků složitější vztah. A konečně, neomarxismus je legitimní sociologický pojem, jehož použití ale neopouští hranice oboru.

Nic z toho ale není důležité. Při běžném používání o Marxe, Frankfurtskou školu natož spory humanistů se scientisty nejde. Cílem diskurzivního mechanismu, jak jej popisuje Woods, je radikální omezení politické imaginace a vyloučení jakýchkoliv postojů nebo dokonce opatření, které by stát pojímaly jako cokoliv nad servisní organizaci vlastníků kapitálu.

Celá konspirační teorie o současném zacházení s neomarxismem si zaslouží maximálně tento krátký odstavec: Když marxismus/komunismus prohrál politicky, jeho stoupenci – především pak myslitelé Frankfurtské školy – se rozhodli aparát buržoazní společnosti nenápadně infiltrovat a takto obchvatem oslabit západní kapitalismus. Podle plánů hlavních architektů (Pat Buchanan ve vlivné, a i česky vydané Smrti Západu jmenuje čtyři: Györgyho Lukácse, Antonia Gramsciho, Theodora W. Adorna a Maxe Horkheimera) provedli „dlouhý pochod institucemi“ a infiltrovali neomarxismus / kulturní marxismus do vzdělávání, administrativy i náboženství. Teď ovládají veřejnou debatu, politizují i ty nejniternější stránky lidských životů a obecně vedou civilizaci ke zkáze. Ještě stručněji: neomarxismus je marxismus přeložený z ekonomických do kulturních pojmů.
Jak uvařit neomarxismus

Woods jako historik samozřejmě s takovým shrnutím nevystačí a pečlivě dokládá, že dekády volně používaný pojem nevznikl jako generická konspirační teorie, ale chová se jako proměnlivá kombinace narativů, kterou její zastánci dokážou rekontextualizovat podle potřeby, místa a doby. Metody a triky, které používají, jsou ovšem nadčasové a dobře je známe i z české politické debaty. Na základě Woodsových poznámek a jen zběžných zkušeností z veřejné diskuze pak můžeme pro zájemce o co nejefektivnější boj proti fiktivnímu neomarxismu připravit následující manuál:

Zaprvé vytvoříme imaginární referenční tzv. přirozenou společnost, kterou neomarxisté chtějí uměle přebudovat k obrazu svému. Obvykle je tahle retrokulturní fikce založená na zobecnění místně i kulturně podmíněného modelu konzervativní středostavovské rodiny z padesátých let. Muž chodí do práce, žena mu doma chystá večeři, děti jim vykají a češou si pěšinku. Zároveň automaticky platí, že kultura přirozeně odráží hodnoty domácího obyvatelstva a dá rozum, že menšiny se jí přizpůsobí.

Zadruhé zdůrazníme, že naše agresivní politika je jen reakce na patologické jevy. Musíme „zvrátit politizaci společenského“, to znamená zastřít, že osobní je opravdu politické. (Malý kvíz pro znalce neomarxismu: Kdo už dávno poznamenal, zdravý rozum je vždycky ideologicky podmíněný? Ano, Gramsci.) Je nutné systémové problémy a vůbec všechny negativní jevy jako rasismus, bezdomovectví, homofobii nebo sexismus rámovat jako osobní obtíže selhávajících jedinců. Skutečným cílem pochopitelně není stát a rodinu depolitizovat, ale dát moc té správné politice.

Zatřetí. Někdo by mohl namítnout, že je absurdní strašit jakýmkoliv druhem marxismu, když ekonomická i mediální moc je v rukou fašizujících oligarchů. To nás nesmí zastavit; naopak úplně vážně budeme hlásat, že neomarxisté ovládli všechny klíčové vrstvy společnosti. Málokdo si všimne, že opravdoví marxističtí intelektuálové o moc neusilují a ta hrstka, která ano, paradoxně předvádí všechny nešvary z Leninovy Dětské nemoci levičáctví, jako je spoléhání se na rétorická revoluční klišé, odmítání strategických spojenectví a odpor k sebemenším kompromisům. Podle toho vypadají i jejich výsledky.

Začtvrté se vyhneme datům, jako kdyby to byl mor. Daleko praktičtější je vytvářet mýty z anekdot. Anekdota je dokonalý rétorický nástroj, protože před kontextem a systémovou analýzou upřednostňuje osobní zkušenost a mluví přímo k srdíčku. Otiskneme třeba titulek „Německo ze strachu z migrantů zrušilo vánoční trhy“. Každý si teoreticky může dohledat, že vůbec, a že jen na pár místech jim tak už neříkají, protože je protáhli do ledna. Ale kdo má dneska čas na ověřování si zpráv na internetu?

Zapáté asociativní logika. Dokládat souvislosti a vztahy mezi jevy je staromódní, a víte, kdo to taky dělal? Frankfurtská škola! Takže kdo dokládá fakta, je neomarxista. Efektivnější je bez komentáře vršit jména a události s vágní časovou nebo místní souvislostí a naznačit, že kdo má rozum, vidí. Má váš politický oponent grant od Friedrich-Ebert-Stiftung? Jen je třeba zdůraznit, že Friedrich Ebert se aspoň teoreticky mohl potkat se Stalinem, a odtud už je krůček ke gulagům.
Strašák, který obživl

V takhle pojímané politice už není místo pro tradiční spory o skutečná opatření a jejich dopady, pro snahu nějakým způsobem měnit svět k lepšímu. Andrew Breitbart, zakladatel stejnojmenného serveru a hvězda americké altright scény to vytyčil jasně: „politics is downstream from culture“, tedy kultura určuje politiku.

Když si uvědomíme, že kulturní a ideologická produkce je dnes hlavním motorem politické změny, je zjevné, k čemu boje s fiktivním strašákem neomarxismu slouží. K delegitimizaci progresivních změn, jako je ochrana lidských práv, k démonizování sociální spravedlnosti, k zesměšňování těch, kteří stát chápou jako nástroj ke zlepšování životů lidí, a to včetně těch marginalizovaných.

Zamyšlení, jakým je toto, bývá zvykem končit odstavcem, který aspoň naznačí cestu z temného lesa ven. Zdůrazní sílu komunitního organizování a poctivé mravenčí práce na budování odolných struktur zdola. Teď je to čím dál těžší. Můžeme stokrát dokázat, že strašák neomarxismu neexistuje, ale konspirace na existenci svého předmětu nikdy nezávisely. Pokud se oligarchům a jim věrným politickým poskokům zrovna hodí, jejich peníze a vliv těžko překřičíme. Aspoň si ale na cestu do neradostné budoucnosti můžeme přibalit inspirativní knížku, jako je ta Woodsova.

13.6.2026 denikalarm.cz