Report z diskuse o otázce pasivity lidí v dnešní době tváří v tvář problémům, které jsou kolem nás.

19. dubna 2011 se v Plzni konal další večer z pravidelného cyklu promítání, která bývají zpravidla doplňována diskusí a přednáškami. Tento večer byl poněkud odlišný, jelikož na jeho programu nebylo ani promítání ani přednáška, ale jen a pouze diskuse.

Začátek patřil již tradičně vystoupení básníka Mirka Dušína, který představil své nejnovější verše. Poté si vzal úvodní slovo jeden z pořadatelů s vtipnou poznámkou, která zazněla před zahájením večera, že „dnes se sešli ti aktivní, aby pomluvili ty pasivní“. Poté svým způsobem zopakoval, co je cílem diskuse. Než se snažit jeho krátký projev rekonstruovat, použijme text, který se objevil na pozvánce:

„Je evidentní, že se nacházíme v krizi. Avšak proč lidé mlčí a dále jen tiše přijímají hrozby, které přicházejí? Často slýcháme otázku, zda je oprávněné se bouřit. My se naopak ptáme: „Je oprávněné se nebouřit?“ Na místo vzpoury vůči společnosti směřující ke své záhubě, vidíme dnes jen poslušnou přizpůsobivost. Jak je to možné? (...) Nechceme razit nějaký ideologický diskurz, nýbrž jen vyslechnout a přispět k diskusi. Věříme, že je třeba se k otázce pasivity společně vyjádřit. (...) Chceme se společně i přes vzájemnou názorovou různost a s respektem zamyslet nad problémem přizpůsobivosti a poslušnosti. Domníváme se totiž, že je velmi nebezpečné, mlčky kráčet vstříc ekologickým katastrofám, válkám vedeným z ekonomických motivů, nadvládě konzumu nad životem člověka, diktatuře trhu, nárůstu společenské nesouměřitelnosti, chudoby a nejistoty, fašizaci společnosti a jiným nebezpečím.“

Jak ještě uvedl předřečník, tato debata navazuje na již zmíněné předešlé přednášky a promítání, které se zaměřovaly na konkrétní problémy ve světě: závislost na ropě, utrpení zvířat, vykořisťování pracujících a hlad. V průběhu večera na diskusi, jíž se účastnilo 16 lidí různého věku – od vysokoškoláků po důchodce, zaznělo hodně zajímavých postřehů, pocitů, otázek a odpovědí. Uveďme alespoň některé, jež se nám podařilo zaznamenat.

Příčiny pasivity

Příčina pasivity je v přijetí rezignovaného životního postoje, jenž říká „tak to bylo, je a bude“. Velmi podobné je přesvědčení, které deklarovala kdysi Margaret Thatcherová, že neexistují alternativy. Lidé, kteří konformně takové postoje přijímají, se nebudou aktivně podílet na zpochybnění statusu quo, i kdyby si sebevíce uvědomovali jeho nedostatky a stinné stránky.

K pasivitě nás vychovává systém parlamentní demokracie a tento stav vyhovuje především politickým stranám a elitám. Při volbách volíme zástupce, které ani neznáme, které nezajímá, co my skutečně chceme a potřebujeme, které nemáme možnost odvolat. Nejpodstatnější však vzhledem k tématu této debaty je, že se v systému parlamentní demokracie vzdáváme nejen své moci a svobody, ale především své odpovědnosti a zní plynoucí vlastní aktivity. Proto lze tvrdit, že parlamentní demokracie vede k pasivitě.

Pasivita může být dána i sobectvím. „Ještě se mě to úplně netýká, tak proč by mě to mělo zajímat“. Ze sobectví a „hledění si svého“ pak pramení naprostý nedostatek solidarity. Systémově je člověk v tomto postoji kapitalismem podporován. Pro ten je důležité lidi co nejvíce atomizovat a izolovat, a to hned z několika důvodů. Jsou pak lepšími konzumenty, jelikož to, co mohli zakoupit a používat společně s někým jiným, kupuje individuálně každý sám. Proces individualizace navíc vede k vytěsňování jakékoliv mezilidské solidarity, která je nejdůležitější zbraní neprivilegovaných vůči mocným.

Je třeba rozlišovat mezi pasivitou a nezájmem. Je rozdíl mezi tím, když někdo problémy vidí, uvědomuje si je, ale nic s tím nedělá (ať už z jakéhokoliv důvodu – nevíra v nápravu, pohodlnost, strach...), a tím, když někdo mnohé problémy ani vidět nechce, vůbec ho nezajímají a ani nechápe, proč by ho zajímat měli. Problém u nezájmu je především ten, že v takovém případě není vůbec na čem stavět a těžko lze takové lidi nějak oslovit. Kde není vědomí problému, tam těžko hledat možnost či alespoň naději nějakého aktivního přístupu.

Svou roli na tom, že si mnozí lidé některé problémy nepřipouští nebo je nevidí, může hrát také systematické zastírání těchto problémů. Sociálně slabí jsou přesouváni do „ghett“, bezdomovci jsou vyháněni z veřejných prostranství a v Praze je pro ně dokonce naplánován jakýsi koncentrační tábor za městem. Všudypřítomné reklamy s usměvavými tvářemi budí dojem spokojeného života.

