Úvodní článek k tématu jedné z minulých Existencí. Vezměme krizi jako příležitost ke změně a hledejme alternativy k odcizené námezdní práci.

Staré anarchistické heslo hlásá „Ani otrok, ani pán“. Ve zkratce je tak popsán ideální vztah člověka k ostatním, ale i sama k sobě. Chceme-li skutečně svobodnou společnost, musíme si uvědomit, že základním předpokladem je zbavit se v maximální možné míře nepřirozených autorit, odstranit vztahy nadřazenosti a podřízenosti.

Mnozí lidé sami sebe prohlašují za demokraty a obhajují stávající systém coby demokratický. Zpravidla ale nedokáží odpovědět na základní otázku: „A jak je to s demokracií na vašem pracovišti?“ Buď zaraženě zírají nebo tvrdí něco o tom, že to je něco jiného. Ale není.

Vždyť v práci trávíme osm hodin z celého dne, nemluvě o těch, kterým takový luxus není dopřán a jsou nuceni k často ne zrovna adekvátně ohodnoceným přesčasům. Vedle toho ne právě nepodstatnou část dne zabírá „regenerace pracovní síly“ a transport „lidského zdroje“ na a z pracoviště. A na tuhle opravdu nezanedbatelnou část dne lidského života se jaksi principy svobody a demokracie zrovna nevztahují.

Zastánci zavedených pořádků jistě opáčí, že přece je každého svobodnou volbou, jestli bude pracovat nebo nikoli. A svou ideologickou demagogii s oblibou doplňují frází, že kdo chce, práci si vždycky najde. Jenže reálný život není pohádkou před spaním, co čte babička dětem, ani „americkým snem“, co dennodenně cpe televize dospělým. V reálném životě až na zcela zanedbatelné výjimky fráze liberálů neplatí. Kapitalismus nemá s demokracií mnoho společného, i když je nám oficiální propagandou do zblbnutí tvrzeno, že se jedná o jedno a totéž.

Principy svobody a demokracie se krčí daleko za principem soukromého vlastnictví a z něho plynoucích společenských vztahů. Právě tento princip, který je pro ideology kapitalismu nejsvětější, zapříčiňuje obrovské sociální rozdíly ve společnosti a jejich soustavné a urychlující se prohlubování. Právě tento princip je příčinou nesouměřitelné akumulace bohatství v rukou jedněch, zatímco většina lidí musí v ruce otočit každou korunu, než ji vydá. Poctivá a tvrdá práce tady nehraje žádnou roli a je jen báchorkou pro hlupáky, kterým nezbývá nic jiného než věřit, že to, co mají na rukou, jsou honosné náramky, i když jde o obyčejné okovy.

Neoliberalismus dnešních dní vede k tomu, že se v místním i globálním měřítku stává pohádka o demokracii naprosto neudržitelnou. Lidé začínají čím dál rychleji chápat to, co anarchisté říkají již dlouhá léta. Vlády a parlamenty tu nejsou, aby hájily zájmy obyčejných lidí. Naopak hájí zájmy těch, kdo platí jejich předvolební kampaně a během volebního období je opečovávají. Je již těžké před lidmi skrývat, že skutečná moc je úplně někde jinde, že je spojená v první řadě s globálním finančním kapitálem.

Krize jako příležitost

Krize je příležitost pro finančníky znásobit své zisky a skrze vlády jednotlivých států utáhnout šrouby pro ty dole, zprivatizovat, co se ještě dá, a postarat se o spolehlivé vyvedení veřejných financí do soukromých rukou. Oni se své příležitosti drží a společnými silami jdou za jejím naplněním. Krize ale může být příležitostí i pro ty dole. Příležitostí postavit se společně stávajícím pořádkům. Příležitostí rozšířit úzké hranice svobody a demokracie do doposud zapovězené oblasti ekonomiky - do výrobní, distribuční i spotřební sféry.

Žel jsou to převážně období začínající nouze, které vedou lidi, aby se konečně oprostili od naučených vztahů podřízenosti; aby se postavili praktickými kroky asociálnímu principu soukromého vlastnictví; aby okusili pocit sounáležitosti a osvojili si jedinou zbraň, kterou mají k dispozici - vzájemnou solidaritu.

Je to nejčastěji právě ekonomická nutnost, tedy potřeba postarat se o zajištění vlastní existence, o rodinu a v neposlední řadě také o potřeby komunity, co vede lidi k rovnostářskému sdružování se za účelem zajištění výroby, služeb a také spotřeby. Každá situace, čas a místo mají svá specifika. Odtud plyne také rozmanitost samosprávných projektů, které se však vzájemně mohou inspirovat, a to napříč celou planetou, stejně tak jako časem. Každý pokus o samosprávu má své nepřátele, kteří se ho snaží buď přímo zničit, nebo alespoň zkorumpovat či donutit hrát podle svých pravidel. Dokud bude kapitalistický systém dominantní a nejvyšší hodnotou bude nadále soukromé vlastnictví, budou samosprávné projekty stále čelit útokům těch, kteří mají v rukou moc anebo se snaží o její navrácení.

