Stručné představení života a díla známého anarchistického ilustrátora doplněné o rozhovor s ním.

Jako upoutávku na nový svazek komiksové edice Nakladatelství Československé anarchistické federace přinášíme stručné představení autora práce Class War Comix, známého anarchistického ilustrátora Clifforda Harpera. Pro jeho lepší poznání doplňujeme také rozhovor, který vyšel v říjnu 2007 na webových stránkách Last Hour.

Clifford Harper je ilustrátor a anarchistický aktivista. Narodil se 13. července 1949 v Chiswicku, v dělnické čtvrti v západním Londýně. Jeho otec byl listonošem a matka kuchařkou. Poté, co byl ve třinácti vyloučen ze školy a o rok později s dvouletou podmínkou, dělal celou řadu „podřadných prací“ a v roce 1967 odešel. Následně žil v komuně v Cumberlandu a v roce 1969 zakládal komunu na ostrově Eel Pie na řece Temži poblíž Richmondu v Surrey. V roce 1971 se zapojil do All London Squatters a squatoval v Camdenu v severním Londýně, pak v Stepney Green ve východním Londýně a v Peckhamu v jihovýchodním Londýně. Při tom všem byl velmi aktivní v anarchistických kruzích. V roce 1978 se usadil v Camberwellu, kde žije dodnes.

Počátkem roku 2006 prodělal Clifford Harper infarkt a v roce 2008 byl diagnostikován jako diabetik. V současnosti píše a ilustruje zcela novou verzi své knihy Anarchy: A Graphic Guide, která by měla vyjít v roce 2011 u PM Press. Ačkoli trpí špatným zdravotním stavem, pracuje Harper nadále jako ilustrátor.

Počínaje začátkem 70. let stal se plodným ilustrátorem pro mnohé anarchistické, radikální, alternativní i mainstreamové publikace, organizace, skupiny a jednotlivce, včetně Freedom Press, Respect for Animals, Black Flag, Anarchy Comix, Industrial Worker, New Scientist, Oxford University Press, London Anarchist Bookfair, The Sunday Times Magazine, Catholic Worker, The Financial Times, Yale University Press, The Daily Telegraph, The Independent, Elephant Editions, New Musical Express, The Times, BBC Worldwide, Stop the War Coalition a mnoha a mnoha dalších. V roce 1992 vyhrál cenu W H Smith Illustration Award a v roce 2002 získal za nejlepší ilustraci cenu Trade Union Press and PR Award.

Styl Harperových raných kreseb skvěle ilustruje série plakátů utopických „vizí“ pro antologii časopisu Undercurrents z roku 1974 nazvanou Radical Technology. Jednalo se o velmi detailní a podrobné ilustrace s výjevy porevoluční samosprávy, autonomie a alternativní technologie v městském a venkovském prostředí, které se staly téměř součástí každé kuchyňské zdi jakékoliv radikální komuny, squatu nebo garsonky v průběhu 70. let 20. století. O těchto plakátech Harper napsal: „Kupodivu byly zvláště populární ve Španělsku po smrti Franca – liberalizace, která následovala, byla šťastná, ale opožděná událost. Myslím, že důvodem jejich úspěchu je skutečnost, že ačkoli jsou to utopické obrazy, zobrazují existenci, která je okamžitě dostupná – vše, co by to vyžadovalo, je jen zabrání několika prázdných budov a zbourání několika nesmyslných zdí…“

knihaSilně ovlivněn jmény jako George Grosz, Félix Vallotton, Fernand Léger, Eric Gill a ze všeho nejvíce výpravnými dřevoryty od Franse Masereela vyvinul se v 80. letech Harperův styl v odvážnější, expresionistický směr s dřevoryty, které připomínají i mnoho z jeho pozdnějších prací, ačkoliv už převážně pracuje s perem a inkoustem a akvarelem.

V roce 1987 byla vydána u Camden Press publikace Anarchy: A Graphic Guide, kterou Harper napsal a ilustroval: „Jako všechny opravdu dobré myšlenky je Anarchie náramně prostá, když už jsme u toho – lidské bytosti se mají nejlépe, když žijí bez autority a rozhodují si své věci mezi sebou raději, než aby byly komandovány. Právě to znamená „Anarchie“ - bez vlády.“ Tato Harperova kniha se stala uceleným a velmi oblíbeným úvodem k tématu, kombinuje pečlivý a všeobecný přehled o anarchismu s jeho výraznými ilustracemi.

