Článek z posledního čísla anarchistického zpravodaje Zdola, které je z velké části věnováno tématu národa.

Oficiální rétorika politiků, novinářů a dalších autorit zavrhuje rasismus, sexismus, homofobii i další formy diskriminace. Přesto je jejich denním chlebem ponižování na základě nějaké „rozdílnosti“. Ve společnosti je tak prostřednictvím méně křiklavých stereotypů směrována nesnášenlivost takovým způsobem, aby neohrozila současné mocenské vztahy.

Primární příčinou rasismu, stejně jako sexismu a homofobie, je potřeba vytvoření iluze přirozené existence dominance a vykořisťování, jež jsou nedílnou součástí hierarchie. Jinými slovy, jedná se o „teorii“, která „vysvětluje“ a odůvodňuje nespravedlnost a útlak. Jak řekl Tacitus: „Nenávidíme ty, které zraňujeme“. Ti, kteří utlačují druhé, nacházejí vždy důvody, proč označovat své oběti za „méněcenné“ a proč si zaslouží svůj osud. Elity potřebují nějaký způsob, jak ospravedlnit své nadřazené sociální a ekonomické postavení. Jelikož je sociální systém očividně neférový a elitářský, musí být pozornost odvrácena k méně nepohodlným „faktům“, jako je domnělá biologická nebo „přirozená“ nadřazenost. Proto jsou doktríny o rasové, etnické a sexuální nadřazenosti nevyhnutelnou součástí hierarchických, třídně rozdělených společností.

Krvavý vzestup kapitalismu

Z ekonomického hlediska souvisí rasismus s vykořisťováním levné pracovní síly uvnitř státu, na mezinárodní úrovni s imperialismem. Raný vzestup kapitalismu v Americe i Evropě byl skutečně posilován zotročováním lidí zejména afrického původu. Dalším klíčovým aspektem růstu kapitalismu bylo vybíjení původních obyvatel Ameriky a Austrálie a zabírání jejich půdy. S pokračujícím podmaňováním cizích národů hrubou silou se dominantním národům začíná zdát, že za své postavení vděčí svým výjimečným, přirozeným schopnostem, svým „rasovým“ vlastnostem. Imperialisté se často odvolávali na Darwinovu teorii „přežití silnějšího“, aby dali svému rasismu punc „přirozenosti“.

Jedna z prvních teorií o rasové nadřazenosti v Evropě byla prosazována Arthurem de Gobineauem v padesátých letech devatenáctého století za účelem nastolení přirozeného práva aristokracie vládnout Francii. Argumentoval, že francouzská aristokracie byla germánského původu, zatímco „masy“ byly původu galského a keltského. A jelikož měla být germánská rasa nadřazená, aristokracie měla mít přirozené právo vládnout. Přestože francouzské „masy“ neshledaly tuto teorii obzvláště přesvědčivou, byla později převzata přívrženci německé rozpínavosti a stala se základem německé rasové ideologie používané k ospravedlnění nacistického útlaku Židů a dalších „neárijských ras“. Zhruba ve stejnou dobu se v Anglii a v menší míře také v Americe objevily v souvislosti s násilnou expanzí termíny „břemeno bílého člověka“ a „zjevné poslání“, jež „humanistickým“ způsobem odůvodňovaly anglosaské dominantní postavení a podrobování cizích zemí.

Boj s vnitřním nepřítelem

Ukázalo se, že idea rasové nadřazenosti je nesmírně užitečná i uvnitř státu. Jak poukázal Paul Sweezy: „Stupňování sociálního konfliktu ve vyspělých kapitalistických zemích… musí být největší možnou měrou nasměrováno do neškodných vod, – neškodných z hlediska nadvlády kapitalistické třídy. Podněcování rasové nesnášenlivosti je pohodlná metoda k odvrácení pozornosti od třídního boje“, který samozřejmě ohrožuje zájmy vládnoucí třídy. [Theory of Capitalist Development, str. 311]

