Motoristé a ANO se snaží odlákat pozornost veřejnosti od skandálů Filipa Turka tím, že varují před Antifou. Tuto strategii známe z Maďarska i Spojených států a musíme ji odmítnout.

V uplynulých týdnech se toho v české politice stalo opravdu hodně, ale mě osobně asi nejvíce zasáhlo vyjádření Petra Macinky po setkání s Andrejem Babišem, kdy začal mluvit o Antifě jako o teroristické organizaci. A vzápětí po něm prakticky totéž zopakoval i Karel Havlíček. Oba dva tak začali pomalu probourávat to, co už se podařilo Viktoru Orbánovi v Maďarsku a Donaldu Trumpovi ve Spojených státech – snaží se vytlačit antifašistickou kritiku svých administrativ na samotnou hranici zákona a ideálně i za ni. V tuto chvíli bychom měli opravdu zpozornět, protože se může jednat o velmi nebezpečný vývoj.

    Boj o Filipa Turka je důležitou součástí zápasu o zachování antifašistických základů české společnosti a politiky.

Není podle mě náhoda, že Petr Macinka vytáhnul účast na jedné demonstraci s antifašistickou vlajkou na Ivana Bartoše právě ve chvíli, kdy jeho takzvaný nominant na ministra zahraničí čelí obviněním z rasistických, xenofobních a v některých případech až neonacistických výroků. Macinka chtěl samozřejmě především odvrátit pozornost k něčemu zcela jinému, což je standardní politická taktika v časech vyhrocených kulturních válek.

Bohužel se ale taky jedná o relativně úspěšnou strategii krajně pravicových sil v Evropě a Spojených státech, jak normalizovat ultrapravicové politiky, aktivisty a influencery. Přestože se bezpečnostní experti a expertky víceméně shodnou na tom, že Antifa jako organizace neexistuje a že v žádném případě nesplňuje podmínky zařazení mezi teroristické organizace, v posledních letech vidíme, že se krajně pravicoví a nacionalističtí politici pokoušejí Antifu – ať už tím myslí kohokoliv – kriminalizovat.

Stalo se tak ve Spojených státech, kde je zařazena na seznam domácích teroristických organizací, a totéž teď udělalo i Maďarsko. Nemyslím si, že sami tito politici skutečně věří tomu, že jim tento krok pomůže jakousi organizaci Antifa najít a zlikvidovat. Je to ale velmi účinný nástroj k potlačování politické opozice, kdy je možné označit v podstatě jakoukoliv antifašistickou aktivitu za terorismus a postihovat ji nebo ji minimálně skandalizovat. Zároveň se tím pokoušejí i znevěrohodnit antifašistickou kritiku krajně pravicových politiků a influencerů, protože se pak tato kritika může někomu jevit jako zaujatá, neoprávněná a extrémní.
Už nikdy více

Tato strategie je bohužel důsledkem širšího fenoménu, který pozorujeme v posledních letech. Tím fenoménem je rozpad poválečného antifašistického konsenzu. Antifašistickým konsenzem označujeme sdílené přesvědčení, že to, co se stalo ve třicátých a čtyřicátých letech v Německu, Itálii, Japonsku a řadě dalších zemí (včetně například fašistického režimu v Maďarsku), je naprosto opovrženíhodné a je potřeba proti takovým názorům a politikám aktivně bojovat všemi možnými způsoby, aby se tyto myšlenky už nikdy nevrátily zpět.

Jedině tehdy, když se tento poválečný antifašistický konsenzus podaří definitivně zničit, otevře se prostor pro krajně pravicové strany v Evropě a jinde a ony budou moci usilovat o získání politické moci. K tomuto scénáři se bohužel posouváme mílovými kroky a musíme si uvědomit, že boj o Filipa Turka je důležitou součástí tohoto zápasu o zachování antifašistických základů české společnosti a politiky.

Když se podíváme na aktivity nehierarchické a decentralizované sítě antifašistických aktivistů blíže, vždy se primárně jednalo o protestní hnutí proti krajní pravici, v němž se nacházela celá řada rozmanitých lidí – od anarchistů a levicových radikálů přes zastánce lidských práv a liberály až po seniory, kteří odmítali rasismus a xenofobii. Pokud mluvíme o násilných střetech antifašistů s neonacisty, na které asi vyjádření Macinky a Havlíčka naráží, jednalo se vždy především o věc subkultur.

V České republice se antifašisté organizovali v reakci na rostoucí násilí neonacistů, kteří měli v devadesátých a nultých letech na svědomí celou řadu vražd, zmrzačení a fyzických útoků na příslušníky minority, ale také na příslušníky anarchistické, punkové nebo skejťácké subkultury. Každý, kdo vyrůstal v devadesátých letech, si na tyto incidenty pamatuje a pamatuje si taky na to, že brutální násilí ze strany neonacistů se výrazně omezilo až poté, co antifašističtí aktivisté konfrontovali neonacisty přímo v ulicích a zastrašili je. Bez brutálního neonacistického násilí by pravděpodobně žádná militantní antifašistická aktivita nikdy nevznikla. Zatímco neonacisté útočili předsudečně na Romy, Vietnamce, queer lidi, anarchisty, skejťáky, punkáče a další, radikální antifašisté útočili vždy jen na neonacisty.

Odporný žhářský útok na romskou rodinu ve Vítkově byl zatím jeden z posledních extrémně vážných neonacistických incidentů a je symptomatické, že právě ten ve svém údajném příspěvku Filip Turek bagatelizuje a zesměšňuje. Antifa nikdy nebyla žádnou organizací, ale sebeorganizovaným úsilím některých komunit, jehož cílem bylo bránit se proti brutálnímu násilí ze strany neonacistů. Řada lidí byla zmrzačena, zabita, měla těžká ublížení na zdraví a tak dále. Pokud přistoupíme na rétoriku Petra Macinky, Karla Havlíčka, Donalda Trumpa nebo Viktora Orbána, pomáháme tím jen legitimizaci krajně pravicové rétoriky a politiky u nás.

Důležité je také zmínit, že fyzické útoky u nás mají dnes na svědomí jen neonacisté, nikoliv antifašisté. Viděli jsme to nedávno v šíleném útoku 30 neonacistů na pokojnou demonstraci proti fašismu a rasismu ve Frýdku-Místku, kde policie absolutně nezajistila bezpečnost lidí. A bohužel mě vůbec nepřekvapuje, že slova o Antifě jako teroristické organizaci tady opakují právě Petr Macinka a Karel Havlíček, jejichž strany zasedají v Evropském parlamentu ve frakci Patrioti pro Evropu. Právě tato frakce dnes přebírá úlohu určující politické síly za rehabilitaci krajní pravice v Evropské unii.

Pokud se Motoristé a ANO pravidelně setkávají s fašistickými politiky z Národního shromáždění Marine Le Pen, rakouských postnacistů z FPÖ, španělského VOXU a taky s Viktorem Orbánem, který se rozhodl antifašismus v Maďarsku kriminalizovat, není moc překvapivé, že papouškují jejich názory. S těmito politiky jsou totiž momentálně ve velmi úzkém kontaktu. Jejich útoky na údajnou organizaci Antifa tak nejsou anomálií, ale obecnějším trendem, který má zcela jasný politický cíl – rehabilitovat krajně pravicovou politiku v Evropě a postupně s ní ovládnout evropské instituce. Je na české společnosti, jak se k tomuto problému momentálně postaví a jestli řekne fašismu a neonacismu jasné ne, nebo zda opět otevře dvířka těm nejtemnějším politickým proudům v našich dějinách.

19.10.2025 denikalarm.cz