V této zprávě jsou tři záchrany. V jedné jsme vzali 20, ve druhé 5 a ve třetí 18 slepic. Ve dvou akcích jsme měli novou záchranářku. Požádal jsem ji, aby napsala pár vět. (MK)

Po kliknutí na fotografii vstoupíš do galerie.

Poprvé a podruhé (Anonym)

Byla noc, já stála uprostřed polí zabalená do několika vrstev oblečení a teprve mi docházelo co tam dělám. Všechno jakoby se zastavilo, vnímala jsem jen hlasitost ledu křupajícího pod mýma nohama, obloha byla plná hvězd a zatímco jsem je pozorovala, do očí mi padal sníh.

Stála jsem na hlídce přímo u místa, kterým se Michal s Lukášem dostali dovnitř. Chvíli po vniknutí do areálu druhá hlídka zahlásila, že jde hlídač a všichni se mají stáhnout. Sotva se oba dostali ven, odnikud se vynořilo silné světlo a přísahala bych, že jím svítil přímo na nás. Kluci se stahovali dál a já se jich držela.

Když jsme se vrátili k objektu, nikdo nevěděl, kde hlídač je, ale Michal s Lukášem šli dovnitř. Vypadali odhodlaně, když se dostávali do jedné z několika nepředstavitelně velkých hal. Já jsem ležela ve sněhu a bála se za všechny. Celou dobu bylo děsivé ticho, které občas narušily velké větráky, co do hal vhánějí vzduch. Po chvíli mi Michal podával tašku. Dokud jsem ji nedržela v ruce a necítila její tíhu, nedošlo mi, že už je plná, ti tvorečkové uvnitř ani nepípli. Opatrně jsem ji položila k sobě a doufala, že jsou v pořádku.

Všichni už byli venku, když hlídka hlásila, že u objektu zastavilo auto a Michal mi říkal, ať se nehýbu. V nepřirozených pózách, ve kterých jsme zamrzli, jsme sledovali auto, které zastavilo kousek od nás. Měla jsem u sebe slepičky a bála se. Poprvé za celý večer jsem přestala myslet na všechny možné i nemožné zvraty, následky a cítila strach a zodpovědnost jen za ta zvířata, jejichž život závisel na našem úspěšném odchodu.

Když jsme se všichni sešli v našem autě, nedokázala jsem odhadnout, jak se kdo cítil. Pro mě bylo těžký celou akci zpracovat, další hlídkaři vypadali spokojeně. To Lukáš s Michalem ten večer hleděli do očí obětem, které nemohli vzít s sebou. Nevím, jestli se z toho ještě dokážou radovat, člověku musí bezmoc trhat srdce.

Zastavili jsme a poprvé jsem měla možnost si je prohlédnout. Bylo jich pět. Michal vyndal první a dal mi jí do náručí… smrděla, byla špinavá a měla kluzké peří. Nechápala kde je, ale necítila potřebu se bránit. Možná jen neměla sílu. Držela jsem ji, mluvila na ní a ona si položila hlavu na moje rameno. Byla nádherná….. a já si moc přála, aby to věděla.

Před sedmi lety jsem poprvé otevřela oči a přestala jíst maso. Když jsem otevřela oči podruhé, přešla jsem z vegetariánství na veganství. Po čase jsem se stala zapálenou aktivistkou bojující za práva zvířat. Myslela jsem si, že je to špička ledovce a že je to způsob, jakým můžu zachránit svět. Až teď, když své oči doopravdy otevírám, dochází mi, že jde především o to otevřít srdce a bojovat za svobodu.

……………………………

O týden později jsme se tam vrátili. Hvězdy, co by lidem připomínaly jejich malost nebyly tu noc vidět a led se přeměnil v bahno. Vedeni smradem z hal bychom tam asi došli i poslepu.

Čekali jsme u kraje pole až hlídač udělá pravidelnou obchůzku po objektu. A čekali jsme dlouho. Michal si ke mně sedl a říkal, ať si zkusím představit tu bolest, která se odehrává za zdmi těch několika obřích hal. Chvíli jsme seděli a představovali si to.

Hlídač pořád nešel, tak jsme šli my. Zatímco Lukáš otevíral dveře jedné z hal, připravovala jsem se na to, co uvidím. Vešla jsem s Michalem dovnitř, svítilo tam červené světlo, kolem bylo nějaké nářadí, nikde žádné slepice a před námi další dveře. A za nimi ještě jedny. Nevěděla jsem ani to, že je vstup do haly nějak členěný a došlo mi, že asi nevím vůbec nic. Bylo to strašně cizí, ale nesnažila jsem se nic analyzovat a prostě šla.

Už si nepamatuju, o kolik byl smrad uvnitř intenzivnější než venku, jestli tam byla zima nebo teplo. Pamatuju si jen, jakým způsobem se na nás všechny slepičky dívaly. Na krátkou chvíli jsem snad i dokázala pojmout část té bolesti, kterou měly v očích. Stála jsem tam vyděšená z myšlenky, že s tímhle nic nezmůžu. Hala byla nekonečná a tmavá a to je všechno, co její nedobrovolní obyvatelé kdy budou mít.

Ten večer odvedli všichni dobrou práci a tohle místo opustilo dalších 18 krásných bytostí.

25.1.2019 michalkolesar.net