Zaměstnavatelé a politici často záměrně živili rozdíly mezi dělníky vytvářením pracovních směn podle rasového původu, což bylo součástí strategie „rozděl a panuj“. V některých případech, například v carském Rusku, Severním Irsku nebo ve Skotsku využili zaměstnavatelé stejným způsobem různá náboženská vyznání. V dalších případech jsou pracující děleni na imigranty a domorodce. Konečný efekt je stejný. Sociální útlak sahající od extrémního násilí na americkém jihu, kde byli afroameričtí pracující lynčováni, mučeni a upalováni rozzuřenými davy, přes pogromy na Židy v carském Rusku, až po znevýhodňování lidí v tom, kde mohou žít, kde mohou pracovat a podobně.

Situaci v České republice brilantně vystihuje analýza loňských šluknovských událostí z pera Antifašistické akce pod názvem „Rozděl a schvaluj“. Romská menšina slouží jako hromosvod většinové české společnosti frustrované z bídné socioekonomické situace. Mnozí zastupitelé a starostové obcí a měst vyloučených regionů si moc dobře uvědomují, že ostré diskriminační výroky a plány jsou tím nejlepším výtahem do vysoké politiky. Kariéry Jiřího Čunka (KDU-ČSL), Liany Janáčkové (dříve ODS a Svobodní) a Ivany Řápkové (ODS) jsou toho názorným příkladem. V případě eskalace konfliktu, ke které došlo například na Šluknovsku, se pak vrcholní politici předhánějí v návrzích na rychlá řešení, která náramně splňují globální úspornou agendu.

Následují neocenitelné důvody pro osekání sociálních dávek, kriminalizaci drobných přestupků, státem řízenou převýchovu a posilování policejních pravomocí. „Selhání sociální politiky v chudých regionech je vystřídáno represí vůči sociálně slabým a navýšením bezpečnostních opatření, jakými jsou kamerové systémy či navýšení stavů městské policie. Problém vysokého procenta nezaměstnanosti je proměněn na problém Romů, kterým se nechce pracovat, protože sociální systém je příliš štědrý. Problém vzdělávací politiky, v rámci které jsou romské děti desítky let automaticky posílány do zvláštních škol, je proměněn na to, že romští rodiče jsou nezodpovědní a nejsou schopni se starat o to, aby jejich děti do školy chodily. A takhle bychom mohli pokračovat dále. ‚Chudí kurví kapitalismus‘ stálo kdysi na transparentu českých anarchistů. Nic se na tom nezměnilo. Chudé, jiné, nepřizpůsobivé je potřeba napravovat, vychovávat, disciplinovat a trestat, protože dělají špatnou reklamu kapitalismu, protože se nemají jak bránit a protože tím, že se hodí vina na ně, se zároveň smyje vina z jiných – včetně politiků samotných.“ [Rozděl a schvaluj; AFA]

Mocným se rasová nesnášenlivost nesmírně hodí (stejně jako další předsudky), jelikož může být využita k rozdělení pracující třídy, která se navzájem viní z bídných podmínek, jež ji sužují. A tak jsou bílí pracující (ne vždy) jemně pobízeni, aby například vinu za nezaměstnanost, chudobu a kriminalitu přiřkli romským či ukrajinským dělníkům namísto kapitalismu a elitám, které je způsobují a přímo těží z nízkých mezd. Diskriminace vůči rasovým menšinám a ženám kapitalismu vyhovuje a těží z ní jak přímo, tak nepřímo. Sociálně znevýhodněným skupinám jsou odpírány pracovní příležitosti, jejich mzdy se pohybují hluboko pod průměrnou hranicí, což dělníci kompenzují množstvím odpracovaných hodin, a zisk zaměstnavatele roste jako z vody. Nepřímo diskriminace posiluje zisky a moc kapitalistů prostřednictvím zvyšování nezaměstnanosti a stavěním pracujících proti sobě.

