Iluzi o možnostech ovlivňovat politiku volební účastí už demaskují i liberální novináři. Řecká naděje na změnu je tak podle Filipa Šimečka zesměšňována již ve svém zárodku.

V posledním čísle Respektu jsme se v rámci článku Dluh a nerovnost mohli dozvědět, že „ekonomové se pod tlakem reality přestávají obávat levicových řešení“. Nahlas tím bylo řečeno to, co léta předtím pravicoví komentátoři jen provokativně naznačovali. Tedy – jen ať v řeckých či španělských volbách vyhraje radikální levice, stejně bude muset dělat pravicovou politiku. Pokud ne, trhy se budou zlobit. A nemluvme jen o Řecku či Španělsku.

Do globalizované ekonomiky jsme zapojeni všichni. Vzkaz, který jsme dostali, je tedy jasný. Volte si, koho chcete, ale když se to trhům nebude líbit, určí si pravidla hry samy.

Masmédia tento globalizovaný boj proti nejchudším doplňují ideologickou masáží. Setrvačně se opakují mantry o tom, že líní Řekové prostě nejsou schopni odpustit si kávičky, popíjení ouza a tučné sociální dávky a díky jejich nenažranosti na to doplatíme my všichni.

Dosaďme si místo Řeků Židy či Romy a analogie je dokonalá. MF DNES měla dokonce tolik drzosti, že v nadpisu článku uvedla „Řecká hrdost může potopit českou korunu“. Co je myšleno tou hrdostí? Padesátiprocentní nezaměstnanost mezi mladými? Nebo snad třetina občanů pod hranicí chudoby? Mají snad němečtí bankéři pocit, že řecké škrty nejsou důrazné?

Příznačný je i odkaz na stabilitu měny. Dost jasně je tím naznačeno, že chudoba a ekonomické otroctví evropské periferie je nezbytné pro blahobyt hrstky nejbohatších. Opět se ukazuje, že globální principy kapitalismu jsou jen kopiemi našich každodenních životů. Stagnující platy a neplnohodnotné smlouvy zaměstnanců versus rostoucí zisky vlastníků.

Dluh a válka
Otázkou je, jaký cíl elity svou štvanicí proti Řecku sledují. Jeden z nich je zcela evidentní – odradit občany jiných zemí, aby dali hlas antikapitalistickým stranám (španělští Podemos mají našlápnuto podobně jako řecká Syriza). Místo toho jsou pomocí rasismu a xenofobie vháněni do náruče krajní pravici, což je pro architekty ekonomické nesvobody naprosto optimální. Občan bohatšího státu zaměří svůj vztek na občana chudšího státu a skuteční strůjci krize zůstanou mimo oblast zájmu.

Antropolog David Graeber ve svém výzkumu připomíná, že dluh se v historii vždy po nějakém čase odpouštěl, neboť v opačném případě hrozilo povstání či válka. Neústupnost evropských finančních institucí je pochopitelná. Řekové již ve válce jsou. Zákopy se však nevedou mezi národními státy, ale mezi hladovějící a ekonomicky zotročenou chudinou a elitou, která na krizi a zadluženosti ještě více vydělává. Nyní je na nás, zda pochopíme, na které straně barikády sami stojíme.

3.2.2015 denikreferendum.cz