Na druhou stranu zazněl názor, že někteří jedinci si mohou při neustálém sledování zpráv o neštěstích a katastrofách v různých koutech světa vypěstovat jakousi citovou rezistenci vůči těmto informacím a de facto je ignorovat.

Pasivita také může být dána únavou, pocitem vyždímanosti po příchodu z práce, otrávením a znechucením z politiků. Lidem tak potom chybí chuť a energie. Podobně může za pasivitou stát strach, který s sebou přináší narůstající nejistota, která pramení především ze zadlužení lidí, na němž vydělávají banky. To vede k podřízení a poslušnosti člověka.

Příčinou pasivity také může být zastínění problémů šoubyznysem. Zábava pak hraje podobnou roli jako drogy, jelikož se stává dočasným únikem jak před vlastními problémy, tak před problémy obecnějšího charakteru. Přináší vzrušení, odpoutání se od všednosti, virtuální realitu, zapomnění.

Co s tím?

Tolik asi k hlavnímu tématu diskuse ohledně příčin pasivity. Další debata se zaměřila krátce na otázku svobod a srovnávání některých aspektů minulého a současného režimu, a následně na otázku, jak se pasivitě postavit.

Je třeba rozlišovat svobodu ideologickou a ekonomickou. Při absenci politické svobody se člověk může obrnit, hledět si svého a žít si de facto nerušeně svůj život. Při absenci svobody ekonomické, která se projevuje především existenční nejistotou, toto není možné, jelikož člověku hrozí „chcípnutí hlady“. To je asi jeden z podstatných rozdílů předešlého a nynějšího režimu. Mezi diskutujícími se ukázal rozpor ve vnímání důležitosti zmíněných nesvobod, což bylo svým způsobem důkazem, jak bylo následně zformulováno, že toto chápání je individuální a z části ovlivněné věkem, kdy pro mladé lidi je důležitější politická svoboda, kdežto ti starší, kteří se starají o rodinu či musí řešit zajištění na stáří, upřednostňují tu ekonomickou.

Jelikož složení diskutujících bylo věkově velmi pestré, promítlo se to i v debatě. Byl položen důraz na rozdíl mezi vzděláním a poznáním. Jeden z přítomných důchodců poznamenal, že skutečné poznání přichází až s pozdním věkem, načež mu bylo oponováno, že je to sice možné, ale je to de fakto k ničemu, když s takovým poznáním už nemá jak naložit. Řešením by bylo předávat zkušenosti a životní poznatky dál. Je však podstatné, jakým způsobem. Rozhodně by neměl mít podobu utvrzující pasivitu („Nemá to cenu. My to zkoušeli. Nic se nezměnilo.“), nýbrž naopak (např. „My jsme to zkoušeli po dobrém a ničeho jsme nedosáhli. Tudy cesta nevede. Musíte na to jinak.“).

Současný systém je nastaven tak, že sice dává politické svobody, jako je svoboda projevu, ukazuje se však, že právě ta je sama o sobě člověku k ničemu. Ten může říkat v podstatě cokoliv, hudrovat, nadávat, remcat, nikdo ho však neposlouchá. Narazí ovšem v okamžiku, kdy vedle mluvení začne i něco dělat – něco, co by mohlo šéfy a elity bolet. V Praze mohou demonstrovat desetitisíce odborářů a politikům i šéfům jsou k smíchu a ani se tím netají. Jak by ale asi reagovali na časovaně neomezenou generální stávku?

Předně je důležité postavit se konformitě myšlení, která vede k zotročení. Je nutné nabourat představu o neměnnosti statusu quo a nechat růst přesvědčení, že „jiný svět je možný“. S tím souvisí i otázka nastavení hodnot. V praxi to znamená postavit se současné mnohonásobně silnější ideologické propagandě, která se sice tváří neideologicky, o to však je její dopad intenzivnější. Je třeba začít si brát zpět privatizující se veřejný prostor. Je třeba dávat příklad, jak svými osobními postoji, tak zprostředkováním zkušeností odjinud (např. obsazování továren během krize v Argentině). Je třeba mluvit s lidmi v zaměstnání a ve školách a snažit se rozvíjet komunity, které skomírají pod tlakem procesu individualizace a izolace. Je třeba probudit ducha solidarity.

Závěrem

Rozhodně se nám nepodařilo uvést všechny myšlenky, které ten večer zazněly. Navíc po oficiálním ukončení debata ještě pokračovala představováním konkrétnějších vizí, mimo jiné i té anarchistické. V tomto ohledu jistě stojí za zmínku, jak může nějaké konkrétní označení souboru myšlenek vést k nedorozumění, i když nad jejich obsahem panuje z velké části shoda.

Dá se tvrdit, že diskuse se povedla, a to i na vzdory tomu, že šlo o první takový pokus, kdy nebyla uvedena žádnou přednáškou ani promítáním. Diskutující z velké části dodržovali předem stanovená pravidla a prostor k vyjádření dostali naprosto všichni přítomní.

Jestliže budete mít zájem účastnit se některého z dalších pokračování plzeňských večerů promítání a následných diskusí, sledujte rubriku „akcie“ a webu csaf.cz.