Jinými slovy, kapitalismus ze svého rasistického dědictví profitoval a profituje nadále. Rasismus poskytl kapitalistům zástupy levné pracovní síly a umožnil, aby část obyvatelstva byla vystavena horšímu zacházení. Zisk je tedy navyšován zhoršováním pracovních podmínek, snižováním nákladů na bezpečnost, pomůcky, hygienu atd.

Ve Spojených státech dostávají Afroameričané a hlavně Hispánci stále menší mzdu než bílí. Jedná se zhruba o 10% rozdíl u pracujících se shodným vzděláním, zkušenostmi a pracovní pozicí. V Německu dostávají diametrálně nižší platy pracující z bývalé „východní“ části a posledních deset let tento rozdíl narůstá. Zpočátku byl rozdíl obhajován nízkým pracovním nasazením, které mělo být dědictvím „socialistické“ práce. Později zaměstnavatelé začali používat méně urážlivé odůvodnění nižší mzdy nižšími náklady na bydlení v bývalé „východní“ části Německa. To se samozřejmě netýká jen soukromého sektoru, ale i úřadů, včetně policie. Celý průmyslově vyspělý svět se pak může chlubit markantními mzdovými rozdíly mezi muži a ženami. Stále se bavíme o pracujících stejného vzdělání, stejné kvalifikace a na stejných pracovních pozicích. Jižní Korea se může pyšnit 38% rozdílem, Japonsko 33%. Německo, Rakousko, Kanada a Velká Británie přesahují hranici 20 %. Rozdíly mezi platem muže a ženy ve Finsku, Švýcarsku, USA a ČR jsou těsně pod hranicí 20 % (OECD; 2008). S prohlubujícími se platovými rozdíly se samozřejmě prohlubuje i rozdíl v životní úrovni. Diskriminované menšiny jsou tak podrobeny útlaku dvojího rázu. Útlaku na základě rasy (původu, pohlaví, sexuální orientace) a útlaku na základě třídy.

Bílý dělník pod palbou

Domnívat se, že z diskriminace menšin a žen může bílý pracující něco vytěžit, je naivní. Pokud přistoupí na povýšenecké diskriminační předsudky, sám si začíná pěstovat skupinu nízkonákladových konkurenčních pracovníků. Rozdělení pracujících na (bílé) lépe placené kmenové zaměstnance a na hůře placené agenturní zaměstnance, ženy, absolventy, Romy vytváří horší podmínky a mzdy pro všechny. Kapitalisté využívají diskriminované menšiny k vytvoření tlaku na ostatní zaměstnance, pomocí něhož se jim daří krátit mzdy a přimět je k vyšším výkonům. Přistoupení kmenového zaměstnance na diskriminační předsudky podrývá solidaritu mezi neprivilegovanými a napomáhá vytváření sociální hierarchie. Dochází k tvorbě skupiny vyloučených, kteří mohou v případě konfliktu na pracovišti posloužit jako náhrada za rebelující zaměstnance, nebo mohou být v době stávky najati jako stávkokazi. Jediným vítězem zůstává šéf.

Al Szymanski zkoumal následky rasismu pro bílého pracujícího vědecky [Racial Discrimination and White Gain, American Sociological Review, r. 41, č. 3, červen 1976, str. 403-414]. Porovnával situaci bílých a nebílých pracujících (Afroameričanů, původních Američanů a Hispánců) ve Spojených státech a vyvodil několik klíčových závěrů:
1) Čím více „nebílých“ žije v jednotlivých státech, tím větší je nerovnost mezi bílými. Jinými slovy, existence chudých utlačovaných skupin dělníků snižuje mzdy bílých dělníků, přestože příjmy vyšších tříd nejsou výrazněji ovlivněny. Takže bílí pracující díky diskriminaci ekonomicky strádají.
2) Čím je rasová diskriminace intenzivnější, tím menší mzdy dostávají bílí pracující, jelikož rasismus likviduje soudržnost mezi zaměstnanci. Jinými slovy, rasismus ekonomicky znevýhodňuje bílé pracovníky, protože znemožňuje solidaritu mezi bílými a černými a oslabuje odborové organizace.
3) Čím nižší je mzdový rozdíl mezi bílými a černými v jednotlivých státech, tím vyšší jsou platy bílých pracujících v porovnání s platy bílých pracujících jinde. To znamená, že bílí pracující těží z absence ekonomické diskriminace.