Hledání alternativ

Jestliže lidé cítí, že kapitalistický systém je neudržitelný a že ať už námezdní práce či nechtěná nezaměstnanost je duševně i ekonomicky vysávají, ptají se logicky po alternativách. Ti radikálnější pak rovnou alternativy vytvářejí. Někdy z čiré nutnosti, jindy z přesvědčení o potřebě hledání cest ke svobodnějšímu životu.

Ideálem je svobodná práce. Práce bez donucení. Práce, která neubíjí, ale povznáší, i když může být podle obecných měřítek tvrdá a nepříjemná. Práce, o níž lidé sami spolurozhodují. Práce bez šéfů. Práce bez podřízených.

Když zapátráme hlouběji V minulosti a když se rozhlédneme po světě, najdeme množství příkladů. Často se tak dělo během revolučních okamžiků, kdy si zaměstnanci převzali svá pracoviště a začali o nich sami rozhodovat. Tyto pokusy však byly většinou buď rozprášeny silou těch, kdož chtěli „navrátit“ soukromý majetek, nebo diktátorskými zásahy stranických sekretariátů, které uchopily státní moc.

Pokusy o samosprávu na pracovišti se ale dějí i v dobách ne přímo revolučních. Může jít o obnovení podniků, které opustili jejich vlastníci jako nerentabilní - takovým příkladem budiž například Argentina po krizi v roce 2001. Může jít o zakládání družstev, která mohou mít různý charakter - výrobní, zemědělská, peněžní, spotřební, zpracovatelská…

Tyto samosprávné projekty jsou prostorem pro experimentování s demokratickými způsoby organizace práce a rozhodování na pracovišti. Jsou velkým inspiračním zdrojem pro ostatní. Mohou být základem pro budování struktur nové společnosti. Předně jsou ale místem, kde samotní pracující rozhodují o své práci a jejích výsledcích, kde si sami budují prostor pro svůj další rozvoj a kde nacházejí vytouženou důstojnost a uspokojení plynoucí z práce bez šéfů.

Nic není samozřejmě tak růžové, jak se může v zidealizovaných představách zdát. Stále bude třeba řešit různá dilemata, bude docházet ke sporům a budou se střetávat různé pohledy na konkrétní problémy. Společné rozhodování může být mnohdy zdlouhavější a třeba i méně efektivní, na druhou stranu je vždy svobodné, transparentní a dává možnost každému se vyjádřit.

Velkým problémem samosprávných projektů „tady a teď“ je to, že se nacházejí v nepřátelském prostředí kapitalistického systému, který jim již ze své podstaty nepřeje. Pokud ale odmítneme systém hodnot, který s sebou kapitalismus přináší, to znamená zisk na prvním místě a tvrzení, že společnost neexistuje, nýbrž všichni jsme jen individuální ekonomické jednotky, potom tu je velká naděje na úspěch. Když například budeme nakupovat výrobky od místního družstva namísto obdobných a levnějších výrobků, které jsou vyráběny ve sweatshopech zemí třetího světa, můžeme případnou „ztrátu“ nahradit účastí ve spotřebním družstvu, které zas jiné věci bere ve velkém, a tudíž levněji, než kdybychom je nakupovali sami. V systému, který je založen na penězích, od nich samozřejmě nelze odhlédnout, ale je třeba si uvědomit, jaké hodnoty jsou pro nás důležitější - jestli individuální (nikdy nenaplněné a nenaplnitelné) přiblížení se životu z reklam, nebo budování sociálních vztahů a základů životaschopné lokální ekonomiky. Ekonomiky, jejímiž pilíři budou právě samosprávná pracoviště a samosprávné způsoby distribuce a spotřeby.

V anarchistickém prostředí, které se mnohdy protínalo s nejedním subkulturním proudem, zdomácnělo motto D.I.Y. („Udělej to sám“), které se stalo živoucím principem, jenž se stavěl komercionalizaci především (sub)kulturní sféry. Je ale také třeba razit se stejným důrazem motto „Udělej to společně“, které je principem stavícím se proti nezdravé individualizaci, jedné z hodnot a cílů kapitalistické ideologie. Jedině v součinnosti s ostatními totiž něčeho dosáhneme.

Vyšlo v Existenci č. 2/2012