Recenze knihy s podtitulem Punk a hardcore v Československu před rokem 1989 může u mnoha čtenářů vyvolat ironický úsměv doplněný uštěpačnou poznámkou o tom, že je jen dalším potvrzením propojenosti punkové subkultury s anarchistickým hnutím. Na věc se ale dá pohlížet z jiného hlediska: anarchisté často a rádi hovoří o "nezávislé kultuře," která by neměla být pouze nekomerční alternativou k mainstreemové mozky vymývající zábavě, ale také kulturní základnou anarchistického hnutí a tedy skutečnou kontrakulturou.

Recenze knihy s podtitulem Punk a hardcore v Československu před rokem 1989 může u mnoha čtenářů vyvolat ironický úsměv doplněný uštěpačnou poznámkou o tom, že je jen dalším potvrzením propojenosti punkové subkultury s anarchistickým hnutím. Na věc se ale dá pohlížet z jiného hlediska: anarchisté často a rádi hovoří o "nezávislé kultuře," která by neměla být pouze nekomerční alternativou k mainstreemové mozky vymývající zábavě, ale také kulturní základnou anarchistického hnutí a tedy skutečnou kontrakulturou.

Obsah tohoto pojmu je však často dosti nejasný. A ačkoliv by mnoho anarchistů jistě dokázalo dlouhou chvíli mluvit o tom, na jakých principech by taková kultura měla být postavena, faktem zůstává, že součástí anarchistického hnutí zatím není.

Punk a hardcore tvořily a tvoří svou vlastní kulturu, která se nedotýká jen hudby, ale i mnoha dalších oblastí života: módy a oblékání, jiných druhů umění (poezie, divadlo, film), politiky v širším i užším významu slova, jakožto i celého komplexního životního stylu. Z existujících svébytných kultur má k anarchistickému pojetí kontrakultury z mnoha úhlů pohledu asi nejblíže a je také faktem, že v určitých historických etapách a na určitých místech (např. Anglie 80. let) je historie těchto dvou hnutí těsně propojena. Jistě stojí za to podívat se, co nám k tomu tato kniha řekne.

V rámci okrajových forem kultury vede tenká dělící linie mezi subkulturou a kontrakulturou. Rozlišujícím faktorem je, zda se ona kultura programově snaží nejen vymezit proti stávajícímu systému (o což jde ve většině subkultur), ale i pokládat základy budoucí svobodné společnosti.

V zemi svého původu, tedy Anglii, vznikl punk jako sociální hnutí mládeže. K nám byl, jak dokládají v knize citovaná svědectví mnoha postav, jenž stály u zrodu jeho československé podoby, přenesen především napodobováním stylu oblečení "punkových" modelů z německého časopisu Bravo a později napodobováním hudebního stylu z do Československa propašovaných desek.

Být "punkáčem" v dobách hluboké totality nebyl žádný med. Spíše pravidlem než výjimkou byly hlavně v jeho počátcích zátahy SNB na koncerty, které tak končily někde uprostřed vystoupení první kapely, pokud vůbec začaly. Zásahy byly často spojené se stříháním "kohoutů" a kradením ozdob typu náušnice, odznaky atd. I přes to se punk rozvíjel a sílil.

Přes rozšířený mýtus se však "punkové hnutí," tedy v kontextu této knihy a recenze myšleno punkové kapely, nějak zvlášť nevyhraňovaly proti bolševickému režimu. Hnutí bylo vnitřně rozdělená a jeho nikoliv nevýznamná část jen chtěla "aby punk (hudba i hnutí) byl jednou právoplatný v naší společnosti jako třeba disco nebo heavy metal, aby punk rock mohl být natáčen na LP desky, jako třeba pop music, rock atd." (Petr Hošek, leadr kapely Plexis)

V anotaci knihy to autor shrnuje následovně: "Není pochyb o tom, že kdyby kapely, o kterých je v této knize řeč, hrály dnes, skončila by řada z nich ve spárech hudebního byznysu. Některé z nich by možná už s principu odmítly, ale vtip byl právě v tom, že tuhle volbu jste u nás tehdy neměli." Jinak než subkulturností velké části punkové scény a v podstatě nezaviněné "kontrakulturnosti" více méně z nouze nelze vysvětlit, že mnoho punkových souborů se objevilo na Socialistickým svazem mládeže (SSM) pořádané oficiální přehlídce Rockfest, konané - v Paláci kultury v Praze (!!!).

