Když prezident Trump zahájil éru „imperialismu bez příkras“ americkým útokem na Venezuelu, který zcela očividně porušil řadu mezinárodněprávních principů, evropští lídři reagovali směsicí podlézavosti a absurdních eufemismů. Německý kancléř Merz například prohlásil, že „právní zhodnocení americké intervence je komplexní a je k němu potřeba detailní analýzy. Vůdčím rámcem zůstává mezinárodní právo.“ Což je pořád ještě ostřejší výrok než konstatování britského premiéra Starmera, že „věci ve Venezuele se hýbou rychle a je třeba zjistit fakta a hovořit se spojenci.“ Podobně reagovali představitelé dalších klíčových zemí EU. České ministerstvo zahraničí dokonce intervenci nepřímo obhajovalo, když prohlásilo, že přece USA „opakovaně… upozorňovaly na možnou eskalaci napětí.“ Ale tato nekonečná hra, kdy Evropané znovu a znovu odmítají vyjádřit nesouhlas s destruktivní politikou USA, musí už konečně přestat.

Prezidenta Trumpa vágní výroky, ani podbízivost nikdy o ničem nepřesvědčily, a nestane se tak ani tentokrát. Co si o přání Evropanů myslí, se ukázalo, když prohlásil, že zemi budou řídit USA, rozuměj on sám. Ale na tweetu českého ministerstva se přesto ukazuje jedna zajímavá věc. Prezident Trump nejen že prolamuje všechny hranice a mezinárodněpolitická tabu, ale svoje úmysly opakovaně předem zcela nepokrytě deklaruje. Dá se tak dobře odhadnout, o co prezident Trump opravdu stojí, a uchování globálního multilaterálního řádu, ani vzájemně výhodné spojenectví s Evropou to opravdu není.

Paralelně s útokem Spojené státy oznámily ukončení svého zapojení do šestašedesáti mezinárodních organizací a smluv. Ačkoliv je největší pozornost věnována odstoupení USA od Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, krok amerického prezidenta se týká fakticky všech aspektů globálního řádu, od otázek sociálních a ekonomických přes lidskoprávní až po globální ochranu zdraví a mezinárodní právo. Bylo by proto chybou venezuelskou intervenci chápat jenom jako návrat k intervencionismu šedesátých až osmdesátých let 20. století. Trumpova politika místo toho usiluje o destrukci celého systému. Americké vyvázání se v mnoha případech znamená, že postižená mezinárodní tělesa fakticky přestanou fungovat anebo svou činnost omezí na naprosté minimum.

Evropa jako problém pro USA

Venezuelská intervence tak v mnohém představuje praktický vzkaz: Starý systém je mrtev a nový systém už nepotřebuje ani sebechatrnější právní legitimizaci. Ačkoliv je nepravděpodobné, že existuje explicitní velmocenská dohoda mezi USA, Ruskem a Čínou (ohledně volné ruky ve Venezuele, na Ukrajině a na Tchaj-wanu), Trumpovo chování jí implicitně odpovídá. Nejnovější Trumpův výrok, že je zcela na prezidentu Si, co udělá s Tchaj-wanem, už situaci jenom dokresluje.

Evropané přitom stále ještě fungují v módu „damage control“ a doufají, že se jim podaří omezit americký izolacionismus a zajistit spolupráci s USA. To je obrovský omyl. Problém totiž spočívá v tom, že USA nenastoupily na izolacionistickou cestu. Opouštějí roli garanta globálního řádu, ale nestahují se z globální politiky. Spojené státy se ve skutečnosti nestahují ani z Evropy, právě naopak. V listopadu publikovaná Národní bezpečnostní strategie tak představuje aktivistickou politiku USA vůči Evropě jako málokterá předchozí. Ovšem tento aktivismus je zaměřen povýtce konfrontačně: Ani jediná evropská země není konkrétně označena za spojence; zmínky o evropských spojencích tak lze právem číst jako podporu protisystémových, krajně pravicových stran. Evropská unie se objevuje jenom jednou, a to v čistě negativním kontextu, jako aktér, který podkopává svobodu a jako „problém“, s nímž se Evropa musí vypořádat.