V Anglii je Harper předním radikálním ilustrátorem a zůstává i nadále stoprocentně věrným a angažovaným anarchistickým aktivistou. Podílí se na organizaci výročních britských anarchistických knižních veletrhů, v roce 2005 předělal design novin Freedom, pracuje na knihách, brožurách, plakátech, knižních obalech, pohlednicích a kresbách na podporu anarchistů po celém světě. Kresby od Clifforda Harpera byly použity a přebrány anarchisty i dalšími v každé zemi na světě. Vydal knihu anarchistických poštovních známek For after the Revolution a vytvořil svůj vlastní malý nakladatelský projekt Agraphia Press. Udělal velký kus práce pro odborové hnutí ve Velké Británii a jeho práce se objevují každý týden v britském listu The Guardian. Kniha vybraných ilustrací od Harpera tyto noviny byla vydávána u Agraphia Press v roce 2003 a ve stejném roce se konala v galerii Newsroom v Londýně výstava jeho prací Graphic Anarchy.

Zdroj: wikipedia

art

Rozhovor

Nedávno jste měl opravdu vážné zdravotní problémy - jsem rád, že zase fungujete. Mělo to na vás nějaký vliv, co se týče postojů a umělecké práce? Někdy to lidé vnímají jako „nalezení Boha“.

Díky. Účinky jsou velice jednoduché. S některými léky je obtížné být „kreativní“, docela dost zpomalují a otupují mysl a způsobují únavu. A čas od času si procházím chvílemi neskutečné bolesti, které přebijí vše ostatní. To tedy znamená, že pracuji méně, a tak i méně vydělávám, takže jsem nemocný a chudý. Nic záviděníhodného. Někdy mě představa možnosti náhlého úmrtí rozčiluje a dost se obávám, že nedokončím některé důležité věci. Ale můj anarchismus je stále stejný. Pokud jde o „boha“, nic takového neexistuje. Je to jen ošklivý příběh šířený podvodníky. Dejte na má slova.

Jak jste se dostal k zájmu o anarchii?

Myslím, že ona se začala zajímat o mě. Poprvé jsem to slovo slyšel v roce 1963, když mi bylo 14. Propadl jsem drogám a na nic se neohlížel, byl jsem trochu rebel a potížista, pokud se pamatuji. Ve 13 jsem byl vyloučen, o rok později znovu podmínečně. Moje máma mi důkladně vštěpovala nedůvěru k současnému zřízení a jeho „hodnotám“. Jako teenager z dělnické třídy počátku 60. let jsem pohlížel na měšťácký svět jako na něco, co prostě musí zmizet (a stále pohlížím), a anarchie že je jediná a přirozená alternativa.

Proč jste se dal na uměleckou tvorbu? Myslíte, že je pro myšlenky důležité, aby byly prezentovány graficky?

Co také jiného? U naprosté většiny lidstva byly obrazy vždy způsobem komunikace a uchopením myšlenky, kromě řeči a zpěvu. Historicky jen hrstka lidí umí číst a psát, ale spisovatelé a jejich slova dominují. Neumíte-li číst či psát, jste podřadný. To je jen další měšťácký svinec. Obrázky může dělat každý.

art

Jste umělec-samouk, myslíte si, že to bylo důležité pro to, jak se vyvinul váš styl?

Nemám styl. Používám mnoho různých stylů, podle toho, který se hodí nejlépe na věc, co kreslím, nebo na místo, kde to bude publikováno, nebo podle toho, o co jsem byl požádán, abych udělal. S tím „samoukem“, nevím jak to opravdu je, nebo jestli je to důležité. Myslím, že každý je „samouk“, cokoli dělá, ale my jsme se „naučili“, že samouka, praxe a zkušenost jsou méně než to, co nás „naučili“. Jestli chápete, co tím míním. Je to jen další způsob, abychom nás a naše schopnosti brali jako méněcenné. Možná to, že jsem „samouk“, udržuje mou mysl otevřenou. Proces přípravy co a jak kreslit vyžaduje, abych se rozhlédl kolem a měl oči otevřené.

Pokud byste mohl, chtěl byste do umělecké školy, nebo je pro vás vzdělání získané praxí mnohem užitečnější?

Mohl jsem jít na uměleckou školu, ale v roce '68 bylo mnohem více zajímavých věcí na práci – ale žádná z nich ve škole. Kromě toho, když jsem byl školák, trávil jsem většinu svého času ulejváním, nemohl jsem školu vystát. Byla jak vězením, tak absolutní ztrátou mého času, takže myšlenka absolvovat další kolo šprtání by byla špatný vtip. Všichni studenti, co jsem potkal, vypadli. Byl jsem učeň v tiskárně a pak v designovém studiu, na těchhle místech jsem získal vynikající znalost materiálů a postupů.

Je možné uživit se uměním, nebo jsou chvíle, kdy je to boj? Pracoval jste vždy především jako umělec, nebo jste musel vzít i jinou práci?

Ano, je to jediný způsob, jak si vydělávám na živobytí, stejně jako jediná schopnost, co mám. Mimochodem, nedělám „umění“. Nejsem „umělec“, jsem ilustrátor, řemeslník. Je to vždycky boj, nevydělávám moc peněz, nejsou u mě na prvním místě, ale když nejsou, neumožňuje to dělat jiné věci, které mě zajímají mnohem víc.