Při povrchním pohledu na rasové a další diskriminace na pracovišti se může zdát, že má bílý pracující z této nerovnosti určité výhody. Přednostně získá pracovní pozici, dostává vyšší mzdu apod. Jenomže ve skutečnosti je toutéž diskriminací tlačen do kouta. Rasismus a hierarchie ohrožuje i zájmy těch pracujících, kteří tyto předsudky ctí. Z oslabení soudržnosti na pracovišti těží pouze vládnoucí třída:
„Dokud existuje diskriminace a rasový a etnický útlak menšin, zůstává celá pracující třída oslabena. Je tomu tak proto, že kapitalistická třída je schopna použít rasismu ke snížení mezd v jednotlivých sektorech pracující třídy vyvoláním rasové nesnášenlivosti a vynucením boje o pracovní místa a výhody. Toto rozdělení nakonec podkopává životní úroveň všech pracujících. Štvaním bílých proti černým a dalším utlačovaným národnostem je navíc kapitalistická třída schopna předcházet organizování pracujících proti jejich společnému nepříteli. Dokud pracující bojují mezi sebou, zůstává kapitalistická třída v bezpečí.“ [Lorenzo Kom’boa Ervin: Anarchism and the Black Revolution, str. 12-13]

Činit svět lepším

Anarchisté nevidí řešení v takových snahách o „rovnost“, které akceptují kapitalistické principy dominance, přistupují na znehodnocení lidských vztahů ve jménu bohatství a moci a zachovávají hierarchickou strukturu společnosti. Teorie „rovných příležitostí“ ztrácí logiku při hlubším pohledu na mocenské vztahy. Jistěže má několik málo Romů či žen šanci dosáhnout na vrcholné posty, přestože je pro ně kariérní růst mnohem obtížnější než pro bílé heterosexuály. Rozdělení společnosti na majoritu a nepřizpůsobivou menšinu však zůstává a v zájmu snadnějšího vládnutí příliš nápadně připomíná normalizaci totalitního režimu.

Útlak založený na rasových, genderových a sexuálních předsudcích z kapitalismu nikdy nezmizí, stejně jako z žádného ekonomického nebo politického systému postaveného na dominanci a vykořisťování. Dlouhodobé řešení je zřejmé: odbourání kapitalismu a hierarchické společnosti rozdělené do ekonomických tříd. Skoncováním s kapitalistickým útlakem, vykořisťováním a s ním souvisejícím imperialismem a chudobou se také eliminuje lačnost po ideologiích hlásajících rasovou, genderovou či sexuální nadřazenost, jejichž předsudky jsou používány k ospravedlnění útlaku jedné skupiny druhou nebo k rozdělení a oslabení pracující třídy. Přesto nemůže být boj proti předsudkům ponechán na postrevoluční dobu. Pokud bychom tak učinili, pravděpodobně by se taková revoluce nikdy neuskutečnila a pokud ano, tyto předsudky by zřejmě přetrvávaly v nové společnosti.

Proto musí být boj proti negativním dopadům nerovnosti sváděn tady a teď, stejně jako boj proti jakékoliv formě hierarchie. Tím můžeme současný svět udělat přívětivějším a přiblížit se budoucí rovnosti. Pouze tak budeme moci všichni žít jako svobodní a rovní jednotlivci ve světě bez sexismu, rasismu, homofobie a náboženské nesnášenlivosti.

Zpracováno podle Anarchist FAQ; B.1.4 Why do racism, sexism and homophobia exist?

6. číslo anarchistického zpravodaje Zdola naleznete ZDE.