To, že nyní Evropu, a zejména Evropskou unii, nejúspěšnější projekt, který kdy kontinent uskutečnil, Trumpova administrativa vnímá antagonisticky, je tak zcela nepochybné. K nepřátelství přitom není třeba dvou, stačí, když své agresivní úmysly uplatňuje jedna strana. Čím dříve Evropa přestane simulovat transatlantické tango a čím dříve si uvědomí, že Trumpova Amerika už netančí, ale chystá se Evropu zničit, tím rychleji se dokáže se situací vyrovnat. Evropská komise si to uvědomuje a je technicky připravena kroky k posílení EU činit. Problém přetrvává na straně (některých) členských států, které vytvoření skutečně funkční rozhodovací struktury brání. Mezi tyto země nyní patří Česká republika. Ta sice, pomineme-li přestřelenou rétoriku, fakticky žádné zásadní kroky neblokuje (snad jen s výjimkou vztahů s Izraelem), ale už jen fakt, že se pasivně veze ve stínu radikálnější maďarské politiky, která v poslední době vetuje jeden návrh za druhým, situaci příliš nepomáhá.

USA ohrožují mír a prosperitu Evropy

Evropské váhání má dva zdroje, dva mýty, které je třeba zničit. První z nich je spenglerovský mýtus, že Evropa je v úpadku a Evropská unie před rozpadem, jak rád tvrdívá Viktor Orbán a nyní i americká bezpečnostní strategie. Ekonomická síla EU, počet jejích obyvatel, technologie a intelektuální potenciál i výdaje na obranu z ní činí jednu ze světových velmocí. Evropa má nejvyšší kvalitu života a zůstává mimořádně atraktivním regionem. Ano, EU dosahuje pomalejšího růstu než země s menším HDP a má řadu strukturálních deficitů. Ale její největší problém není slabost, nýbrž nejednota. Národní suverenita zde není řešením, ale klíčovým problémem.

Pokud jste neslyšeli jediný relevantní argument, proč by posilování suverenity (o němž tak básní výše zmíněná americká strategie) mělo být pro Evropu přínosné, je tomu tak proto, že žádný neexistuje. Na takřka všechny problémy, kterým Evropa čelí, existuje jedna odpověď – užší spolupráce: v oblasti bezpečnosti, zbrojních výdajů, ve výzkumu a vývoji, při vyrovnávání sociálních nerovností, při regulaci technologických gigantů a AI, v boji proti pandemiím i změně klimatu, a konečně i při obraně před nepřátelskými kroky mocností, jako jsou Rusko, Čína a USA. Dokonce i v otázce migrace je jediným smysluplným řešením regionální a nadregionální spolupráce, orbánovskému snění o plotech kolem každého domu navzdory.

Druhý mýtus, na kterém svou politiku staví i řada stran v našem regionu, je představa, že Donald Trump je přítelem evropských pravicových populistů. Ti doufají, že pokud přetvoří Evropu k Trumpovu obrazu, vyjde jim vstříc. To je ale zcela naivní. Kdykoliv došlo ke sporu mezi Trumpovými přáními a jeho údajnými evropskými přáteli, výsledek byl vždycky tentýž. Kupříkladu italská premiérka Giorgia Meloni, která se měla stát Trumpovou našeptávačkou, se nakonec stala pouze objektem jeho sexismu a ve výsledku nedosáhla fakticky ničeho, oč usilovala.

Je až komické, jak zmateně a rozporuplně na Trumpovy hrozby vůči Grónsku reagují nacionalisté z Dánské lidové strany, kteří by si s ním teoreticky měli po ideové stránce rozumět. Dokonce i Viktor Orbán, jehož Trump rád využívá na rozklížení EU, se žádnými konkrétními přínosy svého „přátelství“ s Trumpem chlubit nemůže. Půjčku, kterou by Orbán tak moc chtěl, aby ji mohl využít před klíčovými maďarskými volbami v dubnu 2026, mu americký prezident neposkytl. Ale i kdyby ji nakonec získal, konflikt mezi Trumpovými USA a Evropou, je systémový a příchod krajní pravice k moci na tom nic nezmění, obzvlášť v Trumpových očích.

Co s tím? Prvním krokem je otevřeně uznat, že Amerika není spojencem, a dokonce už ani rivalem. Trumpova Amerika je imperiální mocností, která reálně hrozí anexí části území členského státu EU, usiluje o zničení evropského integračního procesu a ohrožuje mír a prosperitu celého kontinentu. Amerika se stala největším nepřítelem Evropy a čím dříve si to politici, včetně těch českých, připustí, tím lépe. Čas ještě je. Mám ovšem temné podezření, že možná ani ve chvíli, kdy USA vojensky obsadí Grónsko, Evropa nedokáže zareagovat jinak než diplomatickými protesty. Před rokem 2022 si EU nedokázala představit strategickou reorientaci vůči Rusku. Nyní si nedokáže představit své fungování ve světě bez úzké spolupráce a – ano – závislosti na USA. Volba to je ale jednoduchá: Buď se o to pokusí, anebo bude čelit největší existenciální krizi od svého vzniku.

13.1.2026 denikalarm.cz