Bylo někdy to, že jste anarchista - a hlasitý obhájce anarchie - překážkou, pokud jde o získávání práce či možnost umístit své práce?

Rozhodně ne. Lidé, pro které pracuji, především editoři a grafici, jsou docela nakloněni anarchistickým myšlenkám (jako spousta lidí), takže nikdy nebyl problém. Hádám, že jsou chvíle, kdy někdo nechce být spojován s anarchistou. To je podle mě v pořádku. Moje práce se objevují po celou dobu a na stovkách tisíc stránek.

art

Mnoho, ne-li většina, lidí uvnitř anarchistického/antiautoritářského hnutí jsou buď nedůvěřiví nebo nepřátelští k mainstreamovým médiím. Jak to vidíte vy?

Myslím, že mají pravdu. Souhlasím s nimi. Všichni anarchisté, které jsem potkal a kteří pracují v „médiích“, to cítí stejně.

Chtěl byste raději pracovat jen pro radikální publikace a projekty, nebo vás spíš těší produkovat na zakázku umění pro široké publikum?

V posledních 40 letech jsem pracoval pro většinu anarchistických publikací. Také jsem dělal pro všechny celostátní noviny, s výjimkou Mirror a Sun – nevyužívají ilustrace. Možnost kreslit pro velké množství lidí - no, to odpovídá samo za sebe, nemyslíte?

Většina vašich prací je černobílá. Co se vám na tom líbí? Nebo je to proto, že život je černobílý?

To je pěkná otázka. Je to černobílé, nebo BW, jak říkáme v branži, protože to je to, co jsem se naučil dělat jako první, takže jsem se na tom tak trochu zasekl. Ale jak jsem studoval práci dřívějších anarchistických ilustrátorů, jako jsou Frans Masereel nebo Felix Valloton, kteří také dělali BW obrázky, zapekl jsem se na otázce omezení - řetězů, které nás svazují. Je to komplikované, ale jeden z aspektů toho je podobný otázce bohatství. Hodně z umění, které se dnes objevuje, je silně spjato s bohatstvím, nejen v obvyklém vztahu, že bohatý platí za umělcovu lačnost - ale práce sama o sobě je okázalá a arogantní, umělci válcují pocity a srdce lidí. K čemu? Pro své umění. Vyždímat z toho. U BW obrázků tomu tak není. Je to tak nějak chudé. A to se mi líbí. Když jsem byl o hodně mladší, viděl jsem spoustu věcí černobíle, to je pravda. A moje práce tomu odpovídala. Pořád si myslím, že základní skutečnosti jsou černobílé. Ale proč se mi líbí BW kresba je různorodější, je to mnohem zábavnější, mnohem obtížnější, a když vytvářím opravdu dobrou kresbu, je to mnohem větší úspěch.

art

Měl jste někdy v anarchistickém hnutí pocit odcizení? Napadalo vás, že je těžké zůstat angažovaný po všech těch letech zapojení?

To si pište.

Co doufáte, že si lidé odnáší po vzhlédnutí vašich prací?

Potěšení.

V Británii dělá hodně lidí práce podobné těm vašim, ale v USA jich je poměrně málo, např. Eric Drooker, Seth Tobocman a Peter Kuper. Byl jste s nimi někdy v kontaktu a je pro vás důležitá existence sítě anarchistických ilustrátorů / umělců? Nacházíte inspiraci u nějakých současných umělců?

Ne tak docela. Eric Fraser prohlásil, že ilustrátor potřebuje být jako mnich. Ale já se pídil po jejich práci. Anarchistická kreativita je rozhodně na vrcholu, o tom není pochyb. Což je kurva fantastické. A abych vám řekl, jsem rád, že jsem toho součástí.

Esteticky je anarchie v dnešní době často spojována s „vystřihni a nalep“ a docela hrubými a rychlý pracemi s jen chabým řemeslným provedením. Vaše práce jsou samozřejmě dost řemeslně vyvedené, se spoustou detailů a složitostí. Cítíte tam nějaké napětí? Myslíte si, že je to spojené s tím, že anarchie je někdy vnímána jako něco, čemu se věnují mladí lidé s přemírou energie?

Pro mě je to skutečně zarážející. Neseděl bych na židli vyrobené se stejným přístupem. Patřím k pracující třídě, a tak miluju a věřím v dovednosti a řemesla. I když to zabere čas vypracovat se. Stejně jako anarchistická společnost.

Zvažoval byste někdy vrátit se zpět do komuny?

Teď to je zajímavá otázka. Kdykoliv předtím, když byste se mě zeptal, bych odpověděl dutým cynickým smíchem: „Ha, ha“, ale kdybych to zvažoval nyní, tak jsem poprvé po několika letech překvapený, že říkám „Ano“. Musím o tom popřemýšlet.

art