Jejich cílem zjevně nebylo revoltovat nebo stavět se proti bolševickému či jinému útlaku. Chtěli pouze hrát, čím víc lidí, tím lépe. Těžko dnes jejich počínání zpětně soudit, nesporných faktem je, že tyto oficiální přehlídky pořádala ta samá moc, která ilegální (tedy téměř všechny ostatní) koncerty tvrdě potlačovala. Své vystupování na těchto oslavách režimu pak kapely zpětně bránily podivnými poukazy na apolitičnost svých vystoupení: "Hrajeme pro lidi a ne pro SSM. Nikdo po nás nechtěl nic, než abychom přišli a hráli - žádný ústupky, režie vystupování nebo něco takovýho." (Golda, člen kapely Znouzectnost)

V knize ale samozřejmě najdeme i popisy povedených akcí ilegálních. Z nich asi nejslavnější je několik ročníků punkového parníku, kdy kapely vystupovaly na lodi plující po Vltavě - tedy na "území nikoho, kam fízlové nemohli," a také ilegální a policií nezmařený koncert holandské anarchistické punkové kapely The EX.

Autor Kytar se nevyhýbal ani velice kontroverznímu tématu, a to (diplomaticky řečeno) koketérii části punkových kapel s rasismem na konci devadesátých let. Nemálo bývalých punkáčů dokonce zakládalo první fašistické hudební spolky, které udělaly nemálo propagační práce pro popularizaci neonacistického hnutí a i ortodoxní punkové působící v tomto stylu dodnes tehdy prohlašovali, že "nejlepší heslo je: Dobrej cikán - mrtvej cikán." ( R. Šantrůček, Šanov 1). Tam, kde se autor pouští do pokusu o analýzu tohoto jevu podle mého názoru dosti kulhá, nicméně bez pokusu toto svinstvo nějak obhajovat.

***

Kniha může být pro čtenáře neholdující tomuto stylu hudby zajímavá věrohodným popisem reality předrevolučního punku a nadšení, s jakým jeho příznivci vzdorovali represím režimu, pořádali ilegální koncerty a podle propašovaných časopisů Bravo napodobovali západní modely v oblékání. I když místy trošku nudí výčtem jmen, které působily či se na krátkou dobu mihnuly v tom kterém spolku, je stále čtivá a zajímavá jako sonda do okrajové podzemní (kontra?)kultury během bolševického režimu.

Kromě hlavní části, věnující se detailnějším popisům historie téměř dvou desítek souborů, nechybí ani stručný přehled podle krajů, obsáhlá anketa, ve které na otázky na "punkrock před rokem 1989 a punkrock dnes" odpovídá množství lidí, kteří se v předrevolučních punkových kapelách velice aktivně pohybovali, kapitoly věnované nahrávkám a punkovému tisku a dvoustránka Zpátky do budoucnosti o represích proti punkovému hnutí dnes. Vše doplněno množstvím dobových fotografií.

Celá kniha je, jak nám anonymní autor v závěrečném doslovu Návod k použití zdůrazňuje, vydána a distribuována "na bázi předrevolučního samizdatu," tedy stejným způsobem jako většina literatury vydávaná současným anarchistickým hnutím. Nehledejte ji tedy v běžných knihkupectvích, ale u alternativních distributorů a v obchodech s deskami. A ještě cena: Mě jejích 320 stran stálo 170,-.